Třiadevadesát dní (3.)

YOSHI

Potom co mě hlouček studentů vypadajících na šprty (nebo šachový kroužek)navedl do řiditelny, stepoval jsem v prostoru pro čekající před pultem s pohublou, starší sekretářkou. Vzala si ode mě potvrzenou kopii mé maturity a vysokoškolského vzdělání, doporučení od bývalého zaměstnavatele, list o zdravotním stavu a prostě všechno co se dává, když máte nastupovat jako učitel.

V malé, dusné místnosti s naskládanými židlemi okolo stěn a přepážkou za níž seděla právě ta pohublá žena s nevkusným drdolem jsem byl překvapivě sám. Milá paní řiditelka asi své "náštěvy" ráda nechávala čekat. Nevypadalo to, že by tam někoho měla. Slabé dveře z dřevotřísky by přece vydávaly nějaké zvuky. Aspoň tlumené. Když se však asi o dvacet minut později otevřely, vyšel z nich vysoký, hrůzostrašně vypadající studen s pokorně svěšenou hlavou a za ním stála ta bestie nazývající se ředitelka.

"Vítám vás, u nás v Asoce, pane?" začala hned zpříma, když jsem vstoupil. Měla na sobě fialový kabát, k němu sukni stejné barvy, vlasy sepnuté sponou do culíku a jediné čeho jsem si všiml dál byly na mě mluvící, rudě namalované rty. Byla mladá, ctižádostivá a dost protivná. Evidentně se ani nezajímala o to, kdo k ní nastupuje, ale s problémovými studenty to prý uměla.
"Suzuki. Yoshi Suzuki, madam." rozvalil jsem se na sedadlo a nedbale jsem se na ni zadíval. Odpuzovala mě, ne že by mi bylo úplně protivná, ale prostě mě svým způsobem odpuzovala. Neuměl jsem si představit s ní strávit čas v jedné místnosti více než deset minut. A takové setkání jsem ani riskovat nechtěl.

"Ach, ano. Náš nový matikář, nemýlím - li se?"
"Nemýlí te."
"Výborně. Takže tady máte rozvrh, plánek školy. Určitě se najdete, s učitelským sborem se setkáte zítra, máme první poradu v měsíci. Nyní můžete jít."

Vykázala mě dost rychle, ale já za to byl rád. Loudal jsem se po škole směrem ke svému kabinetu, kam mě poslal jeden z kluků. Můj kabinet taky nebyl nic moc - malý kamrlík s židlí, stolem, počítačem a skříní na složky a materiály. Naštěstí jsem v něm byl sám. Nechtěl jsem společnost nějaké uječené učitelky nebo nevrlého tělocvikáře co mi bude podávat spadlé papíry z dřepu.

Hned první den jsem měl svých plných osm hodin. Byla to má první učitelská funkce a docela jsem se na ni těšil. Všechno bylo v pohodě, představil jsem se, oni mě, prohodil jsem pár vtipů, oni se zasmáli, probrali jsme si jaké učivo dělají. Sedmou hodinu jsem však měl Ikutovu třídu. Nervózně jsem se přerývavě nadechl přede dveřmi než jsem vstoupil a snažil se neprohledávat studenty očima, abych ho našel.

"Jsem Yoshi Suzuki, váš nový tyran a učitel matematiky. Rád vás poznávám." zahučel jsem zatímco jsem si hodil jejich třídnici na stůl a přistavil si židličku. Sedl jsem si na ni naopak, lokty si položil na opěradlo a opřel si o ně bradu.
"Nyní bych byl rád, kdyby jste se představili vy mě. Začněme, třebá - tady!" ukázal jsem na nějakého kluka v úplně poslední lavici a začalo to. Sledoval jsem je vždy jen po jednom, poslouchal jejich jména. Snažil jsem se vypadat klidně, ale někde vevnitř mě to vřelo.

"Jmenuju se Ikuto Nagari." pronesl jasným hlasem bez zachvění, bez emocí, bez ničeho. Hleděl jsem do jeho zářivých modrých očí a málem se v nich ztrácel. Pod mým pohledem lehce zčervenal. Mé vnitřní já spokojeně zapředlo. Nic jsem neřekl, dával jsem si pozor, aby mi koutky úst necukly do úsměvu.
"Ian Ward." přerušil nás jeho soused. Propálil jsem ho skoro vražedným pohledem a ztuhl jsem. Celý můj obličej musel ztvrdnout, protože mě ten modrovlasec sledoval dost překvapeně.
Následovali další a další, ale já pořád tikal očima k těm dvoum. Oba dva mlčeli, dívali se zamyšleně na sebe, na lavici, na mě, z okna. I když Ikuto se mému pohledu vyhýbal.

