Třiadevadesát dní (2.)

IKUTO

Ten chlap si se mnou zahrával a ještě z toho měl evidentně radost. I když jsem si to nepřipouštěl, přeci jen mnou něco hlodalo. Možná jsem si ty facky zasloužil?
…Ne, to sis teda nezasloužil!... bouřila se má mysl. Pochopil jsem od koho to milý pan Yoshi pochytil. Máma měla někdy dost ráznou výchovu a pokud jsem se choval dětsky a zbrkle, klidně fackovala jak šicí stroj a nijak si to pak nevyčítala. Když jsem se polepšil naopak mě pohladila a klidně upekla něco dobrého. Prostě rázná a ztřeštěná výchova.

Takže, když se s ním domlouvala, asi mu poradila jak na mě. Ale fajn. Já zase zjistím – bez cizí pomoci (!) – jak na něj! A to teprve můj milý soupeř uvidí!
S zlomyslnými úšklebky jsem umyl nádobí a pak jsem si už trochu unaveně šel lehnout. Nechtěl jsem vypadat, že mu to nějak schvaluju, ale stejně jsem neměl co dělat a den mi dal dost zabrat.

Ráno mi Yoshi – já si v tu chvíli ještě neuvědomoval kdo – zatřásl nohama, abych se probudil. Nevrle jsem se přetočil i s dekou na břicho a zabořil hlavu do polštáře. Nějak jsem se v té dece zauzloval jenže mi to v tu chvíli bylo dost jedno. Zatřásl se mnou ještě jednou a já na něj jen zavrčel cosi nesrozumitelného i pro mě.
„Vstávat!“ zakřičel mi tedy u ucha a já z leknutí vyletěl do sedu a zprvu zmateně pak naštvaně jsem se na něj podíval. On na mě hleděl trochu vyjeveně, já si musel protřít ještě zavírající se víčka, abych dokázal vůbec vidět.

Stál tam, na sobě šortky a čistou, vyžehlenou košili, vlasy úhledně stáhnuté do culíku a přesto se mu pár pramínků vlnilo neposedně okolo obličeje.
„Eh, co?“ vydechl jsem směrem k němu.
„Vstávat.“ oplatil mi výdech a stále se na mě díval jako bych byl kdo ví co.
„Dobře – když odejdeš, převlíknu se.“ zamručel jsem a ukázal směrem na dveře. Bez přikývnutí, bez ničeho odešel a ve tváři měl vděčný výraz. Nechápavě jsem zamžoural na zavřené dveře. On už dávno odešel a teprve po nějaké hodné chvíli jsem se rozhodl se konečně převléct a jít tedy za ním. Jen tak mimochodem jsem se kouknul na budík – bylo šest hodin ráno. Tiše jsem zavrčel, prohodil pár silných poznámek na jeho adresu a pak se pustil do toho největšího boje. Vymotat se z deky.

YOSHI¨

Tiše jsem otevřel dveře jeho pokoje a vešel dovnitř. Ležel na zádech, v rukou držel zmačkanou přikrývku a ústa měl lehce pootevřená ve spánku. Ve mě to v pohledu na něj vřelo. I když takhle ležel, vůbec nevypadal jako dítě. Vypadal daleko unaveněji a dospěleji než den předtím.
Šel jsem k němu a zatřásl mu s lýtky. Otočil se i s dekou na břicho a zabořil obličej do polštáře. Pobaveně jsem se k němu nahnul a znovu mu zatřásl nohama. Cosi zavrčel, ale jinak nijak nereagoval. Proto jsem se přiblížil ještě víc a ovanul jeho ucho svým dechem a nakonec zařval: „Vstávat!“

Vyletěl jako bych ho střelil a dosedl si na paty. V pravé ruce stále svíral u svého pasu deku. Zamžoural na mě, pak si pěstí levé ruky protřel oči a zase se na mě podíval. Spíš si mě prohlížel. Ohromeně jsem ho sledoval. Najednou jsem měl příšernou touhu ho políbit tak jak tam byl. Pak mě vykázal ven a já z vděčnosti prchl pryč. Jednoduše si se mnou něco pohrávalo. Znal jsem ho ani ne čtvrt druhého dne a už mě dokázal vytočit a zároveň se mnou zacloumat jako nikdo.

