Říše Draka - Epizoda II.: Nalezenec

12. května roku 997 p. z. d.
Rekapitulace:
Císař Vu Mei byl zavražděn jedním ze svých Dvanácti ochránců a říši Draka v tu samou chvíli napadlo všech pět sousedních zemí společně. Těm se následně na odpor postavili vojáci z pěti provincií. S vypětím všech sil a za cenu obrovských ztrát se jim podařilo zatlačit útočníky zpátky za hranice, ale ukončit válku hned v zárodku nedokázali. Říše Draka tak bez vládce upadla do chaosu.
Aimi a Murim spolu bojovali proti zbylým členům z jednotky Dvanácti ochránců, do které sami patřili. V nastalém boji proti bývalým přátelům pak dva zabili, ale předem věděli, že nedokáží zvítězit. Na pokraji smrti, aby se pomstili, použili techniku reinkarnace, kterou Aimi vymyslela, ale ani ona neměla tušení, co se potom stane…

Chuchvalec slin dopadl na zakrvácenou cestu protínající ještě před týdnem vzkvétající pohraniční vesnici. Potom si muž urovnal popruh samurajského meče na zádech, který s dýkou na opasku, několika vrhacími noži a světle zelenou koženou zbrojí tvořil základní výzbroj všech členů lehké kavalerie provincie Sun.
„Tohle je třetí vesnice za dva dny.“ zamumlal si pro sebe muž a opět si odplivl na cestu mezi mrtvá těla vesničanů. Několik vran přestalo hodovat a vylétlo na větve ohořelého stromu, odkud pozorovaly muže, kteří je vyrušili od bohaté hostiny.
„A co má být, Yusuke?“
„Sčítáme škody a hledáme přeživší. Opravdu zábava, Koenmo. Místo toho, abychom se připravovali na boj, tak tu děláme blbosti.“
„Blbosti? Hledání přeživších je důležité!“
„Ale prosím tě. Moc dobře víš, že ti, co neutekli jsou mrtví. Dorgaři z Ledové země neušetří nikoho. To už ti z hlavy snad zmizel včerejší nález?“
Koenma se otřásl při pouhé zmínce na včerejší den. Strom posetý oběšenci. Muži, ženy, děti i starci. Nikoho neušetřili a s nikým neměla komanda stínových vrahů z Ledové země soucit.
„Podíváme se ještě támhle do těch trosek a pak se vrátíme ke kapitánovi. Vsadím se, že tuhle misi už chce mít taky z krku.“ Navrhl po chvíli Yusuke a ukázal na bývalý dům starosty vesnice. Koenma mu jen přikývl na souhlas.
Oba muži vstoupili rozbořenou zdí do vyhořelých trosek domu, rozdělili se a místnost po místnosti ho prohledávali v marné naději, že snad někoho naleznou.
„Co?“ vydralo se Yusukemu z úst, když mezi ohořelými trámy spatřil blonďaté vlasy. Promnul si oči, ale jeho nález se nezměnil. Útlé tělo se zářivými vlasy až do půli zad dlouhými. Na první pohled dívka ležící na břiše mezi tou zkázou jako přístav naděje. „Jak dlouho už jsem to neměl holku?“ zaznělo Yusukemu v hlavě samo od sebe. Pomalu se přiblížil a když si všiml, že dýchá, úplně zkoprněl. „Takové štěstí, taková náhoda,“ mumlal si pro sebe aniž by si toho byl vědom.
„Našel si něco?“ ozval se Koenma z jiné části trosek domu a Yusuke se vzpamatoval. Věděl, že Koenma by do toho s ním nešel. Měl narozdíl od něho něco, čemu říkal morálka. „Blbec. Morálka ve válce neexistuje,“ řekl si pro sebe v duchu a pak zavolal v odpověď: „Ne. Nic tu není. Běž to ohlásit kapitánovi. Já si tu zatím odskočím.“
„Dobrá, ale nebuď tu dlouho. Kapitán ráno říkal, že chce být zpátky v táboře ještě před setměním.“
Yusuke počkal dokud nenastalo naprosté ticho. Potom se vydal k rozbořené zdi, kterou s Koenmou vstoupil do trosek domu a jakmile spatřil záda čestného muže, kterak míří podat hlášení, vrátil se zpátky ke svému nálezu.
Sliny touhy a chtíče Yusukemu div netekly po bradě. Kalhoty ho škrtily na těch nejchoulostivějších místech a hned si je začal sundávat. V takovém rozpoložení vůbec nepostřehl stín mihnuvší se v rozbořeném patře nad ním.
„Neboj se maličká. Bude se ti to líbit.“ Šeptal Yusuke a už sundával dívce ohořelé a potrhané lněné kalhoty. Nemohlo ji být víc, než šestnáct let. „To je nádherná prdelka. A ty stehna. Takové štěstí. Takové štěstí,“ říkal si Yusuke v duchu. Potom nevydržel a obrátil svůj nález na záda. Hrudník byl však úplně plochý.
„Sakra,“ zaklel, když zjistil, že nemůže ukojit svou touhu naplno a sevřít v rukou krásná mladá pevná ňadra. Ale šok pokračoval. Chtěl se pokochat pohledem na rozkošný klín nevinné dívky, než jej pro sebe uchvátí, ale při pohledu vykřikl.
„Hej! Yusuke!“ Ozvalo se hned na to volání seběhlých členů z lehké kavalérie okolo trosek.
Koenma vběhl s taseným mečem do rozbořené budovy. Neměl sice Yusukeho tolik rád. Přeci jen z věcí, které dělal se mu mnohdy obracel žaludek, ale byl ve stejné jednotce. A to znamenalo, že všichni táhnou za jeden provaz. Zvláště pokud chtějí válku přežít. Ale to, co nalezl nečekal. Svlečený mladík od dívky k nerozeznání a šokovaný Yusuke s kalhotami dole. Těžko říci, co v něm převládlo za emoce, když levačkou udeřil Yusukeho do čelisti. Jestli to bylo opovržení nad tím, že by znásilnil bezbrannou dívku nebo možná už i chlapce? Každopádně na vysvětlení nečekal. Viděl hocha v podivném stavu. Zavřené oči, mělce dýchající a zcela duchem nepřítomného. Oblékl ho do těch cárů oblečení, které měl před tím na sobě a pak jej v náručí vynesl z trosek. O Yusukeho se nestaral. Když byl schopen znásilnění, je schopen i přežít.
„Hele, holka. A jak pěkná.“ Pronesl jeden z kavaleristů, když se shromáždili okolo nalezence.
„Houby holka. Kluk to je,“ řekl Yusuke a Koenma na něho upřel vražedný pohled. Sice nebyl udavač, ale rozhodně měl v úmyslu požádat kapitána, aby jej s ním už nikdy nedával do dvojice.
„To si děláš snad srandu ne. Dyť má…“ další voják, který promluvil už nedopověděl, protože Koenma stáhl chlapci kalhoty, aby to bylo všem jasné. Potom ze svého batohu vyndal vlastní náhradní oblečení, do kterého chlapce oblékl. Bylo mu to sice velké, ale bylo to lepší, než nic.
Kapitán se shýbl k chlapci a učinil zběžnou zdravotní prohlídku, kterou se každý z jeho jednotky musel před touto misí naučit. A když pak zkoumal nalezenci zorničky, on i zbytek jednotky vyvalilo oči. Zelená barva očí nalezence se s prodlevou tři vteřin neustále střídala s modrou…

