Tón srdce 01

KEI
,Už by mohla přestat mluvit a pustit nás domů.´ Pomyslel jsem si, když jsem seděl ve škole. Dneska je můj první den na střední a od první chvíle se mi tu nelíbí. Když jsem vešel do třídy a uviděl nové spolužáky, moje první myšlenka byla „Proč?“ hned na první pohled mi bylo jasné, že se tu nebudu mít s kým bavit. Přišel jsem minutu před zvonením, všichni už byli ve třídě a jakmile jsem se ukázal mezi dveřmi, podívali se na mě a ztichli. Já je pozdravil a pár z nich mi dokonce zaskočeně odpovědělo, ale většina si mě jenom prohlížela. Nevím proč na lidi působím takhle, ale už jsem si zvykl. I na základce, jsem si musel vystačit sám, protože většina třídy se se mnou nebavila. Je pravda, že jsem si s nimi většinou neměl o čem povídat, zajímaly mě jiné věci, jako třeba hudba. Proto ted jsem radši sám a lidem se vyhýbám z vlastní iniciativy. Prostě mám radši samotu, ale dneska mě to mrzí. Myslel jsem si, že poznám nové lidi, někoho s kým si budu rozumět, ale všichni vypadjí úplně jinak než já a ty jejich pohledy taky mluví za vše.
Poslední volné místo bylo vzadu v rohu, tak jsem si tam sedl. ,Aspon se můžu dívat z okna. ´ Pomyslel jsem si.
Cítil jsem na sobě jejich pohledy i teď, hodinu po začátku. Asi musím mít kolem sebe nějakou divnou auru. Jinak nevím proč se mi lidé tolik vyhýbají. Nejsem oblečený tak, abych vzbuzoval strach. Mám na sobě zelenou mikinu, rifle, tenisky a na hlavě zelenou kšilotovku. Moje běžné oblečení.
„Ještě deset minut vydržte, rozdám vám nějaké papíry pro rodiče, které mi zítra donesete vyplněné a můžete jít.“ Zaslech jsem učitelku. Vzala ze stolou hromádku papírů a začala nám je rozdávat. Četla jména a ostatní se hlásili. Některá byla docela zajímavá, jiná zase nudná, ale je mi jasné, že si je stejně pamatovat nebudu. Je to zbytečné.
Měla v ruce poslední, a já čekal, že to budu já, ale ona místo toho přečetla jméno nějaké holky. To mě trochu zaskočilo, ale co….
„Je tu někdo na koho jsem zapomněla a nejmenovala ho?“ Líně jsem zvedl ruku.
„A jak se jmenujete?“
„Sakamoto Kei.“
„Tak až skončíme půjdete se mnou do kabinetu a já vám ho dám.“ Jenom jsem pokýval hlavou na znamení, že to chápu. A ona se zase uajal slova.
„Tak abych to neprotahovala. Rozvrh máte, papíry pro rodiče také, takže už můžete jít a nezapomeňte , že se od zítra učíte. Mějte hezky.“ Všichni se začali zvedat a já jsem šel za mojí třídní.
„Tak pojďe, ať můžete taky odejít.“ Přátelsky se na mě usmála a já ji úsměv rozpačitě oplatil. Zdála se příjemná. Je docela mladá a taky moc hezká.
Šli jsme do schodů. Nenapadlo by mě , že kabinety budou v jiném patře. Ani jeden jsme za celou cestu nepromluvili. Když jsme došli přede dveře, řekla mi , ať tam na ni počkám. Když jsem tam tak stál, napadlo mě, že bych si měl zapamatova její jméno. Uvědomil jsem si, že jsem ho ani nepostřehl, když se nám představovala. Asi se zítra budu muset někoho zeptat na její jméno. Aspon uvidí, že se se mnou můžou normálně bavit.
„Tak tady ho máte. Užijte si zbytek dne.“ Objevila se přede mnou a podávala mi papír s mým jménem.
