Sparkless - Kapitola 2.

Homura měl několik zásad.
„Seiji! Seiiiiijiiii!“
Mezi ně patřilo i pravidlo, které celému světu kromě nejbližšího příbuzenstva, zakazovalo oslovovat ho křestním jménem.
„Seiji! Héééj, Seiji!“
Tak jak bylo sakra možné, že tenhle skrček tohle pravidlo nejenže ignoruje, ale navíc se mu vysmívá, plive na něj, dupe po něm a bůhví, co ještě?!
„No tak, Seiji, poslouchej mě!“
To Homura prostě nevěděl….

Jen pár dní po Nanamiho teatrálním příchodu do školy Homura pochopil jednu velice důležitou věc. Nanami Shirogane, jeho nový spolužák, měl neuvěřitelnou schopnost lidi naprosto okouzlit.
I když hned první den skončil Nanami v ředitelně kvůli napadení cizích studentů, nikdo ho nepovažoval za rváče. Kdyby ho měl Homura někam zařadit, byla by to pravděpodobně kategorie „Hvězda“.
Nanami si prostě proplouval školou v té své černé bundě, kterou odmítal sundat a vesele se vysmíval do tváře veškerým pravidlům, které si studenti mezi sebou mlčky stanovili. Degradoval všechny školní frajírky na pouhé pozéry, protože, Homura by mohl citovat z rozhovoru, který vyslechl na jedné chodbě: „On je přece tak naprosto mňamózní!“
Homura netušil, co slovo mňamózní znamená a doufal, že se to nikdy nedozví.
Každopádně, Nanami Shirogane vtrhl do Midoriaki jako uragán. A právě tento sebevědomím a šarmem přetékající idol většiny dívčích srdcí na škole, tato hříčka přírody, která se pokoušela zjistit, kolik charisma se vejde do jednoho člověka, tento metr pětašedesát centimetrů vysoký nováček se rozhodl, že se chce přátelit s Homurou.
„Seijiiiii! Netvař se, že mě neslyšíš!“
Homura otevřel jedno oko a spatřil Nanamiho tvář s cigaretou ledabyle zasunutou mezi rty, jak se nad ním sklání. Znechuceně zamručel, oko opět zavřel a dál se tvářil jako mrtvola.
„Seiji!“ fňukl Nanami a opřel se o zábradlí. Oba se právě nacházeli na střeše školy, kam byl o přestávky vstup zakázán. Homura sem dřív chodil relaxovat mezi hodinami. Jednoho dne tam však objevil Nanamiho, jak pokuřuje opřený o betonovou zídku.
„Seiji, já vím, že nespíš! Teď ses na mě podíval!“ protáhl Nanami tím otravným způsobem, který mohl okoukat u některých jejich spolužaček.
„To se ti něco zdálo!“ zamumlal Homura a nadzvedl hlavu. Ležel na širokých dlaždicích, kterými byla střecha vyložená a které se přes den vždycky vyhřály. Homura se na nich pak vyvaloval jako kočka a nahříval se na zbylé hodiny strávené ve studené škole.
Nanami se zakřenil.
„Jsi hroznej!“
Homura si povzdechl. „Mám to potvrzené i od ředitele.“
Nanami vyfoukl obláček kouře a zadíval se na nebe, jako kdyby po něm zrovna letělo něco obzvlášť zajímavého. Ze hřiště za školou se ozývaly hlasy jejich spolužáků. Ve větvích opodál stojícího stromu štěbetali ptáci. Homura se nad tím kýčem zašklebil.
„Seiji, chtěl jsem se tě na něco zeptat!“ ozval se po chvilce opět Nanami.
Homura kývl hlavou na znamení, že poslouchá. Nic jiného mu stejně nezbývalo.
Nanami se odmlčel. „Nikdy jsem se vlastně nedozvěděl, proč tě chtěl Velký Yuu zabít,“
„On mě nechtěl zabít. On jen…“
„Držel ti nůž pod krkem.“
Homura si povzdechl a pootevřel oči. Nanami seděl na zábradlí a zkoumavě ho pozoroval. Výraz lehkovážného dítěte vystřídala tvář, kterou měl zamyšlený člověk.
„Pro pocit. Pro pocit, že mě zabil. Nic osobního v tom nehledej. Byl by prostě Velký Yuu, ten, co po dlouhém boji jeden na jednoho zabil Homuru!“
Nanami odhodil špačka přes okraj střechy a ignoroval fakt, že se trefil přímo doprostřed kroužku svačících prvaček.
„Smutné,“ podotkl.
Homura pokrčil rameny. „Spíš než smutné je to únavné. Strašně únavné…“
„Musíš být dost osamělý, co?“
Homura se nadzvedl na loktech a překvapeně zamžikal. Osamělý… to bylo to slovo, které by všechno shrnulo. Sesul se opět na zem a založil si ruce za hlavou.
„Jsem jen pouliční rváč a výtržník,“ odfrkl si nakonec.
„To neznamená, že jako člověk nemůžeš být osamělý!“ pronesl Nanami tím tónem, kterým většinou hrdinové v historických románech pronášejí věty typu: Jsem sice z prostého rodu, mé srdce je však statečné! Na okázalosti mu neubral ani fakt, že tento tón použil drobný středoškolák.