Včerejšího dne:
„Sakra,“ zaklela Aimi, když vklouzla do v pořadí už páté vesnice. Její stav, coby ducha se začal měnit. Pomalu slábla. Nikdy by jí nenapadlo, že v technice reinkarnace bude nějaké časové omezení, ale vypadalo to tak. Nebo spíše čím déle byla duchem, tím více se její magické síly vytrácely. Došlo jí, že si nemůže vybírat.
Její plán vloudit se do dělohy těhotné matky a převzít život nenarozené holčičky selhal. Teď musela dát zavděk jakékoliv ženě. Ať už dítěti, dospělé nebo staré babičky, pokud chtěla uskutečnit svou pomstu.
Najednou vycítila život v jedné z rozbořených budov kolem ní. Neváhala ani vteřinu a zdí proletěla do rozpadajících se trosek.
„Taková náhoda,“ řekla si Aimi, když spatřila v rohu místnosti bez stropu krčící se osobu. Viděla jí ze zadu, ale podle zářivých dlouhých vlasů nebyl pochyb, že to byla dívka. Štíhlá, zřejmě patnáctiletá, ne šestnáctiletá s celým životem před sebou.
Na chvíli se Aimi zastyděla. To, co se chystala udělat nebylo správné. Ne k té dívce. Ale na druhou stranu, jaký život měla před sebou? Znásilní jí první voják, který projde kolem. Pokud to nebude přímo celá jednotka. Válka se rozhořela a nebylo pochyb, že oběťmi budou především nevinní lidé.
Nakonec si Aimi sama sobě nalhala, že tuto dívku zachrání před utrpením a smrtí, když převezme její život. Jako duch k ní zezadu přistoupila a objala ji nehmotnýma rukama. Potom do ní vstoupila. Nejprve začala přebírat kontrolu nad tělem. Zjistila, že dívka není zraněná, ale najednou si přišla nějak nesvá.
„Aha, ona ještě nemá prsa,“ řekla a kdyby mohla tak se plácla do čela. Přeci jen její vlastní tělo mělo krásná ňadra, trojky. A když teď necítila jejich váhu, přišlo jí to trochu divné. Na druhou stranu cítila něco jiného. V klíně. Něco, co se jí třelo o stehna. Pravou rukou si vjela do kalhot, aby její první výraz v novém těle bylo zděšení: „Ona je kluk!“ Po výkřiku Aimi upadla do mdlob a přestala cítit své nové tělo. Pak se probrala na podivném místě. Kolem ní jen bílé světlo a naproti ní sedící onen chlapec. Dlouhé blond vlasy, líbezná tvář s pronikavýma zelenýma očima a neodolatelnými rty. S milým úsměvem položil prostou otázku: „Kdo jsi?“

