Třiadevadesát dní (6.)

IKUTO

Po tom večeru se dost změnilo. Nevěděl jsem co mám dělat a vše mi přišlo tak nějak jiné a nové. Ale ne špatné. Zmatené, to ano. Špatné a zvrácené - jen někdy.
Čmáral jsem si propiskou do sešitu a snažil se aspoň trochu vnímat hodinu dějepisu. Moc mi to nešlo. Přemýšlel jsem nad tím večerem, nad včerejším večerem.

Udivovalo mě jak snadno - relativně snadno a rychle - jsme si dokázali vyznat lásku. Možná to bylo unáhlené a pravděpodobně i určené k brzkému zániku a přesto to bylo svým způsobem přirozené. Chvílemi mě s tím svým vědoucím a učitelským, vychovatelským výrazem stále štval, ale dokázal jsem v něm vidět i něco jiného. Přesto mi dost vadilo, že toho o něm spoustu věcí nevím. Vlastně skoro nic. Samozřejmě mluvím o Yoshim!
S úsměvem jsem si pomyslel, že budu mít hodně času toho o něm ještě spoustu věcí zjistit. O celém jeho životě.

"Je vám něco k smíchu, pane Nagari?" zeptala se řezavým hlasem učitelka a já překvapeně zamrkal na postavu za sebe.
"Ee - ne?" zeptal jsem se v nevinné otázce a pár lidí se kolem přidušeně zasmálo mému výrazu.
"Tak to vám radím, protože nad takovou neomaleností jako je nepozornost v mých hodinách se snad ani nedá usmívat. A nad vaším trestem také ne." usmála se na mě hravě přívětivě asi padesátiletá učitelka s mikádem v staromódním lidovém obleku Japonska, který nám chtěla názorně předvést.

"Omlouvám se, paní učitelko." zamumlal jsem tiše a doufal jsem, že můj nejroztomilejší výraz ji přiměje, aby to své ledové srdce draka trochu obměkčila. Jen se na mě zadívala vědoucným, pohrdavým pohledem a pak dodala:
"Který samozřejmě bude dvouměsíční projekt o historickém Japonsku, poslední éry, kterou jsme probíraly. Pokud samozřejmě víte, která to byla a jen jste se na nás přezíravě neusmíval!"
Než jsem stačil vychrlit na tu zledovatělou ježibabu všechen svůj oheň, Ian mě pod lavicí kopl, usmál se na učitelku a řekl: "Smím mu s tím prosím pomoct? Přece to nemůže zvládnout sám. Nebojte, nebudu to dělat za něj!"
"Dobrá." kývla souhlasně učitelka a v tom zazvonilo.
Vděčně jsem se na Iana podíval, trochu zároveň soucitně, protože mi s tím skutečně bude muset pomoct a nakonec jsem na něj zavrčel všechny možný nadávky ve všech jazycích, i v jeho rodném, aby mi rozumněl. To kopnutí pekelně bolelo.

Po chvilce vrčení a nadávání jsme toho s Ianem s přátelským pošťuchováním nechaly. On šel navštívit jiného kamaráda - Hiruho a já si složil ruce na lavici, položil si na ně hlavu a zavřel oči.

Trochu rozpačitě jsem se zadíval do svého hrnku. On si ještě víc propletl své prsty s mou rukou a naléhavě je stiskl. S lehkým ruměncem ve tváři jsem k němu vzhlédl. Usmál se na mě naprosto dokonalým úsměvem.
"Chceš ještě čaj?" zeptal se hlasem, který mě hřál.
"Um, jo. Chci." přikývl jsem a promnul prsty stěnu hrníčku. Se spokojeným výrazem se pro něj natáhl, vstal a šel nám dolít. Seděli jsme pak stejně jako předtím a upíjeli druhý hrnek čaje.
"Jsem rád, že si řekl ano, víš." zamumlal náhle a propaloval mě očima. Ještě víc jsem zrudl a v jeho očích narostlo pobavení.
"Já taky." zahuhlal jsem o dost později a on se na mě uculil ještě zářivěji.

