Polibek deště 07

RYUU
„Takže něco s vanilkou nebo jahodami. …. Hmmm, tenhle by šel.“ Mluvil jsem si pro sebe, když jsem hledal na internetu dort nebo zákusek, který bych mohl Kimovi upéct.
Zvedl jsem se a šel se podívat do kuchyně, jestli má všechno co budu potřebovat. Otevřel jsem lednici. Byla plná, ale vypadá, že to co potřebuju, tam není. Začal jsem hledat. Asi po pěti minutách přerovnávání jsem konečně našel tvaroh, mléko i vajíčka. Ted ještě najít cukr mouku a hlavně jahody nebo vanilku. ¨
Už mám všechno připravené. Našel jsem jak vanilku, tak jahody. Nakonec jsem se rozhodl, že to bude koláč s jahodami. Dal jsem se do přípravy těsta. Odvážil jsem požadované množství mouky, cukru, přidal vajíčka a mléko. Když bylo těsto hotové, tak jsem si uvědomil, že nemám žádnou formu, do které bych ho mohl dát. Začínal jsem se proklínat, že jsem se nezeptal včera Kima, kde co je. Protože ať jsem se snažil, tak jsem našel jenom jeden plech, ale mám strach, aby mi tvaroh nepřetekl. No budu to muset risknout.
Těsto jsem naskládal na plech a na něj nalil rozšlehaný tvaroh s vajíčkem, jahodami a cukrem. Měl příjemnou načervenalou barvu.
Chodil jsem ho kontrolovat snad každých 5 minut, jestli tvaroh v troubě nepřetéká, naštěstí vydržel. Když byl hotový, krásně voněl po jahodách. Než přijde Kim, tak bude tak akorát vychladlý.

„Jsem doma.“ Zaslechl jsem ode dveří přesně ve dvě hodiny. Já jsem seděl na mé „posteli“ a četl si Tvář toho druhého od Kóbe Abe.
„Ty jsi vážně něco upekl, že to tu tak voní?“ ptal se Kim a hned se hrnul do kuchyně.
„Je to jenom obyčejné, ale snad ti bude chutnat.“ Už stál u talíře a jedl první kousek.
„Hmm… Máš to vážně dobré.“ Usmál se na mě.
„ Díky, jsem rád, že ti chutná.“ Oplatil jsem mu úsměv.
„Našel jsi všechno, co jsi potřeboval? Mě včera nenapadlo ti ukázat, kde co je.“ Ptal se trochu provinile.
„Jenom mi dalo zabrat najít něco, v čem bych to mohl upéct.“
„Ale poradil sis…. Navíc, když jsem se jednou pokoušel péct, zničil jsem moji jedinou formu a od té doby jsem nekoupil novou, myslím, že nastal čas na další.“ Možná se mi to zdálo, ale myslím, že zčervenal. Občas mi připadá jako dítě. Pořád se usmívá, má dobrou náladu, jeho pocity jsou tak lehce čitelné. On je prostě roztomilý. I teď, když jí, tak u toho vypadá jako dítě. Má takovou radost z obyčejné buchty, ale pro mě to moc znamená. Vidět ho jak, má radost z něčeho co jsem udělal. Je krásný a roztomilý, když se směje, raduje, je v rozpacích. Prostě ať dělá cokoliv, je v tom půvab. Řekl bych, že je mnohem lepší než Momo. Ted vlastně ani nechápu, jak jsem ho mohl mít rád. Ted když jsem poznal Kima, je to jiný, ale nemůžu na sobě nechat znát, že bych k němu mohl něco cítit. Nechci, aby mě vyhodil nebo se nějak vylekal.
„Někdy zkusíme něco upéct spolu.“ Navrhnul jsem mu.
„ Já budu spokojený, když se budu dívat. To mi ke štěstí stačí.“ Už jedl druhý kousek.
„Mohl by ses to naučit. Já tu nebudu věčně, abych ti pekl.“
„Jenomže já se to prostě nenaučím, tohle neumím. Vypadá to, že tu budeš muset zůstat.“ Zase se trochu červená. Co to s ním dneska je? Takhle se chovat jsem ho ještě neviděl.
„Když budeš mít nejlepšího učitele, tak se to naučíš.“ Díval se do talíře s kousky buchty a dlouho nic neříkal. Já se zase vrátil ke knize, když mě vyrušil.
„Měli bychom zajít pro tvoje věci.“ Díval se na mne s vážným výrazem ve tváři.
