Schneehulina (Sněhurka)

Za dvanáctero kopci a dvanáctero potoky v „Zemi nikoho a všech dohromady“ byl palác. Jak už to v pohádkách bývá, nebyl to obyčejný palác. Žil v něm král Toko a jeho krásná dcera Schneehulina Toko Yamamoto XI., ale nikdo ji neřekl jinak než Sněhurka. Ona to vlastně vůbec nebyla jeho vlastní dcera, byla adoptovaná z Tokia, země asijského vycházejícího slunce. Byla nadmíru krásná. Měla dlouhé, černé vlasy, které si ráda stahovala do drdolu dvěmi jídelními hůlkami, nalíčená chodívala ve stylu gejši a nosila stejně drahá a vzácná kimona, jako pravá gejša v Japonsku.
Otec z ní měl nevýslovnou radost, avšak když bylo Sněhurce sedmnáct let, řekl si, že je již dost stará, aby jí pověděl pravdu o své sexuální orientaci.
„Víš, dceruško moje, já jsem nemohl mít nikdy tak krásné a milující děti, jako jsi ty, protože jsem gay, homosexuál,“ svěřil se jí u sváteční večeře v paláci a čekal na dceřinu reakci.
„Ale tatínku, vždyť to je v pořádku, já jsem také na chlapce,“ usmála se na něj, odložila lžíci a odešla. Oh, ano, zapomněla jsem se zmínit, slečna Schneehulina, jak byla krásná, tak byla blbá. Místo mozkových buněk jí zřejmě pán Bůh nadělil tělo modelky a úsměv Kim Čong Illa.

Otec se tedy rozhodl, že se ožení. Sněhurka mu ochotně doporučila některé své vzdálené příbuzné a samozřejmě mu poskytla i fotografie a životopisy eventuálních uchazečů. Celá „Země nikoho a všech dohromady“ byla na rozpacích, že se chce král oženit. Byli šťastni i smutni, ani nevěděli co si mají myslet. Zkrátka bez toho, aby jim někdo řekl co mají dělat, nic nedělali. Když jim král řekl „Radujte se!“, lidé se radovali. Když jim řekl „Smutněte!“ lidé plakali.
Jednoho dne, o pár týdnů později, přišel král Toko za svou dcerou do její komnaty a pověděl jí „Tak tohle je ON, toho chci za muže,“ pravil a ukázal jí fotografii. Na obrázku byl očividně asiat, což se dalo poznat dle šikmých očí a charakteristického nosíku. Byl opravdu překrásný. Vlasy měl střižené na krátko a jeho tvář byla spíš možná podobná dívce než mladému muži. Sněhurka si oddechla.
„Otče, tohle je korejský princ Jokoda Mitsumatty VI. Je z bohaté a velmi urozené rodiny. Teď mu bude asi 19 let. Přiznávám, že je moc hezký. Dám Ti na něj kontakt,“ slíbila Schneehulina a šla se podívat do diáře po vizitkách. Za chvíli se vrátila s lístkem s pozlacenými okraji na kterém byl telefon, fax i adresa korejského prince.

Za měsíc se konala v kostele velká svatba. Přítomna byla celá „Země nikoho a všech dohromady“, fronty se dělali až ven, jen aby poddaní mohli vyjádřit úctu novomanželům. I když registrované partnerství ještě nebylo v té době povoleno, nikdo si nestěžoval. Sněhurka poprvé spatřila Jokodu až v den svatby jejího otce. Byl skutečně nádherný, přímo úchvatný, avšak netroufla si ho jakkoli oslovit.
Druhý den přišel Jokoda z rána přímo do jejího pokoje, klekl si před její postel a začal se modlit. Sněhurka nespala, měla sice oči zavřené, ale poslouchala každé jeho žadonící slovo. Říkal „Starej se o ní Bože, nikdy nebudu milovat někoho jiného než ji,“ šeptal do ticha a dívce naskočila husí kůže. Probrala se.
„Proč říkáte takové věci, princi Jokodo, cožpak vy nemilujte mého otce?“ Zeptala se ještě rozespalá Schneehulina. Podívala se princi do očí a uviděla tam nevýslovný smutek.
„Jak mohu milovat někoho, koho jsem nikdy neviděl. Jak mohu milovat někoho, komu je čtyřicet let a má chlupy na hrudi? Jak mohu milovat někoho, kdo má tak nádhernou dceru? Nemohu jej milovat i když bych chtěl. Miluji Vás, avšak budete muset odejít,“ oznámil jí jakoby nic a vstal.
„Já a odejít? Proč? A kam bych šla?“ Vyděsila se dívenka.
„Nevydržím být s Tebou v jednom paláci a přitom na sobě nedat znát, jak moc Vás obdivuji. Ovšem já tu budu muset zůstat jako choť Vašeho pana otce a trpět. Trpím když tu jste a budu trpět daleko více když tu nebudete. Musíte odejít, omlouvám se. Sbohem,“ rozloučil se Jokoda a odešel. Sněhurka to pochopila. Stejně neměla v paláci co dělat, když je teď její otec ženatý a chce být šťastný. Jen by mu svou přítomností narušovala tolik žádané štěstí. Jokoda měl pravdu, musela jít. Vstala tedy z postele, převlékla se, sbalila si do kabelky pár kimon a zmizela z paláce jako pára nad jezerem.