Utíkal jsem do svého propůjčeného pokoje, zavřel za sebou, zamkl a pak se opřel o desku dveří. Přerývavě jsem se nadechl a donutil se trochu uklidnit. Vždyť je to proboha kluk. A hlavně můj budoucí student!
Věděl jsem, že mu to budu muset říct, aby neměl ve škole šok. Takže, když jsem slyšel jak schází váhavě po schodech do kuchyně, narovnal jsem se, upravil si oblečení a spěchal za ním. Na stůl jsem mu už nachystal snídani – vstával jsem proto o půl hodiny dřív. Doufal jsem, že by tak mohlo začít naše příměří. Možná, že by dokonce zakopal válečnou sekeru.

Vešel jsem do kuchyně, ale on nachystanou snídani na pultu naprosto ignoroval, vzal si misku, nasypal si cereálie a zalil to láhví mléka z ledničky. Sedl si na tu stejnou barovou židličku na jaké jsem ho viděl v kuchyni prvně a spokojeně se ládoval lžícemi lupínků.
„Ta snídaně byla pro tebe.“ Hlesl jsem trochu zklamaně a ani nevěděl kde se to zklamání ve mně bere.
„Dělám si snídaně i jídla sám. Nemusíš se o mě starat. Nejsem mimino.“ pokrčil rameny v naprostém nezájmu nad mou osobou a strčil si do pusy další lžíci. Prohlédl jsem si ho, jak tam seděl, na sobě měl obyčejné černé tílko pro sportovce, tříčtvrťáky a sportovní tenisky. Asi se chystal ven. Taky jsem se na to zeptal. Neodpověděl.
„Tak chystáš se někam ven? Je slušnost odpovědět, když už aspoň nic jiného!“ napomenul jsem ho a sám si uvědomil, že zvyšuju hlas. To mi tak moc brnkal na nervy?

„Hm. Možná.“ pokrčil znova rameny. Naprosto mě tím vytáčel. Skoro líně vstal, prázdnou misku položil do dřezu a pak se ke mně rázně otočil a opřel se rukama za sebe o desku.
„Tak o čem si se mnou chtěl mluvit?“ zeptal se.
„O tvém doučování, matematice a pravidlech našeho společného bydlení a mého dohledu nad tebou.“
Jeho rysy pod mými slovy ztvrdly, ale snažil se zachovat co nejvíce neutrální výraz. Pravděpodobně hledal taktiku jak na mě. Našel ji. Usmál jsem se sám pro sebe a jemu blýsklo v očích.
„Takže, abych to zkrátil. Mám nastoupit na tvou školu jako učitel matematiky. Hledal jsem byt a tvá máma zná zase tu mou a tak jsem vlastně tu s podmínkou, že tě budu doučovat a tyhle tři měsíce na tebe dohlédnu. Mluvil jsem s tvou předchozí profesorkou, máš na matematiku talent jen se ti prostě nechce pracovat. To změníme. Nebudu tě nijak týrat, ale ocenil bych tvou spolupráci.“
Jakmile jsem to dořekl a vzhlédl viděl jsem dvě vražedně naladěné hvězdy v pobledlém obličeji. Zuřil. V duchu zuřil a já to věděl a taky jsem takovou reakci s jeho povahou očekával. To co zasyčel pak mě, ale překvapilo.
„Fajn! Dobře! Fajn! Žádný problém! Budeme dělat co se od nás chce.“
„No a k těm pravidlům – budeš se ke mně chovat slušně, pokud dovolíš budu dělat snídaně a večeře, oběd si dáš ve školní jídelně pokud tam chodíš, pokud ne tak si ho uvaříš sám. Pokud někam budeš chtít jít, řekneš mi proč, kam a kdy se vrátíš. Nebudeš se za mé přítomnosti i nepřítomnosti opíjet ani dělat nějaké nezákonné věci. Rozumíš?“
„Ale jistě. Můžu jít teď ven? Půjdu si zatrénovat basket na plac v parku. Vrátím se asi za dvě, tři hodiny.“ mluvil naprosto chladně a ani nečekal co k tomu řeknu, vyletěl jak střela pryč.