„ Jo, to asi měli…“ Povzdychl jsem si a zvedl se z pohovky.
„ Tak jdeme….“ Pronesl smutně a šel za mnou do síňky.

***
„ Tak tady bydlí?“ zajímal se Kim, když jsme stáli u dveří mého bývalého bytu a čekali, až nám je otevře.
Ani jsem mu nestačil odpovědět a z dveří vyšel Kim, oblečený jenom v kalhotách. Musím uznat, že tělo má opravdu krásné, ale…. Není to Kim.
„Ale, ale, kdopak to přišel? Chceš se vrátit?“ díval se na mě pohrdavě stejně jako na Kima.
„Jdu si pro věci.“ Odpověděl jsem mu chladně.
„ A na to musíš mít bodyguarda? Navíc, proč si seš jistej, že jsem je nevyhodil?“
„ Co bys měl z toho, že bys je vyhodil. Musel by ses namáhat je sbalit a to by se ti nechtělo, tak mě pro ně pust.“ Pousmál a ustoupil nám z cesty. Nemyslel jsem, že to půjde tak rychle, i Kim vypadal poněkud překvapeně. Zamířil jsem do svého bývalého pokoje a pohled na něm mě docela překvapil. Nic se v něm nezměnilo, nic se nepohnulo. Myslel jsem, že když bude Momo zuřit, tak si to půjde vybít na mých věcech.
„Měl jsi to tu hezký.“ Pochválil mi pokoj Kim.
„Díky“ vtáhl jsem dvě cestovní tašky a kufr a začal s balením. Kim si ode mne jednu vzal a dával do ní moje oblečení. Momo stál mezi dveřmi a pozoroval nás.
„V koupelně moje věci taky zůstali?“ otočil jsem se na mého bývalého spolubydlícího.
„Jo.“ Ted neměl v tváři žádný výraz.
Zvedl jsem se a zamířil ke koupelně. Když jsem ho míjel. Zašeptal jsem „To se divím.“ Vypadal trochu zaraženě, ale šel do koupelny za mnou. Když jsme tam vešli, zavřel za námi dveře. Tohle nevypadá dobře.
„Máš s ním něco?“ upíral na mě svoje tmavé oči. Překvapivě v nich nebylo pohrdání nebo výsměch. Nedokážu říct, co se mu v nich odráželo.
„Do toho ti nic není.“ Řekl jsem mu klidně a nezúčastněně. Nechápu, proč se ptá.
„ Jestli jo, tak se divím, protože můj brácha není na chlapy. Navíc, to jsi na mě tak rychle zapomněl.?“ Začal se pomalu přibližovat a stále mluvil. „ Neříkal jsi náhodou, že mě máš hodně rád?“ to už stál ode mne asi na 20 centimetrů. Tím jak se přibližoval, mě natlačil zády na zeď a prakticky zatarasil cestu, abych mohl odejít.
„Copak, neumíš mluvit?“ Chytnul mi ruce, zvedl nad hlavu a pevně je sevřel ve své. Nemohl jsem s nimi hýbat. Pokusil jsem se pohnout tělem, ale on se na mě stačil přitisknout. Rty se mi skoro dotýkaly ucha.
„Líbí se ti to?“ zašeptal mi do něj. Znělo to tak úlisně. Pokusil jsem se pohnout rukama nebo tělem. Nějak se vyprostit, ale on mě sevřel ještě víc.
„Copak, copak? Tobě se to nelíbí? Odkdy to nechceš?“ volnou rukou mi zajel pod triko a začal mě líbat na krku. Pomalu postupoval k ústům. Rukou už dráždil moje bradavky. Ale nelíbilo se mi to, hnusilo se mi to. Chtěl jsem být pryč. On mě nepřestával hladit a líbat na rty. Ted jsem měl v puse i jeho jazyk. Zvedal se mi žaludek. Když jsem sevřel rty. Přestal mě líbat a zase mi zašeptal do ucha.
„Není to to, co jsi nedávno chtěl? Copak se ti to nelíbí?“ rukou sjížděl dolů, po hrudníku na břicho až byla za lemem trenek.
„Vážně se ti to nelíbí…. Ale ale…“
„Přestaň!“ konečně jsem se vzpamatoval a byl schopný promluvit. Začal jsem s sebou házet a pokoušel se dostat z jeho sevření.¨
Z druhé strany dveří se ozval Kim: „Nejste tam nějak dlouho co tam dě-„ Otevřely se dveře. Překvapeně na nás zíral. Když se vzpamatoval, přistoupil k Momovi a odtáhl ho ode mne.