Bylo čerstvé, chladné ráno, když se dostala do hlubokých lesů „Země nikoho a všech dohromady“. Všechno ji připadalo tak strašidelné a nové, bála se houkání sovy na stromě i plížení skunka křovím. Měla jen svou malou kabelku, kterou pevně svírala v náručí. Tak šla a šla, míjela hory i skály, louky i pole, silnice i polní cestičky.
Až se před ní objevila malá vilka. Byla by celkem pěkná, kdyby na každé obvodové zdi nebylo namačkáno sedm malých okýnek a dvířek. Zastavila se a chvíli vilku pozorovala, zdála se jí opuštěná, tak vstoupila. Potichu jako myška se vplížila dovnitř a co neviděla. V sedmi maličkatých postýlkách spalo šest trotlíků a na té poslední spal trotlopes Šmudla. Sněhurka se jen chvíli nevinně dívala na ty trotlíky v barevných čepičkách a barevných oblečcích a potom chtěla odejít. Myslela si, že trotlíci již dávno vymřeli, ale zdálo se, že se mýlila. Tady jich bylo šest a trotlopes k tomu. Když už za sebou chtěla zavřít, tak se Šmudla probudil a začal strašně štěkat, takže vzbudil i zbylých šest trotlíků. Všichni vyskákali ze svých postýlek a horlivě si Schneehulinu prohlíželi. První, s očima vypouklýma do prostoru se jí zeptal.
„Kdo jsi, a co děláš v našem domečku?“ Sněhurka zaváhala, zda se má s někým takovým vůbec vybavovat, ale odpověděla.
„Jmenuji se Schneehulina Toko Yamamoto XI, ale všichni mi říkají Sněhurka. Jsem dcera krále Toko. Musela jsem utéct z paláce a našla jsem Vaši vilku. Omlouvám se. Hned odejdu,“ řekla dívenka a přála si co nejrychleji zmizet. Ovšem oslovil ji další z trotlíků, ten co měl jen čtyři prstíky.
„Hmm? Tak dcera krále. A nechtěla bys tu s námi zůstat Sněhurko? Šmudla bude spát na podlaze a ty si lehneš do jeho postýlky. Každý den budeš mít co jíst, uvaříš i nám, zatímco mi budeme v laboratoři pracovat s geneticky modifikovanými organismy a potom přijdeme až na večeři. Tak co říkáš?“ Čekali trotlíci na odpověď. Sněhurka se zdráhala.
„No víte, já bych Vás nerada…“
„Ale neobtěžuješ, mi budeme rádi, když tu bude návštěva.“ Usmál se ten, co měl dva přední zuby a vypadal jako po třech plastických operacích.
„Tak dobře,“ souhlasila nakonec dívka i když si neuměla představit, jak bude spát v posteli plné trotlopsích chlupů a ještě ke všemu tak malinké. Teď myslela pouze na Jokodu, zda bude šťastný, nebo na ni také vzpomíná. Netušila.

Tak uběhl měsíc, druhý, uběhlo jich celých pět a Sněhurka stále přebývala v domečku u šesti trotlíků. Ve všem jim pomáhala a snažila se, aby bylo vše správně. Společně zvětšili její postel, opravili nábytek a televizi. Koupili nový gauč a vysázeli stromečky na zahradě. Naučila se, jak má míchat maltu, jak držet krumpáč a lopatu. Trotlíci byli z její společnosti unešení. Často jim vařila vybraná jídla a oni si žili jako králové. Až jednou, jednoho z nich napadlo (toho, co měl zakrnělé končetiny), že by Sněhurce mohli v laboratoři vypěstovat dárek. Shodli se, že by to bylo výborné překvapení a tak zasadili pomerančovník a začali ho zalévat roztokem o kterém si mysleli, že po něm budou pomeranče sladší, chutnější a oranžovější. Zalévali ho každý den, s láskou o něj pečovali, až jednoho dne se na rostlince objevil krásný sytě oranžový plod. Ten trotlík, to měl vypouklé oči do prostoru, ho utrhl, zaradoval se a všichni dohromady běželi za Schneehulinou, aby jí dáreček předali. Pochopitelně byla nadšená, nebo to alespoň hodně dobře předstírala. Vzala si od trotlíků pomeranč a začala ho loupat. Všichni mužíkové na ni zírali a byli zvědaví, co na plod bude říkat dívenka. Avšak jakmile polkla první měsíček pomeranče, omdlela jako by ji postihl úžeh. Trotlíci nechápali co se stalo, až po ohledání těla shledali, že je Sněhurka mrtvá. Začali plakat, na vzájem se obviňovali, nadávali si, strkali se, kopali do sebe, ale nic z toho dívku nepobudilo. Až po delší době se přišlo na to, že rostlinu zalévali arsenikem, ale to až za moc a moc dlouho.