S povzdechem jsem se došoupal do kuchyně a umyl po něm nádobí. Přichystanou snídani jsem přikryl, protože já už dávno snídal. Pak zbývala otázka co budu dělat já. Nakonec jsem se rozhodl, že možná taky nebude špatné jít ven. Převlékl jsem se do běžecké soupravy, vzal si náhradní klíč, který mi svěřila Ikutova matka, napsal vzkaz na kousek papíru, položil ho na linku a šel si prohlédnout okolí. Přestěhoval jsem se do téhle části města teprve nedávno, takže jsem ho příliš neznal. Běžel jsem kam to prostě šlo a čistil si u toho hlavu.
Iku to všechno, co jsem mu řekl vzal docela v pohodě a to mě asi maličko děsilo. Kdo ví co ten kluk může udělat. Jenže, když jsem přišel domů, byl osprchovaný, převlečený do čistého a koukal se v klidu na televizi. Nic nezákonného ani nepatřičného. Pozvednul jsem nad tím obočí a šel se osprchovat. Po běhání jsem byl zpocený a studená voda mi příjemně kapala na tělo a osvěžovala.

Oblékl jsem si kalhoty, s trikem jsem se neobtěžoval a šel za ním. Když jsem vešel do pokoje chvíli na mě vyjeveně koukal. Všiml jsem si, jak si nervózně lehce skousl ret a zatnul ruce v pěsti a zase je okamžitě povolil. Prolítl mě očima a pak se rychle odvrátil na televizor a lehoučce zrudl. Někde vevnitř mě spokojeně zašimralo.
Dělal jsem, že jsem nic neviděl a sedl si vedle něj. Sledoval nějaký zápas basketballu. To už byla druhá zmínka toho sportu za jeden den.
„Jsi ve školním týmu?“ zeptal jsem se zvědavě. Jen přikývl.
„Co se ti na tom líbí?“ natočil jsem se k němu tělem.
„Asi – asi všechno.“ zakoktal po chvíli a snažil se ode mě odvrátit pohled. Ještě víc jsem se přiblížil.

IKUTO

Vyšel ze sprchy bez trička a na nahém hrudníku se mu lesklo ještě pár nesetřených kapiček vody. Z koupelny se vyvanula vonící pára. Něco ve mně se sevřelo. Najednou se mi začali tváře plnit krví a já rudnul. Připadal mi tak neuvěřitelně přitažlivý. V duchu jsem na sebe křičel. Není přeci normální, aby mi přišel přitažlivý muž! Nebo snad je?

Přišlo mi, že se ještě nastavuje, abych si ho mohl prohlédnout ještě lépe. Najednou šel ke mně a naprosto klidně si sedl kousek ode mě. Zadržel jsem dech a upřel pohled do obrazovky. Zeptal se mě, jestli hraju ve školním týmu. V televizi byl totiž puštěný basketball. Přikývl jsem. Odpovědět bych asi nezvládnul.
„Co se ti na tom líbí?“ dorážel na mě dál a natočil se ke mně čelem, jednu nohu složil pod sebe, druhou nechal volně nataženou k zemi, tělem natočený ke mně. Nemohl jsem to si vzpomenout, co se mi na té zatracené hře líbí. Rozptyloval mě. Po chvíli jsem cosi nesmyslného vyhrkl a ještě si na tom zauzloval jazyk. Snažil jsem se upřít pozornost na hru nebo něco v místnosti, ale on se jen spokojeně uculil a přiblížil se ještě víc. Ovanula mě vůně máty a teplo sálající z jeho kůže. Okolo obličeje se mi vlnili lehce zmáčené pramínky blonďatých vlasů. Upíral na mě ty svoje něžné, oříškové oči.

