Prokletá noc 4. 1/2

Téměř bez dechu vyběhnu posledních pár schodů a v rychlosti vyhledám zvonek se jménem Riouchi. Mám minimálně patnáct minut zpoždění! Riouchi mě zabije. Po zazvoňení uslyším z bytu hlučné stále se přibližující kroky.
„Konečně jsi dorazil Takashi! Máš půl hodinové zpoždění! Kde jsi proboha byl?“ Vyjekne na mě Riouchi v okamžiku otevření dveří.
„Ahoj, moc se omlouvám. Na cestě k vám byla dopravní nehoda, takže jsem ztvrdl v autobuse o 20 minut navíc,“ během omluvy se stále snažím chytit dech.
„Tak to ti vůbec nezávidím. Ale pojďme rychle ke stolu nebo nám vystydne večeře s kterou se Utsumi, tak nadřela,“ pokárá mě bez špetky slitování.
Jak kdybych mohl za tu dopravní nehodu já!
„Hned, hned, jenom si odložím,“ začnu se soukat z kabátu.
Za týden jsou Vánoce a už to jde znatelně cítit z počasí. Myslel jsem, že cestu z autobusové zastávky k Riouchimu umrznu.
Riouchi po celou dobu mého odkládání šactva netrpělivě přešlapuje a nejradši by mě myslím popohnal i násilím.
„Obuj si to,“ vytáhne ze skříně papuče a hodí je na zem přede mě.
„Nejsem zvyklý nosit papuče doma,“ zkouším taktně odmítnout.
„Utsumi si potrpí na papuče. Takže si je obuj a nekecej.“
„To je mi, ale uvítání,“ zahuhlám si pod nos.
„Říkals něco?“ Přiblíží se ke mně a rukou naznačí možnost hrubého násílí.
„Ale nic,“ usměju se poslušně a začnu se krýt před jeho imaginární ránou.
Riouchi se okamžitě rozesměje.
„Přestaň dělat kraviny a už pojďme.“
„Ty sis začal,“ bráním se.
„Jak myslíš, hlavně už pojďme,“ vzdá se bez dalšího odporu a zamíří si to ke dveřím, které leží přímo naproti vchodových.
Riouchi se ale před dveřmi zastaví a nenápadně mě upozorní:
„A chci slyšet samou chválu na večeři, jasné?“ Šibalsky na mě mrkne.
„Tím mi chceš nenápadně naznačit něco o jejích kulinářských schopnostech?“ Neodpustím si menší rýpnutí.
„Nechci naznačit vůbec nic,“ začne si hrát na neviňátko.
Týden uběhl jako nic a konečně přišel den D, kdy se mám seznámit s Riouchiho dokonalou Utsumi. Celý týden v práci mi nepřetržitě vykládal jenom o ní. Mám pocit, že se s Utsumi známe už celé věky. Nebo alespoň já o ní vím skoro všechno.
Než Riouchi stihne stisknou kliku do kuchyně zaslechnu známý hlas.
Automaticky uchopím Riouchiho za paži a odtáhnu ho dál od kliky.
„Co to děláš chlape?“ Zůstane na mě vyjeveně koukat.
„Tys pozval i Daisukeho?“ Vyhrknu ze sebe.
„Pozval. Utsumi ho chtěla poznat.“
Věděl jsem, že v nejbližší době budu muset znovu čelit Daisukemu a konečně se rozhodnout, jak se k tomuto zvláštnímu vztahu postavím. Ale tento víkend jsem to rozhodně nečekal. Myslel jsem si, že návštěva u Riouchiho mně oddálí od této neřešitelné situace.
„Takashi děje se něco? Vypadáš... zvláštně,“ podezřívavě po mně přejede pohledem.
„Nic se neděje,“ usměju se a pomalu odtáhnu ruku z Riouchiho.
„Nevšímej si mě. Jsem ještě naštvaný kvůli té dopravní nehodě a proto jsem reagoval trochu přehnaně na Daisukeho nečekanou návštěvu, ale nic se něděje.“
„Vážně?“ Evidentně jsem ho vůbec nepřesvětčil a svůj nesouhlas vyjádří nadzvednutím obočí.
„Vážně!“
„Pojďme za nimi. Nechceš přeci, aby večeře vychladla, že?“
Slovo večeře si okamžitě spojí s Utsumi a moji prazvláštní reakci během sekundy vypustí z hlavy.