„Co to k sakru děláš?!“ rozkřikl se na něj Kim. Vypadal dost naštvaně.
„Kdybych to udělal před pár dny tak se na mě nedočkavě vrhne. Co se to s tebou stalo?“ už se zase díval na mě. Ted ne agresivně, pohrdavě ale překvapeně a ublíženě. Vzal jsem si věci a prošel kolem něj ke dveřím, kde jsem se na něj ještě otočil a odpověděl.
„Prozření kamaráde, prozření.“ Kim stál u vchodových dveří, kde byly připraveny všechny tašky.
„ Počkej, já si ještě pro něco zajdu.“ Zapomněl jsem na kreditku, kterou jsem si schovával na horší časy.
„Dobře…“ povzdech si
Vešel jsem do pokoje. Chvíli jsem tam jen tak stál a rozhlížel se po mém bývalém domově. Vzpomínal jsem, když jsem uslyšel, jak Momo mluví s Kimem. Zvědavost mi nedala, stoupl jsem si ke dveřím a poslouchal, o čem se baví.
„Ty seš vážně na kluky jo?“ Vysmíval se mu Momo.
„To ti může být úplně jedno bráško.“ Usmál se na něj povýšeně Kim.
„Řekl bych, že jsi. To je hezký, já mám teplýho bráchu…. „ Povýšenost mu Momo oplatil.
„Ty máš co říkat. Co to bylo před chvílí?“ všiml jsem si, že Kim je větší skoro o půl hlavy.
„Jenom jsem mu ukazoval něco, co ty nikdy neuděláš.“ Odpověděl Momo s pohrdáním v hlase. Kim na to nic neříkal, jenom se na něj pobaveně díval.
„Proč sis ho k sobě nastěhoval?“ Zajímal se zase Momo
Kim se usmál, sklonil se k němu a ztišil hlas. „Možná proto, abych mohl dělat to co ty před chvílí.“ Momo na něj nevěřícně zíral, nebyl schopný slova. A já taky ne. Nejspíš to řekl, aby mě chránil ale stejně. Tohle bych do něj nikdy neřekl. V tu chvíli mě zaplavil pocit vděčnosti a ještě jeden, který nedokážu popsat. Právě teď bych ho chtěl obejmout…..
Vzal jsem kreditku z falešného dna ve skříni a vyšel z pokoje.
„Můžeme jít?“ ptal se Kim.
„Už jo. Sbohem.“ Otočil jsem se na Momo, který byl ještě vyvedený z míry. Kim mu nic neřekl a já za námi zavřel dveře. Od teď ho už nikdy nemusí m vidět.
Zamířili jsme k výtahu. I když to bylo jenom 2. Patro, s těmi taškami by se nešlo dobře po schodech. Dneska jedu výtahem podruhé a určitě ne naposledy. Než dojel, Kim promluvil.
„Tak prozření jo?“ Výtah dojel a oba jsme nastoupili.
„Asi jo.“ Odpověděl jsem, stisknul stopku a výtah se zastavil. Kim se na mě překvapeně podíval, ale to už jsem stál těsně u něj. Ruce jsem měl opřené o zeď u jeho hlavy. On byl vyděšený a překvapený. „ Takže sis mě k sobě nastěhoval, abys mohl dělat „tohle“, jo?“ Sehnul jsem se mu k obličeji. Ale on uhnul a odvrátil hlavu na stranu. Tím si odkryl kus krku, kam jsem ho políbil. Zachvěl se a vzdychl. Rty jsem se mu přiblížil k uchu a zašeptal jsem: „ Nikdy bych ti neublížil, ani neudělal nic, co bys sám nechtěl, nemusíš se bát.“ A odstoupil jsem od něho. V očích měl emoci, kterou jsem nedokázal identifikovat mísící se s překvapením a neuvěřitelností.
„Promiň. Nevím, co to do mě vjelo. Doufám, že jsem tě nějak nenaštval a nevyhodíš mě.“ Pomalu mi dochází, co jsem udělal. Ale když mě začal tak moc přitahovat. Ale nemůžu mu ublížit. Nikdy. To bych si v životě neodpustil. On je člověk, kterého nechci nikdy zradit a zklamat.
„ Nevyhodím tě. Ale už to nedělej. Víš, jak jsem se lekl, ty pitomče?“ stiskl stopku a výtah se rozjel.
Celou cestu domů ani jeden z nás nepromluvil.

