Sparkless: Double Bang - Kapitola 4.

„Ale no tak, Rits!“
„Meg, nech toho! Kiyoteru, řekni jí ať toho nechá!“
„Kiyoteru, řekneš jedno slovo a jsi mrtvý muž!“
„Já se do téhle konverzace odmítám zapojit!“
„Proč?!“
„Mohlo by mě to stát život!“

Ritsuka tu myšlenku odmítala, stejně jako poslední dva roky odmítala samotného Hibikiho. Ne! Prostě ne! Nemůže se do něj zamilovat po tom, co jí to její bratr, mladší sestra, budoucí švagr a nejlepší kamarádi servírují na stříbrných podnosech až… pod nos. Ne! Byli kamarádi! Dobří kamarádi. Fajn, velice dobří kamarádi. A on byl vážně pěknej a milej a měl ji rád a…
Ritsuka prudce vstala a přešla přes místnost k oknu. Před domem se proháněly dvě chlupaté střely a pokoušely se navzájem sežrat.
„Meg, proč tě tak fascinuje představa, že bych s Hibikim chodila? Myslela jsem, že ho nemáš ráda!“ utrhla se na svou nejlepší kamarádku a na prst si začala natáčet pramen vlasů.
Meg pokrčila rameny, pohodlněji se rozvalila na Ritsučině posteli a hlavu si podložila její plyšovou liškou. „Není to jako bych ho zrovna milovala, na rozdíl od tebe, ale měli byste se dát dohromady. Je to fešák!“
Ritsuka zcela jasně postřehla otrávený záblesk v Kiyoterově pohledu.
Přešla přes pokoj a vytrhla Meg zpod hlavy svého plyšáka. „Není to fešák a neválej se mi po Priscille!“
„Priscilla? To vážně?“
„Vzpamatuj se. Máme dva psy, kteří se jmenují Hamlet a Sylvester. Naše rodina na jména zrovna není!“
„Já myslela, že Sylvestera si přivlekl Nanami-kun… počkat, ty mi chceš tvrdit, že Hibiki není fešák? Kam jsi dala oči, holka? Z Hibikiho uslintává každá holka, která má správnou sexualitu!“
Ritsuka se posadila na postel své sestry a povytáhla obočí. „Meg, můj bratr je gay. Něco jako správná sexualita v téhle rodině neexistuje!“
„Ale no tak, Rits, vždyť víš, jak to myslím!“
Kiyoteru seděl opodál, točil se ze strany na stranu a nechal holky, aby si to vyřešily. Se svou trochu plachou povahou neměl chuť se mezi ty dvě saně plést.
„Meg, já…“
„Popíráš, že je to fešák?“
Někdy přemýšlel, jestli by nebylo od věci překonat svou fóbii z doteků a pokusit si najít nějaké mužské kamarády, kteří by před nimi nerozebírali věci jako jeho dvě kamarádky. I když poslední dobou se ukazovalo, že ani to nebyla úplná jistota.
„To nepopírám, ale…“
„Takže připouštíš, že je fešák!“
Meg byla jediná holka na světě, která se svou cholerickou a vzdornou povahou vyrovnala Ritsuce.
Dívky by si pravděpodobně vjely do vlasů, kdyby do místnosti nevstoupila Kyouko. Přes rameno měla pověšenou kabelu z kostýmy z divadla.
„Ahoj. Ségra. Vy dva ulejváci, co zasklíváte zkoušky,“ pozdravila trpce a odhodila tašku do kouta. Meg a Kiyoteru se zatvářili jako kdyby se styděli. Patřili do stejného divadelního souboru jako Kyouko, ale v posledním představení oba dva dostali jen malé štěky, takže na zkoušky moc nechodili.
„Kyo-chan, můžu se tě zeptat na tvůj názor v jedné věci?“ zeptala se Meg náhle a otočila se k ní. Kyouko pokrčila rameny a stáhla si vlasy do ohonu. Poprvé v životě měla vlasy delší než Ritsuka, ale jinak si se sestrou byly neuvěřitelně podobné.
