Tobiho tvář panenky: Part 5

Pomalu a nerozhodně otevíral oči, neschopen potvrdit zda žije, nebo je již po smrti. Ne, musí být naživu, jeho Tobi ho potřebuje. Ihned jak si na něj vzpomněl, pokusil se rychle vyhoupnout do sedu, avšak hlava se mu zatočila tak, že málem spadl zase zpátky, nebýt rukou, které ho podepřely.
„Tak už jsi konečně vzhůru, už sem se bál, že zaspíš Tobiho první úsměv až se probere.“ Itachi se opatrně posadil vedle Deidary a opřel ho o sebe, protože se nezdálo, že má pod kontrolou koordinaci pohybu. Byli v Deidarově pokoji, kam ho Hidan přenesl těsně potom, co Dei upadl do bezvědomí. Blonďák se se syknutím chytl za temeno hlavy a bolestivě přivřel oči.

„Co se mi to stalo? Bolí to, sakra!“ Zaskuhral a podíval se na dlaně, zda na nich není krev. Nic.
„Promiň, byl jsi úplně mimo. Nebylo možné Tě udržet, no a Kakuzu už to prostě nezvládl.“ Vysvětlil mu Itachi a škubl rameny.
„To musel bejt tak surovej? Au….“ Potom jakoby mu opět blesklo v mysli. „A co je s Tobim? Je živý? A jak mu je? Určitě se bojí a neví, co se s ním děje. Musím za ním…!“ Vstal chvatně Deidara, když v tom si všiml, že jeho nohy vůbec nespolupracují. Padal na záda a určitě by si i vyrazil dech, nebýt Uchihy, který se ho pokoušel zklidnit. Chytl ho do náruče a uložil zpět na lůžko.
„Zbláznil ses? Nestojím o dalšího pacienta, takže koukej odpočívat a nehneš se!“ Měl Itachi zvýšený hlas, ale ihned pochopil Deidarovi obavy a zbrklost, když si vybavil všechna ta krásná slova, s kterými Dei utěšoval bezvládného Tobiho. Sehnul se k blonďákovi a pověděl mu.
„Neboj se, určitě se uzdraví. Dávám na něj pozor. Ještě se neprobral a počítám, že tak pár dní bude ještě na hranici mezi tímhle světem a druhou stranou. Ale nesmíme mu přestat věřit, jasné. Určitě to dokáže.“ Mluvil Uchiha s neskrývaným přesvědčením, avšak místy byla znát nejistota. Deidaru to jeho „určitě“ vůbec neujistilo, že se to srovná. Chtěl ho vidět.
„Itachi, pust mě za ním. Prosím Tě. Nechci, aby byl sám, vždyť jsem mu to slíbil. Aspoň na chvíli!“ Naléhal světlovlásek a už pomalu zkoušel, zda ho nohy unesou. Zdálo se, že je to o mnoho lepší, před tím byl jen splašený.
„Není to dobrý nápad, Deidaro. Potřebuje být v klidu, víš, že ztratil obrovské množství krve. I ty musíš odpočívat.“ To bylo přesně to, co Deidara slyšet nechtěl. Během vteřiny už držel Uchihu za límec.
„Neříkej mi, co musím!! Jdu za Tobim, ať mi to dovolíš, nebo ne!!“ Postavil se celkem jistě a oblékl si svůj plášť. Ještě se sice necítil úplně v pořádku, ale nezáleželo mu na tom. Dýchal rychleji, než by měl, jako astmatik po záchvatu, avšak i to se dalo přehlédnout. Itachi se na to nemohl dívat a přešel k světlovláskovi.
„Půjdu s Tebou, pokud Ti to nevadí.“ Hlas to byl milý, nicméně tvář stále jako z kamene. Dei se pokusil o úsměv a otevřel.
„Pokud to nevadí Tobě?“ A oba společně vykročili na chodbu.
Byla zvláštně temná, skoro jako nad ránem a Dei si domyslel, že od večera nejspíš prospal celou noc.
„To jsem zvládl celkem dobře ne? Po té Kakuzově uspávací ráně jsem spal sotva pár hodin.“ Prohodil a mohl na sebe být pyšný, avšak Itachi se škodolibě zasmál.
