Sparkless - Kapitola 29.

„Seiji?“
„Nanami?“
„Ignoruješ mě?“
„Ne, proč?“
„Já jen tak…“
„Proč bych tě měl ignorovat?“
„No já, že už asi deset minut po tobě soustavně vrhám Pedobeara a ty sis toho ani nevšiml.“

„Kluci, musíme si promluvit.“
Homura si povzdechl. „Mami, na věty typu Musíme si promluvit je moc brzo ráno!“ Protáhl se a sešel posledních pár schodů do přízemí. Nanami, který šel hned za ním, se ale na paní domu zvědavě otočil. Po ránu s ním obvykle bylo větší pořízení, než s Homurou.
„Co se děje?“ zeptal se.
Homurova matka kývla do rohu místnosti, kde se rozvaloval Sylvester a vesele přežvykoval čísi botu. Nanami to typoval na botu pana Homury.
„Co máš se Sylvestrem zase za problém?“ zeptal se ospale Homura a posadil se na poslední schod. Sylvester zbystřil, když zjistil, že se něčí obličej dostal do výšky, do jaké dosáhne. Nechal botu botou a hned se pokoušel Homurovi ukousnout nos.
„To zvíře se mi vysmívá.“ Nanami se na Homurovu matku překvapeně podíval. Věděl, že Sylvestera na rozdíl od zbytku rodiny příliš nemiluje, ale takový důvod vážně nečekal.
„Je to člen rodiny, co bys od něj čekala?“ To se ozvala Ritsuka, která vykoukla z kuchyně. Kyouko se jí natahovala přes rameno, aby také viděla a slyšela.
„Sylvester je rodinný mazlíček!“ přidala se.
Homura přikývl. „Jo, jako Nanami!“
Nanami uraženě pohodil hlavou. Homura jen pokrčil rameny. „No co? Krmíme tě, máš u nás pelech… splňuješ všechny předpoklady mazlíčka!“
Nanami se ušklíbl. „Tvoje logika po ránu je opravdu okouzlující,“ podotkl, ale Homurova matka ho přerušila.
„Nerada přerušuji vaši menší výměnu názorů, ale zpátky k tomu psovi. Vůbec neposlouchá!“
Homura si povzdechl a přitom Sylvestera drbal pod krkem. Pes se rozkošnicky rozvalil na záda.
„To je tím tvým přístupem, mami. Bereš ho moc jako soupeře. Musíš se s ním zkusit skamarádit. On pozná, když ho nemáš ráda!“
„To mám mít ráda psa, který mi sežral nejlepší boty?“ zeptala se nevěřícně Homurova matka a sklouzla na Sylvestera pohledem.
Ten se tvářil jako neviňátko.
„Nemusíš ho milovat. Jen na něj nebuď tak přísná. Je to pes, nemůžeš čekat poslušnost jako od vojáka!“
Homurova matka se ušklíbla. „To nečekám ani od vás, pokud jste si nevšimli!“
Homura a Nanami si vyměnili významný pohled. Na tom něco bylo.
„Dobře, mami. Co chceš, abychom udělali? To ho máme zastřelit, až ti příště sežere nějakou část garderóby?“ zeptal se Homura a povzdechl si. Nanami do něj zezadu strčil kolenem.
Homurova matka se zkoumavě zadívala na psa, který se právě mazlivě tulil k jednomu ze svých majitelů. Homura ho hladil po hlavě, když si jejího pohledu všiml.
„Já jsem žertoval, proboha!“ vyjekl a popadl Sylvestera za obojek.
„Tak jsem to nemyslela. Jen se pokuste ho nějak… usměrnit, dobře?“

