Sparkless - Kapitola 5.

Homura Seiji byl samotář bez přátel.
„Seiji, co kdybychom po škole zašli na pizzu?“
Homura Seiji nebyl ohleduplný a jak se říká, co ho nepálilo, to nehasil.
„On mě vážně zachránil! Vážně!“
Homura Seiji byl morous, co slovo úsměv v životě neslyšel.
„Čemu se zase směješ, nii-chan?“
To byl ovšem ten starý Homura Seiji.

To, že Homura zachránil Meiko před… no, před čím jí vlastně zachránil věděl asi každý kromě samotného Homury, ale nikoho to zřejmě netrápilo… se po škole rozneslo ještě rychleji než Nanamiho nastěhování.
Druhý den se jejich třídní málem rozplakal štěstím, když vracel Homurovi opravenou písemku a jen huhňavě pronesl, že věděl, že se jednoho dne polepší. Několik Meičiných kamarádek a spolužaček mu přišlo poděkovat a jedna se doopravdy rozbrečela, což Homuru tak zaskočilo, že na chvíli nevěděl, jak reagovat.
Homura byl rozpolcený. Napůl mu to lichotilo a napůl zuřil, že všichni, kteří ho tak dlouho házeli do jednoho pytle s Velkým Yuuem a jemu podobným, jsou najednou jak vyměnění a div, že nelíbají chodby, po nichž chodil.
„A přitom jsem neudělal nic zvláštního! Tys tam byl taky!“
„Zabořený hlavou v louži…“
„Ale byls tam. A byl jsi to ty, kdo mu chtěl dát přes hubu první! Tak proč je každý tak vděčný mě?!“
Seděli vedle sebe na střeše. Nanami odklepl popel z cigarety do prázdné plechovky, která mu tady sloužila jako popelník a znovu potáhl. „Možná je to proto, že nikdo není zvyklý na tvé hodné, lidumilné já. Všechny to šokovalo!“
Homura zaklonil hlavu a mhouřil oči do sluníčka.
„Je to složité. Byl jsem radši, když se mi lidé klidili z cesty. Víš, jak to myslím?“
Nanami přikývl a Homura měl jistotu, že tomu vážně rozumí.
To měl na Nanamim rád, že většinu jeho pocitů ohledně ostatních lidí chápal a ne jako j…
To měl na Nanamim rád?!
Znovu si začátek té věty zopakoval v hlavě. Znělo to o to hrůzněji, že to byla pravda. Vážně si toho skrčka oblíbil.
Povzdechl si. Šlo to s ním vážně z kopce.
„A jak znám Kyouko, naši se to dozví ještě dneska. Takže doma budu zase za samaritána zachraňujícího dívky v nesnázích! Proboha, lidi, dejte mi pokoj!“
Zuřivě si prohrábl vlasy a složil hlavu do dlaní.
„Člověk by se nad tebou rozbrečel, Seiji. Kdyby se to stalo někomu jinému, byl by štěstím skákal do stropu a ty tu fňukáš jako holka!“ ozval se najednou Nanami. Homura cítil, jak mu na spánku nabíhá žilka.
Ano, Nanami byl jediný člověk, který byl schopen ho dotlačit od dobré nálady přes zoufalství a sebelítost až k zuřivosti během deseti minut. Na to bylo potřeba opravdového talentu.
„Já nefňukám,“ ohradil se Homura.
„Ale fňukáš!“
„To říká ten pravej!!“
Už to bylo šest týdnů, co Nanami přišel na Midoriaki a čtrnáct dní, co bydlel u Homury. Během této doby alespoň čtyřikrát denně absolvovali hádku ohledně nějaké naprosté hlouposti. Byla to klasická hádka: „Ale jo!“ „Ale ne!“ „Ale jo!“ „Ale ne!“ která by mohla pokračovat donekonečna.
Homura si povzdechl a opřel se o zeď.
„Já nevím, jestli chci být ten, který zachraňuje koťata ze stromů a děti před úchyláky!“
„A krásné dívky před agresivními frajírky!“ doplnil ho Nanami s úsměvem.
„Každopádně,“ pokračoval Homura, aniž by jeho poznámku nějak komentoval, „nevím, jestli se mi chce měnit životní styl. Jako samotář jsem byl v pohodě.“
„Jako samotář jsi byl hlavně sám!“
„Víš, Nanami, od toho to slovo je. Sám. Samotář. Slyšíš tam tu podobnost?“
