Regret

Byl to den jako každý jiný. Ničím se od těch předchozích nelišil, absolutně ničím. Jako vždy seděl po vyučování, kdy se už ve školní budově téměř nikdo nenacházel, na špinavé a studené podlaze před jednou z učeben. Dveře do ní byly zavřené, ovšem nádherná melodie linoucí se místností až na chodbu a k jeho uším vypovídala o tom, že učebna hudební výchovy prázdná není. Zase.
Nevěděl, jak dlouho sem takhle chodíval hrát. Vlastně na to přišel úplnou náhodou před dvěma týdny. Tehdy se ve škole zdržel a když kolem učebny procházel, zaslechl to. Krásnou, pomalou, emotivní skladbu hranou na klavír. Už po pár tónech se Naruto zamiloval. Nebyl to vůbec jeho styl, ale ona melodie si jej připoutala k sobě, omotala kolem prstu. Jaký to pak byl pro něj šok, když se dveře učebny otevřely a na chodbu vyšel jeho spolužák. Spolužák, se kterým si příliš nerozuměl, nutno podotknout. Neměl Sasukeho rád, možná ho i nesnášel, ale po tom, co slyšel, se na něj díval jinak. Přestal pro něj být tolik arogantní a na pohled bezcitný. Začal si všímat jeho občasných zamyšlených pohledů a toužil mu alespoň na chvíli nahlédnout do hlavy. O čem asi přemýšlel? Že by o nové skladbě? nebo jen tak civěl do neznáma? Nevěděl. Jediné, co věděl, bylo, že se to nikdy nedozví. Ne že by se o to nějak zvlášť snažil...
Tiše si povzdechl a opřel si hlavu o zeď. Zavřel oči a nechal se kolébat novou, neznámou skladbou. Od těch dvou předchozích se něčím lišila. Ze začátku byla pomalá, nevinná, tajemná. Pak postupně nabírala na rychlosti a dramatičnosti a konec byl skoro stejně pomalý jako jeho alfa. Nikdy by neřekl, že by to ještě mohlo jít, ale zdála se mu snad ještě kouzelnější. Jako z úplně jiného světa, Sasukeho světa. A přece i z téhle skladby doslova sálal jeden prvek- smutek.
S mírným úsměvem si uvědomil, že Uchihu Sasukeho obdivuje. Ano, bylo to tak a klidně si to přiznal. Obdivoval totiž tohohle Sasukeho a jeho skladby. Netušil, která jeho stránka byla jen "jako", ale netoužil se to dozvědět. Proč taky? Bylo mu takhle fajn. Pokaždé si tady přinejmenším hodinku poseděl, aniž by o něm někdo věděl. Doma stejně nebylo nic na práci- uklízel jen když to bylo opravdu kritické a domácí úkoly... Tohle slovní spojení ve své databázi nikdy nenašel.
Tak moc by ho chtěl vidět. Jak jeho dlouhé, štíhlé prsty smyslně hladí klávesy, jeho uvolněný výraz bez přesně naučených, povýšených výrazů. To vše si mohl jen domýšlet. Nikdy by ho ani nenapadlo vtrhnout dovnitř a tím přerušit ten nenahraditelný okamžik. Dokázal si představit, jak nesnesitelný a nevraživý by pak Sasuke byl. Tak nějak tušil, že by ho příliš nepotěšilo, kdyby o jeho zálibě a talentu někdo věděl.
Skladba již po čtvrté dozněla a rozhostilo se ticho. Naruto seděl naprosto uvolněně s pokrčenýma nohama a myšlenkami klidně plujícími jeho jindy chaotickou myslí. Jen s ním a jeho klavírem se cítil tak...neobyčejně. Jinak svůj stav ani popsat neuměl. Nebyl úplně klidný, melodie v něm vyvolávaly mnoho pocitů a občas i vzpomínek a to bylo poměrně vyčerpávající. Přesto se zároveň cítil odpočatě jako po pár hodinách spánku. Až na to, že ho pak příšerně bolela záda.
Překvapilo jej, že ticho dosud nenahradil zvuk klavíru. Tolik by si přál slyšet jej znova...a znova...a znova. Mohl by jej poslouchat donekonečna a přesto by své kouzlo nikdy neztratil. Občas měl chuť smát se sám sobě, jak ho ty skladby měnily z tvrďáka se srdcem na pravém místě na sentimentálního blázna. K opravdovému neuvěření však bylo, že právě tohle dokázal jedině chladný Uchiha a ani o tom nevěděl.
Ze zamyšlení jej vytrhlo až vrznutí stoličky a následné kroky mířící pomalu, ale jistě ke dveřím.