KIM
„Zítra ti uvolním komodu, aby sis tam mohl dát věci.“ Řekl jsem mu, když jsme přišli do obýváku a on si položil tašky vedle gauče.
„Moc děkuju.“ Pořád vypadal zahanbeně. Asi se stydí, za to co udělal ve výtahu. Myslím, ale že mě to rozhodilo víc než jeho. Ten pocit kolem žaludku byl tak silný, srdce mi bylo jako o závod a když mě políbil na krk…. Překvapivě, bylo to příjemné. Ještě teď jsem úplně mimo. Slíbil, že mi nikdy neublíží. Doufám, že to myslel vážně. Protože já nechci, aby mi nějak ublížil zrovna on, jako já bych nikdy neublížil jemu. Také slíbil, že už to nikdy neudělá, pokud nebudu chtít…. Ale co když já chci, co když budu chtít? Jak mu to mám dát najevo? Ne! To není správné! Samozřejmě, že nikdy nic podobného nebudu chtít! Zatřásl jsem hlavou, abych zapudil myšlenky, které mám v hlavě poslední dobou tak často. A nejsem z toho nadšený….
Došel jsem do kuchyně, vzal si tác s buchtami, které upekl a šel do ložnice, kde jsem měl i malou pracovnu.
„Jdu si dodělat ještě něco do práce, tak si pust třeba televizi nebo… prostě se ti chovej jako doma.“ Oznámil jsem mu.
„ Rád bych si půjčil nějakou knížku, jestli ti to nevadí.“ Podíval se na mě, v očích měl stále stud.
„Mě to nevadí. Všimnul jsem si, že máš jednu rozečtenou, co čteš? Myslím, že to je Kóbe Abe, ale nejsem si jistý.
„ Kóbe Abe – Tvář toho druhého“
„ Dobrá volba, jedna z mých nejoblíbenějších. Tak já si to jdu dodělat do práce.“ Usmál jsem se na něj a vyšel ze dveří. On mi úsměv opětoval, zvedl se a došel do knihovny pro knihu.
****
RYUU
Když jsem si vytáhl knihu z knihovny, šel jsem si lehnout do postele. Dneska jsem neskutečně unavený, tak si budu číst jenom chvilku a půjdu spát. Dneska je pátek a příští týden už musím do školy. Jsem rád, aspoň tady nebudu tak často a Kim mě nebude moc vídat. Pořád se stydím za to, co jsem udělal ve výtahu. Nebylo to správné. Určitě mě teď nenávidí. Cítím se tak provinile, že se bojím mu jenom podívat do očí. Musím nad tím přestat přemýšlet.
Nalistoval jsem si stránku, kde jsem dopoledne skončil se čtením a pokračoval. Vydržel jsem si číst docela dlouho, než se mi začala klížit víčka. Ale právě jsem v části, kdy je to zajímavé, tak to dočtu. Musím to překonat, protože mě opravdu zajímá, jak to dopadne.

KIM
„Ty jsi ještě vzhůru?“ Promluvil jsem z chodby na Ryua, když jsem viděl, že se u něj ještě svítí. Ale nikdo mi neopověděl. Když jsem vešel do kuchyně s prázdným tácem v ruce, už pravidelně oddychoval. Na hrudi mu ležela rozečtená knížka. Přešel jsem potichu k němu, opatrně mu ji vytáhl z pod ruky. Vzal jsem deku, kterou měl u nohou a celého ho přikryl. Ještě chvíli jsem zůstal u postele a pozoroval ho. Jeho výraz ve tváři…. Je tak krásný, když spí. Jakoby všechny starosti, trápení a bolest vyprchaly a jemu zůstala čistá, neposkvrněná tvář. Vypadá skoro jako anděl… zase Ten pocit. Srdce mi bije rychleji a navíc mě zaplavila touha ho obejmout…. Možná dokonce políbit…. V hlavě mi zazněla jeho slova „… nikdy neudělám nic, co bys sám nechtěl ….“
„Ale co když chci….“ Zašeptal jsem, když jsem se zvedal k odchodu. Pohled na něj ve mně vyvolával lítost a melancholii z toho, že ho nikdy nebudu moc mít, protože….. protože je muž…. Protože to není správné…. Ale co když ho miluju.
Došel jsem do ložnice, lehl si na postel a zavřel oči. Usínal jsem s myšlenkou na výtah, na jeho andělský obličej, na to, že jsem v tom až po uši a nevím, jak se z toho dostat.