Práce ve vilce 12.díl

Sasaki
"Tak jak ti to šlo?"zeptal se mě Riku hned po hodině matiky.
"Blbí."povzdechl jsem si a pověsil jsem se mu na ramena. "Rikúúúúúúú…..Co sem komu udělal."postěžoval jsem si mu a zavřel jsem oči. Riku mi na to nic neodpověděl. Jen se připitoměle usmíval.
"Riku, tak řekni něco…."zavyl jsem mu do ucha. Nic. Žádná reakce. "Riku."obrátil jsem si ho k sobě čelem a stiskl mu silně tváře tak, jak to dělávala moje babička.
"Au…"vyjekl, odstrčil mé ruce a třel si bolavé tváře.
"No konečně. Už jsem myslel, že budu muset zavolat doktora Masamiho."zasmál jsem se.
"Ne, jen toho ne."pobledl Riku. O našem školním doktorovi tu kolovali drby, že je na chlapečky. Všichni to věděli, ale nikdy se to neprokázalo.
"Tak už přestaň lítat mezi mráčky a sleť sem k nám pozemšťanům."zasmál jsem se.
"Já nikde nelítám."obořil se.
"Ne? A o čem jsem mluvil?"pozvedl jsem jedno obočí a dal si ruce v bok.
"O Inarim?"zkoušel svý štěstí.
"Těsně vedle."chytl jsem si ho a jeho hlavu přitiskl na svou hruď. Přitom jsem nestačil zapojit druhou ruku a udělal jsem mu louskáčka.
"Ááááá….. Sasaki to bolí!"snažil se mi vysmeknout. "Proč mi furt ubližuješ."zafňukal, poposunul si brýle a udělal na mě psí oči. O jeho fialkových očích věděl jen málokdo. Těm očím se prostě odolat nedalo. Jen co jsem ho pustil, vyplázl na mě jazyk a odběhl ven ze třídy.

Mihiru
Jako každý pátek jsem šel do školy okolo deváté. Nultou a první hodinu měli holky totiž tělocvik. Jen co jsem se přezul a sundal si bundu, vpadl do šaten Riku a hledal něco ve své skřínce.
"Čau Riku."ozval jsem se, když jsem procházel kolem.
"Jé, ahoj Mihiru."usmál se na mě a vytáhl dopis, který nejspíše hledal v oné skřínce.
"Jak ses vyspal."usmál se na mě a šel se mnou chodbou pryč z šaten.
"Docela dobře, až na to že na mě Ouki skočila s tím, že chce, abych s ní šel do školky."pousmál jsem se. Svou malinkatou sestřičku jsem měl moc rád, ale ty rána, který s ní zažívám, jsou děsný. "Asi má bratrský komplex."
"Jak si to zjistil?"otázal se mě Riku nechápavě.
"Včera jsem si přivedl Daichi domů a ona se mezi nás furt cpala. Daichi to nevadilo protože má ráda děti, ale Ouki byla prostě k nevydržení."povzdechl jsem si.
"Tak ji nějak zabav."napadlo Rika.
"Jo a jak asi?"
"Třeba jí pust nějakej kreslenej film."usmál se Riku.
"A co si myslíš, že jsem udělal. Za pět minut přišla, že chce, abychom se koukali s ní."posmutněl jsem.
"Nooo…."
"Crrrrrr…."nestačil už ani doříct nějaký nápad a zazvonilo na další hodinu.
"Tak za chvíli."zamával jsem mu a odebral jsem se do třídy.

Riku
Vešel jsem zpátky do třídy a zamířil do svý lavice. Dopis jsem si položil na lavici a čekal, až se všichni postaví před učitelkou a znovu si sednou.
"Psst….Sasaki."pošeptal jsem Sasakiho směrem.
"Hmmm."zamumlal a podíval se na mě.
"Na."pošeptal jsem znovu a podal mu dopis od Inariho který mi dal včera. Asi se mu to zdálo romantický. No po pravdě bylo to romantický.
Sasaki na mě nechápavě pohlédl a otáčel dopis stále dokola. Já jsem se na něj následně zazubil a udělal jsem rukama imaginární otevření onoho dopisu. Sasakiho úšklebek mě dostával do kolen.
Jeho pohled znovu spadl na dopis a hlasité polknutí mě málem donutilo vyprsknout.