,Krucinál, to mi nemoh´ dát ten signál?!´ Narutovi se zděšením rozšířily zorničky a dříve, než byste řekli "usuratonkachi", vyskočil s tichým heknutím na nohy a pádil se schovat za roh. Pokaždé, když skončil, si Sasuke dlouze povzdechl, teď však tenhle rituál porušil. Naruto se v duchu modlil, aby jeho dusot nebyl tolik slyšet a tiše vyčkával.
O vteřinu později se dveře opravdu otevřely a na prahu stanul černovlasý chlapec s tmavýma očima, ležérně polorozepnutou košilí a batohem přehozeným přes rameno. Naruto opatrně vykouknul zpoza rohu a než se Sasuke otočil, mohl si blonďák všimnout neobvyklé změny v jeho tváři. Obyčejně nosil Uchiha neproniknutelnou kamennou masku, přes kterou občas přeběhl posměšný či pohrdavý úšklebek. Nyní bylo jeho čelo svraštěné nespokojeností a celkově se tvářil poněkud zklamaně. Ani se kolem sebe nerozhlédl, jako to pokaždé dělával, a rychlým krokem opustil chodbu.
Jakmile si byl Naruto jistý, že je Sasuke definitivně pryč, odvážil se opustil svůj úkryt. Se samozřejmostí vešel do učebny, jejíž dveře se černovlasý chlapec ani neobtěžoval zavřít, a zamířil rovnou k tomu božskému nástroji. Jen tak před ním stál a neodvážil se ho byť jen dotknout. Snad se bál, že by mohl porušit tu stále přetrvávající atmosféru, kterou Sasuke vytvořil.
Když si však všiml složky na něm, pohltila jej zvědavost. Nijak dlouho se nerozmýšlel, hmátnul po ní a nadšeně v ní zalistoval- záplava ručně psaných not a nečitelných poznámek. Přesně jak očekával.
,Nejspíš to tu zapomněl. Takže i Uchiha má občas děravou hlavu, povzbudivý zjištění,´ uchechtl se nad tím zjištěním a konečně narazil na poslední skladbu. ,Regret,´ přejel očima název. Nikdy by ho to samotného nenapadlo, ale když se nad tím teď zamyslel, uznal, že se ten název opravdu hodí. ,Lítost...Ale nad čím?´ Nechápal to, ale porozumět myšlenkovým pochodům Uchihy Sasukeho bylo nad jeho síly. Došel až na konec a všimnul si mnoha proškrtaných řádků. ,Aha, takže zakončení se mu nelíbí, proto se tak tvářil! Perfekcionista... Nechápu, co se mu na tom nezdá!´ Z nějakého nepochopitelného důvodu se cítil téměř dotčeně, jako by šlo o jeho dílo, které si někdo pořádně podal.
Věděl, že by to tady měl nechat. Sasuke si určitě brzy uvědomí, že mu chybí tak drahocenná věc a vrátí se pro ni. Jenže...on to tady nemohl nechat jen tak ležet. Co když si už dnes nevzpomene a ráno to někdo vezme? Na to měl Naruto ty skladby až příliš rád, než aby mohl dopustit něco takového.
,A já už přesně vím, co s nimi udělám,´ pousmál se blonďák nad svým geniálním nápadem, s dobrými úmysly schoval složku do batohu a opustil místnost s klavírem, která se za těchto podivuhodných okolností stala jeho jedinou oblíbenou učebnou.
***
Druhý den ráno si Naruto přivstal. Místo toho, aby se stěží probral o půl osmé, vyskočil z postele už před sedmou a o půl hodiny později se ploužil do školy.
,Uchiho, za tohle mi ještě zaplatíš,´ pomyslel si s dlouhým zívnutím a rozespale vešel do budovy výchovného ústavu. Od domu to měl deset minut pěšky, takže ve škole teď byl málokdo. Ignoroval spolužačku, která na něj zírala jako sůva z nudlí a zamířil rovnou do druhého patra, kde se nacházel kabinet profesora hudební výchovy.
Důrazně zaklepal na dveře, aby o sobě dal vědět a počkal si na vyzvání. Jakmile zaslechl tlumené: „Dále!", vešel dovnitř a zavřel za sebou.
„N-Naruto!" Iruka-sensei téměř vyjekl. Čekal by kohokoli, jen ne tohohle studenta. „Co tady proboha děláš?"
Naruto se rozpačitě zazubil. S Irukou si jako s profesorem rozuměl nejlépe, dokonce měl občas pocit, že mu nadržuje. V hudební výchově by mohl podle známek třeba i propadnout, Iruka to ale nedopustil a dal mu bez zkoušení o dva stupně lepší známku.
„No, totiž..." zadrhl se blonďák a přemýšlel, jak mu to říct co nejstručněji a nejvýstižněji. „Chtěl jsem vám ukázat tohle." Shodil ze sebe batoh, chvíli se v něm přehraboval a pak podal stále ještě překvapenému Irukovi složku.