„To určitě nechceme.“ A nadšeně vběhne do kuchyně.
Zhluboka se nadechnu a vstoupím do mísnosti těsně za Riouchim. Zběžně prozkoumám celou místnost, kdy mé oči hledají jednu jedinou osobu.
K mému překvapení Daisukeho ale nenajdu. U kuchyňské linky stojí jenom žena otočená zády k nám. Ale po něm žádné stopy.
„Utsumi,“ osloví Riouchi svou milovanou.
Až teď zaregistruje naši přítomnost a otočí se k nám.
„Rád bych ti představil mého dalšího skvělého přítele. Utsumi, to je Takashi.“
Obdaří mě milým úsměvem a zamíří si to přímo ke mně. Zlehka potřese mou nabídnutou rukou a radostně vyhrkne:
„Takashi moc mě těší.“
Její srdečná reakce mě kapku vyvede z míry, ale i přesto nezapomenu na slušné vychování.
„Taky tě moc rád poznávám.“ A usměji se na ni mým nejmilejším úsměvem.
Je opravdu velmi krásná. Má neuvěřitelně sympatickou tvář, z celé její osobnosti vyzařuje pohoda a štěstí. A zdá se mi, že Riouchiho miluje stejně jako on ji. Můžu z ní totiž cítit přesně ty samé vybrace jako z něj. Když jen letmo zavadím pohledem o Riouchiho, všimnu si, že ji láskyplně celou dobu pozoruje a připitoměle se u toho uculuje.
„Tolik jsem o tobě už slyšela, nemohla jsem se dočkat, kdy tě konečně poznám.“ Vyhrkne radostně Utsumi a tím znovu upoutá mou pozornost.
„Věř mi, já o tobě toho slyšel určitě víc,“ mile se usměji, aby si to nevyložila jako výtku.
„Riouchi o tobě totiž celou dobu básní.“
„Vážně?“ Prohodí nezainteresovaně jako by se jí to vůbec netýkalo, ale mně neujde lehké zčervenání jejích líčků.
„Běžte se usadit, během chvilky přinesu jídlo na stůl. Daisuke si odskočil na záchod.“
Utsumi se ladně otočí a vratí se zpět ke své práci v kuchyni. Když míjela Riouchiho, neuniklo mi láskyplné pohlazení po jeho zádech. Nejspíš ji opravdu potěšilo Riouchiho neustále básnění o ní... alespoň někoho.
Poté společně s Riouchim zamíříme ke stolu a já si konečně prohlédnu celou místnost. V rohu pokoje mě zaujme horda krabic na které se hned zeptám.
„Utsumi se k tobě stěhuje?“
Utsumi se na nás otočí a nadšeně přikývne hlavou.
„No přesněji, oba se sem stěhujeme. Ty jsi předtím u mě vlastně nikdy nebyl, ale než jsem potkal Utsumi bydlel jsem v malé garzonce. Proč taky větší byt, když jsem byl sám.“
„Aha.“
To je logické i já přeci bydlím v bytě, který má obývací pokoj spojený s kuchyní plus jedna ložnice. Utáhnout sám nájem i malého bytu dá v dnešní době zabrat.
„Ale pokud správně odhaduji, tento byt je 3+1, ne?“
„Správně,“ odpoví Riouchi a zvědavě čeká kam tím směřuji.
„No pokud máte byt 3+1, tak proč máte kuchyň spojenou s obývacím pokojem?“
Né že by to něčemu vadilo, kuchyň je přímo obrovská a mají to překrásně zařízené. Po vstupu do kuchyně po levé straně se nachází vestavěná kuchyňská linka do písmene U, na druhou půlku zdi potom přímo navazuje obývací stěna s obrovskou televizí postavenou víc ke stropu, než je obvyklé. Před touto stěnou se nachází jídelní stůl a kousek za ním je pohovka. Za pohovkou hned vedle dveří leží ty krabice. Dveře pravděpodobně patří koupelně. Vlastně určitě, jinak by Daisuke musel jít na záchod přes chodbu kolem nás.
„Tak teď jsi mě dostal,“ nervózně se zasměje a upře tázavý pohled směrem k Utsumi.
Ta jen lehce pokývne hlavou a sladce se usměje. Vážně musím říct, že celá jen září. Snad ještě víc než Riouchi.