V duchu jsem se proklel. …Bože, já doopravdy řekl něžné?!!!.... vrčel jsem sám na sebe. Neustále se přisunoval pomaloučku blíž. Něco ve mně se svíjelo a třáslo, ale neměl jsem chuť ho odstrčit. Spíš se natáhnout a jemným dotykem přejít jazykem po těch bledých rtech a sjet po čelisti k ušnímu lalůčku a zase zpátky tou samou cestičkou… Vykulil jsem oči. Přemýšlel jsem nad líbáním ho! Nad líbáním svého úhlavního nepřítele a budoucího učitele! Vystřelil jsem ze sedačky. Než jsem stačil cokoli ze sebe dostat a odejít, chytl mě za paži a strhl mě zpět. Chytl mě i druhou rukou za druhou paži a uvěznil mě tak v prostoru mezi vzduchoprázdnem a jím. Nedržel mě nijak pevně a bolestně a přesto jsem měl pocit, že se z toho sevření nemám šanci dostat.

„Proč utíkáš? Je nezdvořilé utíkat od společnosti.“ zakroutil hlavou a nasadil ten nejtajemnější a nejsvůdnější úsměv na světě.
„Já – já – no, totiž, to…“ začal jsem koktat. Jeho blízkost mě byla pro mě jako rána palicí.
„Ty totiž co?“ usmál se vědoucně.
…On to ví! Ví, že po něm toužím!... šokovaně předla má mysl.
„Nic! Já nic! Promiň! Musím jít – jít spát! Čau!“ vyhlodal jsem ze sebe první odpověď co mě napadla a vyvlékl se z jeho sevření. Okamžitě mě pustil a když jsem utíkal po schodech, pronásledoval mě temným pohledem.

Zavřel jsem se v pokoji a nevyšel až do večeře, kterou jsem do sebe rychle naházel, pochválil mu ji a utekl zpět. Nic mi neříkal ani mě nenapomínal. A já si uvědomil jednu nemilou věc. Hned druhý den si mě podmanil. Tím jak mě naštval první den a to co řekl hned ráno pravidla a tu boudu co na mě s mámou ušili – kdybych věděl, že je to učitel, vydupal bych si jeho odchod, mamka to musela vědět – to všechno najednou přešlo. Bylo na něm i něco jiného. Dokázal se chovat i míň pedantsky než vypadal, tím jsem si byl jistý.

Svalil jsem se do postele a přemýšlel nad ním celou noc. Zamiloval jsem se do kluka. Tím jsem si byl jistý. Bylo by zbytečné to v sobě popírat. Jenže jsem zároveň věděl, že on mě pravděpodobně nikdy nebude chtít. Odpoledne mě jen provokoval. A navíc – čtyři roky rozdíl, učitel… A podnájemník mé rodiny.
Překryl jsem si oči rukou a snažil se to vytěsnit z hlavy. Usnul jsem až okolo jedné v noci.

YOSHI – PONDĚLÍ

Byl to docela zajímavý první víkend s ním. Po tom incidentu odpoledne, kdy jsem se neudržel, když jsem ho viděl jen tak mile nevinně koukat na televizi a vyjel po něm jsme spolu, ale moc nemluvili. Viděl jsem i zájem z jeho strany, ale pravděpodobně to bylo jen chvilkové okouzlení a tím to přešlo. Přesto mi to lichotilo.
Na snídani jsem mu připravil cereálie a mlíko, aby si to dodělal jak bude chtít. Sám jsem si nalil kávu a snědl jeden poslední loupák co zbyl od posledního nákupu Ikutovi mamky. Věděl jsem, že brzo budu muset šáhnout do peněženky a taky trochu zásobovat. Ale čekal mě plat učitele, tak mi to tak moc nevadilo.

