Přátelství nebo láska? 01

Dnes mě to ve škole vůbec nebaví, už se těším až pujdu domů. Hmm, ikdyž není se vlastně na co těšit, Rio-chan je v poslední době zaneprázděný novou přítelkyní(ani neznám její jméno, protože za týden to bude jistě jiná holka). Po pravdě moc přátel nemám, no vlastně Rio-chan je můj jediný přítel. Konečně skončila hodina a můžu jít domů.
Abych se trochu představil, je mi 17 let, jmenuji se Haru, měřím okolo 165 cm, hnědo-černé vlasy, štíhlý, no abych to shrnul není na mně nic extra, jsem prostě normální kluk.
Po cestě domů se zastavím v knihovně pro nějakou dobrou knížku a hurá domů...

Probudí mě klepání na okno, rychle mrknu na budík, který ukazuje 21:00... musel jsem usnout při čtení. Je mi jasné, že Rio-chan se vrací od své přítelkyně domů a stavil se na kus řeči. Bydlíme totiž vedle sebe.
„Co ti tak dlouho pro boha trvalo Haru! Snad jsi tu neměl nějakou dívčí návštěvu, kterou jsi ukryl pod postel?!“
Tuto chytrou větu zakončí výbuchem smíchu a svalením na mou postel. Moc dobře ví, že nejsem zrovna společenský typ, jen si ze mě prostě rád utahuje.
„Ano ano, stihla utéct vchodovými dvěřmi víš,“ odvětím nasupeně.
„Dneska jsi nějaký nevrlý. Promiň, že jsem nepřišel za tebou pod strom na oběd, ale Tomoti chtěl něco vysvětlit z matematiky. Snad ses necítil opuštěně beze mě,“ dodá s úsměvem.
Tomoti je spolužák Rio-chana, jsou o rok starší jako já, ale chodíme na stejnou školu. Nemám moc rád Tomotiho, nevím proč, ale vždycky si najde nějakou jízlivou poznámku proti mně, např. dávají ti doma vůbec najíst, že si pořád tak zakrslý nebo taky by sis mohl najít nějaké přátele a nevěšet se jen na Ria, atd..
Vážně jsem byl trochu naštvaný, že nepřišel za mnou na oběd, ale to mu určitě nepříznám tak jen odvětím: „Hmm.“
„Ale no ták nebuď naštavný! Vážně se omlouvám a slibuju, že zítra se za tebou stavím na oběd, tak mě tam čekej, ju?“
Na souhlas kývnu hlavou. Mám Ria vážně rád je jako můj starší bratr, nevím co bych si bez něho počal.
„Už musím jít, zítra píšeme test a ještě jsem se nestihl na nic mrknout. Takže ráno jako vždy tě budu čekat, zatím bey-bey,“ řekne s úsměvem, vyskočí z okna a utíká domů.
Každé ráno chodíme spolu do školy, ale ze školy chodím většinou sám, protože máme jiný rozvrh, proto jsem rád alespoň za ty rána. No nic pujdu do sprchy a hurá na kutě.

Jako každé ráno jsme šli spolu do školy, po cestě mi vyprávěl o své přítelkyni, jak je roztomilá a hodná atd.atd. Kdybych nevěděl, jaký je to sukničkář, tak bych ho jistě poslouchal lépe, ale když vám každý druhý týden povídá o jiné naučíte se jeho řeči ignorovat. Při loučení mě ještě ubezpečil, že se potkáme u oběda a odešel do své třídy.
Dopoledne uběhlo jako nic a už spěchám na oběd, kde za mnou přijde Rio-chan. Jak jsem řekl nemám moc přátel, tak jsem rád za každou chvilku, kdy si na mě Rio-chan udělá čas. Už má pět minut zpoždění, kdoví jestli vůbec přijde. Super další oběd, který strávím sám.