„Ale zpátky k Yuuovi. Nemyslíš, že ti to bude chtít vrátit?“ pokračoval a seskočil ze zábradlí. Pomalým klátivým krokem došel až k Homurovi a zastavil se nad ním. Ruce měl zaražené hluboko do kapes. Naklonil se nad Homuru a se zájmem se mu zadíval do tváře.
„No…. nevím, nevím. Ani on není tak hloupý, aby se nechal naklepat jak řízek podruhé…“
Nanami naklonil hlavu na stranu. Homura si uvědomoval, jak zranitelný v téhle chvíli je. Nanamimu by stačilo jen ukročit nohu a mohl by mu tančit po ledvinách. A jak se mohl přesvědčit na vlastní oči, Nanami by toho byl schopný.
„Proč to vlastně děláš?“ zeptal se pomalu Nanami, hlavu pořád na stranu jako nechápající štěně. Homura povytáhl obočí.
„Proč se pereš. Zdáš se mi spíš na ten typ, co by nejraději seděl v knihovně a měl svůj klid. Víš, co myslím? Takový ten kluk, co má pár dobrých kamarádů, za přítelkyni předsedkyni třídy a nikdy se neopil. Takový typ,“ pokračoval Nanami, stále skloněný nad Homurou.
„Za přítelkyni předsedkyni třídy?“ povytáhl obočí Homura.
„To byl jen příklad. Ale pochopil jsi mě, ne? Nejsi klasický agresor, co po deseti minutách bez násilí dostává třes do rukou. Tak proč je tvoje jméno známé po celém městě a staré babičky se při jeho zvuku křižují?“
Homura se proti své vůli zasmál. Krátce, ale stejně. Nanami se vítězoslavně narovnal a přešel zpátky k okraji střechy. Homura sledoval, jak pomalu leze na zídku a otáčí se zády ke třem patrům vzduchu, která ležela za ním.
„Víš, já vlastně ani nevím,“ řekl nakonec Homura, když se Nanami pomalu vydal pevným krokem po úzké zídce. „Prostě se to nějak seběhlo a teď se mě to drží…“
Nanami mlčel a jen balancoval na zídce.
„Proč jsi mi tehdy pomohl?“ vyštěkl najednou Homura, až sebou Nanami cukl. V Homurovi to cuklo naprosto stejně, protože už viděl spolužáka letět dolů na dlažbu před školou. Nanami však udržel balanc a pomalu se otočil na Homuru.
„Cože? Proč jsem nenechal Yuua tě zabít? To je snad přirozená lidská vlastnost, ne? Když vidíš někoho, komu můžeš pomoct, pomůžeš!“
„Víš, spousta lidí by s tebou nesouhlasila. Existuje takové přísloví. Myslím, že přesně zní: Co tě nepálí, nehas. A tys stejně…“
„…přiběhl s hasičákem a ušetřil tak práci policii, která by pak musela identifikovat tvé ostatky?“
„Takhle bych to asi neformuloval, ale… dejme tomu.“
Nanami udělal na zídce piruetku a vyšel opačným směrem. Působil dojmem malého dítěte na hřišti. Bezstarostný, ale každý problém, každá překážka by ho byla schopná vytrhnout.
„Možná jsem prostě chtěl!“
Homura opět vytáhl obočí. V životě to udělal jen několikrát… a za posledních deset minut už asi podvacáté.
„Možná jsem jen chtěl mít záruku, že mi budeš něco dlužen a nezkopeš mě do kuličky hned potom, co nastoupím na Midoriaki?“
„To jako vážně?“ podivil se upřímně Homura. Pokud by tomu tak bylo, skoro by Nanamiho obdivoval. Byla totiž pravda, že by ho nenapadlo vztáhnout ruku na někoho, kdo ho ušetřil pocitu nože zabodnutého do hltanu.
Nanami se upřímně rozesmál. Trvalo mu možná minutu, než byl schopný se nadechnout. „Samozřejmě, že ne! Byl to prostě reflex. Přirozená reakce!“ vypravil ze sebe nakonec. „Nebo ty bys vážně věřil, že jsem si to takhle předplánoval a čekal za stromem před školou až do okamžiku, kdy Yuu vytáhne tu kudličku a přirazí tě na zeď?“
Něco z Nanamiho výrazu napovídalo, že by toho byl i schopen, ale Homura se ten pocit pokoušel ignorovat. Marně.
„Nevěříš mi?!“ zděsil se naoko Nanami a chtěl pokračovat, ale přerušilo ho zazvonění. Homura nesouhlasně zamručel. Nic se mu v tuhle chvíli nechtělo míň než vrátit se dolů do školy.
„Seiji, jdeš?“ zeptal se Nanami, který mířil ke dveřím.
Homura zavrtěl hlavou.
„No, tak, Seiji!“
Homura na protest zavřel oči, když ucítil, jak ho Nanami popadl za zápěstí a překvapivou silou ho vytáhl na nohy. Prostě najednou stál v pozoru naproti Nanamimu a zjistil, že pod nohama má pevnou zem.
Homura se zmateně rozhlédl a několikrát přejel očima ze země, kde ještě před okamžikem ležel, na Nanamiho a zpátky. Zdálo se, že nechápe.
Nanami se jen zakřenil, otočil se ke dveřím a vběhl zpátky do školy.

