Proč musí být vše tak složité?

Ahoj, jmenuji se Eleanora Bassic. Když jsem byla malá, vypadala jsem jak panenka, ale lidi se časem mění, takže , když jsem vyrostla, tak mě mamka ostřihala na krátko, prý že mi pak zhoustnou vlasy, ale neohlížela se na to, jak budu vypadat. Spoustu lidí si na to vzyklo a ti kteří mě neznali, si mě ze začátku pletli s klukem. Já si na to nakonec taky zvykla a jednou za čas mi to i vyhovovalo. Kamarádkám jsem občas pomáhala od jejich nových nápadníků, kteří se jim nelíbili. Bavilo mě to, občas byla fakt sranda, ale dospíváním jsem si uvědomovala, že začínám sama. Když už s vámi nikdo nechce jít ven, protože chtějí být s tím koho mají rády, tak si uvědomíte jaký to je být sám.
Jednou mě naši s sebou vzali na jeden večírek svých známých. Nechtělo se mi tam, protože jsem věděla že mě naši oblečou do nemožných šatů, které máma kdysi nosila a tvrdí, že jak se móda stále vrací, tak jsou už zase moderní. Úplně mě to vytáčí. Samozřejmě jsme se s mámou zase pohádaly než jsme odešli, ale nakonec jsem si prosadila svou a šla jsem jen v džínách a saku. Byla už jsem tak zvyklá na pánské oblečení, že šaty a lodičky už nemůžu ani cítit.
Na večírku jsem se samozřejmě nudila, bylo mi čerstvě dvacet a nikdo v tom věku tam nebyl nebo jsem si aspoň nikoho nevšimla. Opatrně jsem se vytratila na terasu. Komu by se chtělo zůstat mezi lidmi staršími o dvě generace, když jediní koho tam znáte jsou vaši rodiče, kteří se s vámi jenom chlubí a s nikym jinym si nemáte co říct.
Na terase bylo fajn. Začínalo léto a večery byly krásně teplé. Sedla jsem si na jednu lavičku a najednou koukám, že na terasu vejde kluk. Mohl být starý asi tak jako já. Měl delší světlé vlasy, ne přímo blond, ale ani ne hnědé, krásně zelené oči, které jsem jasně viděla a to bylo šero. Byl hodně vysoký, asi o hlavu vyšší než já a to nejsem žádný prcek. Bylo vidět, že i když se jedná o večírek, na oblečení kašlal asi tak jako já. Sedl si na lavičku a nijak mě neregistroval, za to já na něm mohla oči nechat. Vytáhl krabičku cigaret, že si zapálí a v tom si všiml že na něj zírám. Samozřejmě, v tom momentě jsem se otočila a koukala jinam. Přišel ke mě a zeptal se jestli nechci taky cigaretu. V tý době jsem tolik nekouřila, jen příležitostně, ale kdo by odmítl neřest od takovýho kluka? Sedl si ke mě, připálil mi a začali jsme si povídat. Bavili jsme se o věcech, jako co tu dělám, odkud jsem, proč se nebavim a podobně. Zjistila jsem, že bydlí v tom domě, kde se pořádal večírek, byl o dva roky starší než já a jako obvykle si myslel, že jsem kluk. Zrovna u něj mi to vadilo, ale nechtěla jsem ho přesvědčovat o opaku. Proč taky, když se už možná ani neuvidíme.
Večírek skončil, my jsme se asi po hodinovým rozhovoru rozloučili a já s našima odjela domů. Byl strašně fajn, ale smířila jsem se s tím, že už ho nikdy neuvidim. Letní prázdniny skončily a já šla do školy jako obvykle. Když jsem přišla do školy, tak na mě moje kamarádky zaútočily s tim, že do skoly přestoupil nový kluk. Já na ně, že mě to nezajíma, stejně neznám půlku školy. Oni na mě, že je krásnej a že ho musim vidět. Když mi ho ukázaly, zjistila jsem ,že je to on, ten z terasy. Ten večírek na kterým jsem byla, byl totiž seznamovací večírek jeho rodičů. Chtěli se prý seznámit se sousedy, ale my jsme jejich sousedi nebyli, naši rodiče se znali už z dřívějška, tak nás pozvali, mě to samozřejmě nikdo neřekl. Proč se všechno dozvím jako poslední?
Nechtěla jsem se mu ukazovat, aby se náhodou někdo z mých kamarádů neprořekl že jsem holka, ale věčně jsem se mu vyhýbat nemohla, přece jen škola není tak velká ,abychom se nepotkali. Jednou když jsem šla do knihovny, tak se mi podařilo do něj narazit a rozsypat knížky s výpisky co jsem držela. Pomáhal mi je posbírat a já se statečně vyhýbala tomu, aby se mi podíval do tváře, ale nakonec mě viděl a poznal. Samozřemě se divil, co tu dělám. Mohla bych i říct, že to byl zlomový okamžik v našem dalším kamarádství. Od té chvíle jsme se denně vídali ve škole, obědvali spolu, chodili do knihovny, ale vídali jsme se jen ve škole. Nikdy jsme spolu nešli ven kvůli tomu, protože ho obletovaly stovky holek. Několikrát mi říkal, že by chtěl vypadat jinak, že nenávidí svojí tvář, protože většina lidí se kouká jen na zevnějšek. Jednou mě ale pozval, jestli bych s jeho spolužáky nechtěla jít na bowling. Řekla jsem mu, že jsem ho nikdy nehrála, ale jemu to nevadilo, říkal, že všechno je jednou poprvé a že on ho hraje strašně rád. Tak jsem šla, aspoň bude sranda ne?