„Díky, Vy taky.“ Usmál jsem se na ni a pomalu odešel. Po cestě ze schodů jsem si ho. prohlížel. Byly tam kolonky, do kterých patří informace o mě, jako třeba mé rodné číslo, místo narození, kontakt na rodiče atd. Byl jsem skoro dole, když jsem do někoho narazil. Lekl jsem se, protože náraz byl docela silný. Dokonce mi spadla čepice a upustil jsem i ten papír. Podíval jsem se, s kým jsem se srazil a překvapivě to nebyl žádný učitel, ale kluk. Vypadal stejně převapeně jako já.
„Oh, omlouvámse, ale nevšimnul jsem si tě. Jsi v pořádku?“ Omlouval jsem se, když jsem se vzpamatoval.
„Dobrý nic mi není, co ty?“ Stále vypadal trochu mimo.
„Taky mi nic není.“ Sehnul jsem se dolů pro kšiltovku ve stejnou chvíli jako on, takže jsme se ještě srazili hlavama.
„Promiň.“ Omluvili jsme se ve stejnou chvíli. Začali jsme se smát nad absurdností téhle situace. Sebral jsem kšiltovku, nasadil si ji na hlavu a on mi podal papír. Vyhnuli jsme se a pokračovali každý dál.
Když jsem odcházel, stále mě něco nutilo se otáčet. Ten kluk byl něčím zvláštní, takový jiný než všichni ostatní a navíc byl i hezký. I když vypadal hodně nepřístupně, možná i arogantně, myslím, že takový doopravdy není. Doufám, že ho ještě někdy potkám.

DAISUKE
„Jdu ven.“ Oznámil jsem mámě, když jsem si bral mikinu a zavíral za sebou dveře od domu. Měl jsem namířeno do hudebnin pro novou strunu ke kytaře, protože mi včera večer praskla. A už teď mi chybí hraní. Hudbu miluju a zvlášťe kytaru.
Nastěstí jsem nemusel jít nikam daleko, protože náš dům je blízko centru města, takže za deset minut jsem už stál před obchodem. Je můj oblíbený, pracuje tam můj kamarád, takže tam klidně strávím celou jeho směnu a povídám si s ním. Dneska taky pracuje. Vidím to tak, že v obchodě počkám než mu skončí směna a pak půjdeme k nám a budeme pracovat na naší písničce. Složil jsem text a on mi pomáhá s hudbou. Už to máme skoro hotové, potřebuje už jenom pár úprav. Vešel jsem dovnitř a spatřil jsem Toshia, jak sedí za pultem. Když si mě všimnul, usmál a já šel za ním.
„Ahoj, Toshio.“ Pozdravil jsem ho s úsměvem, opíraje se o pult.
„Čau, proč nejsi ve škole?“ Ušklíbl se, když řekl slovo škola.
„dávno jsme skončili.“ Odpoveděl jsem.
„Aha… Už tě něco napadlo ohledně hudby?“ Ptal se na naši písničku.
„Včera jsem myslel, že to už mám, ale praskla mi struna, takže…“ Pokrčil jsem rameny.
„Docela smůla, jaká ti praskla?“ Když se ptal, zvedl se ze židle a přešel k poličce se strunami.
„Géčko.“ Chvíli se díval do poličky a pak mi podal požadovanou strunu.
„Na, ta by měla vydržet dlouho.“
Díky, tady máš peníze.“ Podával jsem mu je. Díky tomu, že s Toshiem trávím tolik času v obchodě, vím kolik co stojí.
„Dej to na pult, já to pak dám do kasy.“ Položil jsem peníze vedle sebe a sedl si na pult. Momentálně ni kdo v obchodě nebyl, takže jsme si mohli nerušeně povídat.
„Až skončíš, tak bychom mohli jít ke mně a dodělat písničku.“ Navrhnul jsem, ale Toshio se na to moc netvářil.
„Co je? Něco už máš?“
„No tak trochu.“ Měl co dělat, aby se ne začal usmívat.
„Rande? Která to je tentokrát?“ Hned mi bylo jasné, o co jde.