„Kapitáne?“ promluvil jako první Koenma, když vstřebal šok z pohledu na ty podivné oči.
Velitel jednotky byl stejně v šoku jako jeho muži, ale nesměl to dát najevo. Přeci jen někdo tu sebranku musel kočírovat a není horšího velitele, než toho, který je mimo. Pravou rukou si prohrábl zrzavou kštici svých vlasů a na Koenmovu otázku odpověděl svým tvrdým nekompromisním hlasem: „Co?“
„Co?! No přeci ty oči. Co si o tom myslíte?“
„Nic. Dokud jimi nebude metat oheň nebo blesky, tak mi to je jedno. Naší misí je prohledat pohraniční vesnice a zachránit přeživší. Tohle a nic jiného. Takže když už jsme tady skončili je na čase se vrátit.“
„Ale..“
„To je rozkaz!“
„Ano, pane!“ Odvětil Koenma a i ostatní uposlechli a vydali se ke svým zvířatům. Přičemž chlapce si vzal bez dohadů na starost Koenma.
Jednotka v čele s kapitánem udělala pouhých několik kroků, když se první kavalerista svalil na zem s kunaí v krku. Než se zbylých třicet mužů rozkoukalo, zemřelo dalších pět.
„Kde jsou ti bastardi?“ křičel Yusuke ze svého úkrytu v rozbořené uličce mezi domy, ale nikdo mu neodpovídal. Nikdo, kdo měl dostatek rozumu by neprozradil svou pozici v takové chvíli.
Místo odpovědi od vlastních však dostal Yusuke zprávu od nepřítele v podobě zápalné bomby. Ta vybuchla přímo nad ním a jeho tělo a okolí zkropila silně hořlavou směsí. Než s posledním výkřikem přestal pobíhat po zničené vesnici a v plamenech zanikl, stačil vyděsit koně, které utekly do nedalekého lesa.
„Sakra,“ procedil skrze zuby kapitán a podíval se na Koenmu, kterého smrt Yusukeho zřejmě nijak nezasáhla.
Koenma se ukrýval v troskách domu uprostřed vesnice s kapitánem a ještě dalšími šesti muži své jednotky. Chlapce opřel o zeď a potom několikrát vykoukl z okna vedle sebe. Nikoho však nespatřil. Také kapitán neměl štěstí v zahlédnutí některého z útočníků a došel ke stejnému závěru, co Koenma a ostatní. Přepadli je Dorgaři. Náhle se na protější straně cesty mihl stín a kunai proletěla oknem kudy Koenma pozoroval okolí. Ostří vrhacího nože Koenmu lehce škráblo na tváři. Ten si pak setřel krev a potom k ní přičichl. Nic neucítil. Naštěstí nebyla kunai otrávená.