„Usměrnit? Jak myslela usměrnit?“ Homura se zimomřivě zavrtal hlouběji do bundy. Nanami se zasmál. Právě se pokoušel Sylvesterovi ze zubů vypáčit plastovou láhev a už s ním bojoval dobrých deset minut.
„Z toho si nic nedělej. Pořád je trochu rozjívený z nového prostředí!“ omlouval ho, ale smích ho přešel, když Sylvester v jednom okamžiku spatřil pohyb vrabce někde za Nanamim, láhev pustil a vyrazil tím směrem. Nanami přepadl na záda a zůstal ležet v povadlé trávě, která se ještě nevzpamatovala z odtáté vrsty sněhu.
Homura se zasmál, sklonil se, chytil Nanamiho pod lokty a vytáhl ho na nohy.
„Možná bych si měl najít vlastní byt. To že jsem u vás bydlel já je jedna věc, ale Sylvester je něco jiného. Nechci vám překážet.“
Homura překvapeně zamrkal. Nanami vypadal, že se u to neříká snadno. Stáli naproti sobě a ticho přerušoval jen Sylvesterův nadšený štěkot, jak se honil za hejnem vyděšených vrabců.
„Nanami, víš, že nemusíš…“ Homura mu svíral ramena a skoro si to ani neuvědomoval. Teď měl starosti trochu jiné.
„Já vím, že nemusím. A právě to je to. Je mi to trapné vás pořád takhle…“
„Řekni využívat a dostaneš takovou, že druhou schytáš o tamten strom!“
Nanami se zasmál. „Dobře, dobře, chápu to. Ale jednoho dne se stejně odstěhuju, s tím snad počítáš, ne? A tak trochu nerozumím, proč mě najednou přemlouváš, ať zůstanu, když ti tak piju krev?“
Homura ho najednou pustil a odvrátil hlavu. Prohrábl si vlasy a nejistě těkal očima po parku. „No…“ začal a hledal ta správná slova. Nemohl mu říct, že ho nechce a nehodlá pryč ze svého dosahu, kde by na něj nemohl dávat pozor. Homura si povzdechl. Jeho komplex staršího bratra jaksi zmutoval a adaptoval se i na Nanamiho.
„Jak bych to řekl…“ Marně se snažil vymyslet konec věty.
Nanami se jen usmál a otočil se, aby odchytil bláznícího psa, který se právě pokoušel vyšplhat na strom. Homura si znovu odhrnul hnědé vlasy z čela.
„Fakt nevím,jak bych to řekl…“ zamumlal Homura a zastrčil si ruce do kapes.

Homura procházel chodbou školy a byl zahloubán do sebe. Mimoděk si pohrával s řetízkem, který měl zastrčený pod límcem. Dělal to tak, když byl nervózní.
Nevnímal lidi okolo sebe. Kdyby to však dělal, všiml by si, že se spolužáci netisknout ke zdem, když prochází okolo a dívky si ho měří zvědavými pohledy a následně se dělí o své ponatky se svými kamarádkami. Homura si toho ale nevšímal.
Přemýšlel. Bude mu to muset říct. A to, co nejdřív, protože se začínalo šuškat, že Velký Yuu se zlobí. A Homura nepochyboval, že když se Yuu zlobí, není nic hezkého.