Nanami už chtěl něco odseknout, když se náhle otevřely dveře vedoucí ze školy. Stál v nich Daisuke, po Homurovi asi největší rváč ze školy. Nedávno se začalo šuškat, že Daisuke si chce dát odvetu a oplatit tak Homurovi přeražený nos.
Teď však Daisuke nevypadal, že by se chtěl prát.
„Homura-san?“ zeptal se opatrně. Homura povytáhl obočí. Daisuke zavřel dveře a přešel k nim. Homura ani Nanami nereagovali. Zůstali sedět vedle sebe, Nanami mezi prsty zbytky právě dokouřené cigarety.
Daisuke byl asi stejně vysoký jako Homura, měl zrzavé vlasy vepředu delší než vzadu, modré oči a postavu jako mrkev. Široká ramena a o polovinu užší boky, což jeho vzhledu dodávalo trochu komický podtón.
„Tys… tys prý pomohl Meiko, když jí obtěžoval Velký Yuu… je to pravda?“
Homura přikývl. „Dalo by se to tak říct. Pr…“ nedořekl, protože Nanami mu zabořil loket pod žebra. Homura hekl a chytil se za bok.
„Co je?“ vyštěkl na Nanamiho, ten však jen protočil oči.
„Meiko je Daisukeho mladší sestra, ty blbče!“
Takahashi Daisuke přikývl. Homura se zarazil. Jeho paměť na jména a příbuzenské vztahy byla stejně jako smysl pro takt téměř nulová. „Aha,“ řekl nakonec.
„Chtěl jsem ti poděkovat,“ zamumlal Daisuke, jako by se mu to ani nechtělo říkat. Mnul si přitom kořen nosu. Homura si vzpomněl, jak při jedné své slabší chvilce vrazil Daisukemu hlavu proti zdi a nos mu prakticky rozdrtil. Dodnes měl ta trochu zvláštní tvar. Pocítil osten zahanbení.
„Hm…“ zamručel Homura neurčitě.
„Nejsem asi první ani poslední, kdo ti za to děkuje, ale ty sám máš mladší sestry, ne? Víš, jak mi bylo, když mi to vyprávěla? Takže… díky.“
Homuru na okamžik napadlo, co by dělal, kdyby se Velký Yuu přes internetovou seznamku domluvil s Kyouko nebo Rit-, kdyby se domluvil s Kyouko na schůzce v nějaké temné uličce. Jen při té představě ho oblil ledový pot. Ano, uvědomoval si, jak muselo Daisukemu být, když mu to Meiko později vyprávěla.
„Kdybych pro tebe mohl cokoliv udělat, řekni!“ vyrazil náhle Daisuke, jako kdyby si do poslední chvíle nebyl jistý, jestli tu větu říct.
Homura hleděl někam vedle, Nanami měl proto čas střelit po Daisukem zachmuřený pohled. Daisuke nervózně přešlápl z nohy na nohu.
„Můžu tě požádat o jednu věc?“ ozval se nakonec Homura a otočil se zpátky na zrzavého studenta. Daisuke horečně přikývl.
„Uzavřeme příměří. Žádná odplata, nic. Ty necháš být mě, já nechám být tebe,“ řekl unaveně Homura a prohrábl si rukou hnědé vlasy.
Daisuke překvapeně vykulil oči. Čekal lecco, ale tohle ne. Homura a příměří?
„D-dobře!“ přikývl.
„A teď už padej,“ obořil se na něj najednou hrubě Homura. Daisukeho tou změnou tónu tak překvapil, že byl zrzavý třeťák schopný jen přikývnout a kvapně opustit střechu. Až na schodech mu došlo, že právě přijal rozkaz od o rok mladšího kluka.
Nanami mezi prsty mnul malý stříbrný přívěsek, který měl pověšený na krku. Daisuke přišel a odešel tak rychle, že si ani neuvědomil, že nějaký rozhovor vůbec proběhl.
Homura vypadal stejně zaraženě jako on.
„Svět se asi zbláznil,“ podotkl nakonec. Nanami jen přikývl.
„Příště až bude Velký Yuu ohrožovat nějakou naší spolužačku, necháme mu ji napospas, co říkáš?“ řekl Nanami. Homura se na něj otočil. Nanami vypadal, že o tom vážně uvažuje.
Homura se k Nanamimu překvapení nahlas rozesmál. „Je to divné, ale naprosto s tebou souhlasím!“