„Nechtěl jsem to hned vytrubovat, ale sám jsi na to skoro přišel.“ Slabě si odkašlá.
Co to jen může být?
„No, věc se má tak... čekáme miminko.“
Při vyslovení miminko se celý rozzáří. Za to má reakce byla nejspíš opačná. Naprosto mě to zaskočilo, vůbec jsem to nečekal! Riouchi bude táta?
Do reality mě přivede zpět až se naproti mě pohne židle a do mého zorného pole se vloudí Daisuke.
„Co tak vyjeveně koukáš?“ Vyhrkne Daisuke místo pozdravu.
Riouchi se jen hlasitě rozesměje.
„Neboj to není kvůli tobě. Právě jsem mu oznámil, že budu táta.“ Řekne hrdě.
Ano, ano, Riouchi bude táta. Na místě by určitě byla nějaká gratulace!
„Tak gratuluji Riouchi. Vlastně ne jenom tobě,“ zardím se nad svou chybou.
„Gratuluji vám oběma,“ usměji se na oba.
Utsumi jen vděčně kývne hlavou a zamíří si to ke stolu s hordou jídla.

Večeře probíhala poklidně, kdy hlavní téma bylo samozřejmě nadcházející novorozeně, které přijde na svět už za šest měsíců. To by ovšem znamenalo, že musela otěhotnět měsíc po jejich seznámení. Bylo by nevhodné vytahovat toto téma u večeře, proto jsem chytře mlčel, ale myslím, že na všechno moc spěchají.
„Večeře byla opravdu výborná,“ pochválím podle Riouchiho pokynů Utsumi. Ikdyby mě neupozornil, tak bych jistě pochválil večeři.
Ale rozumím proč to tak lehce naznačil, řekněmě, že profesionální kuchařka z ní nikdy nebude.
Zbylí dva pánové se nadšeně ke mně přidají ve chvále a Utsumi se pobaveně rozesměje:
„Riouchi vaří o moc lépe, ale dnes jsem pro vás chtěla připravit něco sama. Příště slibuji, že nechám vařit Riouchiho.“
„Bylo to vážně výborné! Moc děkujeme za jídlo.“ Nenechám se odbít.
„Tak dobrá, nechte té zbytečné chvály a přesuňte se na pohovku, abych mohla zklidit ze stolu.“
Riouchi okamžitě nabídne pomoc.
„Ne!“ Odmítne rázně.
„Běž si sednout společně s klukama na gauč. Dneska jsem hostitelka já a nechci, abys mi to kazil.“ Poškádlí ho trochu žertovným tónem.
Riouchi poslušně uposlechne a všichni se usadíme na pohovku.
„Před gauč přijde ještě konferenční stolek a po stranách křesla,“ Riouchi začne omlouvat chybějící nábytek.
„Máte to tu vážně pěkné,“ neodpustím si chválu a myslím to vážně.
Mám rád místa z kterých vyzařuje teplo domova.
„I mně se tu líbí,“ přidá se do rozhovoru Daisuke.
Bohužel na něj nevidím, protože Riouchi se usadil doprostřed a tím mi znemožnil na něj výhled.
Proč říkám proboha bohužel?
Zatím jsem si ještě nestihl promyslet strategii ohledně Daisukeho. Tento večer bylo moc nových informací na jednou a naprosto jsem zapomněl vyřešit to nejdůležitější. No možná ne zapomněl, stále totiž ještě nevím jak se k tomu postavit.
„Odskočím si do koupelny umýt ruce,“ mám v úmyslu se tam na chvíli ukrýt a rozebrat své možnosti.
„Jasně, tady je koupelna,“ ukáže Riouchi na dveře za pohovkou.
To jsem si už sám vydedukoval, ale i tak hlesnu:
„Díky.“
„Taky si potřebuju opláchnout ruce po večeři,“ Daisuke se vyhoupne z pohovky a bez okolků mě následuje.
„Nechtěl bys mu náhodou dát trochu soukromí v koupelně,“ pokárá ho Riouchi.
„Proč bych měl? Vždyť si jdeme jen umýt ruce. A ty bys měl pomoct své milované s nádobím, má toho plné ruce,“ hodí očkem po Utsumi.
Daisuke je opravdu excelentní stratég, bez jakéhokoliv podezření se ocitl se mnou sám v koupelně a bravůrně zabavil Riouchiho na pěknou chvíli.
