Třiadvedasát dní (4.)

YOSHI

Vešel dveřmi, které jsem mu přidržel. Sundal si k botníku tašku a na háček pověsil sako od školní uniformy. Pak si ještě namáhavě sundal kravatu, s kterou si rozcuchal ještě víc své černé vlasy a nakonec si šel sednout do obývacího pokoje. Šel jsem za ním a duševně jsem doutnal. Doutnal vztekem, doutnal chtíčem po něm, doutnal všemi různými zadržovanými pocity.

S povzdechem jsem si taky pověsil přebytečné části oděvu a šel za ním jen v košili a kalhotech. Seděl na gauči, lokty opřené kolena, prsty propletené, vlasy mu padaly do očí, hleděl kamsi do měkkého, červeného koberce. Stál jsem tam a nevěděl co mám dělat. Vypadal tak zničeně a smutně. A k tomu všemu ještě neodolatelně přitažlivě.
...Mám si sednout vedle něj? Nebo radši ne? Bude mu má blízkost nepříjemná?... přemýšlel jsem chmurně. V tu chvíli zvedl oči s němou otázkou. S duševním nádechem jsem si tedy šel sednout vedle mě.

Zdálo se mi, že na chvíli ztuhl. Pak se tak nějak nervózně a přesto spokojeně uvolnil, opřel se zády o sedačku a pohlédl na mě. Chtěl jsem, aby začal on. Možná to bylo dětinské, ale já se prostě nechtěl dopustit toho omylu, že bych si něco špatně vyložil a hned ze začátku na něj hrknul jak ho miluju. To je jednoduše špatná chyba. Asi by ji nevydýchal, pokud nemá na srdci něco podobného.

Mlčel. Děsivě dlouhou dobu mlčel, než se párkrát hlasitě nadechl, otočil se tělem ke mě a začal:
"Tak jak se ti líbilo na naší škole?"
Pokusil jsem se překonat nesmyslný nával zklamání, přece na mě nemusí vybalit vše na začátku, já se tomu taky vyvaroval, že? Ale otázkou zůstává, pokud budeme oba čekat... Dozvíme se někdy něco?
"Dobrý, ušlo to. Myslím, že to nebude tak hrozná práce, výledky máte dobré. Jen vaše ředitelka je trochu drsná ženská." zasmál jsem se.
"Jo, to je." usmál se na mě a já musel malinko tajit dech. Jeho obličej se totiž vždy dostal do tak krásného tvaru...
"No, já, totiž, chtěl jsem-" začal pomalinku. Jenže pak se zadrhl a zoufale na mě pohlédl. Na krátký moment, pak odvrátil hlavu na stranu a já ho notnou chvíli neviděl.

Po tom co další minutu nepokračoval, jsem se opravdu naštval. Natáhl jsem se, vzal ho za bradu a otočil mu jeho tvář k sobě. On se na mě díval dost vyjeveně, já na něj spíš fascinovaně. Mapoval jsem každý detail jeho obličeje.
"Chtěl jsi? Co jsi chtěl?" naklonil jsem se k němu a vydechl na něj teplým dechem ta tichá slova. Sledoval jsem jeho reakci. Podvědomě se ke mě ještě víc nahl a byl tak jen kousek ode mě. Zrudl jako rajče. Byl tak strašlivě roztomilý!
"Já jsem se chtěl ještě ze-zeptat jak se ti líbila má třída?" zahučel rychle a odklonil se. Nesouhlasným pohledem jsem si ho přeměřil.
"Normální. Kdo to byl ten kluk vedle tebe? Ten s modrými vlasy. Viděl jsem ho už ráno." zavrčel jsem na něj obviňujíce. Překvapeně vykulil ty své modré hvězdy.
"Kdo? Ian? Jo, to je můj nejlepší kamarád. Známe se už dlouho. Přestěhoval se k nám z Ameriky, proto to jméno. A modrý vlasy si udělal prostě z legrace. Je v pohodě." zubil se radostně a ve mě se zvedala bolest a odpor k tomu klukovi, o kterém básnil. Upřímně, měl jsem chuť jít a v tu chvíli mu rozbít hubu.
"Vážně? Jste si blízcí?" zeptal jsem se chladně a napjatě vyčkával na odpověď.
Asi tři sekundy mlčel a pak vyhrkl:
"Jo, no, my dva-"