Nanami byl… nebo spíš nebyl… on vlastně… jak to jen… Nanami… on…
Posadil se. Nedokázal to formulovat tak, aby to neznělo jak z harlekýnky.
Pokoj byl ponořen do tmy. Hodiny ukazovali půl třetí ráno. Nanami odkopl deku a vylezl z postele. Nemohl spát. Už zase. Přešel k oknu, odhrnul závěs a otevřel ho. Do tváře ho uhodila vlna mrazivého vzduchu. Už se blížil konec listopadu a noční teploty se dávno uhnízdili pod nulou. Nanami se zhluboka nadechl. Od úst mu šla oblaka sražené páry. Jako kdyby kouřil jen bez té cigarety.
Nechápal, co s ním poslední dobou je.
Ohlédl se a pohledem zabloudil k Homurově posteli. Čtverec měsíčního světla, který do pokoje dopadal pootevřeným oknem osvětlovali tu část pokoje přízračně stříbřitým světlem. Nanami se otočil zády k oknu a chvíli pozoroval Homurovu spící tvář. I ve spánku měl mírně svraštěné obočí, takže vypadal, jakože se mračí.
Nanami zvedl ruku. Její stín se protáhl podél pokoje. Pousmál se. Pomalu ruku posouval až se konečky prstů jeho stínu dotkly Homurovy tváře. Homura ze spaní zamručel a zavrtěl se, jako kdyby dotek ruky skutečně cítil.
Nanami si najednou uvědomil, co dělá. Prudce se otočil zpátky k oknu, ve tváři rudý jako rak. On ale přece nikdy nerudne! To nechává na holkách, které vždycky a s radostí obluzoval. Tak proč…
Protože je d***l, co se zapletl do sítě, kterou sám spřádal…
Nanami si povzdechl a obličej se mu na okamžik opět zahalila do bílého obláčku jeho sraženého dechu.
Je to d***l! d***l!
Poraženě sklonil hlavu a čelem se opřel o chladivý parapet. Bylo mu jasné, že si koleduje o zápal plic.
Proč se pokaždé tak rozčílil, když se k Homurovi někdo jen přiblížil? Ať to byla holka nebo kluk, spolužačka nebo třeba i ten blbec Daisuke, se stavbou těla za jakou by se nemusela stydět ani postavička z amerických akčních komiksů.
Proč sakra na Homuru tak strašně žárlil?!
Natáhl se ke stolu a zvedl z jeho desky svůj mobil. Otevřel ho a nalistoval dva týdny starou esemesku. TOHLE JE POSLEDNI VAROVANI, NANO!! MAS POSLEDNI SANCI SE VRATIT A ZACHRANIT SI TAK ZADEK. JINAK SE PRIPRAV, ZE BUDES LITOVAT, BASTARDE, stálo v ní. Myslel si, že jsou to prázdná slova. A myslel si to špatně.
Znovu se otočil k Homurovi. Zavřel okno a odložil mobil na stůl. Netušil, jak dlouho bude trvat, než se mu to všechno začne vracet. Nanami netušil, jak se Homura zachová, až se to dozví. Ale jistě se to dozví brzo, protože to všechno se dělo kvůli němu. Meiko byla jen další kapka.
Přešel k Homurově posteli a opatrně se posadil na její okraj. Homura nereagoval. Natáhl ruku a tentokrát se ho dotkl doopravdy a ne jen vlastní stínohrou.
Odhrnul mu prameny hnědých vlasů z očí a konečky prstů mu přejel po linii lícní kosti.
Nanami si uvědomoval, že každým dnem Homurovi rozbíjí masku, kterou si vytvářel tak dlouho a která ho měla chránit před bezcitností okolního světa.
Usmál se. Věděl, že jednoho dne mu za to poděkuje.