„Co je to?" nadzdvihl Iruka obočí a začal ve složce listovat. „Noty? Ty snad na něco hraješ?" Jindy by se Naruto nad Irukovým nevěřícným výrazem urazil, teď však na to nebyl čas. Chtěl vědět, co na to profesor řekne.
„Ne, já ne. Sasuke hraje. Hraje na klavír."
„Sasuke? Myslíš Uchihu?" Iruka si Naruta měřil podezřívavým pohledem. Moc dobře věděl o nevraživosti, která mezi těmito chlapci vládla.
Naruto vycítil, že mu Iruka nevěří. „Jo, Uchiha. Profesore, vy víte, jak ho nemám rád, ale...Opravdu byste si ho měl poslechnout. Hraje výborně, víc než to."
Irukovi sklaplo. Naruto že chválí Sasukeho? Bizarnější situace by nastat nemohla- leda že by to bylo naopak. „A jak jsi přišel na to, že hraje na klavír? Přece ti to sám neřekl?"
„Jasně že neřekl," uchechtl se Naruto nad tou představou a potěšeně sledoval, jak si Iruka noty se zájmem pročítá. „Přišel jsem na to náhodou, Sasuke chodívá hrát do učebny po vyučování. Zaslechl jsem ho a...no, nemoh´ jsem tomu uvěřit, však víte." Iruka souhlasně přikývl a konečně vypadal, že mu věří.
„Když ty říkáš, že hraje výborně, nejspíš to tak bude. Dobře, chtěl bych si ho poslechnout. Ať za mnou přijde po vyučování do učebny."
Naruto v duchu zajásal, jak to všechno skvěle vychází. „Jasně, spolehněte se. Když to bude nutný, dokopu ho tam násilím. Jen to nikomu neříkejte, senseii, znáte ho."
Iruka se musel pousmát- Naruto opravdu vyrostl. Už to nebyl ten tvrdohlavý, líný spratek, jakým býval. Jistě, jeho osobnost se nijak rapidně nezměnila, ale vypadalo to, že si udělal pořádek ve svých hodnotách. Jakmile kývl na souhlas, Naruto se otočil s vděčným úsměvem ke dveřím.
„Jo a senseii," zvolal na prahu, „řekněte mu, ať zahraje tu poslední skladbu, kterou tam má. Vsadím se, že vás dostane."
„Dobře," přitakal Iruka a spokojeně se na něj usmál. „Dospěl jsi, Naruto."
„Bože, jen to ne!" zasténal s pobaveným úšklebkem blonďák a s poněkud troufalým zamáváním už doopravdy zmizel z kabinetu.
Iruka protočil oči v sloup a zavrtěl hlavou. Nikdy se úplně nezmění, ale ať si Naruto říkal, co chtěl, byla to pravda. Dospěl, jen ostatní to nebyli schopni postřehnout.
***
Ať už Naruto Sasukeho obdivoval nebo ne, pohled na roztěkaného Uchihu byl pro něj k nezaplacení. Bylo na něm vidět, že má strach- zřejmě si uvědomil svou ztrátu. Narutovi ho ani nebylo líto, konečně nebyl v hodinách za jediného blba. Chudák Sasuke byl tolik pohroužený do rozjímání, kde mohla jeho složka skončit, že nedokázal odpovědět na žádnou z profesorových otázek. Jeho jediným štěstím bylo, že jindy mu to pálilo a každý profesor nad tím jen mávl rukou s tím, že každý má svůj den. Ovšem Naruto se bavil báječně. Nezajímalo ho, že musel působit obzvlášť nápadně.
Teprve až zazvonilo na konec poslední hodiny, se nad ním Naruto slitoval. Přece jen, sledovat celých sedm hodin, jak se Sasuke dostává do deprese a zoufale se to snaží zamaskovat, což z něj dělalo ještě většího protivu, už taková zábava nebyla. Shrábl z lavice do batohu sešit, kde se na stránce namísto zápisu vyjímaly nejrůznější čmáranice, a vyběhl na chodbu za svým černovlasým spolužákem.
„Hej, Uchi- Sasuke!" zavolal na něj se zakoktáním a doběhl až k zaraženému Sasukemu.
„Co chceš? Nemám čas se s tebou hádat, vypadni," odsekl chlapec a už se chystal sám odejít, ale Naruto ho popadl za předloktí.
„Ne tak rychle, kámo. Nemám v úmyslu se s tebou hádat, ne teď. Máš jít do učebny hudebky, Iruka s tebou chce mluvit."
„Iruka-sensei?" zopakoval Sasuke dosti nedůvěřivě, vytrhl se mu a zavrtěl hlavou. „Ubohý pokus o vtip, Uzumaki. Co by po mě mohl on chtít?"
