Pro hrdost Tvého srdce 1- Kdo jsem?

1.kapitola- Kdo jsem?
Jsem normální kluk středoškolák. Žiju ve státě, kterému se mylně říká Česká republika. Žiju ve 21. století je ekonomická krize takže moje vyhlídky na život nic moc.
Abych nezapomněl, jsem Daniel.
Moji rodiče jsou trochu trochu střeštění. No alespoň část ženské populace určitě.
Na mé o dva roky starší sestře se to projevilo dost razantně. Naštěstí já jsem její pravý opak chvála bohu.
Ona je šprtka a nikdo ji nemůže vystát. Ani její přítel, kterého už dva měsíce podezřívá, že ji podvádí. To já ho zase podezřívám, že jí to prostě neřekne, že je prostě blbá a taky už spolu dávno nechodí.
Co nadělá, taky jméno Amélie není kdovíjaký skvost. A taky její zplihlé hnědé vlasy, které se skvěle doplňují, s vypouklýma, očima stejné barvy. Postava samá ruka samá noha prsa žádná no zkrátka nic moc.
Ale zpátky ke mně. Asi už usoudíte, že nejsem, žádnej andílek ze mě nevyrostl.
Známky taky nic místo času ve skoro rozpadlé budově kde je napsáno na vstupních dveřích: „střední odborná škola“. Radši trávím čas někde jinde. Většinou to bývá ze staršími kamarády (na někde lepších místech než je tahle bohem zapomenutá zašívána).
Je mi 17 tamže ideální věk, ale všichni stejně říkají, že vypadám na staršího. A holky říkají, že s bledě modrými oči a s vlasy hnědé barvy rozcuchanými do stylového účesu vypadám sladce a cool.
Jo mám skvělí život.
Až do té noci kdy se všechno změnilo. Nikdy mě nenapadlo, že se něco takového může stát zrovna mě.

Bylo už skoro k ránu.
Šel jsem z jedné párty s kamarádem, který byl mírně v podnapilém stavu.
On stihl vyprázdnit obsah svého žaludku už před pochybným podnikem, ale na mě to přišlo až teď, když jsem viděl, jak nějaká postava strhla mého kamaráda na zem.
Šel jen kousek ode mě, mohl jsem to být klidně já. Bylo to strašné.
Jak jsem řekl, bylo už k ránu a slunce ještě nevyšlo ale i tak ale i tak jsem viděl, co sním, dělá.
Chytl ho za krk a naklonil mu hlavu. Potom se přiblížil svými ústy k jeho krku a pak se zakousl. Nejdřív se trochu škubal, ale potom přestal klást odpor.
Kamarád byl v podnapilém stavu (docela dost opilý) takže se moc bránit nemohl. Ani já jsem se nemohl pohnout jen hledět na tu scénu, která vypadala jak z jednoho dost levného hororu. Až na to, že tohle byla skutečnost.
V hlavě mi hučelo, že bych mu měl nějak pomoct nebo ale v té chvíli by mu nepomohlo ani, kdybych si vykřičel hlasivky.
Náhle se z opačného konce ulice objevila někde jiný. Malá postava se sebejistým krokem mířila k nám. Chtěl jsem ji zastavit, ale bylo už pozdě. V ranním šeru se mihla jen její silueta.
Byla to malá zrzka s jasnýma zelenýma očima, které lehce svítily. Na chvíli jsem se zahleděl do těch očí, v nichž nebylo ani stopy strachu, jako to bylo u mě. Byla asi tak stejně stará jako já.
Došla k neznámému útočníkovi, který zatím pustil mého kamaráda a odhodil na zem.
Hrdlo měl celé zalité krví, která byla jeho a byla všude kolem. Bylo mi jasné, že je mrtvý. V očích měl prázdný mrtvý výraz. Křečovitě jsem zavřel oči a uklidňoval jsem se, že se mi to jenom zdá, že je všechno v pořádku a ve skutečnosti se to vůbec neděje. Ale bylo to jen blbé nalhávání.
Kráska se tvářila dost vážně, ale s útočníkem to ani nehlo. Měl v obličeji spíš výsměch a pohrdání nad tím co udělal. Jako by mu to všechno bylo úplně jedno, jako by to běželo mimo něj.
,,Co tady děláš?“Položí hrubou otázku neznámá cizinka.
,, Ale no tak zlato takhle se mluví se svým otcem po takové době.“Odpoví výsměšně útočník, který zatím vyšel na světlo, které mu poskytovala bledá pouliční lampa.
Až teď jsem mohl vidět jeho rysy.
Měl delší černé vlasy a stejně jasné oči jako cizinka. Ale oči bylo to jediné, co měly společného. Bylo v nich opovržení, pobavení, které se vůbec neztotožňovalo se situací kolem.
Na krásce bylo vidět pohrdání až znechucení nad tím co vidí před sebou nebo spíš nad tím koho vidí. Rodinná pohoda mezi nima zrovna nepanovala.
,,Nejsi pro mě otec ani nic podobného k čemu bych měla cítit úctu natožpak respekt tak se mi nesnaž namluvit, že jsi můj otec.“Řekla nasupeně.
,,Doby kdy bych ti tak říkala, jenom z donucení jsou dávno pryč.“
Útočník o pár kroků poodstoupil a chytil se za srdce jako by ho smrtelně zranila.
„Teď si mě vážně ranila, děvenko v ostrých slovech jsi skoro stejně dobrá jako tvoje drahá matka.“ Uchechtl se.