„.. a pak jsem nalezla tebe,“ dopověděla Aimi svůj příběh a čekala jak na to zareaguje Yurik, majitel těla, které se rozhodla pro sebe uchvátit.
„Hmm, takže teď bude co?“
„Jak co?! Vždyť jsem ti to Yuriku řekla už na začátku. Podle mých domněnek by si měl zmizet a já svou myslí nahradit tvou. Ale jak jsem ti pověděla, buď máš skryté magické nadání nebo žena nemůže ovládnout mužské tělo a naopak.“
„Aha.“
„Takže, pomůžeš mi?“ promluvila po delší chvíli ticha Aimi, protože se chtěla hnout už z místa.
„No, pokud správně chápu, tak ty nemůžeš ovládnout mé tělo. Ale já tě můžu uzamknout ve svém podvědomí a nechat tě tam až do své smrti.“
„Ano, pochopil si správně.“
„Na druhou stranu ti přenechat jen tak svůj život, aby si uskutečnila pomstu je podle mě blbost nemyslíš?“
„No, to …“
„Jaké no to! Chtěla si mi vzít život a kdybych byl holka, tak se ti to i povedlo. Nemyslíš si, že by ses mi měla omluvit?“
„Já, že se ti mám omluvit? Ty jeden smrade, víš co všechno jsem ztratila! Dokážeš si to vůbec představit?!“
„To je tvůj problém. Né můj!“
„Počkej,“ řekla Aimi úplně jiným tónem.
„Co je?“
„Tss!“
„Hej! Já s tebou mluvím!“
„Pokud se se mnou chceš dohadovat jako malé dítě, tak za chvíli bez tak zemřeš.“
„Cože?“
„I když tu teď s tebou rozprávím, tak vnímám, co se děje v okolí. A teď se právě bojuje. Když se mě zbavíš, tak tě tu zabijí. Ale jestli mi dáš kontrolu nad svým tělem, mohla bych nás z toho dostat.“
„Cože, o čem to mluvíš? Ty chceš, abychom se o mé tělo dělili?!“
„Ano. Ty jsi slabý, aby si dokázal sám přežít. Právě propukla válka a kdo myslíš, že to odnese? Děti, ženy a starci. Ale se mnou by sis mohl žít dobře. Jen si to představ. Přepychové bydlení, také služebnictvo. Nemusel by si se o nic starat. Jen by si mi občas zapůjčil tělo, abych se pomstila. To je řekla bych dobrá nabídka nemyslíš? Tedy pokud nechceš teď a tady umřít.“
„Dobře, dobře. Vyhrálas.“ Kapituloval nakonec Yurik a Aimi se pro sebe usmála. „Tak co mám udělat?“
„Nic. Prostě na nic nemysli a hlavně nic nedělej. Měla bych zvládnout všechno sama. Tedy aspoň myslím…“