„Myslíš, že by se Rits měla dát dohromady s Hibikim?“
Kyouko povytáhla obočí, jak to uměla jen rodina Homurů a nejistě si vyměnila pohled se svojí sestrou. Ta jen poraženě zavrtěla hlavou.
„Myslím, že to je jen jejich věc,“ řekla Kyouko.
Meg teskně zavyla. „Ale no tak, tady se nehraje na sourozeneckou solidaritu! Rits už si musí uvědomit, že by konečně Hibikimu měla říct: Dobře, tak já s tebou na to rande půjdu!“
„Dva roky to odmítám, takže teď se rozhodně nevzdám,“ odfrkla si Ritsuka.
„Co to je za vzdávání, vyjít si s pěkným klukem?“ vztekala se Meg a udeřila pěstí do Ritsučina polštáře. „Každá jiná holka by si už dávno rozrazila hlavu, jak vysoko by radostí skákala do stropu! A ty normálně mrháš pěkným klukem! Jestli ho nechceš, já bych teda zájem měla!“
Kyouko se posadila na desku psacího stolu a hodila si nohu přes nohu. Věděla, že její sestra by nikomu nedovolila, aby se někdo Hibikiho jen prstem dotkl. Ona nešťastnice by o prst pravděpodobně přišla.
V tu chvíli zazvonil Ritsuce mobil. Ležel na její posteli a proto nebylo divu, že Meg u něj byla blíž. Ritsuka se po ní vrhla, ale Meg vyskočila s mobilem v dlani a hovor přijala dřív, než se k němu Ritsuka dostala.
„Ahoj Ritsu,“ pozdravil zvesela Hibiki, protože to samozřejmě byl on. „Máš na mě chvilku?“
„Promiň, Hibiki, ale zrovna teď vypadá trochu zaneprázdněně!“ zasmála se Meg. Ritsuka po ní vrhla pohled, po kterém měl z Meg zůstat jen kouřící stín na zdi.
„Eh… teda… Meg… ahoj, Meg… um… kde je Ritsuka?“ Nejdřív to znělo, jako kdyby Hibiki mobil leknutím vdechl a pak znovu vykašlal.
„Je hned tady. Chceš s ní mluvit?“
„No, vzhledem k tomu, že volám na JEJÍ mobil, tak je to docela očividné,“ zamručel Hibiki trochu podrážděně. Meg se zakřenila. Strašně jí bavilo vytáčet ostatní lidi. Ritsuka v bezpečné vzdálenosti dvou metrů od ní mezitím pantomimou ukázala velice jasně: Dej mi ten mobil, nebo tě na té kravatě uškrtím. Meg si povzdychla a poraženě k ní natáhla ruku.
„Tak si ho užij,“ ušklíbla se, když Ritsuka telefon přebírala. Ta na ní vrhla další spalující pohled, načež se začala věnovat Hibikimu. Otočila se zády do pokoje a jednou rukou automaticky sjela ke svým vlasům.
„Ahoj. Promiň, Meg zabiju hned jak to položím!“
„Hééj!“ ozvala se jí Meg za zády, ale Ritsuka jí nevěnovala pozornost.
„Dobře, nechám to na tobě. Co jsem to…“ Hibiki se na okamžik odmlčel, jak si pokoušel vzpomenout, o čem s ní chtěl mluvit.
„Já si počkám,“ pokrčila rameny Ritsuka.
„Už vím! Máš dneska večer čas?“
Ritsuka se ohlédla a přejela pohledem společnost ve svém pokoji. „Jo. Mám,“ přikývla nakonec a pokoušela se ignorovat samolibý výraz v Megině tváři. Kiyoteru a Kyouko se naštěstí tvářili neutrálně, za což jim byla dost vděčná.