,No co asi, ty chytráku,´ pomyslel si Naruto posměšně, ale tohle dost dobře nemohl říct nahlas. „Však uvidíš. Bože, přestaň se cukat a prostě tam jdi! Kdybych si z tebe chtěl vystřelit, přebarvil bych ti hlavu na růžovo," protočil oči v sloup. Dle Sasukeho výrazu usoudil, že trefil do černého. Uchiha si otráveně povzdychl, otočil se a loudavým krome zamířil po schodech o patro výš.
,Hezký, Naruto, on to s tou růžovou nebyl tak špatný nápad...´ pochválil se a s nevinným pobrukováním stoupal po schodech kousek za Sasukem. Tomu se to ale zřejmě příliš nelíbilo; Uzumakiho výraz mu příšerně lezl nanervy. Tvářil se, jako by věděl něco, co on ne!
„Trefím tam sám, Uzumaki," zavrčel podrážděně a zhluboka se nadechl. „Nepotřebuju doprovod."
„Říkej si, co chceš," pokrčil Naruto rameny a pobaveně sledoval, jak Sasuke zatíná ruce v pěst. „Kdybych neměl důvod, neobtěžoval bych se, to mi věř."
Společně došli k učebně, kterou oba tak důvěrně znali. Sasuke věnoval blonďákovi poslední vražedný pohled, než vešel dovnitř a zavřel mu dveře před nosem.
„Jen počkej, ty mi ještě poděkuješ," zabrblal Naruto s nepatrně vystouplou žílou na spánku, sednul si na zem vedle dveří a opřel se o stěnu. Tentokrát však neposlouchal klavír, nýbrž tlumený rozhovor dvou lidí. Jak čekal, hlas Iruky-senseie slyšel mnohem častěji. Jakmile zaznělo i jeho jméno, na chvíli se vevnitř rozhostilo ticho.
,Ajaj... Nebo že bych měl místo poděkování čekat nakládačku?´ polkl nasucho a začínal si myslet, že by bylo lepší zmizet, když v tom to uslyšel. Konečně! Připadalo mu jako věčnost, kdy skladbu neslyšel; přitom to byl jen jeden den. V tuto chvíli by nejraději byl na Irukovém místě. Záviděl mu. Mohl klidně sledovat Sasukeho hru na klavír, zatímco on seděl na podlaze před učebnou jako pes.
,No co, nejspíš se s tím musím spokojit. Alespoň prozatím...´ pomyslel si a cítil, jak se mu po těle rozlévá příjemné teplo a zaplavuje ho spousta pocitů.
Přesně jak očekával; Iruka byl nadšený. Nemohl tomu uvěřit stejně jako on. Usmál se- vyšlo to. Profesor byl jako u vytržení, zakoktával se a neustále brebentil něco o svých známých s nahrávacím studiem a rozhlasovou stanicí. To by byl opravdu pěkný začátek... Naruto nechtěl, aby si tohle nechal Sasuke pro sebe. Musejí o tom vědět všichni! A vsadil by cokoli, že Sasuke po tom tajně toužil taky.
Zanedlouho se dveře znovu otevřely a z nich vyšel naprosto vykolejený Uchiha. Dnešek byl pro Naruta skvělý- další pohled za všechny prachy. Rychle vstal, oprášil si kalhoty a s výrazem plným očekávání se zadíval na Sasukeho.
„Gratuluju!" zazubil se a podal mu ruku. Sasuke, jenž ještě stále rozdýchával ten šok, na něj civěl jako na svaté zjevení, až to Naruta pomalu přestávalo bavit. Už si myslel, že zapustí kořeny, když se Uchiha konečně odhodlal a nejistě mu ruku stiskl.
,A tyhle ruce vytvářejí ty úžasný skladby,´ problesklo blonďákovi hlavou a lehce se zarděl vzrušením. Jednou ho při tom prostě musí vidět!
„Tos nemusel, Naruto," pousmál se Sasuke, hned nato zvážněl a odstoupil od něj. Stáli naproti sobě ne jako věční nepřátelé, ale jako budoucí nejlepší přátelé.
,Hádám, že to mělo být poděkování po Uchihovsku...Tý jo!´
„Nemáš zač!" ukázal Uzumaki vztyčený palec, načež si Uchiha pobaveně odfrkl a se zavrtěním hlavou odcházel pryč. Naruto snad v životě nebyl spokojenější. Byl si jistý, že se Sasuke brzy stane díky svému talentu slavným. Nejvíce jej u srdce hřálo pomyšlení, že tomu dopomohl právě on, Uzumaki Naruto, Sasukeho bývalý největší rival.
,Upřímně doufám, že jsem tě neslyšel hrát naposledy, Sasuke...´