„Vypadáš hrozně,“ informoval ho ráno Homura při snídani po tom, co vylil svůj hrnek čaje do dřezu a dal si vařit čerstvou dávku. Stalo se to jejich ranním rituálem. Ten, který se dostal do kuchyně později, než ten druhý si automaticky dělal čerstvý čaj a ani nezkoušel, kolik cukru se tomu druhému podařilo dneska v jeho čaji rozpustit. (Rekord držel Homura, kterému se do čaje podařilo rozmíchat dvaadvacet lžic cukru tak, aby ani jedno zrníčko nezůstalo ležet na dně a neprozradilo ho.)
„Hm,“ zamručel unaveně Nanami. Právě byl moc zaneprázdněný snahou udržet hlavu ve vzpřímené pozici, než aby vymýšlel nějakou ostrou sarkastickou odpověď. Po zbytek noci nezamhouřil oka.
Homura se na něj zkoumavě zadíval. Nanami vypadal v obzvlášť špatné náladě. Obvykle po ránu sršel optimismem. Dnes ovšem i přejetá kočka na silnici působila proti Nanamimu jako notorický optimista.
„Stalo se něco?“ zeptal se Homura a zakousl se do tlustě namazaného rohlíku. Nanami zavrtěl hlavou.
„Nic mi není.“ Miluju tě.
„Vážně?“
„Jo.“ Naprosto vážně.
„Vypadáš trochu přešle.“
„Kam se podělo to: Nechci být ten, co zachraňuje koťátka ze stromů?“ Jo, neopětovaná láska vymykající se tvojí sexuální orientaci, to tě trošku poznamená. Měl bys to taky zkusit a pak si povíme, kdo tu vypadá jako vylezlý z hrobu.
„Ty jsi snad kotě na stromě nebo důchodkyně na špatné straně přechodu, Nanami?“
„Jsem jen tvůj unavený spolubydlící.“ Tím nastěhováním jsem to odstartoval. Do té doby jsem byl v pohodě. To ten tvůj mírumilovný spící ksicht za to může!
„Fájn.“
„Ale dík, že se staráš.“ Že já Yuua nenechal, aby tě vykuchal. Měl bych o dost míň starostí, víš?

Homuru zarazilo, jak odtažitě se toho rána Nanami choval. Vypadal doopravdy hrozně. Nedivil by se, kdyby na něj něco lezlo. To, že má pravdu, se mu potvrdilo už druhou hodinu ve škole.
Nanami nejdřív trochu pokašlával, během dne se to však zvrtlo v stoprocentní chrchlání člověka, který si někde uhnal pořádnou chřipku. Homura se tomu vůbec nedivil. Přece jen, teploty se teď pohybovaly okolo pěti stupňů a Nanami přesto neodložil svojí černou bundičku, která se hodila jako součást image, ale ne jako ochrana před listopadovým počasím.
O polední přestávce na střeše to bylo jasné. Nanami se klepal jako osika, kašlal jako tuberák a sálal jako ústřední topení.
„Nic mi není, Seiji,“ snažil se ho přesvědčit, ale Homura ho jen zpražil pohledem. I Nanamimu bylo jasné v jakém stavu je a že nemoc z něj musí přímo čišet.
„Nanami, nevykládej mi, že ti nic není. To vidím, ne?“ zamračil se Homura. Přitiskl mu dlaň na čelo. Nanami zrudl, ale to mohlo být od horečky.
„Rozhodnuto. Jdeš domů a to bez řečí!“
„Ale…“
„Bez řečí, říkám!“ Homurovi v hlase zazníval nesmlouvavý tón. Nanamimu bylo jasné, že nemá cenu se s ním hádat. „Vyřídím to profesoru Yamadovi. Napíšu Ritsuce, ať tě zkontroluje, až se vrátí domů.“

A tak byl Nanami vyhoštěn zpět domů. Neměl sílu se s Homurou hádat. Nikdo v domě nebyl, takže Nanami mohl dojít rovnou do pokoje a tam bez zaváhání padnout do postele ještě ve školní uniformě.
Vzbudil se o dvě hodiny později. Skláněla se nad ním Ritsuka a v zelených očích za brýlemi měla ustaraný výraz.
Později si nebyl schopen vysvětlit, proč to vlastně udělal a byl moc rád, že to může shodit na horečku. V tom okamžiku mu bylo prostě všechno jedno.
„Miluju Seijiho,“ zamumlal.
Ritsuka se smutně usmála. „Já vím.“
„Co mám dělat, Ritsuko?“
„Myslím, že ti nezbývá nic jiného, než o něj bojovat, Shirogane…“

Přesně o šestnáct vteřin později si Ritsuka uvědomila, že v jejím domě se právě odehrává skutečný yaoi příběh.
Přesně o dvě minuty později Nanami opět usnul a po probuzení si nic z toho, co Ritsuce řekl, nepamatoval.