Když se trotlíci konečně vzpamatovali a došlo jim, co provedli, už nikdy nemohli být veselí jako vždy. Dokonce i Šmudla vyl na měsíc. Tak ztloukli Sněhurce titanovou rakev, položili ji do ni a opřeli o nedaleký strom, aby se dívenka mohla dívat na les, který stejně přes titan neviděla. Potom řekl ten trotlík, co měl jen čtyři prsty:
„Měli bychom poslat zprávu do paláce králi, ať si pro chudinku Sněhurku přijede v kočáře. Měl by to přece vědět. Ona tady zůstat nemůže.“
„Máš pravdu, pošlu do paláce smsku, zavolám 11 88 a tam mi řeknou číslo. Její otec to vědět musí.“ Přikyvoval ten, co měl jen dva přední zuby a vypadal jako po třech plastických operacích. Všichni souhlasili.

Tak do paláce došla sms, bohužel na pevnou linku u které stál zrovna Jokoda, když se s králem vypravovali na večerní ples. Telefon pípnul a Jokoda zprávu přijal. Jen co si ji přečetl, nemohl popadnout dech.

„Krali, prijed do lesa. Mame problem. Schneehulina je mrtva. Privez kocar. Cau. Trotlici.“

Král se zaraženě díval na svého milovaného chotě a potom se zeptal, copak se stalo.
„Odpust, můj drahý. Musím naléhavě odjet. Je mi velice líto, že budeš postrádat mou přítomnost, avšak vynasnažím se o brzký návrat,“ pokusil se usmát Jokoda.
„Netuším o co jde, ale věřím, že je to skutečně naléhavé. Vezmi si mého koně. Spěchej,“ pobídl ho Toko a odešel.
Jokoda si pomyslel, jak musí být ohavný, když klame sám sebe i krále, jež hop tak hluboce miluje. Neměl na výběr. Ze stájí si půjčil Alekana, králova vraníka a uháněl k lesu.
Ve vilce se zatím trotlíci radili, co udělají, až přijede král. Mají mu povědět pravdu? Že Sněhurku zabili oni sami? Nebo mu zalžou a povědí o divokých lesních zvířátkách, která dívku napadla? Sněhurka se zatím dál mačkala v titanové rakvi jako porcelánová panenka v těsné a neútulné krabičce. Ano, byla po smrti a nic necítila, avšak šance na její záchranu byli už tak velice malé a o tom, že by to vůbec šlo, trotlíci ani neuvažovali.
V tom se ze zatáčky vyřítil Jokoda na Tokově koni a mířil přímo na vilku. Trotílci zkameněli a koukali, jakoby v životě neviděli koně. Princ zastavil několik centimetrů od rakve. Seskočil a zeptal se trotlíků.
„Kde je? A co je jí stalo?“ Podíval se na toho, co byl na vozíku.
„Je v té rakvi, princi. Čekali jsme, že přijede král. No, co se jí stalo? Víš mi jsme….“
„Lesní zvěř ji napadla!“ Vhrkl ve spěchu ten, co měl vypouklé oči do prostoru. Princ se zasekl, jakoby nechápal.
„Lesní zvěř?“ Zeptal se znovu.
„No ano, lesní zvěř. Divoká prasata a šílené laně. Krutí vlci a nelítostní skunkové. Tak to je.“ Princ jen potřásl hlavou a přistoupil k rakvi. Odklopil těžké titanové víko a pod ním byla bledá jako stěna, Schneehulina. Byla opravdu a očividně mrtvá.
„Nevypadá jako napadená lesními zvířaty. Spíš otrávená nějakým ovocem,“ poznamenal Jokoda a vyňal dívenku z rakve. Položil ji opatrně na trávník a pohladil po studené a ztuhlé tváři. Trotlíci se po sobě jen dívali těmi pohledy: Jak to sakra poznal?
Jokoda promluvil k mrtvole. „Tolik jsem Tě miloval, že jsem přivodil Tvou zkázu. S tímto se nenaučím žít, Sněhurko. Ať jsme tedy navždy spolu,“ prohlásil odhodlaně princ Jokoda, tasil svůj ocelový meč ( nebo to byl rýč?) a probodl se. Ten trotlík, co měl vyvalené oči do prostoru je teď valil, že mu skoro vypadly. Princ se těžce zhroutil na Sněhurčino bezvládné tělo a zůstal neživě ležet.

„No paráda. Chtěli jsme se zbavit jedný mrtvoly a teď tady máme dvě. Nechte je tady. Jdem.“ Zavelel trotlopes Šmudla a všichni trotlíci odešli. V tichém lese zůstala jen dvě mrtvá těla, která se navzájem milovala a s hnijícím procesem se do sebe propadala, až nakonec splynula v jedno jediné.

THE END