Práce ve vilce 1.díl

Riku
"Riku, miluji tě."řekl mi můj přítel Hideki.

Ano slyšíte správně. Řekl jsem přítel. Jsem totiž gay. Hidekiho jsem poznal před 3 měsíci. Tenkrát jsem byl nakupovat a nemohl dosáhnout na moje oblíbené brambůrky. Samozřejmě jak jste již asi pochopili, Hideki mi je podal. Po tom dni jsme se potkávali čím dál tím častěji. V knihovně, v parku, na autobusový zastávce. Skamarádili jsme se docela rychle. Po čase jsme si vyměnili čísla a domlouvali si schůzky. Připadal jsem si jako poblázněná školačka. Nyní se tak cítím taky.

"Já tebe taky Hideki." Zavzdychal jsem mu do úst mezi polibky. Jeho mrštný jazyk si tvořil cestičku do mích úst a prozkoumával každičký kousek mích úst. Já jsem na to nic nenamítal a zcela se mu poddal. Mírným tlakem na hrudi mi naznačil, abych si lehl. Já hned uposlechl a dělal to, co mi naznačil, nebo řekl. Svou pravou rukou mi svlékl triko a levou se podepíral, aby na mě nesletěl. Kvůli lepšímu přístupu jsem se přizvedl a zavěsil se na jeho krk. Jak jsem tak udělal, spadli jsme do měkkých polštářů a bouchli se o sebe.
"Au…"zašeptal jsem usměvavě.
"Jo, tak ty si chceš hrát jo."usmál se na mě a začal mi nenápadně svlékat kalhoty. Když jsem si toho všiml, měl jsem je už po kolena.
"Ale, tohle by nebylo fér."zasmál jsem se a začal ho taky svlékat. Se zipem u kalhot jsem měl trošku problémy. Hideki se nad tím pousmál a rozepnul si ho sám.
"Spokojenej?"otázal se mě s chtíčem v očích. Nic jsem neodpověděl. Pouze jsem hleděl na to krásné tělo, co jsem měl před sebou.
"Riku."oslovil mě vzrušeně a přisál se mi na krk.
"Áhhh!"zasténal jsem slastí a přiložil si svou ruku k ústům. Hideki si mezitím tvořil cestičku po mé hrudi směrem k mým intimním partiím. Když mi sundal mé slipy a přejel přes můj úd prstem, myslel jsem, že vybuchnu chtíčem. To jsem ovšem nečekal tu slast, co teprve přijde. Jeho prsty totiž vystřídal jazyk, který mi přejel po celé délce údu a na špičce mi ho políbil. Mé vzdechy mu dávali jasně najevo, že se mi to líbí. Proto pokročil dál a pohltil zcela můj úd svými ústy.

"Hideki."zavzdychal jsem nahlas jeho jméno a chytl se jeho hnědé kštice. Jeho přírazy hlavou se začali zrychlovat a mé ukojení se pomalu blížilo.
"Ách…."vydechl jsem hlasitě a vyvrcholil Hidekimu do úst. Hideki to poslušně snědl a vrhl se mi na ústa. Svými prsty si to mezitím směřoval k mému pozadí a strkal jeden z nich do mé dírky.
"Hiiiii…"vypískl jsem a zaryl své prsty do Hidekiho ramen. Hidekiho slůvka mě hned utěšila a jeho ruka se začala pohybovat. Po jednom prstu přidal druhý, i třetí. Když už si myslel, že jsem plně připraven, přizvedl si mě a svým údem se zabořil do mé dírky. Můj bolestný sten mu říkal, ať počká. Počkal. Neměl přeci kam spěchat. Netrvalo to dlouho a poprvé přirazil. Hned po tom přírazu jsem hlasitě zasténal a spojil naše rty v jedno. To mu stačilo na to, aby se ve mně začal pohybovat a dovádět nás tak k pokraji blahobytu.
"Víc…."zavzdychal jsem mu do úst a zahákl se mu nohami kolem trupu. Když už jsme se blížili k vyvrcholení, vzal můj úd do ruky a začal s ním třít.
Má touha, která se ze mě vydrala na povrch, a zasténání z mé strany ho vyburcovalo k vyvrcholení do mého nitra. Po chvilkovém oddechu ze mě vystoupil a přikryl nás peřinou.
"Riku, co takhle druhý kolečko?"otázal se mě usměvavě.
"Já ti dám druhý kolečko."zapištěl jsem unaveně a hodil po něm polštář.
"No tak se nečerti."zasmál se omluvně a stáhl si mě do náruče. Já se mu hned na to zavrtal do hrudi a s úsměvem na rtech usnul nerušeným spánkem.

