Ten druhý - Kapitola 2

Už jsem s Mirch cestoval jedna a půl dne. Což je přesně třicet šest hodin. Takže s ní budu muset trávit už jen dvanáct hodin. To je dobře. Ale na druhou stranu... Pak se budu muset vydávat za mého bratříčka.
Možná bych mohl předstírat, že jsem umřel, abych se tomu vyhnul.
A možná umřu doopravdy. Původně jsem si myslel, že kvůli Mirch budu muset pořád zastavovat. Vždyť je přece holka. Měla by pořád naříkat, že už nemůže a já bych se jí měl smát. Tak proč je to sakra obráceně? Ona by šla celou cestu bez jediné přestávky a já chudák musel vždy prosit, aby mě nechala aspoň na chvíli vydechnout.
„Mám hlad.“ Zafňukal jsem zničeně. „A bolí mě nohy.“
Otočila se a začala jít pozadu, aby na mě pořádně viděla.
Nebo abych já viděl, jak je ona pořád čilá.
„To vydržíš.“ Ušklíbla se a překročila kámen ležící na zemi bez toho, aby se vůbec podívala.
Na to jsem si už zvykl. Šla, nekoukala se na cestu a přesto ani jednou neupadla.
Smutně jsem se zadíval na své odřené tělo.
„Ale já umřu hlady. Budeš za to nést vinu.“ Zkusil jsem to ještě. „Jenom pět minut.“
Zastavila a zkoumavě se na mě zadívala. „Tři. Víc ne.“
Nadšeně jsem přikývl a hned padl k zemi, aby si moje nohy aspoň trochu odpočinuly. Začal jsem se přehrabovat v tašce a vytáhl svou poslední krabičku sušenek.
„Proč si taky nesedneš?“ Zeptal jsem se s plnou pusou asi tak po minutě. Ona pořád stála. Ani v noci nespala. Bylo to divné.
„Nejsem unavená.“ Odpověděla mi.
„Nechápu tě.“ Zamumlal jsem a zase se vrátil k sušenkám. Měl jsem pocit, že jsou to nejlepší jídlo, které jsem kdy jedl.
„Třicet.“ Ozvala se najednou Mirch.
Věděl jsem, co to znamená. Zbývalo mi už jenom třicet vteřin. Začal jsem jíst rychleji, ale věděl jsem, že to stejně nestihnu.
„Dvacet.“
Začal jsem se dusit drobky. Rychle jsem se napil vody, ale nepomohlo to.
„Čas vypršel.“
S povzdecehm jsem uklidil zbytky sušenek a zvedl se.

Asi dvě hodiny před koncem cesty Mirch zase promluvila. „Svůj úkol jsem splnila. Dovedla jsem tě sem.“
„Ale ještě je to kus cesty.“ Řekl jsem to jen tak. Byl jsem rád, že se jí konečně zbavím.
„Cože? To mi chceš naznačit, že ani ten kousek nedokážeš ujít sám?“ S pobaveným úsměvem se na mě zadívala.
Naštvaně jsem si založil ruce v bok. „Samozřejmě že dokážu!“ Ona mě ještě k tomu všemu uráží.
„To je dobře.“ Otočila se ke mně zády a vydala se jiným směrem. „Uvidíme se jindy!“ Zvedla ruku a zamávala mi.
Nasadil jsem křečovitý úsměv. Že se uvidíme jindy? Jsem já to ale chudák.
Zadíval jsem se směrem, kterým se Mirch vydala. Ale už tam nebyla. Asi zmizela někde za stromem nebo něco takového.

Když jsem dorazil do města, kde byl královský hrad a můj bratříček, tak jsem si uvědomil, že jsem si ani pořádně nepromyslel, co chci udělat.
Potřeboval jsem Karoua zneškodnit. Ale jak? Zabít jsem ho nechtěl, špatně by se to uklízelo.
Možná bych ho měl někde schovat. I když nevím kde.
Však já ještě něco vymyslím.
...Doufám.
Věděl jsem, kde Kaoru bydlí. Měl by to být malý domek. Přesněji řečeno, třetí nejbližší hradu.
Jenom doufám, že před něj nepřistavili nějaký další, abych nevlezl někam jinam.
Jak jsem se dostával do centra města, tak mě začínali lidé zdravit:
„Ahoj Kaoru!“
„Jé, ty sis nechal ostříhat vlasy? Sluší ti to!“
„Byl jsi venku z města? Vypadáš na to. Měl by ses rychle převlést do něčeho čistého.“
„Kaoru, dlouho jsme se už neviděli!“
Vždycky jsem se jenom usmál a zamával.
Byl to dobrý pocit, že vypadám stejně jako můj bratříček. Tedy... Skoro stejně. Pochopil jsem, že mám vlasy o trochu kratší než Kaoru, ale to nevadí.
Konečně jsem došel až ke hradu a začal odpočítávat domy. Snadno jsem našel třetí dům. Vlastně... Oba dva třetí domy.
Přesně vedle sebe stály dva malé domy a já rychle začal přemýšlet, který je ten pravý. Tohle se vážně může stát jenom mně. Vždyť tu měl být jen jeden třetí dům!
Po chvíli uvažování jsem vstoupil do toho, který byl blíž ke mně. Opatrně jsem jím procházel a rozhlížel se kolem. A pak jsem najednou uviděl u otevřeného okna v kuchyni (aspoň podle nádobí jsem si myslel, že je to kuchyně) někoho stát. Hned jsem si uvědomil, že je to Kaoru.
Myslím, že mám dobrý čich na domy.
Pomalu jsem k němu přistupoval. Už jsem si promyslel, co udělám.
Došel jsem až k němu a naklonil se dopředu. „Baf!“
Vyjekl a otočil se ke mně.
Chvíli jsme na sebe jenom tak zírali.
Začínal jsem nechápat, jak si mě lidé mohli splést s mým bratříčkem. Měl jsem trochu tmavší oči a světlejší vlasy.
„Jsi Kaoru?“ Zeptal jsem se po chvíli.
Jenom přikývl.
„Víš přece o tom, že máš dvojče, ne?“ Doufal jsem, že ano, jinak by můj plán byl na nic.
„V-v-vím. Máma mi o tom vyprávěla ještě než umřela.“
Já vždycky žil s tátou, on s mámou. Bylo dobře, že máma už nežije, jinak bych nevěděl, co dělat.
„A víš, jak se to tvoje dvojče jmenuje?“ Zkoumavě jsem naklonil hlavu na stranu.
„Ano.“ Odpověděl mi.
Povzdechl jsem si. Lezlo to z něj jako z chlupaté deky. „A jak tedy?“
„Kaori.“
„A víš, kdo jsem já?“
Chvíli se na mě jenom díval. „Ty jsi... Kaori?“
„To je ale pokrok, ty jsi to zjistil.“ Pronesl jsem kousavě.
„Co tu děláš? Vždyť tu nežiješ. Jak ses sem dostal? Proč tu jsi?“ Chrlil na mě jednu otázku přes druhou.
Nadechl jsem se, abych mu řekl svůj pečlivě promyšlený příběh. „Rozhodl jsem se, že se přidám k vám. Že budu sloužit králi v téhlé zemi“ Nasadil jsem štěněčí oči a doufal, že můj plán vyjde. „Mohl bys mi tedy vysvětlit, jak to tady chodí?“
Jeho obličej se hned rozzářil. „Jasně!“
Tak naivní, až to bolí.