Pro hrdost Tvého srdce 4- Sladký domov!

No nic, pustil jsem se do umývání nádobí. Sotva jsem umyl, nějaké talíře, připojila se ke mně Kamila a chopila se utěrky, kterou jsem měl ledabyle přehozenou přes rameno. Nic jsem nenamítal, moc toho na umývání nebylo, ale každá ruka dobrá. Slíbil jsem totiž Jamesovi, že se podíváme po večeři na nějaké jeho počítačové hry.
Při práci se mě Kamila vyptávala na otázky, které se týkaly mého života ztroskotance a mé dokonalé rodinky která ve skutečnosti není až tak dokonalá jak se zdá. Ohledně rodiny moc nekladla důraz na otázky. Na to byla dost chápavá a soucitná. Ale přesto jsem jí zhruba řekl jaká je moje skvělá rodinka.
Zrazilo ji, když jsem popisoval, jak se od nich liším. Myslím, že si uvědomila, že já jsem to problémové dítě, ale takové výrazné odlišnosti nečekala. To víte, já průměrný (no, spíš podprůměrný) středoškolák, který stěží prolézá a oni rodina takových géniů. Kdo by to čekal.
Když mi bylo tam kolem patnácti, sám sobě jsem si kladl otázku, jestli nejsem adoptovaný. No, spoustu věcí by to vysvětlovalo, ale nakonec jsem tuto možnost zavrhl. Přece jenom když se o mě už takovou dobu nikdo nehlásil tak asi budu jejich. Živí mě, nechají mě dělat co chci a dají mi co potřebuju, tak proč to řešit. Vyvolávalo by to jen zbytečné spory.Proto jsem přešel radši na jiné zábavné téma.
Musím říct, že moje školní výsledky Kamilu docela pobavily. Dokonce mi některé věci vysvětlila tak, jak by to nedovedl ani ten nejštudovanější pedagog.
Náhle potemněla a podívala se na mě pohledem, který jsem nemohl nikam zařadit. Byl jsem celkem dobrý pozorovatel lidských (jak už jsem zjistil tak i upírských) emocí. Ale její výraz mi nijak nenapovídal, co si myslí. Všichni lidi byli dobří lháři, uměli se přetvařovat, uměli na své tváři vykouzlit falešné úsměvy, aby oblbli ostatní lidi kolem sebe.
Ale já jsem věděl, že člověk se může přetvařovat, jak chce, ale skutečná pravda se stejně vyobrazí v jeho očích. Ať dělá, co dělá.Ano právě oči jsou branami do duše a srdce.
Kamila dlouho nepromluvila. Dívala se stranou a snažila si utřídit myšlenky. Nechal jsem ji, ať si sama rozmyslí, co mi řekne a trpělivě jsem čekal.
Začala troch nejistě jako by se tohoto rozhovoru už předem obávala. „Víš, Dane …“ Znovu se zhluboka nadechla a pokračovala. Povzbudivě jsem se na ni pousmál. Ať už chtěla říct cokoliv, tohle moje gesto ji ulehčilo pokračovat a říct mi co má na srdci.„Nechtěl bys tu zůstat?.“ Zeptala nejistě.
Potom se na mě podívala, aby zjistila moji reakci.To mi jako nabízí, že bych mohl vypadnout od své debilní sestry a od rodičů, kteří se stejně o mě nejeví vůbec žádný zájem?
No, co jsem měl dělat? Vyskočit dva metry do vzduchu radostí? No, udělal bych to, ale teď podle jejího výrazu by to nebyl zrovna ten nejlepší nápad.Kamila mě se zaujetím pozorovala, asi jí nedošlo, že jsem štěstím bez sebe.
Proto dál pokračovala ve vysvětlování toho úžasného nápadu.
„Víš, bylo by to jednodušší vzhledem k tvému bezpečí. Nechci tě strašit, ale pokud na tebe narazí Dante tak by to nemuselo dopadnout dobře.“
Řekla klidně a zase nasadila ten smutnej úsměv.Koukal jsem na ni jako bacil do lékárny. Ona si opravdu myslí, že bych měl sebemenší problém se odstěhovat.„Samozřejmě že by se to dalo vyřešit i jinak…“ Na to jsem ji gestem ruky zastavil. Zhluboka jsem se nadechl a začal jsem jí vysvětlovat, co si doopravdy myslím.
„Možná ti to připadá divné, protože sama máš milující rodinu, ale v naší rodině to takhle opravdu nefunguje. Stejně jsem se od nich chtěl odstěhovat, až mi bude osmnáct.“ Řekl jsem prostě. Usmál jsem se na ni přátelským úsměvem a tajně jsem doufal, aby jí to přesvědčilo, že všechno je v pohodě a že tu chci opravdu zůstat. Což jsem chtěl a nejen kvůli Kate.