S trhnutím jsem se probral, když na učitelský stůl dopadla s klapnutím třídnice. Vzhlédl jsem a zrudl. Samozřejmě, že to byl on a kdo jiný. Jasně, to se skutečně může stát jen mě potkat ho zrovna ve chvíli kdy myslím na takovou chvilku.
Naznačil ať si stoupneme a já jen s těžkostí odtrhl pohled od jeho postavy. Nutil jsem se zírat za něj na tabuli. Jedna z nevýhod, když skoro chodíte s učitelem.
...Skoro?! Vždyť to bylo včera dost jasný, ne? Tak co blbneš! A co, že je učitel. Je prostě kus!... zařvalo na mě moje horší já.

S uvědoměním jak blbě a odporně mi to znělo - to v něm skutečně vidím jen hezkej kus ? - jsem si povzdechl a začal se věnovat tomu co říká. Nekoukal jsem na něj, psal jsem si příklady a vysvětlovaní slovo od slova, abych se to doma naučil. Protože vnímat jeho krásný hlas - tedy podstatu jeho vyprávění - bylo velmi těžké.
"A k tabuli půjde - hmhmhmmmm. Třebaaa, Ikuto!" zavelel známý hlas a já zbystřil.
"Prosím?" zašeptal jsem nevěřícně. Hleděl na mě s přirozeným učitelským výrazem, ale v očích skrýval skutečné pobavení. Doufal jsem, že si ho nevšimne někdo jiný.
"Eh, um, ano, ano." zahučel jsem a lidi kolem nechápavě hleděli. Po cestě k tabuli jsem asi třikrát zakopl a nakonec se doloudal pro křídu.

Stál vedle, díval se, něco u toho vysvětloval a já s upocenýma rukama psal drhavě křídou. Najednou jsem si nevěděl rady.
"Tak, dál si to počítejte sami..." rozezněl se z blízkosti jeho (!) hlas a pak už jsem byl schopný vnímat asi jen jeho blízkost.

"Jde ti to dobře." připlížil se těsně za mě a šeptal mi do ucha tak, abych to slyšel jen já. Co, když to někdo vidí?!
"Odstup ode mě. Vypadá to divně." zasyčel jsem tichounce.
"Nepovídej." zašeptal svůdně a přiblížil jsem ještě víc. S sebezapřením jsem rychle dopsal příklad.
"Ne,ne. To není správně." zasmál se ke mě a smazal mi polovinu příkladu. Bylo to správně. Bylo to výborně. A on to věděl!
Byl tak blízko, že by stačilo o milimetr odstoupit a třel bych se o něj.
"Co to děláš?!" zasyčel jsem na něj popuzeně.
"Co by? Užívám si tvé rozpačitosti. Měl by si míň rudnout, jinak si toho všimnou."
A málem jsem zrudl ještě víc. Ale uvědomoval jsem si že má pravdu. Když budu rudnout, bude to pro ostatní divné. U sexy kočky učitelky? Ne. U sexy učitele? Ano!
S rychlostí blesku jsem dopsal příklad co mi smazal.
"Zase špatně." zabručel šeptavě, smazal to a pak se prudce obrátil na třídu.
"Ikuto má s tímhle problémem problém. Počítejte dál, sešity si na konci hodiny vyberu a oznámkuju." zasmál se. Třída zabručela, ale zklopila zraky a přestala nás vnímat. Toho se snažil dosáhnout.
Zoufale jsem si uvědomil, že jsem v lákavé pasti.

"Krásně voníš." začichal mi u ucha.
"Proč to děláš?" zaskučel jsem a dělal, že vedle počítám něco okolo toho příkladu. Psal jsem obyčejnou násobilku.
"Protože jsem se na tebe neuvěřitelně těšil. Je těžké stát, vykládat a vidět tě jak jsi rozpačitý, zamyšlený a neodolatelný." zavrčel na mě.
Vydechl jsem a uvědomil si jak děsně to muselo znít.
"Nech toho, dopíšu ten příklad a už mi ho nemaž, ok? Promluvíme si doma."
"Ne."
"Prosím?"
"Doma je moc pozdě. Přijď po hodině do kabinetu. Víš kde ho mám?"
"Ano." zašeptal jsem. On spokojeně počkal až dopíšu příklad a šel ke svému stolu. Já si šel sednout a do konce hodiny jsem téměř nemohl dýchat. To co se mnou ten chlap prováděl...

YOSHI

Nemohl jsem sice uvěřit, že na to všechno přistoupil, ale teď jsem si tím nelámal hlavu. Netrpělivě jsem přecházel po kabinetu a čekal na něj. Od večera jsem ho neviděl, do práce jsem musel dřív než on do školy a ke všemu jsem byl tak děsivě neuspokojený, že jsem ho znervózňoval před zraky všech. Ale jak tam seděl...
Zatoužil jsem po něm. Jedno líbání - dvoje líbání - dobře, troje líbání nemohlo uspokojit to co jsem u něj pociťoval.

