Svět démonů 04 - end

Akio
„A dál už to znáš,“ uzavřel vysvětlování Tufuu.
Nechápavě jsem na něj zíral. To, co mi právě řekl, všechna ta slova se mi neuspořádaně honila hlavou. ‚Dětství, nevinnost, zrada, vražda, úzkost, strach, útěk, vyhnanství, boje, mučení, intriky, faleš,… bolest.‘ To a ještě víc si Hikari musel prožít, zažíval to nejhorší, co si jen můžu v démoním světě představit a stejně… od začátku byl tak veselý. Kdybych ho někde potkal, nejspíš bych si pomyslel něco jako: „Přál bych si jeho bezstarostný život.“ Ale to všechno, všechno to je úplně jinak.
„Víš, nejsi trnem v oku jen démoním stvořením. Už jen samotný fakt, že ti Hikari důvěřoval… Určitě se to doneslo výš. To, že tě chránil, že ti řekl své pravé jméno…“
„Neřekl…“ hlesl jsem. „Nikdy mi neřekl, že je Karefraund.“
„Ale řekl ti, že je Hikari.“ Nechápavě jsem se na něj podíval. „Od doby, co byl klan vyvražděn, to jméno nikomu neřekl, říkal si mnoha jmény, ale nikdy Hikari.“ Tufuu se na chvilku zamyslel.
„No, tak pojďme za ním.“ Pronesl najednou zcela chladně.
„A-Ale jak?“
„Vezmu tě za ním,“ řekl jako by nic a probodl mě očima, „ale jestli ho nezachráníš, už nikdy nespatříš svit měsíce.“ Po těch slovech mi přeběhl mráz po zádech, ale vlastně měl pravdu. Musel jsem ho zachránit, zase tak dlouho jsme se neznali, ale bylo to… zvláštní. Skoro jako by-
„Otevřít!“ Zakřičel Tufuu a vzduchem se zableskl zlatavý ornament. „Je mi líto, ale tvé tělo tam nemůže. Odděl se.“
„C-Co?!“ Děsily mě ty vážné a nezkrotné oči.
„Existuje jen jediný způsob, jak mu pomoci. A to v jeho mysli. Musíš mu pomoct překonat zkoušku. Zkouška dědiců je vždy obtížná, ale osud je krutý. Zvolil mu snad tu nejhorší, jakou mohl. Proto musíš jít a pomoci mu, ale pamatuj, je to jeho mysl, musíš být opatrný, je možné, že tě nebude vnímat, pokusí se tě potlačit nebo uzavře do temnoty. To vše závisí na vás dvou.“
„P-Počkej, jaká je to zkouška?!“ Stihl jsem se zeptat, než se ostrými zuby zakousl do mé ruky.
„Pokoření minulosti – cesta skrze vzpomínky.“ Zaslechl jsem, když se mi před očima mihl obrázek vlka a mého bezvládného těla.

„Cítil jsi to?“
„Co? Nic jsem necítil, asi se ti jen něco zdálo.“
„…Asi máš pravdu.“
„Měli bychom to odnést, než přijde a zabije nás.“
„Jo, máš pravdu.“
‚Kdo je to?‘ Otevřel jsem pomalu oči. Stál jsem u nějaké kamenné stěny. Vypadalo to, jako bych byl na nějakém starém hradě nebo zámku. Z ničeho nic přede mnou přešli dva démoní vojáci, ale nepodívali se na mě, neprojevili jediný náznak toho, že by o mně věděli, jako bych… byl neviditelný.
Bezmyšlenkovitě jsem se otočil a nevěřil vlastním očím. Za mnou se tyčily obrovské mříže zdobené Temnými kameny. Kameny, které bránili používání magie, slyšel jsem, že se ve vězeních používají na dveře, aby vězni neutekli, ale bylo jich tolik. A za nimi…
„Hikari!“ Rychle jsem se postavil a chtěl začít bušit do mříží, ale jednoduše jsem jimi proletěl a dopadl na chladnou vězeňskou zem. Mrazila. Jako by měla duši a naříkala nad tím vším, co se zde událo.
Zatřepal jsem hlavou a přešel k Hikarimu. Ležel na té chladné zemi bez jediného pohybu, jakoby bez života. V tu chvíli jsem si to uvědomil, mně nic nebylo, neměl jsem tělo, ale Hikari musel v té cele trpět. Temné kameny nebyly jen na mřížích, byly po celé místnosti. Ve stěnách, v podlaze, na stropě. Kam jen pohled spadl, byl černý kámen.
„Hikari…“ zašeptal jsem a chtěl se ho dotknout. V tu chvíli jakoby mi do těla udeřil blesk, vše kolem potemnělo a já ztratil vědomí.

