Tón srdce 07

DAISUKE
„Ahoj.“ Pozdravil jsem Keie, když mne míjel na chodbě ve škole. Jeho reakce mě ale nepříjemně zaskočila. Místo, aby se na mne podíval a pozdrav opětoval, sklonil hlavu a prošel kolem. Zaraženě jsem zůstal stát a díval se za ním, dokud nezmizel ve třídě. Nečekal jsem, že se takhle zachová. Ne potom, co mi polibek oplatil. Nejspíš mu došlo, co se stalo, až odešel. ,Tohle se mi asi nepovedlo…´ Pomyslel jsem si, a pokračoval v cestě. Ale pořád jsem nemohl dostat z hlavy jeho chování, aspoň mi mohl říct, co se stalo.

Později doma
Ležel jsem na posteli a poslouchal písničky, když zazvonil zvonek. Najednou jsem znervózněl a rozběhl se ke dveřím. Málem jsem se přizabil, když jsem zakopnul o tašku do školy.
Doběhl jsem ke dveřím, otevřel je a….
„Čau, to seš ty? Cítil jsem se poněkud zklamaně.
„Ahoj, taky tě rád vidím.“ Odpověděl Toshi a hrnul se do předsíně.
„Co že sis na mě vzpomněl?“ Ani jsem se z jeho příchodu nedokázal radovat.
„Spíš ty jsi zapomněl. Vůbec ses neukázal v obchodě.“ Prošel kolem mne do pokoje.
„Neměl jsem čas.“ Posadil se na židli u psacího stolu.
„Co jsi měl tak důležitýho?“
„To je jedno…“ Významně se na mě podíval.
„Ale, ale že bys sis konečně našel holku.“ Vážně nedokáže myslet na jiné věci kromě holek.
„Ne.“ Můj hlas i pohled dávali jasně najevo, že se o tom nechci dál bavit a Toshi moje signály naštěstí pochopil.
„Jak pokračuješ s písničkou?“ Změnil téma.
„No, už je hotová.“ Nějak jsem mu nedokázal říct, že jsem ji nenapsal. Zvednul se a došel pro noty ke klávesám. Zvednul je a chvíli se do nich díval. Po chvíli zvednul hlavu a podíval se na mě.
„Musím uznat, že to je opravdu dobrý. To jsi dopsal sám?“ Sklonil jsem pohled k zemi.
„Ne.“
„Kdo ti s tím pomohl?“ Znovu si prohlížel noty.
„Ten kluk, co si u tebe koupil kytaru.“
„Takže ty ho opravdu učíš?“ Zeptal se udiveně.
„Hm…“
„Už to chápu. Ty jsi ho dneska čekal, tak proto jsi byl zklamaný, když jsi mě uviděl.“ Podíval se na mne.
„Nečekal jsem ho.“ Vlastně jsem doufal, že přijde, ale to nemůžu Toshimu říct.
„Ale doufal jsi, že přijde, jinak bys nebyl smutný.“ Doufal…
„Věděl jsem, že dneska nepřijde.“ Můj hlas zněl pořád nějak smutně.
„Vy jste se pohádali?“ Vyzvídal Toshi dál.
„Ne.“
„Tak co jsi mu udělal? Vypadáš, že tě něco trápí, tak mi to řekni.“ Měl ustaraný výraz.
„Co bych mu měl udělat? Nic se nestalo.“
„A proto vypadáš jako bys měl umřít.“ Chtěl bych se mu svěřit, ale tohle mu nemůžu říct.
„Není mi dobře a chtěl jsem si jít lehnout, proto vypadám unaveně.“ Toshi si povzdychl a šel směrem ke dveřím.
„Tak já půjdu, dej mi o sobě taky vědět. Brzy se stav. Ahoj.“ Mezitím jsem si lehnul do postele.
„Ahoj Toshi a díky.“ Za Toshim zaklaply dveře.