„No zvládl jsi to na jedničku. Spal jsi něco okolo třiceti hodin, možná i víc. Takže jo, můžeš si gratulovat.“ Itachiho tón hlasu byl spíše výsměšný, ale Dei si toho nevšímal. Prospal den a noc. Den a noc, kdy nebyl Tobimu na blízku. Šli v podstatě pomalu, jakoby nikam nepospíchali, Deidara byl zamyšlený.
„Říkal…říkal Tobi ještě něco, potom, co jsi ho odnesl?“ Na to si Dei ještě vzpomínal, jak mu Itachi vytrhl černovlasého z náruče a utekl s ním pryč. Při tom pomyšlení se zachvěl. Možná by se měl na Uchihu zlobit, ale ne. On měl jen v úmyslu zachránit mu život, to je víc než o co se snažil světlovlasý.
„Něco si pořád mumlal, ale nevím, nerozuměl jsem mu. Krom toho, ty jsi pořád strašně ječel a na chodbě se to rozléhalo. Než jsem ho odnesl na ošetřovnu, už nevnímal.“ Konstatoval ledově Uchiha.
„Škoda…A co ta rána? Je to hodně zlé?“ Deidara byl starostlivý, neb když on viděl to zranění, měl pocit, že Tobi nic takového nemohl přežít.
„O to poranění by ani tak nešlo. Rána není velká, jen je na špatném místě. Tobi se nejspíš musel zranit nedopatřením, ale řekl si, že to přejde. To si aspoň myslím já. Jenže krev nepřestala téct ani když usnul. Proto si nemohl všimnout, jak slábne a z těla mu uniká život.“ Dokončil svou úvahu Itachi, zůstal stát a obrátil se k Deidarovi.
„Byl to příšerný pohled, Dei.“ S pohledem upřeným do Deidarovi modři se mu snažil vylíčit celou událost, kdy byl blonďák u Tobiho. „Překvapilo nás to, stejně jako Tebe, nikdo tomu nechtěl věřit. Zvlášť nás zasáhlo Tvoje chování, nepoznával jsem Tě. Držel jsi ho jako dítě a utěšoval ho i když Tě nemohl slyšet. Myslel jsem, že ses z toho zbláznil. Tak mi řekni už konečně, co se tady děje.“ Chytl Itachi světlovláska za ramena a dožadoval se vysvětlení. Věděl, že to není jenom on, kdo chce vědět víc. Byl z toho všeho přepadlý a zmatený, pořád měl před očima tu scénu. Akatsuki si šeptali a vyptávali se i když on výslovně zakázal, aby se k tomu kdokoli vracel. Deidara sklonil hlavu a tušil, že o bude muset Itachimu nejspíše vyklopit. Ale co mu měl říct? Jak mu to měl říct? Copak by to pochopil? Vždyť už se znají tak dlouho, ale musel.¨
„Itachi…“ Začal opatrně. „Já jsem se zamiloval.“ Mohl cítit, jak ruce, které mu tiskly ramena povolují a spouštějí se podél Uchihova těla. Itachimu se snad zastavilo srdce, nemohl na chvíli popadnout dech, i oči měl strnulé. Pak spustil…
„Ne, ne, ne… to není pravda.. to se mi zdá. Tak ty ses vážně pomátl.“ Začal máchat rukama kolem sebe. „Jak ses mohl zamilovat, no řekni. Vždyť toho kluka nemáš rád, ničí Ti život, vzpomínáš? No tak se prober, tohle nejsi ty, Deidaro. Ty se ne-za-mi-lo-vá-váš, jasné?“ Vypadalo to, že skončil, ale ani ne po dvou vteřinách začal znovu.
„Ne, tomu odmítám uvěřit. Vždyť Tobi ani neví, co je to láska, nepochopí Tě. Co chceš dělat? Vodit ho za ruku celý život a říkat, mám Tě moc rád, Tobi? Ty si vůbec neuvědomuješ, co děláš. Přivazuješ si k noze balvan, to přesně TY děláš, Deidaro. Upne se na Tebe, budeš jeho svět, jeho Deidara – senpai, který ho vždy ochrání před zlými lidmi, viď. Ale to se pleteš, nedokážeš ho….“
„Už přestaň!!!“ Vykřikl zlostně Deidara se smrtí v očích, už to nemohl poslouchat.