***
„Hikari, jednoho dne z tebe bude silný démon, uvidíš. Určitě jednou překonáš i svého bratra a budeš se starat o dobro ostatních v tomto světě, tomu věřím.“
„Mami!~“ ‚To je Hkari jako malý a… jeho máma? Kde to jsem? Všude je spousta květin, taková krásná zahrada.‘
„Tufuu!“ Zavolal Hikari a přestal popotahovat. „Slyšel jsi maminku? Až budu velký, budu spolu s tebou chránit hodné lidi!“ Zářil, když to říkal… A to vlče vedle něj musí být ‚tamten‘ Tufuu?! Nikdy bych si nemyslel, že mohl být tak roztomilé vlče.
„Hikari,“ promluvila znovu jeho matka, byla překrásná, už vím, po kom má Hikari ty pronikavě zelené oči, „přijel ti bratříček, pojď ho přivítat. Konečně jako rodina oslavíme tvé narozeniny.“
„Bratříček? Juchůůůů!! Bratříček je tu! Bratříček je tu!“ Volal Hikari a rozběhl se směrem k velkému domu. Asi měl svého bratra opravdu rád, přitom teď…

--V tu chvíli se kolem objevilo světlo, jakoby mě vtahovalo někam pryč…--

„Zrádče!“ Zakřičel vysoký muž uprostřed místnosti. „Co si myslíš, že děláš?! Plánuješ zradit svůj rod?!“
„Jistě, jistě, znám tvůj úžasný smysl pro spravedlnost, ale doba je jiná. Když nebudeš chytrý, ostatní tě zadusí.“
„Jediné, co mě dusí, je můj vztek! Jak jsi mohl?!“ Pochopil jsem… Stál jsem v rohu obrovské místnosti plné sloupů a jediné, co bylo kolem mě, byla mrtvá těla. A ten mladší muž byl… Vůdce lovců…!
„Zaplatíš za to, že jsi pošpinil jméno svého rodu!“ Zakřičel muž a rozběhl se s magickým kruhem kolem jeho levé ruky.
„Jako kdybys mě mohl porazit. Nedokážeš mě zabít a ty to víš.“ Uchechtl se a napřáhl ruku kupředu. Nemohl jsem se na to dívat, nemohl, zavřel jsem oči a otevřel je, až když kolem zaduněl chladný smích.
„Je úžasná!! Ta moc! Je úžasná!! Taková neskutečná síla mi proudí v žilách!“
„Ta-ti?“ ozval se slabý úzkostlivý hlásek, až mě to bodlo u srdce.
„Ah, Hikari, málem bych zapomněl! Všechno nejlepší k narozeninám!“ Začal se znovu smát a já si až teď všiml, že místnost slavnostně vyzdobena.
„Buď hodný malý bratříček a dej mi tvou moc. Ne, že bych si myslel, že ji máš nějakou velkou, ale takhle bude má moc kompletní a já budu jediným majitelem této síly. Už zbýváš jen ty a budu nepřemožitelný.“
„Dost, Yamiyo!“ Ozval se povědomý hlas.
„Ah-? Matko? Tak ty ještě žiješ? Jak překvapivé, nikdy bych neřekl, že jsi tak mocná, ale tím líp pro mě, že?“
„Maminko…?“ hlesl Hikari.
„Neboj se,“ přešla k němu a pohladila ho po vlasech, „nic se ti nestane, jsi přece moje světlo,“ usmála se na něj a postavila se čelem k Yamiyovi. „Uteč, Hikari. Běž a neotáčej se!“ Rozkázala a rozešla se do středu místnosti.
„Ale mami-“ chtěl protestovat, ale najednou se za ním objevil Tufuu, zakousl se mu do rukávu a začal s ním utíkat pryč.
--Pláč, všude je tma, ale slyším pláč. Šel jsem ho zvuku a došel ke schoulené postavě. Byl to Hikari, ale ne jako dítě, dnešní Hikari. Držel se za hlavu a brečel. Opatrně jsem k němu přistoupil.
„Asi mě nevidíš a neslyšíš, ale neboj se, i tak tu jsem s tebou.“ Sedl jsem si k němu a objal ho.--

„Tak, bratříčku, už jen ty. Jsi poslední, kdo stojí v cestě mému snu.“
„….“ zašeptal Hikari neslyšně. „.…?“ znovu. „…č?“ „..oč?“ „Proč?“ „Proč?“
Yamiya se zatvářil zmateně, ale pak se jen pousmál. „Neboj se, brzy budeš zase s maminkou,“ sotva to dořekl, odříkal kouzlo a natáhl ruku směrem k Hikarimu. V poslední chvíli jsem zachytil, že Hikari zvedl hlavu a podíval se přímo do kouzla, které se řítilo proti němu, měl v očích něco, co jsem u něj nikdy dřív nespatřil, jakoby to ani nebyl on.
„PROOČ?!“ Kolem se objevilo zářivé světlo, Hikariho obklopovala magická bariéra a všude kolem se tříštily magické výboje. A ještě jedné věci jsem si všiml, Hikariho vlasy najednou měly černo-černou barvu, jako noční nebe.