„Ahoj,“ už chci spustit nadávky na Rio-chan, že se opět opozdil, když si uvědomím, že to nezní vůbec jako Rio-chanův hlas. Vzhlédnu od jídla a poznám Rio-chanova spolužáka. Rei se myslím jmenuje, vím jen, že se přistěhoval do našeho města tak před 2 měsíci.
Odpovím: „Čau, myslel jsem, že na toto místo chodím jenom já.“
„Nebude ti vadit, když se k tobě připojím, stejně nemám teď co dělat.“ zeptá se s úsměvem.
Vykulím na něj oči, nestává se mi často, že by se mnou někdo z vyšší třídy snažil komunikovat.
Vykoktám ze sebe: „Jasně, aspoň tu nebudu muset sedět sám.“ Svůj výkon podpořím úsměvem. Doufám, že jsem nezněl moc horlivě.
Usměje se na oplátku a sedne si vedle mě. Chvíli mlčíme a já si uvědomím, že o Reiovi absolutně nic nevím. Přemýšlím jak navázat konverzaci, když v tom promluví: „Vždycky obědváš tady sám?“
„No v poslední době ano, ale dřív se mnou často obědval Rio-chan,“ opět jsem si vzpomněl na toho zrádce, určitě je někde s Tomotim nebo s jeho tzv.přítelkyní. Vzhlédnu k Reiovi, který mě pozoruje.
Zeptá se: „Rio, je tvůj kamarád? Občas jsem tě sním viděl ráno před školou. Nechi, ale vyzvídat.“
„Né v pohodě, Rio je můj kamarád z dětství, bydlí hned vedle nás. Nikdy jsem nebyl moc oblíbený mezi lidma,“ usměji se na něj trochu sklesle.
Doufám, že to nepostřehl.
„Rio-chan je spíš jako můj starší bratr, vždycky se o mě staral, už když jsem byl malý. Někdy si rád ze mě utahuje, ale to už patří prostě k němu. Když měl někdo něco proti mně, tak Rio to vyřešil a pak už si nikdo na mě nic nedovolil. Byl vždycky a vlastně je pořád oblíbený. “
Uvědomím si, že tu žvatlám o Rio-chanovi a zastydím se.
„Promiň, nechtěl jsem tě nudit řečmi o Rio-chanovi,“ rychle ze sebe dostanu.
„Nenudíš mě, sám jsem se ptal, ne?“ odvětí s úsměvem.
„Já jen... všiml jsem si, že chodíš často s Riem, ale s nikým jiným jsem tě neviděl“, řekl a zadívá se na mě pronikavým pohledem.
Sklopím hlavu k zemi a odpovím: „Není to tak, že bych se s nikým nechtěl bavit, jen je to pro mě trošku obtížné. Nevím, co si mám s lidma se kterýma nemám nic společného povídat, jsem v podstatě nudný.“
Vzhlédnu k Reiovi, který se na mě usmívá a ukazuje jeho zuby v celé své kráse.
Odvětí: „Mně nepřipadáš vůbec nudný, vlastně se mi s tebou skvěle povídalo, co kdybychom si to zopakovali? Mohl bych se za tebou občas sem stavit na oběd, co ty na to?“
Wau, myslím, že v tu chvíli jsem musel vypadat velmi překvapeně, protože Rei se hlasitě rozchechtal. Má pěkný smích, takový ten, co když ho slyšíte musíte se začat smát taky.
Nakonec ze sebe vysoukám: „Jasně, budu rád.“
V tom si Rei stoupne a řekne: „Už musím, tak zatím.“
„Jasně tak zítra“, rychle dodám a Rei už kráčí směrem ke škole.
Podíval jsem se na hodiny a zjistil, že už zbývá jen 5 minut přestávky, proto do sebe rychle nahážu oběd a utíkám zpět do třídy.

Zbytek dne uběhl jako každý jiný. Večer se opět ozvalo zaťukání na okno... ovšemže to byl Rio-chan.
