Pomsta vs. Láska 04 ( ItaSakuSasu)

Další den když jsem vstala? Nemohla jsem se skoro hýbat, nevím čím to bylo asi jsem to trochu přehnala včera, když jsem ještě trénovala sama. Pak mi někdo zaklepal na dveře.
„ Dále“ řekla jsem.
„ Ahoj, jen jsem se chtěl podívat, jestli, jsi už vzhůru. Itachi? Blesklo mi hlavou.
„ Ehm jo, akorát, jsem vstala“
„ Fajn….“ A nastalo trapné ticho. „ Tak ja na tebe počkám v hale.“
„ Dobře,“ a furt tam stál a furt tam stál až sem cítila, že jsem se začala červenat.
„ Můžu se obléct?“
„ Ehm jo promiň jasně.“ Zavřel dveře a odešel.
„ Bože takhle trapně mi nikdy nebylo“ trošku jsem se divila, že jsem to řekla nahlas, ale co stalo se no. Rychle jsem se oblékla a vyrazila do haly. Itachi tam stál a vypadal jako by nad něčím neustále přemýšlel. Pak si mě všimnul.
„ Sharinganu nic neunikne, co?“ zeptala jsem se.
„ To teda ne“ usmál se na mě. On se usmál? Bože a jak je podobný Sasukemu, když se směje, ne teď na to nemohu myslet.
„ Tak můžem jít trénovat?“
„ Jasně jdem“
„ Ehm. Můžu tě o něco poprosit?“
„ Podle toho o co“ a udělal úšklebek, na což jsem se musela usmát.
„ Mohli by jsme se obejít dneska bez Mangekyou Sharingan. Já chci zítra chodit, prosííím.“ Itachi se začal nehorázně smát, až přiběhl Tobi.
„ Wow, co jsi mu řekla? Todle jsem nedokázal ani já.“
„ J-á nic neudělala, vážně!“ a hned v tu chvíli se Itachi uklidnil a tvářil se jako vždy.
„ Fajn, tak jdeme?“
„ Jo, jasně“
Celý trénink probíhal skoro jako minule, většinou jsem dostávala na frak já, což je, velmi pochopitelné. Vždyť jedině vlastník Sharinganu má šanci porazit jiného vlastníka.
Při boji, jsme se pár krát dostali tělo na tělo a mě se vždy rozbušilo srdce, jako bych měla arytmii, nechápala jsem to, až teď si uvědomuji co se stalo, něco co jsem neplánovala a hlavně co jsem nechtěla, aby se stalo. Věděla jsem, že tomu nebudu dlouho vzdorovat, i kdybych chtěla. Trénink skončil a já byla ráda, že můžu normálně chodit.
„ Asi půjdu něco, ukradnout do kuchyně, jsem hladová…. Ehm nechceš jít s mnou?“ snažila jsem se mu koukat do očí a bylo to celkem těžké, viděla jsem, že váha, že ho něco táhne k tomu, aby šel, ale jsou tam i pochyby.
„ No víš... já ještě..“ pak jsem ho přerušila. „ Prosím,“ udělala jsem na něj psí oči.
„ Fajn, ale budu tam jen chvilku“
„ To mi stačí“ mrkla jsem na něj. „ Bože co to dělám,“ říkala jsem si v duchu.
Vešli jsme do kuchyně, kde byl Tobi, Deidara a Konan. Tak se Tobi hned ujal slova.
„ Ááá tady je náš páreček“ Itachi i já jsme zmrzly na místě, Konan dala Tobim panví po hlavě, čemu se začal smát neskutečně Deidara a já nakonec taky.
„ Moc vtipné!“ podotkl Itachi s kamenou tváří. Pak si vzala Konan.
„ No tak kluci už vypadněte, jste tu celou dobu, za chvíli nebudeme mít co jíst!“
„ Ale Konan, nebuď tak zlá!“ odpověděl jí Deidara.
„ Já zlá? Nikdy! A teď VEN!!!“ oba dva mašírovalo ven, my jsme si s Itachim sedli ke stolu, všimla jsem si, že Konan taky odchází, a když odcházela všimla jsem si, že na mě mrká. Moment nemůže nic vědět, nebo jo? Teď jsem byla fakt v depresi!
„ Co si dáš?“ zeptal se Itachi.
„ Ehm asi jen nějaké ovoce, hlad mě už celkem přešel.“
„ Aha“
„ Ty si něco dáš?“ zeptala jsem se nestraně.