Konečně jsem uslyšel kroky a pak vtrhnuti dovnitř. Šel rovnou ke mě s rozzuřeným výrazem ve tváři. Nastavil jsem ruce před sebe v mezinárodním gestu: "Stop!"
Zastavil se, ale z jeho očí dál metaly blesky. Místo však, abych se postavil k němu jsem k jeho naprostému nepochopení šel ke dveřím. Vypočítavě jsem se ujistil, že jsou skutečně důkladně zabouchnuty a pak jsem otočil klíčkem v zámku.
"Tak." otočil jsem se na něj a usmál se. Zdálo se, že pod mým úsměvem trochu pookřál, ale moc ne. Sám jsem se divil kde se ve mě všechna ta touha po jeho společnosti bere. Touha po něm samém.

Opatrnými kroky jsem se přibližoval až jsem byl jen maličký kousek od něj. Naklonil se ke mě, kousek nad mé rty a očima těkal po mém obličeji, hledal mou reakci. Zatajil jsem dech a zavřel oči. Bylo mi s ním tak dobře.
"Doma spolu tak nějak chodíme. Ve škole jsme žák a učitel. Jasný?" zašeptal mi výhružně do obličeje a já se na něj maličko šokovaně podíval. Zrovna od něj bych takovou autoritu nečekal. Připadal jsem si jak malej nezbednej kluk co ho rodiče hubují za nějakou blbovinu.

"Promiň. Už se to nestane." zašeptal jsem a ovinul mu paže v usmiřovacím gestu okolo krku. To ho evidentně zaskočilo.
"Dobře. Protože tam to bylo...bylo...vážně..." jak jsem se přibližoval, přerývavě dýchal.
"O fous?" vydechl jsem mu milimetr od rtů a pak už jsem se neudržel a začal ho hladově líbat.
Po chvilce mě chytl okolo pasu a maličko mě odstrčil. Ale ne tak, abych jeho dotyky ztratil úplně. Stále jsem ho mohl volněji držet kolem krku. Svého dosáhl, ale ruce mi na pase nechal.
"Nic o tobě nevím." tentokrát měl jiný výraz. Ztrápený, zmatený.
"Dozvíš se. Doma." zašeptal jsem s úsměvem a snažil jsem se ho uklidnit. Skutečně jsme, ale o sobě nic nevěděli. Také mnou zmýtali pochybnosti. Co když nemáme nic společného krom fyzické přitažlivosti?

Nechtěl jsem na to myslet. Protože v hrudi se mi pak rozléval podivný cit bolesti a ztráty, kdyby to byla skutečnost. Chtěl jsem si užívat jeho společnosti. Neměl jsem však v kabinetě nadbytečný nábytek jako třeba pohovku, na kterou by se dalo sednout.
"Musíme postát." zamručel jsem naštvaně. V tom se na mě, ale ty dvě zářivé hvězdy podívaly něžným výrazem a já se málem rozplynul.
"To nevadí." špitl směrem ke mě a já si dovolil ho obejmout. Byl jsem o něco vyšší než on. Natáhl ruce a zapletl mi je do vlasů. Všiml jsem si, že moje vlasy miluje. Já tolik na vlasy zaměřenej nebyl, dech mi braly ty oči, ale jeho vlasy taky stály za zmínku.
"Jsi vyšší než já, jsi starší než já a přesto mi připadáš nesnesitelně křehký." zašeptal mi do ramene, o které si opřel hlavu.

Bylo to asi hloupé, ale tak nějak jsem to chápal. Mě taky připadal křehký a měl jsem touhu ho chytit, nikdy nepustit a každému kdo by se ho byť jen prstem dotkl zlomit ruku. Bylo roztomilé jak rozpačitým hlasem to říkal.
Taky mě to zahřálo u srdce. Stáli jsme tam a jen se tak mazlili. Nakonec se blížilo zvonění a já ho musel s těžkým srdcem vykázat. Už jsem se nemohl dočkat až budu doma.

Jenže tam mě čekala nemilé překvapení.
"Dobrý den." usmál se na mě chladně Ian a já se s skousnutou čelistí usmál.