Druhý den ráno jsem se probudil jako první a šel udělat snídani. Jako správný přítel jsem Hidekimu uvařil jeho oblíbený vajíčka, topinku a čaj.
"Hideki, snídaně je na stole."zabroukal jsem mu do ucha.
"Ještě chvilku Riku."zahekal ze spánku.
"Žádnou chvíli! Budeš to mít studený."našpulil jsem rty a začal ho zvedat z postele. Hideki však byl moc těžký a tak jsem s ním moc nehnul.
"Už jdu, už jdu…"promnul si oči a konečně se zvedl.
"Tak se mi to líbí."usmál jsem se, líbnul ho na tvář a odcupital do kuchyně. Z ložnice jsem ještě slyšel šustění látky a zívání.
"Itadakimas!"řekli jsme společně u snídaně a dali se do jídla. Vajíčka a topinku jsme měli snězený docela rychle. Akorát s čajem to bylo horší.
"Horký!"vypískl jsem zrovna v momentě, kdy jsem upil ze svého šálku.
"Riku, dávej prosím tě pozor."pohladil mě Hideki a šel mi nalít studenou vodu.
"Děkuju."usmál jsem se jen, co jsem ji dopil. "Jo a Hideki. Dneska se mi to ve škole trochu protáhne. Máme nějakou akci a učitelé potřebují pomoct s přípravami."oznámil jsem mu.
"Dobře. Stejně mám nějakou práci."uculil se na mě, pohladil mě ve vlasech a zvedl se od stolu.
…….
"Tak já už jdu."zavolal jsem do bytu. Hideki se, se mnou přišel rozloučit a zavřít za mnou dveře. Do školy jsem to měl jen 10 minut cesty a tak jsem ani moc nespěchal.
"Riku!"zavolal někdo za mými zády.
"Sasaki."otočil jsem se za oním hlasem.
Sasaki je můj kamarád už od dětství. Hráli jsme si spolu ve školce, nastoupili společně na základku a i na střední.
"Rikuuuuuuuu, Haneko mě nechala!"postěžoval si Sasaki na svoji oficiální bejvalku.
"Vážně? Ani se jí nedivým."usmál jsem se na něj.
"Hele nebuď na mě ošklivý, měl si mě utěšit."vydechnul naštvaně Sasaki.
"No tak promiň. Bude to dobrý. Najdeš si novou holku. Hezčí, lepší…"utěšoval jsem ho s ironickým hlasem.
"Tímhle tónem mi to moc nepomůže."povzdechl si a pověsil se mi na krk. "Jak ti to vůbec jde s Hidekim? Doufám, že je na tebe hodný, nebo si ho podám!"usmál se na mě Sasaki a zatnul hraně ruce v pěst.
"Jo s tím se nemusíš trápit. Hideki a já se prostě milujeme."usmál jsem se na něj s jiskřičkami v očích.
"Jo, jo. Aspoň, že je tady někdo šťastnej."

"Sasaki támhle de Haneko."pošeptal jsem mu do ucha jen, co jsem ji zahlédl.
"Cože! Kde?!"otázal se zaskočeně.
"Támhle! Seš snad slepej?"
"Ježiš."řekl, jen co ji uviděl jít naproti nám s vysokým brunetem.
"Nemůžeme to vzít oklikou?"otázal se mě náhle.
"Ne, jdeme!"popohnal jsem ho naproti nim. Ještě abychom si to obcházeli, když je to takovej kousek před námi.

Když jsme procházeli kolem Haneko řekla něco, co mě zaskočilo. "Tak co, užili jste si to včera buzny?"zeptala se s úšklebkem na rtech a pověsila se na toho bruneta.
"Cože?"otázal jsem se zaraženě a nebyl schopen pohybu ani slova. Kam se vytratila ta hodná holka, která milovala Sasakiho a mě brala za kamaráda, i když jsem teplý?
"Vysvětlím ti to."povzdechl si Sasaki, probral mě z transu a postrčil směrem škola. "No jak začít…"řekl dlouze.
"Třeba od začátku!"vyhrkl jsem naštvaně.
"No tak jo. Jak jsem se seznámil s Haneko víš."
"Hm."přikývl jsem a poslouchal, co z něj vyleze.
"Už asi týden to mezi námi neklapalo. Říkala, že sem furt s tebou a že se už to není takový, jaký bejvalo. Včera jak už si zjistil, jsem se, kvůli tomu pohádali a ona mi dala kopačky."
"Takže je to moje vina."vydechl jsem zaraženě.
"Ježiši Riku ne, není! Je to prostě káča!"vytrhl mě z mého domnění Sasaki.
"Sasaki, promiň."řekl jsem zkroušeně se sklopenýma očima.
"Riku! Ty se za to neobviňuj! Sakra, stejně to byla přelétavá slepice!"zanadával Sasaki v momentě, kdy už jsme procházeli školní brankou. V tu chvíli jsem se prostě musel pousmát.
"Riku, Sasaki už byste měli být dávno ve třídě!"vyjekl za námi hlas naší třídní předsedkyně.
"Vždyť už jdeme…"řekli jsme znuděně a belhali se do naší třídy. Ve třídě jsme si sedli na svá místa a po příchodu učitele začala hodina.
……….
*Ding dong* ozval se zvuk ohlašující obědovou přestávku. Po tomto zvonu se třídou ozval hluk a šoupání židlí.
"Áhhh!"protáhl jsem své rozlámané tělo na židli, zaklonil při tom hlavu a zavřel oči.
"Tak jdeme?"zeptal se mě Sasaki a položil mi svůj oběd na hlavu.
"Jup."usmál jsem se, zvedl se od svého stolu a se svým obědem odcházel na střechu školy. Sasaki a Mihiru mi byli v patách.
Mihiru je o rok starší nežli mi. Nastoupil k nám na školu, až tento rok. Prý kvůli práci jeho rodičů. Stěžoval si.