„Potřeboval bych od tebe s něčím pomoct,“ začal Hibiki a Ritsuka cítila, jak ji prvotní radost přechází. „Mám na dnešek lístky do kina. A jaksi nemám s kým jít…“
Ritsuka se usmála. Úplně viděla ten jeho nevinný kukuč. A že Hibikimu nevinný kukuč šel, s těma jeho modrýma očima. Hibiki mezitím úplně viděl její pobavený úsměv.
„To ti klidně pomůžu,“ řekla, přemáhajíc úsměv. „Ale víš, že…“
„…to není rande. Jasně. Jen čekám na den, kdy to zapomeneš zmínit!“ dodal Hibiki pobaveně. „Vyzvednu tě v sedm.“
„Dobře. Ahoj.“ Ritsuka hovor položila a otočila se zpátky čelem ke svým společníkům. Teď už i Kyouko a Kiyoteru vypadali, že přemáhají potutelný úsměv.
„NENÍ to rande!“ vyštěkla Ritsuka a poposunula si brýle výš na nos.
„Jo, jasně. Je moc pěkný, že tomu stále věříš!“

„Vy jste se pořád ještě nedali dohromady?“
„Už i ty začínáš, Shirogane?!“
„Chudák, Hibiki, divím se, že má ještě tu trpělivost…“
Ritsuka i s oběma svými kamarády sešla ze schodů. V obýváku se Nanami rozvaloval na gauči a četl si nejnovější Ritsučinu shounen-ai knížku. Oba měli se Seijim zlozvyk číst shounen-ai knížky a Ritsuka začínala mít podezření, že z nich berou inspiraci.
Z kuchyně vykoukl Homura. „Moc jí nenaváděj, já jsem jedině rád, že se pořád drží svého pravidla toho bělovlasého švába ignorovat!“
Nanami se zašklebil. „Ale no tak, Seiji, nemůžeš po ní chtít, aby skončila sama! A navíc jsem myslel, že Hibikiho máš už docela rád.“
Homura si odfrkl. „Ne. To teda ne. Tebe mám rád. Ritsuku a Kyouko mám rád. Sylvestera a Hammyho mám rád. Sayuri a kluky mám rád. Dokonce i tyhle,“ mávl směrem k Meg a Kiyoterovi, „mám rád! Ale toho bělovlasého skrčka ne. Toho SNÁŠÍM!“
„Jé, díky, Homuro-kun!“ usmála se Meg. Ritsuka jí zpražila ledovým pohledem.
„Jen tak mimochodem, ten skrček tě za chvíli doroste,“ poznamenala klidně, když okolo svého bratra prošla a z věšáku sundala svůj červený kabát. Homura se pousmál a prohrábl jí krátké vlasy. Ritsuka se po něm ohnala, mávla na Nanamiho, jež se válel na gauči a vyšla i se svými nejlepšími kamarády z domu.
„Vážně bys jim to měl víc přát!“ houkl na Homuru Nanami a vyhrabal se z gauče. Přeběhl do kuchyně a obkročmo se usadil na jednu ze židlí. Homura vzhlédl od hrnce v němž se pomalu vřil vývar.
„Ale vždyť já jim to přeju. Ale prostě nemůžu jen tak mlčky přihlížet… chápeš?“
„Abych byl upřímný, moc ne.“
„Jsem její starší brácha, Shiro. Nemůžu se chovat jako kdyby mi to bylo fuk. Musím ho trochu vystrašit!“
Nanami se usmál. „Myslíš, že Hibiki se nechá vystrašit? On se zamiloval do Ritsuky!! Už to mi přijde jako dostatečný důkaz odvahy!“
Homura se zatvářil naoko pohoršeně, i když věděl, že Nanami má pravdu. Zamyšleně zamíchal polévku a kývl na Nanamiho. Ten se i se židlí poposunul blíž k němu a nahlédl mu do hrnce.
„Ochutnej to,“ vybídl ho Homura a strčil mu lžíci pod nos. Nanami poslušně polkl a na okamžik se zamyslel. „Takže?“ zeptal se.