Nanami přikývl. Tak nějak s tím počítal.
„Jak ti je?“ zeptal se a pohlédl na svého společníka.
Hibiki se bolestně zasmál a promnul si rameno. „Už mi bylo líp, ale není to zas tak hrozný. Podle všeho mám jen naražená žebra a ta rána na ruce byla mělká, takže by se měla brzo zahojit.“
Nanami se zamyšleně opřel o zábradlí a zahleděl se do šedých vod řeky. Stáli na nábřeží, jen kus od místa, kde byli na Nový rok.
„Nano, nemusíš se cítit provinile…“
„Neříkej mi tak!“
Hibiki překvapeně zvedl hlavu.
„Cože?“
„Neříkej mi Nano,“ zopakoval tiše Nanami, aniž by odpoutal zrak od řeky. Hibiki nechápavě pokrčil rameny. V boku mu při tom pohybu bolestivě škublo.
„Pro-“ začal, ale Nanami zavrtěl hlavou.
„Chci se té přezdívky zbavit. Yuu mi tak říkal jen proto, že se mu jméno Nanami zdálo moc měkké. Sedmero moří.(Pozn. Nanamiho jméno se píše znaky pro sedmičku 「七」 a moře　「海」) Podle něj to není drsné. To mi tvrdil někdo, kdo si nechává říkat Yuu.“ Nanami se posměšně ušklíbl a odhrnul si z čela pramen uhlově černých vlasů.
Hibiki přikývl. Byla pravda, že Yuuovi bylo jedno, jestli členy své bandy oslovuje jménem nebo příjmením, hlavně když to zní drsně. On sám měl štěstí, že jeho příjmení Ryouma zůstalo neokleštěno.
„Dobře. Chápu. Pryč s minulostí,“ přikývl. „Já sám se o to taky pokouším.“
Nanami se posmutněle usmál. „Asi to moc nejde, když tě Yuu kvůli mně stále jen tak přepadá, co?“ Snažil se neznít moc provinile.
Hibiki pokrčil rameny. „Dá se to vydržet,“ mrkl na něj.
Oba se rozesmáli. Po chvíli ovšem smích přešel v nejisté ticho. Nanami vypadal ustaraně. Hibiki se mu nedivil. Po tom, co mu sdělil vzkaz od Yuua.
„Shirogane?“
„Hm?“ Nanami se usmál, jak Hibiki rychle pochopil, jak mu na tom jméně záleží.
„Co budeš dělat?“
Nanami se zhluboka nadechl a otočil se k řece zády. Opřel se o zábradlí a z kapsy vytáhl krabičku cigaret. Jednu z ní vyklepl a zapálil si jí. Potáhl a kouř opět vydechl. Chvíli sledoval, jak si s šedavými obláčky pohrává vítr, než opět promluvil.
„Abych řekl pravdu, tak nevím. Slíbil jsem Seijimu, že se s Yuuem nesejdu bez něj, ale tohle… nemůžu řešit před ním. Netuším, co by mi byl Yuu schopný udělat, ale potřebuju si s ním promluvit jako člověk s člověkem. Tohle nemůže pokračovat.“
„Zabije tě,“ řekl Hibiki.
„Možná,“ připustil Nanami a znovu potáhl z cigarety.
„Víš, Shirogane, ono to není všechno…“
Nanami se po něm překvapeně podíval. Hibiki nervózně mnul mezi prsty konec své šály.
„Ono to není tak úplně jednoduché… on totiž Yuu něco ví…“
Nanami přešlápl. „Co ví?“
„No…“ Hibiki vyhýbavě hledal správná slova. „Ví něco, co… dejme tomu, bys asi nebyl rád, kdyby se Homura dozvěděl. Asi bys vážně nebyl rád, kdyby se to dozvěděl a obzvlášť od Yuua.“
Nanami zalapal po dechu. Najednou měl pocit, že mu hoří plíce. Odhodil nedokouřenou cigaretu a přišlápl jí pod podrážku. V příštím okamžiku popadl Hibikiho za bundu.
„Jak se to dozvěděl?! Jak to může vědět?“ Hlas mu přeskakoval a jasně z něj čišelo zoufalství. Hibiki jen bezmocně těkal očima po okolních objektech, aby se nemusel dívat Nanamimu do očí.
„Já nevím, Shirogane!“
Nanamimu se třásly ruce, ale pořád pevně svíral Hibikiho bundu. „Jak se asi budu moct podívat Seijimu do očí, když mu to řekne Yuu?! Jak? Odpověz mi, Hibiki!“ Pustil ho a prudce od něj couvl.
„Musím se s ním sejít! Nemůžu dovolit, aby se to Seiji dozvěděl od něj!“
Hibiki si uhladil bundu. „A co kdybys to řekl Homurovi sám a Yuu by tě pak neměl čím vydírat?“ zkusil to, ale Nanami se pohrdlivě zasmál.
„A jak bych mu to podal? Víš, Seiji, musím ti něco říct. Normálně bych ti to neřekl, ale takhle mi nic jiného nezbyde, protože jinak by ti to řekl Yuu, který to používá proti mně, aby si to se mnou mohl vyřídit. Že nevíš, o co jde? To nevadí!“ Pěstmi udeřil do zábradlí, které se rozdunělo.
Hibiki poplašeně couvl.
„Musím se s ním sejít, i když jsem Seijimu slíbil, že to neudělám. Nic jiného mi nezbývá.“
„Ale Nanami, vždyť to je pitomost. Je to to nejhorší možná varianta. Yuu tě zabije a jestli ne, udělá to Homura, protože jsi porušil slib!“
Ale zdálo se, že Nanami neposlouchá. Hibiki si povzdechl. Tohle bude ještě zajímavé.