KEI
,Jsem idiot. Takhle jsem se nechtěl chovat….´Pořád jsem musel přemýšlet nad mojí reakcí na Daisukeho. Je mi líto, jak jsem se zachoval, ale znervózněl jsem a najednou jsem nevěděl, co dělat. Jak se k němu mám chovat po tom, co mě políbil, co jsem ho nechal. Od včerejška nemyslím na nic jiného, než na náš polibek. Nemůžu uvěřit tomu, že se to o pravdu stalo. Nevím, co si o tom mám myslet. Hlavou se mi honí tolik teorií a závěrů, že se z toho asi brzy zblázním. Potřeboval bych se někam zavřít a všechno si to urovnat, nebo alespoň slyšet od Daisukeho, co tím myslel. Jestli to něco znamenalo nebo si se mnou jenom hrál. Měl bych se ho zeptat. Kdybych před ním nebyl tak nervózní.
„Čau.“ Daiky mě pozdravil, když vešel do pokoje a tím mne vytrhnul z přemýšlení.
„Ahoj.“ Svoji tašku hodil k posteli a chystal se převléknout.
„Tak jak ses měl?“ Sundal si tričko.
„Normálně. Jak ty?“ Svlečený do půl těla přešel ke stolu a odložil telefon.
„Já se měl fajn.“ Podíval se na mne na postel a usmál se. Já mu chtěl úsměv oplatit, ale moc se mi nepovedl.
„Co je?“ Teď byl jeho pohled ustaraný.
„Nic.“ Otočil jsem se ke zdi.
„Hm… To ti tak věřím. Co se stalo? Něco ve škole?“
„Nic se nestalo. Jsem v pohodě.“
„Neřekl bych…“ Povzdechnul si. Já jsem slezl z postele.
„Jdu se projít.“ Oznámil jsem ode dveří a zavřel je za sebou.
Šel jsem do nedalekého parku. Sednul jsem si na lavičku a pozoroval lidi, kteří kolem mne prošli. Většina z nich vypadala smutně. Zajímalo by mne, co je trápí. Jestli někdo z nich má stejný problém jako já.

Druhý den
Dneska jsem si chtěl s Daisukem promluvit, ale ani jednou jsem ho ve škole neviděl. Včera jsem si dokonce promyslel, co mu řeknu. Ale přece jenom doufám, že až vyjdu ven, bude stát na stejném místě jako dřív. Přeji si, aby tam byl. Každým krokem, co se blížím vchodovým dveřím, jsem nervóznější.
Když jsem vyšel ze dveří, na místě jsem ztuhnul. Opravdu tam byl. Stál na stejném místě jako vždycky a díval se na mě. Nepohnul se, ani nezměnil výraz, jenom se na mne díval a čekal. Vzpamatoval jsem se a šel za ním. Srdce mi bilo tak rychle.
„Ahoj.“ Pozdravil. Z jeho hlasu byl cítit strach a obavy.
„Ahoj.“ Odpověděl jsem.
„Asi bysme si měli promluvit.“ Navrhl. Já jsem jenom přikývl. Odtrhnul jsem svůj pohled od země a p podíval se mu do očí. Jeho výraz byl nečitelný, neproniknutelný.
„Půjdeme se projít?“ Pro změnu sklopil pohled on.
„Můžeme.“
Rozešli jsme se směrem k parku, kde jsem byl včera. Tam budeme mít klid, abychom si všechno vyjasnili.
„Hledal jsem tě ve škole. Chtěl jsem s tebou mluvit.“ Začal jsem.
„Já tam dneska nebyl.“ Díval se před sebe.
„Tak proč jsi přišel teď?“ Podíval jsem se na něj.
„Musel jsem s tebou mluvit.“ Daisuke mi pohled neoplatil.
„Aha…“ Šli jsme mlčky, dokud jsme nebyli v parku. Sedli jsme si vedle sebe na lavičku.
„Včera u mě byl Toshi. Viděl dokončenou hudbu a moc se mu líbila.“ Řekl najednou.
„To je dobře.“ Po chvíli jsem dodal. „Omlouvám se za to, jak jsem se včera choval.“
„Já se ti nedivím. Takhle by se zachoval asi každý.“ V jeho hlase byla znát nervozita.
„Nevěděl jsem, co mám v tu chvíli dělat….“ Hlesl jsem.
„Neměl jsem tě políbit. Jenom jsem tě uvedl do rozpaků.“
„Já jenom nevím, co si o tom mám myslet.“
„Já taky ne… Prostě v tu chvíli to bylo…. Nepřemýšlel jsem o tom, co dělám. Promiň.“
„Neomlouvej se…“ Zase bylo ticho. Seděli jsme vedle sebe, každý ponořený do svých myšlenek. „Co budeme dělat?“ Zeptal jsem se.
„Já nevím. Nechci, aby to takhle skončilo, ještě tě toho musím hodně naučit ohledně kytary.“ Trochu se usmál.
„Jestli chceš, můžeme dělat, že se nic nestalo.“ Nevím, proč jsem to řekl. Nechci předstírat, že se nic nestalo.

