Pustý ostrov

Nastupuji zrovna do letadla, letím za rodiči do Austrálie. Moji rodiče jsou nechutně bohatí zazobanci, pořád cestují a mě nechávají doma, a jelikož mám zrovna prázdni tak musím za nimi. To zase bude, nenávidím, když za nimi musím jezdit. Vůbec nenávidím cestování, jsem radši doma, kde je klid a pohoda. A teď musím nastoupit do toho hnusného soukromého letadla, které pro mě poslali s jejich debilním finančním poradce Usagim. Ze srdce ho nenávidím, je tak otravný a ještě jak se na mě kouká (jako by se mě snažil sníst, cožpak jsem jídlo!!!).
„Mladý pane Hiby měl byste už konečně nastoupit! Máme volnou ranvej, a jestli okamžitě nenastoupíte, budeme tu čekat další hodinu.“ oznámí mi jako by se nic nedělo.,Ach bože jak já ho nenávidím.‘ pomyslím si v tu chvíli.
„Kolikrát ti mám sakra říkat, že mi nemáš říkat mladý pane, nenávidím to. Hodinu navíc s tebou nestrávím ani za miliardu.“ oznámím mu.
„Tak jak vám tedy mám říkat???“ optá se mě s úsměvem na rtech.
„Co je to za pitomou otázku!!!“ vylítnu na něj „Říkám ti nejmíň po miliontý, že mi máš říkat Hiby. Tak se jmenuji a očekávám, že mně lidi budou tak oslovovat. To, že rodiče jsou milionáři, neznamená, že mi budeš říkat mladý pane!!!!!!“ skoro to na něj křičím. Poté se otočím na podpatku a nastoupím do letadla. Při nastupování si všimnu, jak se ten blb culí.
O hodinu později
Letadlo sebou začne najednou házet, pravděpodobně to jsou turbulence. Když v tom vyběhne z kokpitu ten usmrkanec Usagi.
„Hiby, zvedej se!“ vykřikne, vypadá nějako rozrušeně.
„Co se děje???“ optám se ho s ledovým klidem.
„Letadlo se co nevidět spadne, pojďte honem, musíme vytáhnout záchranný člun. A oblečte si záchrannou vestu.“ chrlí na mě jednu informaci za druhou.
„No tak si tu vestu obleč“ vecpe mi jí.
„Co??? Nedělej si ze mě legraci, vždycky si ze mě utahuješ.“
„Tohle není legrace, hořej oba motory a mi jsme nad mořem. Tak si tu vestu koukej obléct!!!“ rozkáže mi. Vypadá jako by se hodně bál. A tak radši poslechnu.
Pak si jen pamatuju, jak letíme vzduchem a náraz do vody. Probouzím se až ve člunu. První co vidím je Usagiho ustaraný obličej.
„Je ti něco???„optá se mě s takovou něžností, že se vyděsím a nejsem schopen odpovědět.
„No tak Hiby mluv se mnou.“ ptá se mně a v očích má obrovskou starost a něhu. Skoro se v těch jeho hnědých očích utápím. ,Sakra co se to se mnou děje. Ještě před pár hodinami jsem ho nenáviděl a teď jsem jak vyměněný‘.
Než stačím cokoli říct, políbí mě. Ten polibek byl tak něžný, že pootevřu rty a začne hra jazyků. Najednou se však ve mně něco zpříčí, odtáhnu a vrazím mu facku. ,Copak spolu můžou být dva muži to nejde, to není normální‘. Křičí na mě můj rozum.
Odtáhne se ode mě a řekne jen „Promiň, neměl jsem to dělat.“ Najednou se ozve moje srdce a říká mi, že to jak jsem mu dal facku, byla chyba. Lituju toho, jak se ode mě odtáhl.
„Támhle je nějaký ostrov, odpádlujeme k němu.“ aniž by na mě pohlédl, začal pádlovat. ,Panebože co se to se mnou děje??? To vypadá jako bych se do něj zamiloval, to nemůže být pravda. Ne prostě to tak není, ne nemůžu ho milovat. Vždyť ho nenávidím.‘
O půl hodiny dýl
Konečně jsme odpádlovaly k ostrovu. Je to nejpustější ostrov v širokém okolí. Když se rozhlédnete kolem, nevidíte nic jiného než prach pusté moře. Usagi mi pomůže ze člunu a sám začne vytahovat věci ven ze člunu. Zeptám se ho tedy: „Kdes ty věci vzal??? Nepamatuji se, že bychom něco do toho člunu dávaly.“ Poprvé na něj od té havárie promluvím. Udiveně na mě se na mě zadívá, jakoby čekal, že už na něj nikdy nepromluvím.
Přesto mi odpoví, ale takovým chladným tónem: „Když jsme dopadly do vody, tak jste omdlel. Rychle jsem nechal nafouknou záchranný člun a snažil se jsme se vás co nejrychleji do něj dostat, abyste se neutopil. Když už jste byl ve člunu, všiml jsem si, že kolem nás plavo naše kufry tak jsem je chyt a dal do člunu k vám a podíval se, co v nich je. Bylo v nich jen oblečení, pak jsem ale ve vodě uviděl tašku s první pomoci pro takovéto havárie. Je uvnitř jídlo tak na dva dny pro nás oba a ještě sem zachránil barel s vodou.“ Mrzelo mě, že se mnou mluvil takovým tónem, ale mohl jsem si za to jen já sám a navíc po tom polibku jsem měl v sobě zmatek.