Nanami rázoval prázdnou ulicí. Zuřil a zároveň měl strach. Tak strašně toužil, aby všechno zůstalo tak, jak to bylo. V klidu. Vycházel s Homurou a nic ho netrápilo. A teď tohle.
Proč ho Velký Yuu chce tak zoufale zpátky? A chce ho vůbec zpátky? Nejde mu jen o zadostiučinění?
Problém byl v tom, že dokud tvrdohlavě odmítal setkání, neměl jistotu, že se něco nestane Homurovo sestrám nebo Hibikimu. Nedávno přišel o drahého člověka a nerad by to opakoval.

Když dorazil domů, objevil na botníku položený dopis. Byl adresovaný jemu. Zamračil se, rychle se zul a popadl obálku. Ještě za chůze ji roztrhl a vytáhl z ní úředně vypadající papír. Zamračil se ještě víc.
Vyběhl schody a ihned zamířil do pokoje. Homura ležel na posteli a byl očividně zabraný do učebnice literatury. Nanami si matně vybavoval, že mají v blízké době psát test, ale to mu bylo upřímně jedno. Teď měl jiné starosti.
Odhodil roztrženou obálku na postel a sám se posadil na její okraj. Zkoumavě se zadíval na dva listy papíru. Na jednom z nich byl v rohu podepsán jistý Mikeru Naoki. Nanamimu to jméno něco říkalo, ale nevěděl, kam s ním.
Místo přemýšlení nad jménem se pustil do čtení dopisů.
Homura zvedl hlavu. Ještě se nestalo, aby Nanami vešel do pokoje a do tří minut nepromluvil. Nanami seděl na posteli a hloubavě četl nějaký dopis. Svraštěné obočí Homurovi napovídalo, že asi nepůjde o dobré zprávy.
„Nanami?“ zeptal se opatrně.
„Hm?“ zamručel Nanami, aniž by vzhlédl od dopisu. Homura odložil učebnici a posadil se.
„Špatné zprávy?“ zeptal se a odhrnul si vlasy z očí. Nanami konečně vzhlédl a zavrtěl hlavou. Natáhl ruku, podal listy papíru Homurovi a čekal, až si je přečte. Homura je přeletěl pohledem.
„Aha.“
„Čtení závěti. Čekal jsem, kdy to přijde. Ale netušil jsem, že tam přizvou i mě!“
„Proč by ne? Vychovávala tě, tak jsi s tím měl počítat!“ pokrčil rameny Homura a dopis mu zase vrátil. „Ale stejně. Co má znamenat ta znepokojená vráska na čele? Když jsi s tím počítal, proč ta nejistota?“
Nanami si povzdechl a naznak padl do postele. Přitáhl si Pedobeara a chvíli s ním zaujatě tančil po okraji postele, než odpověděl.
„Nechci se potkat s našimi.“
To Homuru nenapadlo, ale bylo to logické. „Jak dlouho už jsi je neviděl?“ zeptal se podezřívavě a trochu se bál odpovědi.
„Naposledy v březnu,“ pokrčil rameny Nanami.
„Nanami, uvědomuješ si, že je leden?“
„Jo, no a?“
„To jsi svoje rodiče neviděl skoro rok?!“
„Přesně tak.“
„To je trochu…“
„…divný?“
„No, když jde o tebe, asi by mě to nemělo překvapovat, co?“
V příštím okamžiku Homuru do spánku zasáhl vysokou rychlostí letící plyšový medvěd.

Přesně o čtyřicet jedna hodin později se Nanami opět setkal se svými rodiči.
Přesně o dvacet dva dní později Homurovi řekl to, co se tak bál, že prozradí Yuu.