Koenma vlastním tělem chránil chlapce, když zeď domu zasáhla exploze další bomby a ta se pod silou tlakové vlny začala bortit. Omítka s kamením padala všude kolem.
„Děkuji,“ řekla Aimi skrze Yurika a tím naprosto šokovala Koenmu. Ten se ještě chvíli díval do modrých očí, než ho Aimi od sebe odstrčila. „Překážíš mi,“ dodala na vysvětlenou a potom ukazováčkem pravé ruky ve vzduchu nakreslila pěticípou hvězdu, vybavila si text zaříkávadla, který pronesla v duchu a když se chystala vyslovit slova moci, převzal vládu nad tělem zpátky Yurik: „Povstaň, Mugri..!“
„Co to děláš?! Ty pitomče,“ křičela v Yurikově hlavě Aimi a kdyby mohla, házela by po něm vším, co by se jí dostalo pod ruku. Nicméně zaříkadlo se povedlo. Tak nějak…
Uprostřed rozbořeného domu se podlaha zhroutila a posléze propadla. Zem se roztrhla a když v propasti zmizel rozbitý nábytek, trámy a kusy zdi, žhavé magma vytrysklo v gejzíru na povrch.
Koenma se vzpamatoval, ještě než se podlaha pod ním propadla do nitra země. Popadl Yurika a vyskočil s ním oknem ven do bezpečí, jak to udělal i kapitán a ostatní muži v domě.
Mugri, sestra Mugrima, byla mnohem menší, než její bratr. Pouhé dva metry doplňovalo štíhlé a útlé ženské tělo z vroucí lávy. Jen ruce nebyly lidské. Dlaň a prsty chyběly a místo nich měla Mugri na každé ruce dlouhý ostrý břit táhnoucí se od zápěstí do metrové délky.
První Dorgar byl rozseknut ve dví ještě dřív, než uviděl Mugri. Ta se před ním znenadání zjevila a ukázala tak další schopnost, ve které se od svého pomalého a neohrabaného bratra lišila.
Potom zdolala trosky dvou budov jedním skokem a na poslední chvíli zachránila jednoho zraněného kavaleristu, když se mu Dorgar chystal zasadit poslední ránu. Svými břity ho rozsekala doslova na kusy.
„Co to sakra je,“ vyjeknul velitel Dorgarů a díval se na Mugri z bezpečné vzdálenosti, kterak zabijí jeho muže jednoho po druhém.
„To nevím, ale asi to jde jen po Vás,“ řekl kapitán jednotky lehké kavalerie stojící přímo za ním. Dorgar několikrát uskočil před případným útokem, ale kapitán zůstal stát na svém místě.
„Nejsem jako ty. Nezabíjím zezadu,“ zaznělo na vysvětlenou.
„Co chceš?“
„Co asi? Zabít nepřítele.“
„Tak tos měl udělat dokud si měl příležitost,“ řekl velitel Dorgarů a vrhl se na kapitána, který s ním zkřížil meč. Černá čepel Dorgarského meče proti obrovské zbrani připomínající spíše obří sekáček na maso, než normální meč.
Potom velitel Dorgarského komanda provedl několik výpadů a útoků, s kterými se domníval, že jistě zvítězí. Avšak kapitán se se svou zbraní oháněl rychleji, než čekal a každý jeho pokus ho zasáhnout zmařil. Nakonec znovu s kapitánem zkřížil meč.
„Kdo sakra seš?“ procedil skrze zuby Dorgar. Přitom nemohl zapomenout, že Mugri neustále postupovala v rychlé likvidaci jeho podřízených.
„Gennosuke Madarme. Velitel třetí lehké kavalérie provincie Sun.“ Zazněla odpověď nekompromisním tónem.
Dorgar se usmál a vycenil zuby: „Těší mě. Mao, tvůj vrah.“ Pak si Mao volnou rukou sáhl pod svůj černý rozevlátý plášť a vytáhl láhev. Odzátkoval ji zuby a celý její obsah si vylil na hlavu. „Nemám na tebe čas, takže ti ukážu jednu bojovou techniku Dorgarů.“
Gennosuke Madarme ucítil zápach oleje, ale doposud mu záměr protivníka zůstával skryt. Ten najednou svým mečem sjel po jeho sekáčku a vytvořil tak proud jisker, který vznítil olej. Plameny vyšlehly na Maově hlavě i těle a ten v šílené agónii bolesti započal smrtící tanec. Každý útok a každý Maův pohyb byl nepředvídatelný. Díky bolesti jeho tělo zesílilo útoky a při pohledu na vznícenou hlavu mrazilo v zádech. Černé vlasy shořely během několika okamžiků, ale kůže a maso vydrželo mnohem víc. Kapitán Madarme celé to děsivé představení nechtěně pozoroval.
Kousek po kousku se začala Maovi na hlavě objevovat holá lebka. A čím víc z ní bylo vidět, tím více byl Mao silnější a kapitán Madarme zatlačován do kouta.
Ostatně každý člověk, který měl v sobě soucit by před tímto pohledem ztrácel síly. A i když byl kapitán Madarme voják a jeho povinností bylo zabíjet nepřátele, tak na něm už bylo, zda své protivníky zabije rychle nebo pomalu. A on rozhodně nepatřil k těm, kteří si užívali týrání poražených.
Mao udělal další výpad a silou útoku byl kapitán Madarme sražen na zeď. Upadl a právě ve chvíli, kdy se jej pokusil Mao dorazit se objevila Mugri a zachytila hrot meče pár centimetrů od kapitánovi hrudi.
„Už to nevydržím,“ křičel ve své mysli Yurik. „Ještě chvíli. Už bude po všem,“ konejšila ho Aimi. Pak se ale chlapec zhroutil a jeho ztracené vědomí sebou vzalo i Aimi.
Kapitán Madarme neváhal ani chvíli a udělal poslední zoufalý výpad. Usekl Maovu ruku těsně u lokte a zrovna, když se chystal zabít svého protivníka, Mugrino tělo explodovalo a odhodilo vše ve své blízkosti na několik desítek metrů daleko.

Teď něco závěrem. Sice jsem říkal, že pokud se to bude líbit, tak sem budu přikládat další části, ale vzhledem, pro mne trochu nevzhledného zobrazení (přeci jen je tohle stránka věnovaná spíše anime..), jsem se rozhodl, že další díly sem nebudu dávat.
Avšak, kdo by chtěl příběh i nadále sledovat, tak jej může najít na tomto literárním serveru (a samozřejmě nejenom má díla, ale třebas naleznete i u některého jiného autora zalíbení..).
Takže tady je adresa:
http://liter.cz/Sbirky_Show.aspx?sbirka=1408

Kdyby něco, tak tady je můj mail:

-ale myslim si, že žádný dotazy nějak ani nejsou třeba..