Zacouvám do protějšího rohu místnosti a zaujmu obranou pózu. Od tohoto chlápka totiž nikdy nevíte co čekat. Daisuke ale zůstane stát u dveří.
„Proč jsi mě u večeře ignoroval?“ Vyhrkne ze sebe se špetkou výtky.
„Neignoroval,“ odpovím zpurně.
„Nelži,“ jeho hlas lehce potemní a svraští občí k sobě.
Ten chlap mi jde vážně na nervy! To musí být vždy po jeho?
„Nelžu, nemám ti na to co říct, vrátím se zpět za nimi,“ zamířím si to ke dveřím.
To ovšem nebyl moc inteligentní tah, protože jsem se přiblížil k Daisukemu, který se ode dveří nehne ani o píď.
„Mohl bys mi laskavě uhnout,“ požádám už lehce rozechvělým hlasem.
Jeho přítomnost se mnou prostě dělá svoje. Kolikrát jsem si už říkal, že přeci nejsem žádná puberťačka, abych nechal se sebou tak zametat. Ale když se ocitnu v bezprostřední blízkosti Daisukeho, můj mozek prostě přestává fungovat jak má.
Vím, to. Uvědomil jsem si to už minule. A tehdy jsem si i uvědomil, že Daisukeho doteky mi nejsou vůbec nepříjemné.
Příblíží se k mému uchu a svůdně zašeptá:
„Tak proč jsi mě ignoroval?“ Ten chlápek prostě nepřestane dokud nedostane co chce.
Ale při tomto pohybu si dá záležet, aby se mého těla nedotkl ani vláskem.
Celý se zachvěji pod blízkostí jeho těla, které se mě odmítlo dotknout. Mé tělo jako přitáhováno silným magnetem se zkusí přiblížit k Daisukemu, ale včas získám zpět kontrolu. Svou náhlou slabost zkusím zamaskovat odkašláním.
To ale nepomohlo, protože Daisuke se usměje od ucha k uchu. To se nestává často a je mi jasné, že je to zapříčeněné mou reakcí.
„Chci tě líbat,“ oznámí všedně bez větších problémů či ostychů.
Za to já se napřímím jako pravítko. Okamžitě sklopím zrak k zemi, abych nemusel snážet jeho intenzivní pohled. Zase nechává rozhodování na mě? Proč to proboha dělá?
„Takashi,“ osloví mě a opět se ke mně přiblíží úplně stejně jako předtím.
Stačí abych zvedl prst a mohl bych se ho dotknout. Mé tělo to chce, moje srdce to chce a co říká rozum... mě už prostě nezajímá.
Svůj pohled stále ubírám k zemi a jen zašeptám:
„Polib mě.“
V mžiku sekundy mi zajede prstem pod branu a nežným pohybem ji nadzvedne.
Když se naše pohledy konečně střetnou, příblíží se na milimetrovou vzdálenost od mých úst.
Nesouhlasně se zamračím.
„Nemusíš se na mě mračit,“ evidentně se velmi pobavil nad mou reakcí.
„Nemračím se!“
„A co to děláš?“ Neunikne mi zvědavá otázka.
Chtěl jsem se spíše zeptat, Proč mě nepolíbíš?, ale to by znělo moc nedočkavě.
„Dával jsem ti poslední možnost ucuknout a utéct ode mě, ale teď už tě nepustím.“
Těsně předtím než se přisaje k mým rtům zachytím jeho sladký úsměv. Když konečně po dlouhém odloučení se naše ústa spojí, ocitnu se v sedmém nebi.
Mé paže se automaticky ovinou kolem Daisukeho krku a jeho ruce zamíří na mé záda, kdy zníčíme veškeré přebývající místo mezi námi. Přesně jako tehdy v noci...
Opustí mé ústa jenom kvůli nadechnutí, ale hned mi začne v pravidelných intervalech dávat polibky na ucho, krk a po celém obličeji.
Mezi jeho polibky mi z úst neúmyslně uklouzne:
„Konečně,“ stejná myšlenka mi projela hlavou, když jsem se poprvé ocitl v jeho nárůčí. Není to zvláštní? Proč mě to k Daisukemu tak neskutečně přitahuje?
Okamžitě se vrátí zpět k mým ústům a vsune mi drze jazyk do úst.
Naše znovu shledání, ale skončí v okamžiku vrznutí dveří v kterých spatřím stát šokovaného Riouchiho.