Vystoupali jsme po schodišti, až ke dveřím s nápisem vstup zakázán a otevřeli si je náhradním klíčem. Tento klíč mi daroval jeden můj starší spolužák, který se tam chodil ulejvat.
"Mihiru? Děje se něco?"otázal jsem se svého, až nadmíru tichého kamaráda.
"Ne, jen sem se trochu zasnil."odpověděl mi s úsměvem.
"Chceš?"otázal se mě Sasaki, když si zapaloval jednu z cigaret.
"Víš, že nekouřím!"vynadal jsem mu a otevřel svůj bento. ´ňam, ňam´oblízl jsem se sliny, jen co jsem pohlédl na svůj obídek.

"Sasaki, nemůžeš si sednout jinam!"vyhrkl jsem naštvaně na Sasakiho. Kouř z jeho cigarety mi totiž už dosti vadil.
"Ty naděláš."protočil oči v sloup a sedl si o kus dál. "Spokojenej?"otázal se pobaveně.
"Jo."našpulil jsem rty a pokýval hlavou.
Celou přestávku jsme prokecali a projedli. Mihiru a Sasaki se dali do debaty, ohledně kapely, o který jsem neměl ani tucha, že existuje. Taky jsem si to potom pěkně slízl. No jo hold nebrouzdám každou chvíli na netu.
*ding dong* ozval se signál oznamující nám konec přestávky. S nadávkami a znuděnými obličeji jsme se tedy vrátili do svých tříd.

Tuto hodinu jsme měli našeho třídního a tak nám na jejím začátku řekl, s čím mu budeme po vyučování pomáhat. Lidi ze třídy se to samozřejmě snažili prodloužit, ale náš třídní je neoblomný. Hned po domluvení toho, co nám chtěl říct, nám zadal příklady na vypočítání a postupně si nás vyvolával k tabuli. Někteří mí spolužáci s tím měli problémy. No kdo by se jim nedivil, když se vůbec nepřipravujou na hodiny a myslí si, že nějak prolezou. To já jsem jejich opakem. Na hodiny jsem vždy připraven a skoro nic mě nedokáže rozhodit. Škola mi prostě jde a to se některým nelíbí. No možná se jim nelíbí ani můj vzhled. Oproti ostatním klukům ze třídy, jsem malí a pohublí. Mé vlasy mají černou barvu a své oči si zakrývám ošklivými brýlemi. Každej se díky mému vzhledu divý, že jsem si dokázal někoho najít.
"Tak zase jsme nic nestihli!"řekl nám učitel na konci hodiny a propálil nás očima.
S tímto zvonkem se žáci začali balit a snažili se bez ohledu na učitele zdrhnout ze třídy.
"Kam ten spěch?!"otázal se jich, přísným hlasem.
"No…, domů?"zkusil to jeden z nich.
"Nikam nepůjdete! Dneska máte práci!"připomenul jim a poslal je zpátky na místa. Potom nám rozdal práci a sám se pustil do té své.

……….