"To je pro dnešek konec, dík." mávl jsem rukou, vstal jsem, vzal třídnici a odešel do kabinetu vyměnit si věci. V hlavě mi stále hrál Ikutův smích a Ianem z rána a jeho bezvýraznost se mnou. Mračil jsem se do nevinné podlahy a snažil se kontrolovat se. Další hodina uběhla tempem hlemýždě. Vyšel jsem pomalým krokem před školní bránu. Nádvoří se vyprazdňovalo a za chvíli jsem tam byl já a už asi jen dalších pět studentů. Netrpělivě jsem čekal na Ikutu a pro zkrácení času jsem si pobrukoval.

IKUTO

Seděl tam na židli, uvolněný jako by mě vůbec neznal, na tváři měl neutrální, ale přesto milý výraz. Ignoroval mě, dokud na mě nedošla řada. Pak se mi dlouho díval do očí. Jeho pohled byl hluboký a tak zvláštní. Zase se mi nahrnula krev do tváří. Tak dlouho jsem se jeho obličeji vyhýbal a teď tohle!
Naštěstí náš malý soukromý "rozhovor" přerušil Ian. Já však stále sledoval Yoshiho tvář. Zase mě přepadaly ty dotěrné myšlenky, které se mi doposud podařilo vytlačit. Vlasy měl upravené jako vždy, ale přesto mu stále pár pramínků z culíku vyklouzávalo a vlnilo se mu podél obličeje. Měl jsem chuť jít k němu a urovnat mu je zpátky, aby mi nic nebránilo výhledu na jeho krásnou tvář. A přesto by mě je urovnat mrzelo.

Propálil Iana zabijáckým pohledem. Nikdy jsem u něj takový neviděl, takže mě to dost překvapilo a mého spolužáka taky. Nechápal jsem jeho reakci na mého nejlepšího přítele. Otočil jsem hlavu k oknu a snažil se to všecko odehnat pryč. Jeho podivné chování, moji touhu po něm, mé zalíbení v něm. Hleděl jsem střídavě z okna, chvílemi se podíval i na Iana, který poznal mé rozpoložení a v očích měl otazníky, chvílemi na lavici. Na Yoshiho už jsem nepohlédl, ale cítil jsem na sobě jeho pohled.

Sbalil jsem si věci do tašky a po matice vypadl. Naštěstí v pondělí mám dost krátký rozvrh. Zbývala mi ještě hodina než budu muset zavést Yoshiho domů. Nevrle jsem se ploužil po školním hřišti a neměl co dělat. Nechtělo se mi hrát basket, nic. Ian musel jít hlídat bráchu, ostatní už dávno zmizeli. Celá škola měla krátké vyučování, protože v pondělí k nám chodili dodělávat si maturitu starší lidé.

Procházel jsem se a přemýšlel dokud ta hodina neutekla. Pak jsem se s nešťastným tempem vydal ke školní bráně.
Nervózně tam postával a měl jsem pocit jako by si potřeboval zapálit nebo tak něco.
"Tak jdem." zahuhl jsem mu za zády, otočil se, vytřeštil na mě oči, ale nic neřekl. Já taky mlčel, obešel jsem ho a vydal se po cestě domů. Ustavičně mě dobíhal a otáčel hlavu směrem ke mě. Nelíbilo se mi to, ale nepřiznal jsem mu to.

Otočil klíčkem ve dveřích a já si ho prohlédl i zezadu. Dokonce i tak vypadal pěkně a přitažlivě.
...S*kra zklidni se! Je to kluk! Ne, muž! Muž! Je to muž! Tak to s tebou nic dělat nemá!!... napomenul jsem se v duchu - moc mi to nepomohlo.
"Iku? Děje se něco?" zahučel a já vzhlédl. Otvíral mi dveře a sledoval mě se zdviženým obočím. Já se stále díval na místo kde ještě před chvílí měl ladnou linii zad. Zval mě do domu a já v jeho postoji i hlase tušil, že si budeme muset promluvit. Jen jsem nevěděl o čem a jestli se mi ta konverzace bude líbit.