„Bezva,“ usmál se Nanami. A Homura si v ten okamžik uvědomil jednu důležitou věc, která ho poněkud znepokojila.

„Víš, Kyouko, já ho miluju. Vážně ho miluju, ale najednou, když jsme zase v klidu doma si začínám uvědomovat, že tohle mi prostě nevyhovuje. Ten vztah je strašně… jednotvárný. Jasně, je to Shiro, blázen, ale postupně jsme se strašně usadili a… nějak mi chybí to staré pošťuchování. Teď už to vážně nemá takovou šťávu. Ani nevíš, co bych dal za to, kdybych s nemohl vrátit na střední, když jsme to tajili, občas rozbili hubu nějakému grázlovi… víš, jak to myslím?“
Kyouko zamyšleně přikývla. Už déle jí to vrtalo hlavou, jak ti dva můžou žít v tak… ne, nudném, ale spíš ne moc proměnlivém vztahu. Dřív se hádali, dělali problémy, kde se dalo, ale co přešli na univerzitu, nějak se usadili a zklidnili se.
Trochu jí chyběl ten Seiji, co všechno dělá s tou nakažlivou a ničivou vášní. Když se do něčeho dal, nic ho nezastavilo. A najednou… byl jako kotě. Vyměkl. A Nanami taky. Oba potřebovali nějaké vzrušení a to jim prostě chybělo.
Kyouko se zamyšleně poškrábala na bradě. „Doufám, že se s ním nechceš rozejít, Seiji.“
Homura zavrtěl hlavou. „To ne, ale… potřeboval jsem se někomu svěřit.“
Dřív ses takhle svěřoval Ritsuce a ne mně. Za ty poslední dva roky jsme se vážně všichni změnili. Já o tom před dvěma lety neměla ani tušení a Ritsuka je v podstatě dala dohromady. A teď měla Ritsuka problémy se svým vlastním vztahem-nevztahem a zbyla tu jen Kyouko nebo jejich psi. A to byla Kyouko přece jen lepší volbou.
„Nevím, co mám dělat. Nechci se s ním rozejít, ale zároveň vím, že jestli to takhle bude pokračovat dál, tak to mezi náma brzo vychladne docela a budeme zase jenom kamarádi! A abych byl upřímný, vážně nemám chuť si hledat někoho jiného!“
„Už jsi mu to zkusil říct?“ zeptala se Kyouko. Homura zavrtěl hlavou.
„Došlo mi to dneska. Je to jako kdybychom už deset let byli manželé. Už tam vůbec není to… jiskření jako před dvěma lety.“
Kyouko pokrčila rameny a promíchala si čaj. Seděli u kuchyňského stolu. Nanami si zrovna odběhl koupit cigarety. Byl to zlozvyk, který se odmítal odnaučit. Ne, že by mu to vyčítal Homura. Spíš jejich rodiče. Jak Homurovi, tak Nanamiho máma a táta, o těch nevlastních ani nemluvě. Vzato kol a kol, Nanami měl vlastně troje rodiče a to bylo v některých okamžicích trochu moc.
Homura vypadal doopravdy sklesle. Nelíbilo se mu, jakým způsobem právě uvažuje, ale nemohl si pomoct. Chybělo tomu vzrušení a to ho ubíjelo.
Kyouko si založila ruce na hrudi a zamyslela se. Měla sice v souboru gaye, který měl občas nějaké problémy, ale radit vlastnímu bratrovi bylo trochu něco jiného.
„Seiji, už ti není sedmnáct. Jsi v podstatě dospělý. Je naprosto logické, že se váš vztah dostal do té stabilní fáze. Už to není to počáteční pobláznění, ale prostě vyrovnaný vztah!“
„Teď mluvíš jako jedna z těch příruček pro dospívající puberťačky,“ odfrkl si Homura a blýskl po ní pohledem. Kyouko si málem zvrhla čaj do klína. Ten pohled u svého bratra neviděla ani nepamatovala.
„Seiji, slib mi, že neuděláš žádnou hloupost!“ vyjekla prudce.