„Ty, ty jeden kreténe!! Ty vůbec nevíš, jak mi je. Ty vůbec nevíš, co cítím. Myslíš si snad, že sem o tom všem nepřemýšlel? Že jsem neměl sto chutí poslat Tobiho do háje i s tím jeho „senpai sem a senpai tam.“ Ale nedokážu to, rozumíš? Já Tobiho miluju a jakkoli se Ti to zdá nemožné nebo nechutné, je to prostě tak! A zapiš si za uši, Uchiho, že udělám všechno proto, abych ho udělal šťastným!“ Zavrčel poslední slova zostra Dei, obrátil se rychlým krokem spěchal k ošetřovně.
Itachi tam stál jako smyslu zbavený, měl pocit, jakoby se mu pod tíhou Deidarovi pravdy roztřásla kolena. Jenže to je nemožné, byl to Uchiha Itachi. Za tu dobu, co Deidaru znal, a že to nebyla chvíle, na něj takhle ještě nikdy nevyjel, a už vůbec by mu nikdy neřekl „Uchiho“.Itachi poznal, že to nejspíše přehnal, ale to už viděl, jak blonďák mizí za rohem.
„Hej, Deidaro, počkej!“ Zavolal.

***

„A co ty tady, sakra děláš? Okamžitě od něj vypadni!!“ Rozkřikl se Deidara ihned jak vstoupil do místnosti páchnoucí po dezinfekci a octu. Byl tam Hidan, nehnutě seděl vedle Tobiho a pozoroval, jak spí. Už jen samotná jeho přítomnost u Tobiho, Deidaru dokázala vytočit do nepříčetnosti. Hidan sebou cukl a když spatřil, jak se proti němu řítí rozzlobený Dei, vstal a v mžiku byl od postele vzdálen na několik metrů a kryl se rukama, proti případné ráně.
„Ty blonďatej idiote, co si myslíš, že tady asi tak dělám? Zapni mozek, Deidaro a uklidni se. Nepřišel sem, abych mu ublížil, je v bezvědomí. Sem možná magor, ale ne takovej, za jakého mě máš. Tak tady k***a přestaň řvát a sedni si někam na prdel.“ Deidara na něj nevěřícně zíral, neschopný slova. Hidan to postřehl. „Jen ho hlídám, jasný? Je na mě řada.“ Odpověděl mu konečně Hidan na otázku, proč sedí u Tobiho postele. Hidan se zatvářil soucitně, když se díval na nehybné tělo černovláska, ale poté ihned nasadil svůj typický výraz. „Ale jestli mě jdeš vystřídat, nemám nic proti, nazdar.“ Mávl rukou stříbrovlasý fanatik a pomalu odcházel z místnosti.
„Hidane?“ Zavolal na něj ještě Dei. Jashinista se otočil.
„Díky.“ Usmál se na něj blonďák. Hidan mu úsměv opětoval a ve dveřích se minul s Itachim, který právě vcházel. Dei si ho nevšímal a přitáhl si na zem spadenou stoličku blíže k Tobimu. Vydechl obdivně, když si ho prohlížel. Panenka. Jeho nádherná tvář nepřestávala Deidaru uchvacovat. Teď si mohl všimnout dlouhých černých řas, které se jako jemná pavučinka usadily na chlapcových víčkách. Dýchal pomalu a klidně.
Itachi se postavil vedle světlovláska a chvíli mlčel, než si rozmyslel, co říct. Nenapadlo ho nic, vůbec nic. Stále se nedokázal smířit s tím, že Dei Tobiho miluje, ale když ho nyní viděl, s jakým láskyplným a smutným pohledem Tobiho střeží, jak reaguje na jeho další slabý nádech, musel se usmát.
„Už víš, co budeš dělat?“ Zeptal se ho tedy a kývl směrem k černovláskovi. Nemusel, Dei se na něj nepodíval, avšak věděl, co má Uchiha na mysli.
„Teď je hlavní, aby se uzdravil. Na ničem jiném mi nezáleží. Jednou mu to všechno povím. Jednou určitě.“ První slza kápla na podlahu. Dei se natáhl, aby uchopil Tobiho ruku do své a opatrně ji sevřel. Itachi to nedovedl pochopit.
„Víš, že to bude chtít čas. Nevím, jestli to pochopí, je to jenom malej kluk. Měl bys ho nechat být, Deidaro. Je to tak správné, mám pravdu a ty to víš, viď. Vnímá Tě spíš jako staršího bratra, on neví, co znamená milovat.“ Itachiho slova Deidaru neskutečně zasáhla. Skoro mohl cítit, jak jeho srdce puká. Měl pravdu, Deidara si ji ale nikdy nepřizná. Druhá a třetí slza padla blonďákovi z tváře. Sevřel Tobiho ruku pevněji oběmi dlaněmi. Slonil hlavu.