„ Asi ne.“
„ Jo…“ vzala jsem si mezitím pomeranč a loupala ho na stole.
„.. Itachi, proč jsi nakonec skončil u Akatsuki?“
„ Proč to chceš vědět?“
„ Jen mě to zajímá, fajn potom, co jsi vyvraždil, skoro celý svůj klan, taky nevím, co by dělala, ale jen mě zajímá proč, Akatsuki, a proč jsi vůbec vyvraždil svůj klan,.“
„ Nechceš vědět, ještě něco?“ zeptal se sarkasticky .
„ Promiň asi jsem to hodně rychle vybalila ,co?
„ Myslíš?“
„ Promiň“ sklopila jsem hlavu, cítila jsem se trochu provinile.
„ V pohodě, jen nevadilo by ti popovídat si o tom jindy? Už se Stmívá a já jsem celkem unavený a myslím, že ty by sis taky měla odpočinout“
„ Asi máš pravdu hodila jsem zbytky do koše a šla jsem pryč z kuchyně.
„ Doprovodím tě,“ trošku jsem se zasekla, ale nemůžu z toho nic dedukovat.
„ mm, díky“ usmála jsem se na něj. Šli jsme celkem pomalým krokem po chodbě, ani jeden z nás neřekl nic neřekl, byla jsem celkem ráda, ale zase sem si snim moc ráda povídala, byla jsem vždy tak v klidu v jeho přítomnosti, ale najednou mi vždy buší srdce tak, že se divím, že mi nevyskočilo z hrudi. Ani jsem si to neuvědomila, ale blížili jsme se k mému pokoji.
„ No tak to je můj pokoj.“ Usmála jsem se na něj.
„ Jo.. ehm jasně“
„ Děkuju, že jsi mě vyprovodil.“
„ Není zač“ dlouho jsme se na sebe dívali z očí do očí. Cítila jsem mezi námi něco jako elektrické jiskření, nevím jistě co to je, ale je to velmi impulzivní, moje srdce mi říkalo ať se k němu přibližuju, ale moje mysl mi to zakazovala, ale na konec zvítězil hlas srdce. Blížila jsem se k němu mezi našimi obličeji bylo jen par centimetrů. Pak jsem ho políbila.
„ Todle není nejlepší nápad“ řekl Itachi.
„ Mám přestat?“
„…Ne… Jen jsem řekl, že to není nejlepší nápad“ Dal mi ruce kolem pasu a pak jsem slyšela někoho za rohem, tak jsem otevřela dveře o mého pokoje.
„ Měli by jsme se zdekovat“
„ Jo asi jo“ vzal mě do náruče a odnesl na postel. ( zbytek si domyslete  )
Líbal mě nejdříve na rtech pak přejel přes krk nakonec mi sundal oblečení a já jemu. Bylo to jako sen, o kterém jsem věděla, že bohužel skončí, ale chtěla jsem si tudle chvíli užít. Přejížděl mi rukama po celém těle.
„ Už jsi někdy….?“
„ Ehm ne… ještě nikdy“ v tu chvíli jsem byla ráda, že tam je tma, musela jsem být rudá jak rak, nepřemýšlela jsem moc nad tím, že je to moje poprvé, jen sem věděla, že ho chci jak fyzicky tak psychicky.
„ Aha.. neboj, budu něžný.“ A políbil mě na pupík.
„ Děkuji“ pak přejel jazykem až nahoru zpět k mým rtům.
„ Můžu?“ zeptat se Itachi. Trošku hlasitěji jsem polkla, ale řekla jsem si, že todle je perfektní a jsem ráda, že je to sním.
„ A-ano,“ cítila jsem menší bolest, když do mě Itachi vnikl, ale nebyla tak velká jako ta vášeň, co jsem kdy cítila, po pár minutách jsme už oba těžce oddychovali a zanedlouho Itachi i já jsme vyvrcholili, byla to nespoutaná vášeň, bylo to něco uplně nového. Věděla jsem, že to není nejlepší nápad, ale byla jsem šťastná a to bylo pro mě teď také důležité hlavně to, že už jsem nebyla sama.
Ráno jsem se Itachim probudila v náruči, cítila jsem tep jeho srdce, bylo to tak uklidňující, tenhle pocit jsem si chtěla pamatovat navždy. Otočila jsem se na něj byl tak nevinný, když spal, nedokázala jsem si představit jak někdo takový mohl zabít celý svůj klan, své rodiče, příbuzné. Pak jsem ho políbila. Hned otevřel oči a polibky opětoval.