Sasaki
Viděl jsem jak se Riku sotva drží, aby nepropukl v hlasitý smích. Možná tomu přispíval můj nechápavý a zmatený pohled. Tak jo teď nebo nikdy.
Jemně jsem otevřel obálku a dopis z ní vyndal. Se zavřenýma očima jsem pomalinku rozevíral úhledně složený papír se srdíčky.

Milovaný Sasaki

Asi si říkáš, proč ti píšu dopis, když znám tvoje číslo na mobil. Ale chtěl jsem se nějak odlišit od těch ostatních lidí, kteří tě určitě otravují tolika zamilovanými zprávami.
Děkuju za hezky strávený večer. Moc se mi líbilo, jak si o mě celou dobu pečoval.
Moc rád bych si to někdy zopakoval. Ten popkorn a cola byla vynikající. Ještě líp ale chutnali tvá ústa.
PS:Ten film, na který jsme šli, jsem si stáhl do počítače. Takže kdyby si měl zájem ho znovu vidět, tak jsem jenom tvůj. \(^o^)/

Tvůj Inari

´To, to, to……to není možný. On. Taková trumpeta.´popadl jsem mobil a začal do něj psát SMS-ku Inarimu.

Sasaki: Ty můj malý blázínku. Ty seš moje jediný slunce na obloze. Nikdo jiný mě nezajímá. Zamilovaný SMS-ky od lidí mi nechodí, to jen tobě je dovoluju psát.
Moc rád bych se s tebou sešel. Co třeba sobota?´

Nečekal jsem ani pět minut a přešla mi SMS-ka od Inariho.

Inari:Sasi sobota asi nepůjde. Pan Naoki pořádá večírek. Riku ti o tom neříkal?

Sasaki:Ne, neříkal

Inari:A nevadila by neděle

Sasaki:Od teď bude neděle mým nejoblíbenějším dnem

Usmál jsem se jak poblázněná školačka a zíral na display mého mobilu.
"Sasaki…pssst…."zamumlal neodbytně Riku.
"No co?"otázal jsem se nevrle, protože mě vytrhl z mé idylky.
"What?! Translate 4 paragraph!"vyjela na mě podrážděně učitelka angličtiny.

Riku
Snažil jsem se Sasakiho nějak vytrhnout z přemýšlení. Ta škeble ho sjížděla docela blbým pohledem. Jen co Sasaki začal překládat text, oddechl jsem si. Aspoň že mu ájina nedělá problémy.
"Thank you Sasaki. It was excellent."řekla mu a dál si ho nevšímala. Sasaki má prostě víc štěstí než rozumu. Pousmál jsem se a věnoval se radši konci hodiny.

……..