--„Šššš, už dost. Musí to bolet, ale s tím, co se stalo, už nic nenaděláš. Já měl vždy rodinu, proto nemohu říct, že ti rozumím, ale stejně… Právě proto si nedovedu ani představit, co bych dělal na tvém místě, jak moc by to muselo bolet…“--
***

Trvalo to snad věčnost. Procházel jsem s Hikarim jeho vzpomínkami. Přes ukrývání se před vojáky, jeho zajmutími, mučením, útěky až do chvíle, kdy jsem ho našel. Celou dobu jsem nemohl nic dělat, jeho mysl mě vázala, mohl jsem na něj pouze mluvit a utěšovat ho.

Hikari
Už byl konec, cítil jsem to. Teď nadešla chvíle, abych tu zkoušku ukončil. Nikdy jsem ji podstoupit nechtěl, ale vlastně je to jediná cesta, jak žít, jak se postavit mému bratrovi.
„Musí to moc bolet, že…“ zaslechl jsem znovu Akiův hlas. Neviděl jsem ho, ale slyšel, celou tu dobu na mě mluvil, jen díky němu to nebylo tak bolestivé, ale teď se jeho hlas vzdaloval, chápal jsem to, dál se mnou už jeho mysl nesmí.

„Kdysi dávno,“ ozval se kolem mě starý mužský hlas, zněl moudře a klidně, „si magické stvoření přálo být člověkem. Král mu v jeho snu vyhověl a dal mu lidské tělo. Magické stvoření nesnášelo svou magii, protože kvůli ní nemohlo být jako běžný člověk. Ale jednoho dne se objevil někdo, kdo si ho vzal jako pomocníka. Magické stvoření mělo nesmírnou radost – člověk ho přijal, přijal a chtěl, aby mu sloužil.
Ale jeho štěstí netrvalo věčně. Ukázalo se, že člověk, kterého vždy tolik miloval, hubí magická stvoření. O něm si myslel, že je slabý démon, a proto ho nechal žít.
Až jednou ten maličký dostal za úkol vyhubit skrýš magických stvoření, kterou jeho pán nedávno objevil. Když k ní přišel, zjistil, že ji moc dobře zná, byl to jeho domov. Stál před těžkou volbou – zabít svou rodinu nebo zradit člověka, kterého miluje a věří mu.
Člověka jeho váhání rozhořčilo a rozhodl se, že jestli neuposlechne, maličkého zabije. A tak se také stalo. Maličký nedokázal ublížit nikomu ze svého druhu, natož své rodině, a proto ho člověk zabil. Tomu celému přihlížela luna a rozhodla se jednat, jednat a potrestat to sprosté stvoření. Luna je mocná a té noci nastal úplněk – den, kdy je mocná luna nejsilnější.
Člověk to věděl a stejně pozabíjel i všechny, kterým maličký ublížit nedokázal. Tehdy hněv luny neznal slitování.
…Kdybys byl luna, jak bys toho vraha potrestal, Hikari?“

Hikari se nechápavě rozhlížel. Ten hlas ani příběh v životě neslyšel. ‚Co to mělo znamenat?!‘

Prázdno kolem zmizelo a já ležel na chladné zemi. Cítil jsem ten chlad, ale jakoby byl mimo mé tělo. Byla to iluze. Nechápal jsem, jak jsem se v ní ocitl, ale svazovala mě a nechtěla mě pustit. ‚Asi další zkouška.‘ Pomyslel jsem si a rozešel se k mřížím.

Akio
Už nějakou dobu jsem seděl na zemi vedle Hikariho těla, když v tom se najednou pohnul. Celý šťastný jsem vyskočil na nohy, ale hned se zase zarazil. Z Hikariho stoupala magická energie, byla jí spousta a byla neskutečně silná, ani Temné kameny ji nedokázaly potlačit. Tupě jsem sledoval, jak se postavil před mříže a bez zaříkávání je zničil kouzlem. Ještě chvíli jsem zíral na zničené mříže, než mi došlo, že Hikari je už dávno pryč a celou dobu měl… zavřené oči.