Tahle celá rodina měla něco, co mě okouzlovalo. Za jediný den co jsem byl tady, jsem měl v sobě vnitřní jistotu jako nikdy předtím.
Když jsem byl doma, tak to byl pořád jeden opakující se cyklus urážek, hádek, hašteření a vzájemné neshody. Ráno jsem vstal, odbyl si pár hodin ve škole kde mě buď buzerovali učitelé zato, že jsem spal v hodině nebo jsem se choval podle jejich úsudku nevhodně.
Stejně jsem v polovině vyučování někam zdrhl. Buďto do herny kde jsem hrával občas poker, když jsem měl prachy nebo někam jinam kde jsem si mohl pročistit hlavu. Nejradši jsem měl městský park kde byla jedna zídka, z které se dalo pozorovat okolí.
Nikdy jsem nebyl závislák ani na chlastu nebo na hazardu. Pil jsem, protože mi to oblbovalo smysly. Hrál jsem, protože všechno ostatní mě jinak nudilo. Rodiče nikdy nezjistili tuhle mou skrytou stránku, nebo se alespoň snažili předstírat, že o tom neví.
Nikdy jsem to moc nepřeháněl s pokerem ani s alkoholem. Být ožralý jak prase mě totiž připadalo ještě nudnější než cokoliv jiného. To už i normální nuda byla lepší. Nechápal jsem ty zoufalce, kteří den co den vysedávali u báru a opíjeli se do němoty, aby vyřešili svoje malicherné problémy. To bylo zbabělé a dělalo z těch lidí ještě větší ubožáky, než byli ve skutečnosti.
Kamila si všimla mého nepřítomného výrazu a vrátila mě zpátky do reality lehkým stisknutím ruky, kterou jsem měl volně položenou na stole. V momentě jsem se vzpamatoval z transu mých myšlenek. Tohle se mi stávalo docela často, když jsem se zamyslel. Kamila se jen vřele usmála a já jí také věnoval omluvný úsměv. Musím si na tohle dávat pozor. Slíbil jsem si pro sebe.
„Dneska je pátek, v pondělí rodičům vysvětli své okolnosti ke stěhování. Něco si vymysli, třeba studium v zahraničí, nebo tak něco.“
Mluvila klidně, ale na čele se jí prohlubovala vráska nespokojenosti. Asi jí mrzelo, že budu muset lhát rodičům kvůli takovéhle věci. V duchu jsem se pousmál, copak já jsem nějaký světec? Dělal jsem, jako bych jim nikdy nelhal a to lhal a mockrát, až se mi v některých případech od huby prášilo. Přikývnutím jsem jí ubezpečil, že souhlasím. „V klidu, něco si vymyslím.“ Řekl jsem a mírně se pousmál. Já a studovat a ještě k tomu v zahraničí, no potěš koště.
„Jo, s tím zahraničním studiem by to mohlo projít, vzhledem k mým skvělým školním výsledkům.“ Dodal jsem a společně jsme se zasmáli.

Bylo mi tady fajn, všichni na mě byly milí svým zvláštním způsobem… i Kate. Měli hezký dům, co na tom, že byli upíři.Znám spoustu horších stvoření, sice ne nadpřirozených, ale to je jedno. Lidi jsou někdy mnohem horší, třeba moje matikářka, ta by ze mě sedřela kůži jenom za to, že nemám domácí úkol. Fakt hrozivá ženská, navíc kvůli každé maličkosti dává pětky a řve po celé třídě. No prostě hrůza. Jednou na mě řvala snad celou hodinu za pozdní příchod. A to jsem se zpozdil jenom o pět minut![/i]
Skončil jsem s nádobím a šel se podívat za Jamesem, co vybral za hry.
Musím říct, že nevybral špatně Counter Strike1.6 , jak tomu říkal, nebyla špatná. Byla to nějaká střílečka. Policajti proti teroristům takže klasika. Tak jsme se bavili až do té doby, než mi zase začalo kručet v břiše.
No jo, hlad je svině. Bylo to opravdu trapné a James zase papouškoval: „S tebou se upír opravdu nenudí.“ Chvíli se smál, ale to už jsem byl u dveří.
Podíval se na mě a ztišeným hlasem řekl: „Jsem rád, že jsi tady.“ Už jsem byl na schodech, když jsem jenom mimochodem prohodil. „Jo asi tu zůstanu.“ V momentě byl u mě (no jo ta upíří rychlost).
„Ty tady opravdu zůstaneš?“ Řekl s nadějí a oči měl rozzářené jako malé dítě, kterému právě řekli, že zítra budou Vánoce. A tak jsem souhlasně přikývl. Vřele mě objal a pořád mlel o tom, jak to bude super mít konečně nějakou sobě rovnou společnost.