"Děkuju vám za pomoc. Teď už můžete jít."poděkoval nám a rozloučil se s námi. Ke skříňkám jsme došli vcelku klidně, přezuli se a vyšli ven ze školy.
Před školou jsem se ještě rozloučil se Sasakim a šel městem domů.
Když jsem procházel kolem osvětlených budov, nahlížel jsem na jejich krásné výlohy. Byla tu spousta oblečený, nový techniky, restaurací a hotelů. Svůj byteček jsem měl dokonce cestou kolem luxusního hotelu MegaKomui. Jezdívali do něj nejen celebrity, ale také bohatší zamilované páry. Prý tam člověk zažije nejúžasnější noc v celém, svém životě. Pousmál jsem se.
"Hideki…"zapištěl kluk s červenými vlasy od dveří hotelu. To co jsem uviděl, mi vyrazilo dech.
"Mitsu!"zakřičel šťastně můj Hideki a vrhl se tomu klukovi kolem krku.
"Hideki, kde si tak dlouho byl? Chyběl si mi."řekl mu ten kluk. Hideki se na něj podíval tím svým neodolatelným pohledem, vtáhl si ho do náruče a něco mu zašeptal do ucha. Kluk se hned na to usmál a už, už si ho táhl do hotelu.
´Sakra. Co se to děje? Kdo to je? Hideki proč?....Ne je to jenom nedorozumění.´zaklepal jsem hlavou abych vymanil své myšlenky z hlavy. Na nic jsem nečekal a vydal se rychlými kroky směrem k hotelu.
Když jsem vstoupil do dveří, po Hidekim a tom klukovi se slehla zem. ´sakra´zanadával jsem a přešel k recepci.
"Prosím, hledám tady svého přítele. Mohla byste mi říct jeho číslo pokoje?"otázal jsem se staré recepční.
"Bohužel nemohla!"odpálkovala mě dvěma slovy.
"Proč? Říkám vám, že to je můj kamarád!"vyjel jsem na ni.
"Protože jsem to řekla a teď už běž, zacláníš!"vyjela na mě a popostrčila mě od recepce pryč.
´Musím se tam nějak dostat.´napadlo mě jediný řešení. Nějak ji odlákat a nakouknout jí do počítače.
Jak jsem plánoval tak jsem udělal. Ve chvíli kdy zahlédla transparent se zlevněným kafem, se vypařila z recepce a šla si pro jeden šálek. Já využil té chvilky nepozornosti a vkradl se jí do databáze.
"Pokoj č. 420 Mitsu Kouki."přečetl jsem. Došlo mi, že to bude ten kluk, se kterým Hideki odešel dovnitř, protože jiný Mitsu tu nebyl. Rychle jsem popadl náhradní svazek klíčů a vypařil se k výtahu. Ve výtahu stál nějaký chlápek a čekal, jaký patro si vyberu. Nevěděl jsem jaký to je patro a tak jsem mu pouze řekl číslo pokoje. On to nekomentoval, zmáčkl 17 patro a vyvezl mě skoro až nahoru. V 17 patře jsem vystoupil a začal hledat onen pokoj. Když jsem ho našel přindal jsem svou hlavu na dveře a snažil se něco odposlechnout. Nic jsem neslyšel a tak jsem radši zvolil druhou možnost. Pomalu jsem odemknul dveře a nahlédl dovnitř. Vzdechy co se nesli bytem, mě zarazili. Se zatajeným dechem a roztřeseným tělem jsem šel za těmi zvuky. To co jsem ale uviděl, mi žalem rozlomilo srdce. Hideki stál polonahý a rozdával si to s tím klukem na stole.
"Hideki."vydechl jsem zlomeným hlasem a nechal stékat své slzy po mé tváři.
"Riku….."stočil na mě Hideki svůj pohled.
"Proč?"zajíkl jsem se slzami a rozklepal se po celém těle. Ten parchant se na mě pouze pousmál, řekl "Proč? To je snadný. Tady Mitsu je bůh sexu. Ty si vydržel jedno kolo a už si nemohl." a znovu přirazil. Mitsu pod tím návalem vzrušení popohnal Hidekiho a začali to dělat přímo před mýma očima. Na mé city nebrali ohled. Mé nohy se mi podlomili a má mysl nedokázala pochopit, co jsem udělal špatně.
"To si se mnou byl jenom pro to, aby sis…."nezmohl jsem se dokončit větu.
"Hahahaha…"uslyšel jsem smích Hidekiho. "To sis myslel, že tě miluju? Vždyť se na sebe podívej!" Vysmál se mi do očí a pokračoval. "Víš co je nejlepší?"otázal se s úšklebkem na tváři. "To jak si vzdychal ´vííííííííc´….., hahaha."zachechtal se a znovu nabodnul toho kluka na svůj úd. Ten kluk se na mě díval stejným pohledem jako Hideki a smál se nad mým neštěstím. Už jsem to nemohl déle snášet. Rychle jsem se zvedl ze země, vyskočil na nohy a rozutekl se na chodbu.
Výtahem jsem jet nechtěl a tak jsem vzal raději nouzové schodiště. Schody jsem doslova bral po třech a modlil se za to, aby to, co se dneska stalo, nebyla pravda.
Když jsem doběhl do přízemí, nezajímal mě hnusný pohled recepční, ani nic jiného. Chtěl jsem pouze vypadnout. A to se taky stalo. Rychle jsem doběhl ke dveřím a nehledě na ostatní lidi jimi proběhl do nočního ruchu. Díky slzám, které jsem měl v očích, jsem neviděl moc na cestu a tak jsem se ani nedivil, když jsem smetl s sebou na zem nějakýho chlápka.