„Seiji, slyšela jsem, že sis konečně našel rozumného kamaráda!“
Homura se v tu chvíli málem zadusil kusem ryby. Chvíli kuckal a pokoušel se chytit dech, než ho otec poplácal po zádech. No, poplácal… asi stejně jako medvěd přátelsky obejme nešťastného turistu v kanadských lesích.
„No…“ vypravil ze sebe nakonec Homura suše, „Slovo kamarád bych asi nepoužil.“ Spíš bych řekl pijavice, dodal v duchu.
Homura zrovna seděl u každotýdenní čtvrteční večeře, kde se pokaždé sešla celá rodina. Oba rodiče, jindy zaneprázdnění prací, on a jeho dvě malé sestřičky, patnáctiletá Ritsuka a čtrnáctiletá Kyouko.
Rozhlédl se a okamžitě si všiml, jak Kyouko provinile sklonila hlavu. Takže odtud vítr foukal.
„Ale Kyouko tvrdila, že ten nový spolužák s tebou tráví spoustu času!“ pokračovala Homurova matka a obviňujícím gestem na něj zamířila vidličku.
„To neznamená, že jsme kamarádi,“ odfrkl si Homura a natáhl se pro sklenici vody. Ritsuka přikývla.
„To je pravda, můžou spolu mít jen poměr!“
Homura se už podruhé během dvou minut málem udusil. Tentokrát to ovšem udělal naprosto úmyslně. Vyprskl vodu na naproti sedící Kyouku.
„COŽE?!“ vyjekl zděšeně a vyskočil od stolu.
Ritsuka pokrčila rameny. „No co, holku jsi nikdy neměl, tak kdo ví, jak to s tebou je!“
Homura měl najednou hroznou chuť pokusit si přivodit kóma opakovanými údery hlavou o desku stolu. Zabránil mu v tom jen talíř plný rýže.
Paní domu se otočila na svého prostředního potomka a zúžila zelené oči. „Ritsuko, že už zase čteš ty plytké snounen-ai škváry?!“ zeptala se pomalu. Ritsuka pokrčila rameny.
„U soudu mi to nikdy nedokážeš,“ podotkla prostě.
Homura si povzdechl. Mít v domácnosti yaoistku někdy nebylo snadné. Zvlášť když se ho pokoušela spárovat se vším, co mělo zaškrtnutou kolonku Muž v občance a mělo víc jak sedm let.
Matka se otočila zpátky k němu. „A co je tedy s tím nováčkem? Chce se s tebou kamarádit, ne?“
„To asi jo,“ připustil nakonec Homura, protože jiné vysvětlení neviděl.
„Tak proč se nepokusíš mu vyjít vstříc? Když je na škole nový, musí být trochu nesvůj. Ukaž mu, že jsi milý kluk a třeba si konečně najdeš nějaké přátele!“
Homura jí nikdy nebyl schopen vysvětlit, že takhle to prostě nefunguje. Zvlášť když se ho všichni bojí a vyhýbají se mu, aby čirou náhodou nedostali jednu pod bradu.
Navíc Nanami nepatřil mezi ty, kteří by se v nové škole cítili nějak nejistě. Nanami se prostě choval, jako kdyby mu škola jednoduše patřila.
„Takže… myslíš, že se s ním skamarádíš?“
„Myslím, že tohle vůbec nezáleží na mě…“

