Přátelství nebo láska 11

11.

Kostelní zvony právě odbyly dvanáctou, když před vstupními vraty kostela zastavila dvě auta. Motory pomalu chladly, ale dveře se ani jednomu z nich neotevřely. Řidič světlého auta značky Audi se podíval na zadní sedadlo a chvíli s kýmsi mluvil, aby se vzápětí zadní dveře otevřely a ven vyběhla asi pětiletá holčička. „Strýčku,“ vyhrkla, „teta na mě bude čekat!“ a během chvilky zmizela v bočních dveřích malého kostelíku. Muž, oslovený jako strýček, po chvíli otevřel dveře a s lehkým úsměvem na rtech vystoupil. Nevěnoval žádnou pozornost druhému autu a svoji neteř následoval.
Po několika vteřinách vystoupil s červeného BMW řidič a přešel na stranu spolujezdce, aby stanul před dveřmi a galantně je otevřel. Kdyby šel někdo kolem určitě by očekával že z auta vystoupí dáma, ale to by se velmi mýlil.
Nevystoupil totiž nikdo.
Černovlasý muž strčil hlavu dovnitř a s úsměvem pohlédl na svého snoubence, který se nervózně kousal do rtu. „Je to jen svatba!“
„Já vím, ale,...“ rozkošně zčervenal. To donutilo druhého muže, aby je lehce políbil na tvář a poté se vášnivě vpil do jeho rtů. „Jsi tak sladký... kdyby se nejednalo o svatbu tvých přátel, tak...“
Mladší jej od sebe odstrčil a vzpurně našpulil rty. „Neříkej mi, že jsem sladký!“ zavrčel nevraživě. Což druhého ještě víc rozesmálo. „A nesměj se mi!“ dodal ještě a konečně z auta vystoupil.
„Když se zlobíš tak jsi ještě roztomilejší,“ odvětil a lehce jej plácl po zadku a vzápětí si jej stáhl do náruče, aby ho políbil. Blonďáček polibek opětoval, ale poté druhého, který jej něžně hladil po zadečku, do té ruky plácl. „Zlobíš!“
„To já rád.“ usmál se a znovu jej políbil. „A pojď už, zdržuješ!“ zašeptal a vyšel ke dveřím ve kterých před chvílí zmizela podivná dvojice. Mladší našpulil rty a naštvaně dupl nohou do země. „Já?“ Jako kdyby nebyl tím kdo zdržuje, právě jeho přítel.
Měl nutkání naštvaně se otočit a vrátit se zpět do auta, ale věděl že by se choval jak hysterická ženská a to nemohl dopustit. Zhluboka se nadechl a svižným krokem druhého dohonil a následoval jej dovnitř.
Ujala se jich tam ženichova matka, která jakmile si Mattiho všimla, už jej drtila v mateřském objetí. „Jsem tak ráda, že jsi přijel.“ Mlask. Přistála mu na rtech pusa. „A ty se na mě nedívej jako kdyby si měl chtěl sežrat. Jsi v kostele.“
„Paavo,“ něžně jej plácl po paži. „Snad nežárlíš?“
„Měl bych?“ uraženě odvětil a vydal se ke svému místu.
Matti zbledl a pokusil se cosi zakoktat, ale Matteova matka mu zabránila v tom, aby se za svým přítelem vydal a snažil si ho udobřit. „Jen ho nech, mrzouta.“
„Ale...“
„Miluješ ho?“
„Ano, proč se...“
„A on Tebe?!
Matti se kousl do rtu a přikývl.
„Tak vidíš! Nech ho být. Ono ho to přejde.“
„Dobře.“
„Teď si stoupni vedle ženicha, za chvíli by se tady měla objevit...!“ Než větu dořekla, hlavní dveře do kostela se otevřely a dovnitř pomalým krokem, doprovázeným hudbou, vešla ta nejkrásnější nevěsta jakou kdy Matti spatřil. Rozdávala kolem sebe úsměvy a ten nejkrásnější věnovala svému nastávajícímu. Vlečku jí držela jediná družička, ve které Matti poznal holčičku kterou před chvíli vidět vstupovat dovnitř. „Je krásná, co říkáš?“
„Nádherná!“ přikývl. A co nejrychleji a zároveň nejtišeji se vydal na své místo.