Okamžitě spustí: „Haru jsem v tom vážně nevině, ten otravný Sensei nás s Tomotim přichytal jak nedáváme pozor v hodině a dal nám za úkol mu pomoct odnést pomůcky do jeho kabinetu! Ještě k tomu jsme mu museli pomoct přenést knížky na druhou stranu kabinetu, žeprej tam mu zavazí. Mám pocit, že mu bylo jedno kde ty blbý knížky leží, jen aby nás zdržel přes celou přestávku a tím nás vytrestal, idi*t.“
Vlastně se tentokrát ani nezlobím, měl jsem a mám ještě plnou hlavu Rea. Řekl, že přijde znovu za mnou, jsem zvědavý jestli to dodrží. Chtěl bycho ho znovu vidět.... proboha na co to myslím. No stejně myslím, že Rio-chanovi zatím o Reiovi říkat nebudu, třeba se už ani neukáže.
„Jj, v pohodě, nezlobím se na tebe, nemoh si za to,“ řeknu s úsměvem na tváři a Rio-chan na mě upře svůj pohled a zašklebí se.
„Proč se jako šklebíš, ty si na vině, že ses neukázal,“ obořím se do něj.
„A proč bych se neměl šklebit! Já nepřijdu na náš oběd a ty jsi k tomu úplně lhostejný, říkáš to s úsměvem na tváři jako kdybys byl rád, že jsem se neukázal. Jsi tak zlý Haru, co já s tebou jen udělám,“ při posledních slovech se mu na rtech zvlní úsměv nebo spíše úšklebek. Stáhne mě k sobě na postel a začne mě lechtat. Ví, že jsem příšerně lechtivý a nesnáším to, už od malička mě lechtá, pokud mě chce za něco potrestat. Začnu s ním bojovat a po chvíli mu unikám ze sevření.
Naštvaně zakřičím: „Ty seš fakt občas strašněj vůl Rio-chan! Víš o tom?!!!!“
S pobaveným úsměvem na mě kouká. Někdy mám pocit, že mě rád vytáčí.
„Tak fajn, já ti odpustím, že jsi netrpěl když jsem nepřišel na oběd a ty mi odpustíš, že tě občas tak trošku zlobím,“ dodá s úsměvem.
Nemám chuť se sním dále přít, tak jen dodám: „Hm, jak myslíš.“
Nejsem zrovna moc upovídanej typ člověka, většinu rozhovoru pokaždé obstárává Rio-chan. No a samozřejmě jako vždy spustil co celý den dělal, že se začíná hádat se svou přítelkyní, které se zdá, že má na ni málo času. V průběhu toho ještě tak nejmíň tisíckrát dodal jaký je Sensei idi*t.

„No nic budu muset letět, aspoň že zítra je už konečně pátek! Co by jsi řekl na to, že bysme si spolu v sobotu zašli na nějaký film, když jsme byli mladší, tak jsme pořád někam chodívali.“
„A nebude to vadit tvé holce, sám jsi říkal, že si pořád stěžuje jak málo na ni máš času!“
„Ale prosimtě, holky jsou a budou, určitě to přežije! Tak co ty na to, bereš sobotu? Nebo už máš něco domluveného,“ dodá s pobaveným úsměvem.
Jistě že nic nemám, to on moc dobře ví.
„Tak dobrá tedy, myslím že tentokrát vybíráš film ty, ale prosimtě ať to není nějaká kravina," rozkážu.
„Ty ve mě nemáš vůbec žádnou víru, že se nestydíš Haru! Už budu muset jít... jo a abych nezapomněl, zítra ráno jako vždy, ale na oběd se za tebou nemůžu stavit, mám něco domluvenýho. Vím, vím tento týden jsem obědy zanedbával, ale přísáhám že příští se polepším,“ dodá s úsměvem, ale ne s tím co mě škádlivá, ale s upřímným dokonce kajícím se.