DAISUKE
Touhle větou mě zaskočil. Cítil jsem zklamání. Nechci na ten polibek zapomenout.
„Myslíš, že to půjde?“
„Nevím…“ Celou dobu se díval do země.
„Chceš, na to zapomenout?“ Moje otázka ho asi zaskočila. Zavřel oči a chvíli přemýšlel.
„Nevím….“ Jeho odpověď mě trochu potěšila. Možná, že nechce zapomenout.
Natáhl jsem se k němu a donutil se ho na mě podívat. Kladl trochu odpor, ale spíš protože se styděl. Podíval jsem se mu do očí. Jeho výraz byl zmatený a smutný. Chvíli jsem ho pozoroval. Nepohnul se ani se nepokusil mě odstrčit. To jsem bral jako dobré znamení. Pomalu jsem se k němu začal přibližovat. Všimnul jsem si, že se jeho výraz změnil. Měl v očích očekávání. Zavřel je a pootevřel ústa. To už se mé rty dotkly jeho. První dotek byl elektrizující. Celým mým tělem projela vlna vzrušení. Pustil jsem jeho obličej, aby mohl uhnout, kdyby chtěl, ale on zůstal na místě. Chvíli jsem tak setrval, ale potom jsem mu ruku vsunul do vlasů a přitáhnul si ho blíž. Stále se Kei nebránil. Polibky byly vášnivější a on mi je všechny oplácel. Dokonce i jeho ruka skončila v mých vlasech. Ještě chvíli jsme se líbali a pak se od sebe odtáhli.
„Myslím, že známe odpověď.“ Řekl jsem.
„Jo…“ Jeho hlas byl zastřený.
Zase jsme vedle sebe seděli mlčky, ale atmosféra byla mnohem uvolněnější. Došlo mi, že když jsme se líbali, mohl kolem nás kdokoli projít. Nad tím jsem se musel pousmát.
„Jak ti to jde s kytarou?“ Zeptal jsem se, abych prolomil ticho.
„Myslím, že zatím dobře.“
„Zítra můžeš přijít.“ Doufám, že neodmítne.
„Dobře. Zase jsi sám doma?“ Trochu se pousmál.
„Hm.“
„Býváš sám doma hodně často?“ Zeptal se.
„Docela jo. Rodiče mají firmu, tak tam jsou skoro pořád.“ A já mám aspoň klid.
„Aha. Promiň, nechtěl jsem se vyptávat.“ Trošku zčervenal.
„To není nic tajnýho.“ Usmál jsem se na něj. „Půjdeme už?“ Přikývnul. Zvedli jsme se. „Tak zítra. Měj se.“
„Ahoj.“ Každý jsme šli jiným směrem.

KEI
Zítra… Jsem nervózní jenom na to pomyslím. Ale těším se, řekl bych, že se hodně těším. Jenom jsem trochu nesvůj z toho, že budeme u něho sami. ,Co když…. ´Zatřásl jsem hlavou, abych ty myšlenky odehnal, ale moc to nešlo. Pousmál jsem se nad tím. Vlastně jsem se usmíval od doby, co jsme se rozloučili. Napadlo mě, že až se vrátím, Daiky se zase bude vyptávat. Jsem si ale jistý, že tohle ze mne nedostane.