„Porozhlídnu se po ostrově, musíme si něco postavit na noc a sehnat nějakou vodu než nám dojde. Taky co nevidět budeme potřebovat jídlo. Až odejdu tak prosím nasbírejte klacky na oheň, budeme ho potřebovat, kdyby tady náhodou byla divá zvěř.“ oznámil mi. Asi ho budu muset poslouchá, když mu je 25 let a mě jen 17 let.
Povzdechnu si a řeknu: „Dobrá asi budu muset poslechnou.“
„Dobrá tedy, půjdu. Opatrujete se mladý pane.“ poví mi a odejde.
„On mi zase začal říkat mladý pane.“ zhroutím se na zem a začnu plakat. Asi po hodině se uplakanýma očima a jdu udělat, co mi nakázal. Při sbírání klacků se snažím utřídit svoje pocity. Trochu se mi to daří, dochází mi, že ho mám rád. ,Sakra proč ho nemůžu dál nenávidět??? Proč se to tak zvrtlo??? Proč mi po něm stýská, když není se mnou???‘ Pak se mi před očima vybaví jeho obličej, když mi říkal „mladý pane“ a začnou mi znova téct slzy po obličeji. Dojdu na pláž s klacky, hodím je na hromadu. Pak si sednu, chytnu se za nohy a začnu nanovo brečet.
Asi po pěti minutách za sebou uslyším jeho hlas: „Tenhle ostrov je naprosto pustý.“
Podívám se na něj svýma uplakanýma očima a on se zasekne v půlce věty: „Našel jsem tady říčku s pitnou vodou a taky jsem…“ sehne se ke mně a povídá „Co se děje, mladý pane.“ Když uslyším znova to, jak mě nazval, rozbrečím se ještě víc. Sehne se ke mně „Co se děje???“ podívám se na něj a vrhnu se mu do náručí. „Co to děláš??? Řekneš mi konečně, co se stalo???“ řekne.
Podívám se na něj „Prosím už nikdy mě tu samotného nenechávej. A nikdy mi neříkej už mladý pane.“ a rozpláču se ještě víc. Nahne se nade mě a vášnivě mě políbí, začnu mu odpovídat a v tu chvíli si uvědomí, jak moc ho miluju, ale zatím mu to schopný říct nejsem. Po chvíli se odtáhne a zahledí se mi do očí. Pak se zvedne a chce odejít, ale já zadržím. Chytnu ho za košili, kterou má rozepnutou „Neodcházej prosím, nenechávej mě už nikdy samotného, prosím.“ žadoním. Podívá se na mě a řekne „Proč mi to děláš? Nejdřív mě odmítáš a teď chceš, abych zůstal. Nemám důvod tu teď zůstávat.“ neváhám a hned na něj zakřičím „Protože tě mám rád.“
To mu stačí, vrátí se ke mně a začne mě líbat tak vášnivě. Postupně se sesunem na zem, poodtáhne se a řekne slova, která mi vezmou dech: „Miluju tě“ pak se ke mně sehne a začne mě zase líbat. A najednou jsme úplně nahý na pláži. Trošku se zavrním, podívám se na něj a řeknu: „To není fér, ty jsi ještě oblečený.“ A co nevidět je i on je nahý. Pak mě zase začne líbat, a potom mě pomalu začne slíbávat přes krk, až se dostane k bradavkám. Začne je pomalu cucat a pak najednou skousne, zaviju rozkoší. Přesune se k druhé a tam to zopakuje. Nakonec sjede až k mému již vztyčenému údu a vezme ho do úst. Mezitím sjede rukou k mému pozadí a strčí tam jeden prst, ale já se prohnu a začnu se bránit. „Uvolni se.“ poradí mi. Pochvíli se skutečně uvolní a on přidá další prst a pak další. Odtáhne se a řekne mi „Promiň, já už to nevydržím.“ A začne do mě pomalu vnikat, když je ve mně celý chvíli počká dokut si na něj nezvyknu a nedám mu signál posunem, začne přirážet. Nejdřív jde pomalým tempem, ale pak zrychluje. Chytne můj úd a začne ho třít, pak už stačí jen pár přírazů a oba na ráz vrcholíme. Svalí se na mě a políbí mě. Poté jeho úd ze mě vyklouzne a nakonec v objetí usneme.
Ráno se probudím na něm, vidím jak Usagi spí a pomyslím si ,Je můj a nikdo mi ho nevezme, nikdy se ho nevzdám.‘ Po chvíli se probudí i on, zadívá se na mě svým ustaraným a zároveň něžným pohledem a řekne „Jsi v pořádku??? Neublížil jsem ti včera v noci???“ mou odpovědí je dlouhý vášnivý polibek. Pak se od něj odtáhnu a uvědomím si, že už jsem schopen mu to říct: „Miluju tě a za žádnou cenu se tě nikdy nevzdám.“ Podívá se na mě „To jsi říkat neměl, protože jsem na tebe dostal hroznou huť.“ a znovu mě políbí.
END