Nemohl jsem to slyšet. Nechtěl jsem to slyšet. Prostě to nešlo. Nešlo slyšet jak řekne "Spolu chodíme." nebo něco podobného. Vztekle a rozpolceně jsem se naklonil k němu a drtivě přitiskl svá ústa na jeho.
Nevěděl jsem jak dlouho potrvá, než si uvědomí co se stalo a tak než stihl zkusit jakýkoli odpor chytl jsem ho pravou rukou za zátylek a levou jsem si ho za bedra ještě víc posunul k sobě.
Nedočkavě jsem se tiskl na jeho rty, drtil mu je svými a po chvilce oprávněného rozhořčení jsem se trošku uklidnil a zjistil, že už vlastně nikdy podobnou šanci políbit ho mít nemusím.

Malinko jsem se odtáhl a přejel mu jazykem po rtech. Chutnaly jak po nějakém sladkém nápoji. Až nesnesitelně pomalu jsem ho donutil je rozevřít a rychlými pohyby jsem prozkoumával jeho pusu celou. A protože by se jinak asi pravděpodobně udusil vlastním jazykem, připojil se ke mě a já za chvíli cítil jeho hřejivý jazyk snad všude.
Měl jsem zavřené oči a cítil na zádech jeho ruce, které mi urputně mačkaly košili.
Spokojeně jsem vydechl a teprve, když už mi došel dech jsem se od něj odtáhl a pustil ho.

IKUTO

"Jo,no, my dva-" chtěl jsem mu to vysvětlit. Nechtěl jsem, aby došel k mylnému závěru, že ho nějak zbožňuju přes příliš nebo tak. Jenže v tu chvíli jako se nahnul, v oříškových očích naštvaný a zároveň útrpný výraz a políbil mě. Šokovaně jsem hleděl, když si mě najednou chytl za zátylek a za bedra si mě přisunul blíž.
Zavřel oči a líbal mě. Nechápal jsem to, ale v tu chvíli jako by to bylo fuk. Líbal mě. Ten, kterého miluju mě líbal! Nechtěl jsem dát najevo spokojení, co když je to jen žert, ale taky jsem zavřel oči a vychutnával si každý jeho dotek. Měl tak neuvěřitelně měkké a hebké rty.
A když mi mezi ně pak pomalu vsouval jazyk, nemohl jsem se skoro udržet a málem jsem vydal povzdych. Cítil jsem jeho jazyk jak si hraje s tím mým a nutí mě se zapojit. Trochu bojácně jsem se zapojil k němu a naše rty i jazyky se proplétaly dohromady.
Spokojeně mě ovanul dechem s úsměvem na těch heboučkých rtech a nakonec se ode mě odtáhl.

Nevěděl jsem co mám dělat. Otevřel jsem oči a nechal v nich propuknout tu nechápavost ve mě a vše co tam bylo. Všechna ta pulsující radost, spokojenost, ale zároveň stále neúplně vyplněný chtíč, nervozita, nevědoucnost. Láska.
"Yoshi." zašeptal jsem útrpně.
Díval se na mě tak - tak zvláštně. Obličej měl orámovaný rozpuštěnými vlasy, oříškové, něžné oči měl plné strachu.
"Iku. Promiň." zavřel oči. Byl tak nějak koncentrovaný. Skleslý a zároveň uvolněný.
Zrudl jsem. Nedokázal jsem odpovědět. Tolik se mi chtělo říct jak se mi to líbilo.
"My-myslel jsi t-to vá-vážně?" zakoktal jsem.
"Jistě, že ano!" prudce a nechápavě otevřel oči a ve mě se rozlila vlna štěstí a úlevy. Ale stále jsem nemohl nic udělat. Jen jsem se rozpačitě usmál. On se na mě koukal doopravdy vyjeveně. Usmál jsem se ještě víc, zvedl se a šel do pokoje. Sledoval mě pohledem přesně jako jindy a já se pod ním ošil.

Spokojeně jsem si sedl za stůl a pustil se do úkolů. V hlavě se mi však přehrávalo, každé jeho slovo a každý stisk jeho hebkých rtů na mých.