Pro snídani si přišel upravený – čistě bílá košile ve školní uniformě, ležérně zavázaná kravata a kalhoty, v ruce nesl školní tašku s logem internátu a na tváři měl dost pochmurný výraz. Neptal jsem se, sedl jsem si zase na „své“ místo k pultíku a upíjel břečku z kávovaru. Chtěl jsem, aby začal sám.
„Až budeme ve škole, i kdyby si viděl cokoli – nehlas se ke mně, ok?“ zašeptal a nalil si do misky trochu mléka. Evidentně neměl chuť moc jíst. Trochu jsem ztuhl nad jeho žádostí. Nechtěl, abych se k němu hlásil? Tak nějak to bolelo. Styděl se za mě snad?
…Asi je to pochopitelné, vždyť v té škole má kamarády a spolužáky. Jen by ho pak podezřívali u známek, že je nemá zasloužené. Jasně. Tím to bude! Nepanikař!...
„Dobře.“ zamumlal jsem a pak se rozhostilo zase to známé a trochu napjaté ticho.
„Tak jo. Už celkem nestíháme, půjdeme. Budeš mě muset zavést, protože neznám cestu. Uklidíme to pak.“ zahučel jsem asi o deset minut později a on jen souhlasně kývl.

Zamkl jsem a on na mě počkal před brankou domu. Byla to hezká scéna. To jak na mě čekal, až se k němu připojím. Jen k tomu ještě chyběl následný stisk jeho ruky v mé a krátký polibek než se vydáme do školy a budeme hrát naprosto cizí osoby.
…Jenže my jsme naprosto cizí osoby!!!... napomenul jsem se. Přesto má představivost po cestě s ním ubíhala dál. On se koukal do země a pravděpodobně byl sám zahloubaný do svých myšlenek. Nechápal jsem tu jeho ranní poznámku: „Ať uvidíš cokoli.“ Nezeptal jsem se ho však co tím myslel.
…Snad na to dojdu sám…. špitl jsem si pro sebe v duchu a nakonec aniž bych věděl jak jsme se dostali před velký komplex budov s železným oplocením.

„Uvidíme se na třetí hodině. Mohl bys mě prosím tě počkat po osmé hodině tady před bránou a dovedl bys mě domů? Nějak jsem nevnímal cestu, promiň.“ zazubil jsem se na něj. On se na mě jen zamračil a nic na to neřekl. Jeho nálada mi vrtala hlavou. Než jsem však stačil cokoli říct, za jeho zády začal mávat nějaký kluk.
„Pravděpodobně na tebe někdo mává.“ poznamenal jsem k němu tiše. Otočil se a bez rozloučení šel k tomu cizímu klukovi. I když pro něj pravděpodobně cizí nebyl. Musel jsem uznat, vypadal docela slušně. Až na ty příšerné modré vlasy. Iku se k němu přirozeně přiřadil a pak jsem jen slyšel jeho smích. Poprvé v životě jsem viděl jeho šťastný, nádherný obličej a sytý smích. Kulil jsem oči jeho směrem. Jak se z tak chladného a divného kluka mohl stát přívětivý a smějící se...?

Chvíli jsem ho očima ještě pronásledoval než zmizel v nejbližší budově. Zvedl se ve mně mírný vztek. Ke mně se choval úplně jinak, ale stačí laciný žertík od kluka s modrou hlavou a je z něho beránek. Moje reakce mě zaskočila. S mračením jsem se vydal ke skupině studentů, poptat se kde je ředitelna. Taky mě nenapadlo se na to zeptat Ikuty dřív!