Homura o tom dlouho přemýšlel večer než usnul. Neměl přátele a nějak se s tím smířil. Bral to prostě jako fakt a věděl, že s tím nic nenadělá. I kdyby se pokoušel navázat jakýkoliv vztah, stejně by se všichni tvářili strašně zaneprázdnění a prostě by ho ignorovali. Jeho pověst se ho držela a odmítala se ho pustit.
Ale když to vzal kolem a kolem, Nanamimu nejenže jeho rváčská povaha nevadila, zdálo se dokonce, že právě proto za ním pořád tak leze.
Homura se přetočil na druhý bok a zahleděl se na zeď vedle své postele. Přemítal, co mu dneska Nanami řekl. Typ člověka, který má rád svůj klid… ano, tak by se mohl nazvat.
Tato skutečnost však vylučovala možnost přátelství s Nanamim. Nanami byl totiž jako tornádo. Kudy prošel, nezůstal kámen na kameni.
Homura zavrtěl hlavou, přetáhl si deku přes hlavu a odfrkl si.
Ne, nebyla tady možnost, jak by se Nanami Shirogane mohl stát jeho kamarádem.

Přesně o sto osmdesát šest minut později ho probudila esemeska od Nanamiho znějící: Nevíš, kde bych mohl sehnat ananas ve dvě hodiny ráno?
Přesně o jedenadvacet dní později připustil, že jsou s Nanamim přátelé.

Nanami zaklapl mobil a s ďábelským úšklebkem se rozhlédl prázdnou ulicí osvícenou oranžovým světlem pouličních lamp. Zastrčil si telefon do kapsy džín a z druhé kapsy vytáhl balíček sušených ananasových plátků v cukru. Jeden vytáhl a zasunul si ho mezi rty. Měl co dělat, aby se nezačal smát nahlas.
Vážně to udělal.
Nevěděl, jak na to budou lidé reagovat. Obzvlášť jeden člověk, ale to bylo na tom právě to dobrodružství. Nemohl to vědět.
Žvýkajíc ananas se vydal k domovu.
Už se nemohl dočkat…

A tak to vlastně celé začalo…