…

„Chtěla bych Vám někoho představit.“ povstala nevěsta od stolu a mávnutím rukou si přivolala svoji družičku, která se červenala jako právě utržené rajské jablíčko. „Tahle krásná družička je moje neteř – Sella. Je to dcera mé nebohé zesnulé sestry. Bohužel jsem se o ni nikdy nemohla starat a tak péči o ni převzal její strýček...“ rozhlédla se kolem sebe hladajíc toho o kom mluvila. Povzdechla si a přivřela oči. „Zlatíčko,“ sklonila se k drobné černovlásce, „mohla bys přivést strýčka?“
Dívka přikývla.
„A řekni mu, že ho tady nikdo nesní, ano!“
Holčička se rozesmála a s dlaní přes pusu oddběhla.
„Matti,“ mávla na blonďáka, který právě před chvílí unikl z dalšího téměř vražedného sevření mateřské lásky. Ono není příjemné když tě někdo drtí v sevření svých přebujelých půvabů. „Matti, pojď sem. Mám pro tebe překvapení.“
„Já vím,“ odvětil ne příliš nadšeně. „Pozvala si...“
„Pšt,“ přiložila mu ke rtům prst aby jej zastavila, „nic neříkej. Odpustil jsi mu, ne snad?“
Mladík přikývl. „To ano, ale já mu už nechci ubližovat. On... já vím, že mě má pořád rád a, když mě teď uvidí s Paavem,...“ kousl se do rtu. „Myslíš, že je to dobrý nápad?“
„Chce abys byl šťastný. A když uvidí, že tomu tak je... a taky,... má pro tebe překvapení!“
Hluboké odkašlání je vyrušilo z jejich hovoru. Otočili se tím směrem a naskytl se jim pohled na Lokiho, který nervózně přešlapoval a ani jednomu z nich se nepodíval do očí. Jen zíral do země a čekal.
„Loki,“ vyhrkla a chytila jej za paži aby jej přitáhla blíže k nim. „Matti by ti rád něco řekl.“ dořekla a co nejrychleji to šlo, zmizela pryč.
„Ma-Matti,“ zakoktal a koutkem oka se zadíval na svého bývalého přítele, „já bych ti rád...“
„Jsem šťastný, jsem moc rád že se neu...“
„Mohl bys mě nechat domluvit, prosím!“ tentokrát se upřeně zadíval do karamelových očí které tak moc kdysi miloval a stejně tak i miluje. Stále a napořád. Zrudl a kousl se do rtu, aby opět uhnul pohledem. „Chtěl bych abys něco věděl. Založil jsem...“ opět se odmlčel a zády se opřel o zeď. „...fond, který pomáhá zneužívaným... pojmenovaný je na tvoji počest a tady je jeho vizitka. To je vše co jsem chtěl a teď můžu jít pryč.“ otočil se a vyrazil pryč. Dřív než se mohl dotknout kliky, nečekaně jej druhý mladík sevřel v náručí. Zády se dotýkal hrudníku mladšího z nich a na krku cítil jeho horký dech. Jeho vlastní dech se zrychlil a stal se plytkým. „Nemohli bychom být alespoň přátelé!“ nebyla to sice otázka, ale přesto se na to druhý pokusil najít odpověď. „Nedokážu tě vedle sebe mít jen jako přítele. Nemůžeš po mě chtít, abych se díval na to že jsi šťastný s někým jiným než se mnou!“
„A neříkal jsi snad, že pravá láska se pozná, že dokážeš.... Copak ti nestačí, že... Chápu to, také bych nesnesl, kdyby mě Paavo opustil a pak chtěl abychom byli jen přátelé, ale... ty jsi přeci jiný než já. Dokážeš mi odpustit, že tě nemůžu milovat?“
Loki polkl a položil svoji dlaň na Mattiho spojené ruce na své hrudi. „Já nejsem ten kdo by měl někomu odpouštět.“
„A já snad ano?“
Starší se otočil, když sevření mladšího povolilo, avšak stále držel jeho ruce ve svých. Dívali se na sebe, s očí do očí, ani jeden z nich nepromluvil jen se sledovali. Po chvíli ticho opět přerušil ten starší. „Nemáš?“
Zavrtěl hlavou a lehce, přesto upřímně se usmál. „Mám tě pořád rád, ale už to nikdy nebude takové jako dřív, to určitě chápeš.“ Starší přikývnul a tak mohl blondýn pokračovat dál. „Viděl jsem tvoji neteř, je nádherná.“
„Ano, to je.“
„Nejspíš to máte v genech.“
„Haha,“ zašeptal tiše a opět sklopil hlavu, „hlavně aby.... Ty přeci víš jak na tom s psychikou byl její otec a matka a nakonec... já. Má nejlepší predispozice k tomu, aby se z ní stal takový šílenec jako z Setha.“
„Loki?“
Zuřivě zavrtěl hlavou. „Nevymlouvej mi to, prosím. Proto musím udělat vše proto, aby měla šťastné dětství a to bude mít jen tak, když bude žít v úplně rodině. Nedávno jsem podal inzerát a ozvalo se mi pár bezdětných manželství, které by souhlasily s tím...“
„Proč to chceš udělat!“ přerušil jej nesmlouvavě, „ona je šťastná když může být s tebou. Viděl jsem to na ni, všichni to viděli a ty chceš to její štěstí zničit!“
„Šťastná?“ hořce se usmál. Je to ještě malá holka, až vyroste tak mě bude vyčítat, že neměla opravdovou rodinu, matku která by ji rozuměla a otce, který by ji chránil. Nic z toho jí já dát nemůžu!“
„S-strýčku?“ ozvalo se za nimi plačtivě a pak hlasitě práskly dveře.