"Díky."zabručel Sasaki na mě a začal si balit věci.
"Není zač."usmál jsem se a vydal se společně s ním na střechu.
"Tak co dopis."usmál jsem se na něj a sjel ho pohledem. Neušel mi tak Sasakiho zarděný obličej. "Oh, neříkej, že tě tak dostal."zasmál jsem se.
"Hej!"podíval se na mě naštvaně.
"Jo, jo já vím. Buď na Inariho hodnej. Je ho dobrej kluk."usmál jsem se omluvně a otevřel dveře.
"To víš, že budu."zasmál se společně se mnou Sasaki .
"Čau, čemu se smějete…."ozvalo se za námi.
"Íkk…."vyjekl jsem vylekaně.
"Mihiru, tohle mi nedělej."postěžoval jsem si na jeho náhlím příchodem.
"Tebe taky vyleká i sedmiletý děcko."řekl trochu znuděně a vytáhl z krabky jedno cigáro.
"Taky by ti neuškodilo něco sníst místo toho kouření!"zabručel jsem na něj a sedl si na střechu do stínu.
"Teď se chováš jako moje máti."usmál se a neřešil to.
"Riku, jak se ti vůbec vede v práci?"otázal se mě Sasaki.
"V jaký myslíš?"
"Ve vilce."řekl prostě a naznačoval mi něco.
"No, dobře."nechápavě jsem se na něj podíval.
"A nechystá se teď něco?"
"Zítra. Proč?"stále jsem na něj koukal jak na trotla.
"A proč si mi to neřekl?" odpověděl otázkou.
"Si snad moje chůva?"pozvedl jsem obočí a naklonil hlavu.
"Ne, ale díky tomu jsem vypadal trochu blbě před Inarim."svraštil obočí.
"Prosim tě…"povzdechl jsem si.
"Kdo je Inari a jaký dvě práce."otázal se nechápavě Mihiru a přeměřoval si nás pohledem.
"Ten kluk, který se líbí Sasakimu."řekl jsem, protože jsme už o něm jednou mluvili.
"Aha."
"No tak Sasaki. Inari tě má rád. Ten si o tobě nemyslí nic špatnýho."chlácholil jsem ho.
"Tím mi chceš říct, že ty o mě smýšlíš v špatným."
"Jej, nepřevracuj moje slova!"
"Béééé…."zahrál mi divadélko. No jo zase všechno při starým. Sasaki a ty jeho změny nálad. Tedy, povětšinou se mění jeho nálady jenom z veselý do dětinský. Je to s ním někdy k nevydržení. Ale to by mohl on říkat i o sobě.

…………………

Po úmorném dni jsem rovnou nasedl do černého auta a nechal se dovýst za tím mým princem.
"Riku, už si tady."usmál se na mě Inari a objal mě. "Díky za ten dopis."zatočil mě vzduchem a potom položil zpátky na zem.
"A jak teda….."zašeptal jsem mu do ucha.
"Neděle je naše."vztyčil palec a usmál se tak až na mě vycenil zuby.
"Tak si ji užijte."zasmál jsem se.
"Riku, tady nejsi na dovolený. Běž vyluxovat, vytřít, utřít prach……" začal mi Manabu diktovat, co všechno mám udělat. Zarazila mě jediná věc a to ta, že jsem měl, až to všechno dokončím zůstat v Naokiho pokoji.
Rychle jsem se tedy dal do plnění všech úkolů. Přeci jenom zítra se koná ten slavnej večírek a tak musí vše vypadat vyleštěně a nablískaně.
Nejvíc jsem si dal záležet na poslední místnosti a to Naokiho pokoji. Pamatuji si, jak mi říkal, že si sem do svého pokoje nikdy nikoho nevzal. Nikdy! Proto jeho pokoj kromě služebných může vidět jenom on. Žádná žena, se kterou chodil, tady nikdy nebyla.
A to mě uklidňuje.
Když jsem konečně douklidil poslední věc a vše naleštil, lehl jsem si do ustlané postele a hýčkal tam peřinku ve který Naoki spával. Možná bych někomu přišel jako dekofil, ale představa, že v ní ležel Naoki mi dodala sílu tuhle myšlenku zapudit. Jemně jsem zajel rukou pod polštář a nasál Naokiho vůni. Byla tak omamující, že jsem se pomalinku začal propadat do říše snů.