„V pohodě, nějak to bez tebe přežiju,“ zašklebím se na něj.
Naposledy se na mě otočí a už je pryč.
Abych byl upřímný vážně mně to nevadí. Vždycky mi bylo líto, pokud neměl čas, ale teď jsem se těšil na Rei. Celý den mám dneska v hlavě Rei, nejsem divný? Ne, není to divné, že ho chci vidět, je to můj nový kamarád! Teda doufám... nechci se do smrti bavit jen s Rio-chanem.
Šel jsem do koupelny a pak si lehnout. Poslední na co jsem myslel, než jsem usnul bylo, zda se Rei zítra ukáže.
***
Bože jsem nervózní, co když nepřijde. Počkat proč si s tím vůbec lámu hlavu? Buď se ukáže nebo ne, tečka! To čekání mě zabíjí, začnu pomalu ujídat a snažím se nebýt tak nervózní, když v tom uvidím Reie jak jde mým směrem. Ať chci nebo ne úsměv se mi sám rozlije po tváři.
„Čau Haru, Rio dneska opět nepřijde?“
„Ahoj, nepřijde, má něco na práci. Ty jsi s ním ve třídě nemluvil?“
Vzpomněl jsem si, že jsem Rio-chanovi zatím nic neřekl o Reiovi. Nevěděl jsem totiž, jestli přijde a nechtěl jsem, aby si ze mě potom Rio-chan utahoval ve stylu: „Kde máš toho svýho novýho kamaráda? To vám moc dlouho nevydrželo.“ Zakončil by to tím jeho výsměchem. Živě si to dokážu představit.
„No vlastně, já se s Riem ve třídě moc nemluvím, oba máme jiné kamarády.“
„Aha,“ na nic jiného se nezmůžu.
Jsem strašně nervózní a ve stejné chvíli šťastný, že přišel. Vzhlédnu k Reiovi a naše pohledy se střetnou. Rychle uhnu pohledem, ale zachytím okem, že se usmívá.
„Ještě jsme se nestihli představit, ale párkrát ve třídě jsem zaslechl Ria o tobě mluvit tak vím, že jsi Haru. Ale i tak, já jsem Rei, moc rád tě poznávám," obdaří mě tím svým krásným úsměvem.
„Taky mě moc těší,“ vykoktám ze sebe.
„Též jsem o tobě slyšel... no víš, že jsi se přistěhoval odněkud z daleka a slyšel jsem holky ze třídy, jak si o tobě povídají, že jsi pěknej a... ,“
zaseknu se u dalšího slova.
Sakra, sakra to jsem neměl říct!!! Proboha, proč si pořádně nerozmyslím, než něco řeknu? Co teď? Co mám říct? To je trapas!
Kouknu nejistě na Reie, který se usmívá.
„A co si myslíš ty Haru?“
„Co o čem, co si mám myslet?“ vyhrknu ze sebe.
Mějak jsem se ztratil v tom úsměvu a zapomněl, že jsem řekl tu hloupost.
„No jestli si myslíš taky, že jsem hezkej,“ dodá s šibalským úsměvem.
Zůstanu na něho koukat s otevřenou pusou, nikdy jsem si ho tak důkladně neprohlížel. Když ho teď pozoruji, zjišťuji, že je vážně hezkej. Jako víte, myslím v tom všeobecném měřítku. Má delší černé vlasy, které nosí rozcuchané. Je určitě vyšší než já, řekl bych tak kolem 175 cm.
Sakriš, proč jsem tak zakrslý?! Celou dobu jsem si ho prohlížel a zapomněl jsem mu odpovědět, když si to uvědomím rychle vyhrknu:
„No jo jasně, že jsi hezkej.“
Usměje se ještě víc.