Homura povytáhl obočí. Ten záblesk v jeho tváři byl zase pryč, ale Kyouko ho stále viděla před sebou.
„Jakou hloupost?“ zeptal se nechápavě.
„No… já nevím. Nerozcházej se se Shiroganem, ale hlavně se nijak nesnaž tomu… hm… dodat vzrušení! Tohle je přirozené!“
„Já jsem neměl v úmyslu…“ začal Homura, ale Kyouko prudce potřásla hlavou.
„Tohle si zkoušej na Shiroganeho, Ritsuku, na naše, ale ne na mě! Mám tě prokouknutého! Tváříš se, jak jsi hodný, milý, prostě dokonalý vysokoškolák a už v sobě nemáš ani špetku toho Seijiho, který tak rád prorážel zdi cizími hlavami, ale já vím, že to není pravda! Nezměnil ses ani o chlup! Vidím ti to na očích, Seiji! Tak strašně rád bys zase někoho seřezal do bezvědomí, byl nevrlý, když nemáš dobrou náladu nebo zase laškoval se Shiroganem v tu nejnevhodnější chvíli jenom proto, abys ho znervóznil! Ale ty si myslíš, že se od tebe OČEKÁVÁ, že budeš perfektní!“
Homura vypadal, že mu každou chvíli vypadnout oči z důlků. „C-cože?!“ vypadlo z něj nakonec, když potřásl hlavou, aby ze sebe setřásl počáteční šok. Tohle skutečně nečekal. A když už, tak od Ritsuky a ne od Kyouko! Kyouko byla vždycky ta hodná, co odvracela oči a měla svého staršího bratra pomalu za božstvo.
No jo, ale tehdy jí bylo čtrnáct a teď už jí bude sedmnáct. Je nejvyšší čas, aby měla konečně vlastní hlavu. A jak už to u nich v rodině bývalo, byla ta hlava pěkně paličatá.
„Nebo nemám pravdu?“ zeptala se ostře a odhrnula si pramen ofiny za ucho.
Homura nevěděl, co na to říct. Byla pravda, že občas měl chuť někoho pořádně přetáhnout židlí nebo se vykřičet na střeše, ale… to prostě patřilo k životu každého člověka.
Ale jen málokdo kdy poznal, jak opojný pohled to je, vzít tu židli skutečně do rukou a pořádně s ní někoho bacit po hlavě.
Snažil se ovládat tyhle stavy, protože si slíbil, že bude sekat latinu. Nikdy by ho nenapadlo, že je to takhle průhledné.
„Jestli ty si náhodou za ten stereotyp nemůžeš tak trochu sám, víš?“ nadhodila Kyouko a pohodila hlavou, jak to vždycky dělávala Ritsuka. Homurovi z nějakého neznámého důvodu proletělo hlavou, že se musí Nanamiho zeptat, jestli nemá ještě nějakého kamaráda se sebevražednými sklony, který by se ujal i jeho druhé sestry.
Najednou mu došlo, co Kyouko řekla. „Počkej, ty si myslíš, že za to můžu JÁ?“
Kyouko pokrčila rameny. „Stěžuješ si na jednotvárnost, ale přitom jsi to ty, kdo takhle zfotrovatěl. A jen tak mimochodem, co když Shirogane uvažuje o něčem podobném? On by třeba neměl zábrany se s tebou rozejít. Přece jenom, on se zamiloval do toho Seijiho, který se nezdráhal poslat do háje Mizuki a rozbít držku polovině Yuuovi party!“
„Ale no tak, vždyť Nanami je…“
Nedořekl, protože přesně v ten okamžik dopadla doprostřed jídelního stolu cihla.

Přesně o čtrnáct minut později Homurovi došlo, že o Nanamim poprvé za poslední dva roky mluvil jako o „Nanamim“.
Přesně o tři dny a šestnáct minut později se opět setkal s člověkem o němž doufal, že ho už nikdy neuvidí.