Chtěl jsem mu říct, že zapomíná na jistá fakta, jako například že já nejsem upír ale nechtěl jsem mu kazit radost. Ale přesto nad touhle připomínkou jsem se pousmál. Člověk a upír dva nejlepší přátelé? To znělo uhozeně.
A co bylo horší, při jídle na mě celou dobu blbě civěl. To nikdy neviděl, jak někdo jí nebo co? Zkuste v klidu jíst, když na hledí. (jak blondýna na výprodej) Moc jsem se sice nenajedl, ale co, dám si později, až se ho zbavím.
Kolem nás ladně prošla Kate, která si šla pro džus. James k ní hned přiběhl jako poslušný pejsek. A milostivě jí řekl jen tak mimochodem samozřejmě. „Hele Kate co bys řekla na to, kdyby tu Dan bydlel.“ Nadzvedla jedno obočí a se zaujetím se na mě podívala. Potom se obrátila na Jamese a s úsměvem mu odpověděla otázkou.
„A kolik bude platit nájem?“ Řekla sladce a dál se věnovala svému džusu.To Jamese na okamžik vykolejilo a já jsem se musel dost přemáhat abych se nerozesmál, když jsem viděl jeho ztuhlíý výraz. Kate a James 2:0.
Nakonec navztekaně odsekl. „Jako člen rodiny, takže žádný nájem platit nebude.“ A aby to bylo ještě jasnější zdůraznil toho člena rodiny. Jestli si myslel, že tím na Kate udělá dojem tak se mýlil. Ta jen pokrčila rameny, věnovala mi jeden letmý úsměv a odešla. A tím to bylo vyřízené aspoň pro mě. Spokojeně jsem dojedl večeři a slavnostně jsem odkráčel.
Zamířil jsem do obýváku. Mým úmyslem bylo si zabrat pohodlné místo na gauči a dívat se do pozdních hodin na telku a potom spát. Nenáročné jednoduché a prosté. Obvyklý večer mnoha bezvýznamných lidí jako jsem já.
Došel jsem do obýváku a koho tam nevidím rozvaleného skoro přes celý gauč, jak se dívá na fotbal a kolem krku mu visí šála Arsenalu. Chvíle napětí… ano byl to Adrian.
No, já jsem spíš fanda hokeje, ale kvalitní fotbálek taky není špatný. Adrian mi milosrdně uvolnil místo, takže jsme se dívali oba. Hrál Lyon proti Arsenalu, takže opravdu kvalitní fotbal. Ne takové mizerné čutání jako hrajou naši bez urážky. Mě bylo jedno komu fandím, ale Adrian byl jasný fanda Arsenalu, tak jsem se přidal.
Skončilo to 2:1 pro Arsenal, takže super. Adrian mi navrhl, že si zítra můžeme zahrát na živo. Přidal, že se určitě přidá James s Kate a Kamila může pískat, protože nesnáší vzájemné šarvátky. A už vůbec násilí.
Taková malá rodinná hra nikomu neuškodí. Jen jsem přemýšlel, jestli nebude problém, že jsem člověk, abych nakonec nepískal já. Po těchto úvahách jsem zamířil do svého pokoje.
V pokoji bylo čisté nové oblečení. Dokonce jsem našel i pyžamo. V tomhle patře byly dvě malé koupelny, plus ještě dvě dole takže nebyl problém, s hygienou. Vzal jsem si proto pyžamo, čistý ručník co byl na nočním stolku a zamířil jsem tam. Horká voda ze sprchy mi stékala po zádech a mě naplnil blažený pocit uvolnění.
Tenhle den byl sice dlouhý, neskutečně zmatený, ale přitom vněm bylo něco úžasného.
Jak říkávala moje babička, všechno zlé je k něčemu dobré.
Právě ona mě naučila vidět věci jinak, než se zdají. Rodiče ji moc neměly rádi, protože byla jiného přesvědčení než ona. Právě ona se mě vždy zastávala, když jsem něco provedl. Umřela, když mi bylo deset a tuto ztrátu jsem dlouho nemohl překonat.
Ona mě vždy viděla tak, jak mě nikdo jiný neviděl, protože viděla, jaký doopravdy jsem. Rodiče a ani nikdo jiný mě tak neviděl, nebo nechtěl vidět. Od ní jsem se naučil jedné věci, lepší něčemu slepě věřit, než nevěřit ve vůbec nic.
Proto jsem se naučil věřit sám sobě, svým úsudkům a svému přesvědčení než nenávistným pohledům ostatních.
Osušil jsem si hlavu a zamířil jsem zpátky do mého pokoje.
Vlezl jsem do postele a ještě před spaním jsem si šťastně povzdychl: „Konečně někam patřím.“ A s těmito myšlenkami jsem usnul.