Bože, co jsem to zas řekl za pitomost? Bude si myslet, že jsem divnej. Zkusím to ještě nějak zachránit! Začnu ze sebe dostávat slovo po slově:
„Víš jak, jako myslím, že holkám určitě přijdeš atraktivní a ošklivý určitě nejsi, no a.“
Myslím, že bude lepší když budu mlčet. Určitě bych řekl zase nějakou pitominu! Doufám, že si nebude myslet, že jsem divný a nepřestane se se mnou bavit.
Najednou mi přistane jeho ruka na hlavě a rozcuchá mi vlasy, překvapeně k němu vzhlédnu.
„Nelam si s tím hlavu. Neřekl jsi nic divného. Si roztomilý,“ a usměje se.
Uff, nemyslí si, že jsem divný. Že by mi četl myšlenky a věděl na co myslím?
Počkat, počkat, neřekl právě, že jsem roztomilý? Než, ale stihnu něco říct Rei už je skoro na odchodu.
„Musím už jít, dneska jsem se fakt pobavil.“
„Já jsem se taky bavil,“ vyhrknu ze sebe.
Zadívá se na mě pronikavým pohledem a usměje se, ale spíš sám pro sebe než na mě.
„Tak v pondělí opět tady, co?“ oznámí a rozejde se ke škole.
„Jasně, budu čekat,“ vykoktám ze sebe. Už mu nevidím do tváře, jen slyším jeho smích.

Po vyučování jsem čekal na Rio-chana před školou, dnes končí ve stejný čas, proto jdeme spolu domů. Na cestě domů Rio-chan pořád o něčem mluvil, poslouchal jsem ho jen na půl, protože jsem přemýšlel o tom, co se stalo dnes. Když si to shrnu Rei řekl, že se znova uvidíme v pondělí, nemůžu se dočka, doufám že Rio-chan nepřijde. Né, že bych ho tam nechtěl, ale Rei je můj kamarád nechci se o něho dělit.
„Haru posloucháš mě vůbec jako!!!!!“ Vytrhne mě z mých myšlenek Rio-chan.
Konečně se něho podívám, tváří se vážně naštvaně.
„Jo, jasně, že tě poslouchám,“ snažím se rozpomenout o čem mohl žvanit.
„No tak o čem jsem mluvil?“ podívá se na mě zvídavým a mírně pobaveným pohledem.
Nejspší čeká, co vymyslím.
Zkusím si typnout: „O tom, že se teď hádáte s Kunumi(jeho holka, konečně jsem si zapamatoval její jméno).“
„No jasný, vidím, jak mě posloucháš. Říkal jsem ti, že jsem nám už vybral film na zítřek, ale když jsi mě neposlouchal, budeš to mít jako překvápko. Co se ti stalo? Si nějaký mimo! Neudělal ti nikdo nic, že ne? Pokud ano tak,“
Přeruším ho než to dořekne... vždycky si o mě dělá starosti.
„Ne, nic se nestalo a nikdo mi nic nedělá, přestaň být tak ochranitelský, už nejsem žádné malé děcko,“ dodám trošku naštvaně.
„Ale i tak dík, že se staráš. Jsem jen trochu unavený, v noci se mi špatně spalo,“ nahraně si zívnu.
Nechci mu říct o Reiovi... alespoň pro zatím. Proto jsem trošku zalhal, to snad nevadí, ne?
Rio-chan si mě chvilku podezřele prohlíží, ale když zjistí, že je všechno nejspíš v pořádku, tak se opět rozvykládá. Tentokrát jsem už radši dával pozor. Večer jde s Kunumi, Tomotim a přáteli na karaoke. Zeptal se mě jestli nechci jít. Jednou jsem to zkusil a pokud si mě nevšímal Rio-chan, tak se se mnou nikdo nebavil. Nechci, aby si připadal jak chůva, proto od té doby nabídky tohoto typu odmítám.
Rozloučil se a ještě jednou mi zopakoval, že zítra ve dvě se pro mě staví.
Dneska bude jako vždy nuda, ale už se těším na zítřek.