„Jo . Ta, jak jsem ti o ní říkal minule, že sem chodí. Pamatuješ?“
„Kdo by si to nepamatoval, když o ní v jednom kuse básníš. Ať ti to s ní vyjde. “ Usmál jsem se na něj.
„ Díky. Ty by sis ale taky mohl konečně někoho najít.“ Zvážněl. Ví, že nerad probírám můj život, ale on to dělá neustále.
„Já nikoho nepotřebuju.“
„Každý někoho potřebuje. Něříkej, že se necítíš sám.“ Stále měl vážný pohled. A měl pravdu, občas se cítím osamněle, ale zatím jsem nenarazil na nikoho, kdo by mě nějak zvláště upoutal.
„ Já jsem rád sám.“ Odpověděl jsem, dívajíc se do země.
„Tak hlavně abys sám aji neumřel…“ řek zasmušile.
„Hm…“
„Víš co, já ji dneska řeknu, aby ti dohodila nějakou kamarádku, jo.“ Blesko mu v očích.
„Už jsem ti řekl, že nikoho nehledám a kdyby jo, najdu si ji sám.“ Co na tom nechápe.
„Jak tě znám, ty si nikoho nenajdeš, tak proč tomu nepomoct.“ Nedal se.
„Protože já-„ Zazvonil zvonek nad dveřmi, což značilo, že někdo vešel. Oba jsme se aoutomaticky podívali ke dveřím. Byl jsem překvapen, když jsem viděl příchozího. Jestli se nepletu, byl to ten kluk ze školy, se kterým jsem se srazil. Nemyslel jsem si, že je ten typ člověka, který na něco hraje.
„Daisuke!“ Šťouchl do mě Toshio.
„Co je?“ Otočil jsem se k němu.
„To bych se měl ptát já tebe nemyslíš? Od doby, co vešel ten kluk, tak na něj zíráš, ty ho znáš?“ To, že jsem ho celou dobu pozoroval, jsem si uvědil až teď.
„Dneska jsme se ve škole srazili.“Nechápavě se na mě díval.
„A kvůli tomu jsi na něj celou dobu zíral?“
„Nebyl jsem si jistý, jestli to je on.“ Pořád se díval poněkud neveřícně.
„Aha.. Vypadá to, že hraje na kytaru.“ Podíval jsem se směrem, kde jsou kytary. Prohlížel si je a vypadal u toho hodně sousteděně.
„Jdu se ho zeptat, jestli nechce s nčím poradit,tak můžeš jít se mnou, když ho znáš.“
„Já ho neznám, jenom jsme se srazili.“ Zvýšil jsem na něj hlas. Štve mě jak je podezíravý.
„Nic jsem neřekl.“ Zvedl ruce na znamení míru. Ušklíbl jsem se na něj a šel za tím klukem.
„Jakou kytaru hledáš?“ Zeptal se ho Toshio, když jsme k němu došli. Asi byl do vybírání hodně zabraný, protože se nás lekl. Jakmile si mě všimnul, vytřeštil na mmne oči. Takže mě poznal. Já se na něj usmál a pozdravil ho. On mi opětoval úsměv i pozdrav. Toshi nás pozorovala pak se podíval zase na něj.
„Ptal jsem se jakou hledáš kytaru.“ Zopakoval svoji otázku.
„No… Valastně ani nevím.“ Zase se podíval na mě.
„Jak to myslíš, že nevíš? Na co ji budeš potřebovat?“ Podíval se na Toshiho.
„Já se budu teprve učit na kytaru hrát.“ Opověděl mu.
„Aha, tak to bych ti doporučil tuhle.“ Ukázal na jednu z těch obyčejnějších, ale myslím si, že to není ta pravá pro začátečníky.
„Já bych spíš volil tuhle, zní o něco líp.“ Ukázal jsem vedle. Toshi se na mě podíval trochu dotčeně a pak řekl.
„Ty tomu rozumíš víc, tak mu poraď, musím si ját něco dodělat, zachvíli končím.“ A odešel.