„Stůj!“ Zastavil mě známý hlas, když jsem se rozběhl za Hikarim.
„Tufuu…?“ otočil jsem se. „Ah! Tys tam byl! Tehdy, když…! Proč jsi mi neřekl, jak-“
„Takže jsi to viděl? Hikariho narozeniny, konec rodu Karefraund?“ Přikývl jsem.
„Ale teď musíme najít Hikariho!“
„Na to je pozdě.“
„J-Jak to myslíš? Jak myslíš to „pozdě“?!“
„Je to jeho osudem, aby dokončil zkoušku. Je jeho sudem, aby zabil toho, kdo mu zabil všechny. Je jeho osudem pomstít se. Jeho osudem je zabít svého bratra,“ pronesl a já bych přísahal, že se mu v očích mihl smutek.
„Ale Hikari není vrah!“ Podíval se na mě, jak kdyby chtěl říct ‚Ty máš tak co říkat.‘ a zmizel.
„…Musím ho najít!“

Když jsem doběhl do hlavního sálu, byl celý zničení a uprostřed… stejně jako tehdy… uprostřed stál…
„Hikari?!“
Postava se otočila a magie kolem ní zmizela. Až teď jsem ho kloudně uviděl, byl to Hikari, zase měl ty temně černé vlasy, podobaly se noční obloze, sem tam v nich zářila stříbrná jiskřička. A až teď otevřel oči, byly snad ještě průzračnější než dřív.
Neudržel jsem se, rozběhl se k němu a vášnivě ho políbil. Byl překvapený, ale polibek mi stejně nedočkavě opětoval. Stáli jsme tam snad věčnost, líbali se, objímali, nemohl jsem se ho nasytit. Tolik mi chyběl, tolik jsem se o něho bál. Když jsme se konečně odtrhli, pobaveně se na mě podíval a s tím jeho připitomělým úsměvem mě pevně objal. „To jsem ti asi vážně chyběl, co?“
To už jsem nepřekousl a praštil ho do hlavy. „Nedělej si ze mě legraci! Víš, jak jsem se bál?!“ Zarazil jsem se. „Hi-Hikari… Kde-Kde je tvůj bratr?“
„Pryč,“ řekl, jakoby se nic nestalo. ‚To ho opravdu zabil?!‘
„Přijímáme tě za svého krále, vůdce a dědice našich předků, Luno,“ ozvalo se od okna. Rychle jsem se otočil a nevěřil svým očím. Stály tam desítky magických stvoření a v jejich čele tygr, legendární stvoření s neskutečnou silou, o němž kolují legendy.
„Luno?“ nechápal Hikari.
„Ano, jsi stejný jako luna, proto tě žádáme, přijmi jméno, které jsme ti udělili. Vůdce rodu Karefraund prošel zkouškou, je mi ctí, Luno.“
„Vůdce, Luna?“ podíval jsem se nechápavě na Hikariho. Ten se pouze uklonil směrem k tygrovi, popadl mě za ruku a odvlekl pryč z místnosti.
„M-Mám tě rád, Akio,“ řekl, když jsme došli do jiné, prázdné místnosti, ale zůstal stát zády.
„J-Já tě mám taky rád, ale co, že tak-“
„Tak mi slib, že mě nikdy neopustíš.“ Otočil se a podíval se mi do očí.
„Jak bych mohl. Navíc, kdybych tě opustil, jeden šílenej vlk by mě zakousl.“ Oba jsme se museli začít smát.
„Mám tě rád, Hikari. Už nikdy nedělej nic tak nebezpečného.“ Přistoupil jsem k němu a začal ho líbat. Nejprve pomalu, něžně, potom hlouběji, naléhavěji, měl jsem v hlavě prázdno, vše co jsem mohl vnímat, byl pouze Hikari, jeho přítomnost, teplo. Aniž bychom si to uvědomili, skončili jsme na posteli. Nejistě jsem se na něj podíval, ale on se jen usmál a ostýchavě políbil, to bylo znamení, abych pokračoval. ‚To víš, že tě nikdy neopustím.‘

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Tehdy hněv luny neznal slitování, potrestala člověka tím, pro něj, nejhorším možným způsobem. Vzala člověku lidskost. Už dál nebyl člověkem, stal se magickým stvořením bez magické moci. Stal se tím, co nejvíce nesnášel. Byl vyhnancem mezi dvěma světy. Měl svou lidskou duši, ale tělo zvířete bez magické moci. Proto ho oba světy nesnášely. Ani člověk, ani magický tvor.
Ztratil vše, i to, co mu bylo nejdražší, až jednoho dne přišel jiný lovec magických stvoření. Po dlouhé době utrpení a samoty, sužován nočními můrami všech svých obětí, byl zabit svým vlastním obrazem. Lovec, jako kořist, zabit lovcem, který byl stejný jako on kdysi. Tak zněl trest luny.

Stejně tak, jako člověk bez žádné moci, s magickým prokletím svého vlastního rodu – s prokletím, které na něj uvrhl jeho bratr, který se toulá po světě démonů. Bezbranný jako jeho oběti. „Sám“ jakž zněl osud, jež jiným rozdával. Sužován nočními můrami svých obětí. Stal se sám takovým, jaké nejvíce nesnášel, takovým, jaké nazýval „odpadem“.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------