„On to ví, určitě to ví. Musí to cítit. Musí vědět, že ho mám rád, musí vědět, že pro něj udělám všechno na světě.“ Začal Deidara nahlas a naprosto nesobecky plakat. Nesnažil se nic zakrýt, byl plně smířený se svými city. „Tobi, Tobi, prosím Tě….“ Neměl v úmyslu svá slova dokončit, jen vyzněly do jeho vzlyků beznaděje. Itachi se musel podívat stranou, ani pro něj to nebyl příjemný pohled. Po chvíli, kdy Deidarův brekot neustával, si přidřepl a přejel dlaní po jeho zádech.
„Pojď ke mně.“ Stačilo říct jen jednou a Dei se k Itachimu obrátil, zavěsil se rukama kolem jeho krku a uslzené tváře ukryl v jeho černém plášti s rudými červánky. Uchiha ho pomalu objal, už začínal chápat to pouto. Svíral Deidaru kolem pasu a žalostně pohlížel na černovlasého chlapce, který nehnutě spal.
„Neplač, ššš, Tobi Tě teď bude potřebovat, musíš se o něj postarat.“ Utěšoval ho Itachi a po chvíli už nebylo slyšet víc, než zrychlený dech. Avšak Dei se ho ještě odmítal pustit, nebyl připraven opět snést pohled na Tobiho mrtvě vypadající obličej. Uchiha ho popohnal.
„Hej, chlape, už toho nech. Kdyby sem někdo přišel, zkazíš mi image, já city nemám, nezapomínej.“ Usmál se Itachi a Dei se též rozesmál, opustil jeho náruč a věnoval se Tobimu.
„Už dobrý?“ Zeptal se starostlivě Itachi.
„Jo, už je to lepší. Děkuju, Itachi.“
„To jsem rád, tak já Vás teď opouštím, ano?“ Nabídl jim Uchiha a odcházel pryč.
„Neboj, nic mu neprovedu.“ Mrkl na něj světlovlásek a slyšel už jen cvaknutí dveří.

Deidara už tam seděl hodinu a půl, bez hnutí, bez slova, jenom se díval. Tobi ležel tak klidně. Místnost nebyla velká, bylo v ní jen několik málo lůžek, neb Akatsuki byla obávaná organizace a pravděpodobnost, že se někdo ze členů vrátí z mise raněn, nebyla vysoká. Ale pro tuto chvíli byl jejím jediným trvalým obyvatelem Uchiha Tobi. Byl přikrytý pouze z části a to jen lehkou dekou. Blonďák si vybavoval ony příšerné vzpomínky, kdy vešel do pokoje a spatřil ho tam ležet. Tehdy si naivně myslel, jak krásně spinká, zrovna jako teď.
„Tobi. Vím, že mě asi neslyšíš, ale to nevadí. Jednou Ti to řeknu do očí. Miluju Tě, Tobi, zasloužíš si, abys to věděl. Jsi ta nejlepší bytost, jakou sem v životě poznal. Děláš mi radost a já jsem šťastný, když můžu dělat radost Tobě. Omlouvám se, za všechno špatné, co jsem Ti kdy provedl, byl jsem hlupák. Je mi to líto, Tobi. Ale slibuju Ti, že už se to nikdy nestane, ochráním Tě za každou cenu, maličký, už Ti nikdo nikdy neublíží, přísahám.“ Mluvil do ticha. „Když… když jsi mi řekl, „Tobi Vás má taky moc rád.“myslel jsem, že se s Tebou vznesu, že spolu uletíme někam daleko, ale to nejde. Uvědomuju si, že jsi jiný než ostatní a nejspíš nikdy nebudeme moct být spolu jako dva lidé, kteří se milují. Nezáleží na tom, můj Tobi. Jen, když budeš šťastný. Vždycky tu pro Tebe budu, jako Tvůj Deidara – senpai, Tvůj parťák.“ Vydechl konečně Dei a zavřel oči. Představoval si, jaké by to bylo, kdyby ho býval Tobi slyšel, vzbudil se a řekl mu, že ho také miluje. Bláhová představa zamilovaného kluka.
Tobi se neprobudil a zklamaný Dei odešel až o mnoho hodin později.