„Takže ty se budeš učit hrát?“ Zaptal jsem se.
„Hm… Chtěl bych.“ Stále se prohlížel kytary.
„A kde se budeš učit?“ Zajímá mě jestli si vybral soukromého učitele nebo nějaký kurz.
„Já se budu učit sám.“ Odpověděl zcela nevzrušeně, ale mě tím udivil. I když já jsem se taky učil sám, moc lidí se k tomu neodváží a radši si zaplatí učitele.
„Myslím, že je takhle kytara by ti vyhovovala nejlépe.“ Ukázal jsem mu tu stejnou, co dřív.
„Když to říkáš… Ty hraješ?“ Zadíval se mi do očí. Cítil jsem se pod jeho pohledem trochu nervózně. Působil na mě uzavřeně a něco z něj vyzařovalao. Nedokážu popsat přesně co, možná síla , ale nebylo to nic negativního.Připadá mi hodně zajímavý.
„Hraju.“ Uhnul jsem pohledem.
„Jak dlouho?“ Ptal se dál.
„Asi pět let.“
„Aha.“ Zase se sklonil ke kytarám.
„Hraješ ještě na něco jiného?“ Myslím, že nakonec hudbě rozumí.
„Na klavír.“ V jeho hlase byla znatelná trocha odtažitosti.
„Taky ses to učil sám?“ Nemohl jsem si tu otázku odpstit.
„Jo.“
„Jak dlouho na něj hraješ?“ Je to docela zajímavý člověk.
„Nevím, myslím, že šest let, možná víc. Takže říkáš tuhle kytaru?“ Podíval se na mě, když ji držel v ruce.
„Podle mě je pro začátečníka nejlepší.“ Usmál jsem se na něj.
„Dobře.“ A vydal se k pokladně. Toshi seděl na židli za pultem a něco si četl, když viděl, že jdeme k němu, zvedl se.
„Takže takhle vyhrála.“ Už jeho hlas nezněl dotčeně.
„Hm.“ Odpověděl pouze ten kluk. Zajímalo by mě jeho jméno.
„Chvíli počkej, zabalím ti ji.“ Řekl Toshi a odešel do skladu. Já tam s ním zůstal sám. Ani jeden z nás nepromluvil a ticho bylo stále trapnější. Přemýšlel jsem co bych měl říct nebo udělat, hlavně aby tu nebylo takové ticho.
„Kdybys někdy potřeboval pomoct nebo poradit, tak se můžeš stavit za mnou.“ Už plácám úplné blbosti…
„Díky, budu si to pamatovat.“ Vypadá, že ho moje nabídka potěšila. A já bych byl docela rád, kdyby ji využil. Je tak tajemný, takže o něm chci zjistit víc.
„Dobře.“ Odpověděl jsem a zase nastalo to trapné ticho.
„Ty jsi prvák, že?“ Zaptal jsem se, abych ticho prolomil.
„Jsem. A ty?“ Odpověděl, ale nepodíval se na mě.
„Já chodím do druháku.“ Pokýval hlavou, ale nic neříkal.
Naštěstí se vrátil Toshi a ticho pominulo. Položil kytaru na pult a ten kluk zaplatil. Ještě než odešel, rozloučil se a pak zmizel na ulici v davu ostatních lidí.
„Víš jak se jmenuje?“ Zajímal se Toshi.
„Ne.“ Došlo mi, že jsem se zapomněl zeptat a dost mě to štve.
„Jakto?“
„Zapomněl jsem se zeptat.“ Toshi nad tím zavrtěl halvou a usmál se.
„To jsi celý ty. Už končím, tak půjdu. Měj se hezky a co nejdřív doděláme tu písničku.“ Loučil se se mnou.
„Dobře. Užij si rande.“ Vzal jsem strunu a zamířil ke dveřím. Nejspíš se hend vrátím domů a budu pracovat na písničce.
Celou cestu jsem musel myslet na toho kluka. Musel jsem přemýšlet nad tím, jak jse tajemný a jak o něm zjistit víc. chci o něm vědět víc!