Naoki
Když jsem dorazil domů, vyšel jsem do svýho pokoje s tím, že už tam na mě čeká Riku. Nečekal jsem však, že bude v takové poloze. Byl stočen v klubíčku ne mé posteli a v rukách svíral můj polštář. Brýle, který vždy nosil na nosíku, už měl dávno jinde, než by měli být. Byl tak roztomilí, že jsem ho nechtěl nijak vyrušit a tak jsem ho začal pozorovat. Jeho malí hrudník zdvíhající se při každém nádechu, jemné vlásky pohupující se ve stejném rytmu a růžovoučké rtíky mě nenechali chladným. Pomálu abych nevzbudil toho mého cipíska jsem se nad něj nahnul a odhrnul mu vlasy z obličeje.
Poté jsem se zadíval na ty krásné rtíky a neodolal a musel je ochutnat. Alespoň ještě jednou si chci ukradnout jeho polibek. Jemně jsem ho přetočil tak, aby neležel schoulený, nýbrž na zádech a malinko se k němu nahnul. Připadal jsem si jako zloděj, když jsem přitiskl své rty na ty jeho. Když se tomu tak stalo projel mezi námi slabí elektrický šok a mě došlo, že mi nestačí jen jejich letmí dotek. Zlehka jsem mu sevřel spodní ret ve svých zubech a pomalinku si prorážel cestu do jeho úst. To že mi neodporoval a ani se nijak nezapojil, mě utvrdilo v tom, že ještě spí. Opatrně, tak abych ho nezbudil, jsem ho začal líbat a spojovat naše ruce. Riku ze spánku zasténal a zapojil se lehce do naší hry.

Riku
Nevnímal jsem skoro nic, avšak ten spalující dotek na rtech jsem nemohl přehlídnout. Jemně mi někdo zaplul svým jazykem do rtů a začal mi je plenit. Bylo to tak příjemný a tak jsem nechtěl procitnout do reality. Chtěl sem ještě chvíli zůstat zde. V mém snu.
Najednou jsem uslyšel někoho zasténat. Počkat to jsem byl já.

Z mých rtů se ona postava přesunula na můj krk a hruď a zanechávala mi tam svoje malá znamínka.
"Ách…"zasténal jsem hlasitěji a stále se zavřenýma očima se oddával té postavě. Má košile byla v tom snu už ta tam a ta postava se dobývala do mích kalhot.
"Počkej….."zamračil jsem se a neohrabaně chytl té postavě, zahalené v černé tmě mé hlavy, ruce. "Já nemůžu."řekl jsem tak, aby mě slyšela. To, že neodpovídala mi dávalo najevo, že chce slyšet důvod. "Já už někoho miluju."řekl jsem tiše. Konečně jsem zaslechl hlas oné postavy.
"Koho?"tázala se naštvaně a dychtivě po tom, zda to není náhodou ona.
"N….Naokiho."odpověděl jsem ji a skrčil se tak, aby mi nemohla vidět do tváře. Poté jsem ucítil, jak její hřejivé dlaně znovu zahalují mé tělo oblečením a později mizí.
"Promiň."zašeptal jsem a schoulil jsem se ještě víc.

Naoki
"Já už někoho miluju."řekl tiše jakoby se bál, že by ho někdo kromě mě mohl slyšet.
"Koho?"otázal jsem se hlasem plný bolesti a očekávání zároveň.
"N….Naokiho…."v tu chvíli jsem myslel, že vyletím radostí a začnu skákat po pokoji, či na něj skočím a umačkám ho k smrti. Nemohl jsem však nic z toho udělat. Riku stále vypadal že spí, tak jsem se s úsměvem na rtech odtáhl a oblékl mu jeho košili.

Abych na sebe nějak upozornil, přešel jsem ke dveřím a hlasitě s nimi bouchl.
"Uhmm….."zamručel Riku a nandal si svoje brýle.
"Dobrý ranko……"usmál jsem se na něj zvesela a přešel ke svojí posteli.
"Co si mi chtěl…."zamumlal ještě ze spánku a vzhlédl na mě.
"Chtěl jsem, abys nezapomněl, že zítra tě tady čekám už ráno. Oslava sice začne až odpoledne, ale ty tu musíš být ráno."
"Dobře…"zamumlal. "Stačí v devět?"otázal se mě hned poté a zadíval se mi hluboce do očí.
"V devět to je akorát."pousmál jsem se a pohladil ho po hlavě. Jeho náhlé zčervenání se mi zalíbilo.
"Už budu muset jít."řekl náhle a zvedl se z postele.
"Kam tak náhle?"otázal jsem se ho pobaveně.
"Jenom….., potřebuju už jít."neodpověděl.
"Tak už běž."usmál jsem se a plácl ho po zadečku.
"Hej, soukromej majetek!"zavrčel celý červený a vyběhl ven z pokoje.