Na bowling jsme přišli o něco dřív než ostatní, chtěla jsem, aby mi ukázal, jak se to hraje, abych tam nebyla za úplnou trapku. Když u mě stál a já cítila jak se o mě lehce otřel, tak se mi tak podlomily kolena, že jsem málem upadla, ale ustála jsem to. Samozřejmě jsem byla červená všude, ale on si toho asi nevšiml. S překvapením jsem nebyla nejhorší hráč, byla jsem předposlední a Dalibor byl nejlepší. Jo a jmenuje se Dalibor. Mě znal pouze jako El, všichni mi tak říkali, nikdy se mě nezeptal, jak se přesně jmenuju a byla jsem za to docela ráda, protože nevim co bych si vymyslela.
Od toho dne jsme se vídali i mimo školu a byla jsem za to ráda, protože moje kamarádky pořád na mě neměly čas kvůli přítelům. Školní rok uběhl jako voda a zase přišly prázdniny. Vídali jsme se každý den, díky němu jsem si bowling i docela oblíbila, chodili jsme na něj docela často a většinou sami. Vysedávali po parcích, jezdili na výlety jak s rodiči tak sami a mě to strašně bavilo. Po dlouhé době jsem si užila letní prázdniny. Když jsem mu na konci prázdnin řekla, že to byly snad moje nejlepší prázdniny, řekl mi to samé.
Když jsme pak zase začali chodit do školy, tak jednou za mnou přišel a řekl mi, že už se spolu nemůžeme vídat. Nechápala jsem to, ale přijala to. Neřekl mi proč a já se mu od toho dne snažila vyhýbat, tak jako on mě. Stále jsem přemýšlela nad tím, co jsem mu provedla, jakou chybu jsem udělala, ale na nic jsem nepřišla. Nebavilo mě chodit do školy, přestala jsem se s většinou lidí bavit, začala jsem kašlat na školu a abych se nějak zbavila toho splýnu, začala jsem číst fantasy knihy. Pomáhaly mi utéct z reality a vytvořit si svou vlastní, ve které on neexistoval.
Když jsem ho občas viděla ve škole, pozorovala jsem, že se i on změnil. Když jsem se s ním před rokem začala bavit, moc o holky zájem nejevil, většinou je odháněl, ale teď jich měl kolem sebe houfy a nijak mu to nevadilo, spíš naopak. Bavil se s nima, smál se jejich blbejm vtipům, o kterých říkal, že jsou trapný a nechápal, jak se jim někdo může smát. Taky mi říkal, že nemá rád, když mu někdo slouží a oni mu posluhovaly jako královi. Nechápala jsem, jak se z něho mohlo stát tohle. Ale už mezi námi nic nebylo, tak jsem to nechala být, ať si každý žijeme svůj život.
Další rok na škole utekl jako voda a já se bez něho naučila žít a jak bylo vidět, tak on beze mě také. Sice mezi námi nikdy nic nebylo, jak by mohlo, když si myslel, že jsem kluk a nikdo mu to nevyvrátil, ale já do něj byla zamilovaná asi tak jako půlka naší školy. Jenže oni ho znali jen díky zevněšku, ale já vím, jakej je uvnitř, vím co má rád a co nesnáší, co miluje a co nenávidí, ale k čemu mi to bylo, když jsem se k němu nemohla přiblížit?
Po nejkrásnějších prázdninách začaly asi ty nejhorší. Byla jsem zase sama. Chodívala jsem často do parku s knížkou tam, kam jsem chodila s ním. Samozřejmě, že jsem vzpomínala na loňské prázdniny, ale k čemu mi to bylo, když on nebyl vedle mě. Po roce bez něj jsem si na samotu začala zvykat a myslela na něj čím dál tím míň.
Jednou takle sedím v parku jako obvyhle, když v tom za mnou Dalibor přijde. Nečekala jsem to, takže jsem se ho pěkně lekla. Začal si se mnou z ničeho nic povídat. Nechápala jsem, co se mu zase stalo, z ničeho nic se chce se mnou zase bavit? Řekla jsem mu ať odejde. Nechtěla jsem se s ním zase začít kamarádit. Když jsem ho konečně vymazala z hlavy, tak za mnou leze. On se ale nenechal odbít. Říkal mi něco o tom, že od té doby, co není se mnou, ho nic nebaví. Koukala jsem na něj jak vyvoraná myš a nepobírala. Vpálila jsem mu, že ve škole byl obletovanej holkama a jak jsem si všimla, tak mu to nijak nevadilo.