Přivřel oči a pokusil se zahnat slzy které se mu kumulovaly v očích, neúspěšně. „Takhle to bude lepší!“
Plesk.
Na tváři staršího přistála Mattiho dlaň. „Už toho nech! Chceš jí snad zničit život! Ona tě má ráda,... všichni kteří tě mají rádi... proč je od sebe odháníš! Proč nechceš být... šťastný!“
„Šťastný? Já nemám právo být šťastný.“ odvětil.
„Každý má právo na to dostat druhou šanci a ty jsi ji dostal ten den, kdy jsi poznal ji. Nenech si tu šanci proklouznout mezi prsty jen proto, že se snažíš být hrdý a zachovat se tak jak by podle tebe mělo být správné. Jednej podle svého srdce a ne podle toho co si od tebe žádá společnost. Nech ji ať si vybere život jaký chce žít. Zeptej se jí jak se cítí, zeptej se jestli chce abys ji vychovával. Konečně se podívej pravdě do očí a přiznej si že ti na ni záleží a že ji nechceš vidět plakat kvůli tobě!“
…

„Sello?“ začal opatrně hned jakmile vešel do jejího dočasného pokoje, který dostala v tetině novém domě. Slyšel její popotahování a tak... nechtěl jí ještě více ublížit. Vůbec by se nedivil, kdyby s ním už nikdy nechtěla promluvit ani slovo. „Sello, rád bych s tebou...“
„Běž pryč, nemáš mě rád, tak...“
„Ale to je...“
Opět popotáhla a kolena si přitáhla těsněji k tělu aby v nich mohla tlumit vzlyky. Pomaličku se k ní přiblížil a natáhl ruku dopředu.
„Běž pryč!“ tentokrát zněl její hlas jasně. „Nechci tě už nikdy vidět! Když mě nemáš rád měl jsi mi to říct rovnou a já bych...“ nenechal ji aby pokračovala a sevřel ji v náruči.
„Ty hloupoučká, to víš že tě mám rád. Budu tě navštěvovat a...“
„Ne, zapomeneš na mě anebo ti nedovolí, aby,...“ znovu popotáhla a zabořila svoji tvář do strýčkovi košile. Setřela si z tvářiček slzy a podívala se mu upřeně do očí. „Já chci být s tebou!“
„Nemyslíš, že bys byla šťastná v rodině, která je úplná. V rodině, která má vše tak jak má být. Nechceš mít milující matku a otce? Nechceš mít sourozence?“
„Ne, nechci takovou rodinu, kde nebudeš ty, strýčku!“ odpověděla rezolutně a s veškerou upřímností, které je dítě jejího věku schopné. „Budu šťastná jen a jen s tebou! Nikdy jsem nepotkala nikoho o kom bych mohla říct, že se na něj mohu spolehnout jak na tebe. Otce ani matku jsem nepoznala a co jsem zaslechla, nemusím být z toho nešťastná, sice jsem malá holka, ale nejsem hloupá.“
„To já vím, truhlíku,“ laškovně odvětil a sevřel ji v náruči. „Dobře! Přemluvila jsi mě. Budu ti tedy věřit.“
„Jo, to bys měl,“ rozesmála se a opět se rozplakala. Tentokrát to však byly slzy štěstí.