,,Jak se jí vůbec daří?“Další škodolibý úsměv ze, kterého se krásce a mě zvedal kufr.
,,Slyšel jsem, že tu naši minulou žhavou potyčku přežila bez úhony a dokonce se změnila na jednu z nás.“Dále pokračoval.
,,Jaká to šťastná událost.“Chtěl ještě něco podotknout, ale už to nestihl. Vyděl, jsem jen prudký a rychlí pohyb koutkem oka, protože víc jsem už nestíhal. Co to sakra je? Nějaký metrix?
Ani se nedivím, že po něm vystartovala.
Kdyby tak mluvil o někom, na kom mi skutečně záleží, taky bych to asi nevydržel a jednu mu vrazil. Už jenom z jeho ksichtu mi bylo znovu na zvracení.
Postřehl jsem jenom prudký pohyb a ránu, která padla vedle.
,,Ale ještě jsi mi neodpověděl na mou otázku, která zněla: Co tady děláš!! Pochybuju, že by tě donutilo svědomí a rozhodl by ses zaplatit alimenty za uplynulé roky.“ Řekla posměšně a mírně zadýchaně. Asi proto se na okamžik se zastavila. Ale z jejího rozzuřeného hlasu a pohledu, který by zabíjel, jsem poznal, že na moc dlouho to nebude.
I když jsem viděl její sílu a odhodlání musel jsem uznat, že ho asi neporazí.
On se na ní jen zkoumavě zadíval.
„Ne to asi ne.“ přiznal. „Musím si tady něco vyřídit…“ Pak jeho pohled spočinul na mě. Srdce mi vynechalo pár úderů.
„Ale nejdřív musím vyřídit jeho.“ Ani jsem to nepostřehl, ale v mžiku byl u mě.
Držel mě za krk a div mě neudusil. Když už jsem myslel, že je po mně.
Ta dívka co jí říkal, Kate se přede mně, postavila a nebojácně čelila jeho ráně, která měl patřit mě. Potom se mnou prudce škubla a odhodila mě stranou. Sakra kde se v tak malé holce bere taková síla? Dost užasle jsem na ni hleděl. Její tzv. ,,otec“ dělal to samé.
Pak jí znovu věnoval posměšný úšklebek z jeho nejlepší sbírky.
„Copak chceš si ho nechat jako domácího mazlíčka?“ Krátce se zasmál. „Nebo jako předkrm?“
Tím si vysloužil jen další rozzuřené vrčení, které z ní vycházelo. Na druhou stranu vypadala docela děsivě, no nechtěl bych se jí postavit. Byla mírně skrčená, ruce měla natažené v obraném postavení.
On zakroutil jenom hlavou a jinak si toho nevšímal.
„Ale no tak víš, že ho nemůžeš jenom tak pustit na to si chytrá dost. Proto máš jenom dvě možnosti.“
Na chvíli se odmlčel a znovu se zadíval na mě.
„Buď ho zabiješ, nebo ho proměň, pokud ti na jeho životě tak záleží.“ A zase tady byl ten šibalský úšklebek, ze kterého se mi dělalo blbě a ještě víc na zvracení.
„Osobně bych volil tu první možnost. Mrtví totiž mluvit nemohou!“ Připravil se znovu k útoku. Tentokrát jsem věděl, že to bude ten poslední.
Matně sem si vzpomínal na motlitbu, ale i tak jsem se modlil, ať mě Bůh ušetří.
A on mě asi vyslyšel, i když jsem, jenom jeden z mnoha ne moc chytrých lidech co tu kráčí na této planetě.
Co na plat. Nikdy jsem o sobě netvrdil, že jsem, kdo ví jaký génius natož pak šťastlivec na, kterého číhá štěstí za každým rohem.
Postavila se přede mě a čelila dalšímu útoku, tentokrát byl mnohem prudší a vražednější. Ten nápor jí donutil pár kroků ustoupit, jinak nepolevila ve své obraně.
Užasle jsem na ni hleděl, nikdy jsem si nemyslel, že k někomu budu cítit takovou úctu a obdiv jako teď k ní. Opravdu jsem, nevěděl, co ji vede k tak ušlechtilému činu jako zachraňovat můj bezcenný život. Však kým jsem byl, aby na mně někomu záleželo.
Nikdy bych nečekal, že jedna věta mi může zachránit život a ještě ho převrátit celý na ruby.
Řekla jen:
„Nezabiju ho a tobě taky nedovolím. Dovedu k nám domů a tam si sám rozhodne co si vybrat.“
Stál jsem jako opařený. „Dobrá jak chceš je to na tvoji zodpovědnost. Ale pamatuj, ty ho budeš muset zabít, jestli se něco podělá a základní otázka je … Budeš toho schopná?“
Naposledy jí věnoval posměšný úšklebek a zmizel. V dáli jsem zaslechl jeho tichý šílený smích a šepot na rozloučenou. „Rád jsem tě viděl, holčičko. Těším se na další naše setkání.“
Potom už bylo jenom ticho. Zíral jsem do prázdna, kde zmizel a nevěděl co říct. V hlavě jsem měl úplné prázdno. Ani stopy po myšlenkách, které by alespoň dávaly trochu smysl.
Na jednu stranu jsem byl rád, že jsem na živu. Ale na stranu druhou jsem si říkal, co bude dál.
Obrátil, jsem se zpět na dívku tu, o které jsem dosud nevěděl, co si mám o ní myslet. Docela zvláštní a frustrující.