"Snažil jsem se zapomenout, na to, co jsem s tebou prožil, ale ani rok mi nestačil na to, abych zapoměl"
V ten moment jsem na něj koukala s otevřenou pusou a nechápala co tím chce říct.
"Nechtěl jsem si to přiznat, z počátku jsem tomu nechtěl vůbec věřit, ale je to tak. Díky tobě jsem si to uvědomil. Zamiloval jsem se do tebe, hrdě to přiznávám, nemůžu bez tebe být. Klidně to zařvu do celého světa, že jsem gay. "
Nevěřila jsem tomu, prostě mi to nedocházelo.
Když viděl, jak na něj nechápavě koukám, z ničeho nic mě začal líbat. Neucukla jsem, podřídila jsem se tomu. Na ten polibek jsem čekala od tý doby co jsem ho poprvé viděla. Samozřejmě to bylo nádherný, vlastně to byl můj první polibek. Když ten krásný moment skončil, nemohla jsem dýchat. Na Daliborovi bylo vidět, že čeká až něco řeknu, ale já nemohla ze sebe vydat ani hlásku. Byla jsem vyděšená a dojatá zároveň. Jak jsem mu teď mohla říct, že jsem holka, když se smířil s tím, že je gay?
"Už jsi o tom mluvil s rodiči? O tom že jsi ... jiný?"
"Ne, ještě ne, ale teď tam mám namířeno. Půjdeš se mnou?"
Co mám dělat? Cítím, jak začínám panikařit. Začala jsem ho znovu líbat a při tom přemýšlela, co dál.
"Víš Dalibore, je něco, co o mě asi nevíš a měl by jsi to zjistit co nejdřív."
"Nejdřív jdeme k našim, už se nehodlám dál schovávat, víš jak si mi chyběl? Bez tebe už nemůžu dál být. Ani nevíš, jak mi rvalo srdce, když jsem ti tenkrát řekl, že už se nemůžeme vídat. Doufal jsem, že na tebe zapomenu. Proč si mylíš, že jsem se začal obklopovat holkama? Prostě jsem si to nechtěl přiznat, ale dnes už to vím. Už se tě nevzdám."
Popadl mě za ruku a šli jsme nebo spíš letěli. Panikařila jsem čím dál tím víc. Co budu dělat, až přijdeme k nim domů? Jak mu to mám říct? Něco jako: Počkej, ale já jsem holka? Nebo: Změnilo by se něco, kdybych byla holka? Nebo: Dělala jsem si srandu, jsem holka? Co mám doprčic dělat. Když už jsme byli kousek od jejich domu, zastavila jsem ho. Koukal na mě těma svýma úžasnýma zelenýma očima a já pořád nevěděla, jak mu mám říct.
"Fakt mě musíš vyslechnout než půjdeš za rodičema."
"Ty se mnou nechceš být?"
"Ne to ne, ale až ti to řeknu, tak se na mě naštveš."
"Na tebe bych se nikdy nemohl naštvat." Řekl s úsvěvem a já zase cítíla tu slabost v kolenou.
"Když jsme se seznámili, nedošlo mi, že tě ještě někdy uvidim. Myslel jsi si, že jsem kluk a já tě při tom nechala, ale já kluk nejsem. Všichni mě jako kluka berou a chovají se tak ke mě, tak se ani nedivím, že sis ničeho nevšiml. Od toho večera na terase jsi se mi líbil, ale jak jsem mohla vědět, že tě ještě někdy uvidím? Říct ti, že to co si o mě myslíš není pravda, jsem ti nemohla, protože jsem si myslela, že stratím tvojí důvěru. Chtěla jsem ti to o sobě říct tolikrát, ale nemohla jsem."
Teď na mě zase koukal on jak bagr do myší díry.
Čekala jsem snad jakoukoli reakci, ale to co udělal on, mě opravdu dostalo. Myslela jsem si, že se na mě naštve, že na mě začne křičet nebo že uteče. Co udělal? Začal se radovat, chytil mě okolo pasu a začal se mnou házet.
"Děláš si srandu? Ty jsi holka? Ty jsi ale trubka, proč si mi to neřekla? Víš ,jak jsem se kvůli tobě trápil?"
"Kdyby jsi byl na mém místě, byl by jsi schopen to říct?"
"Nevim, na tvém místě jsem nebyl."
"No tak vidíš."
Nakonec jsme stejně šli k jeho rodičům, ale řekli jim něco trochu jiného, než co jsme měli v plánu. Oboje rodiče byly rádi, hlavně ty moje, že jsem si konečně někoho našla. Nechala jsem si narůst dlouhé vlasy, protože jsem měla pocit, že Daliborovi se krátké vlasy nelíbí. Také jsem se začala oblékat trochu do dívčího oblečení. Kamarádi se divili tomu, jak jsem se začala chovat, ale říkali, že mi to sluší teď mnohem víc, než předtím. Abych řekla pravdu, i já jsem teď mnohem více sebejistější a i když jsme s Daliborem už nějakej ten pátek, ještě mě neomrzel a doufám že nikdy neomrzí.