Polibek deště 06

RYUU
Vzbudil jsem se zrovna ve chvíli, kdy Kim zajížděl autem do garáží. Byla už tma, ale garáže byly dobře osvětleny. Vypadá to, že bydlí v paneláku.
„Už jsi vzhůru. To je dobře, protože ty se budíš strašně špatně.“ Usmál se na mě, když si všiml, že jsem už vzhůru.
„Ty bydlíš v paneláku?“
„Ano a popravdě, můj byt není moc veliký a navíc mám jenom jednu ložnici, takže jeden z nás bude muset spát na gauči, ale je pohodlný a veliký, takže klidně tam budu spát já.“ Vypadá, že jsem ho uvedl do rozpaků. Překotně vysvětloval, jak bydlí.
„Aha. Já si hned zítra začnu hledat nové bydlení, abych ti nepřekážel, a na tom gauči budu spát já. Je to tvůj byt, tvoje postel a já ti ji nechci brát.“ Zatímco jsem to říkal, rozepínal jsem si pás a potom vystoupil z auta.
„Jak už ti mám vysvětlit, že mně nebudeš překážet nebo obtěžovat. Hledání nového bytu ti zakazuju. Jsem rád, že už nebudu muset být sám.“ Podával mi tašky z kufru.
„dobře….“ Odpověděl jsem plný rozpaků a vděčnosti. Vzal si ode mne dvě tašky a zbývající dvě mi nechal. Šli jsme směrem k výtahu. Když přijel a my jsme nastoupili, Kim zmáčknul knoflík pro 22. poschodí. No, doufal jsem, že bude bydlet někde níž, protože výtahy ani výšky nejsou moje silná stránka. Mám co dělat, abych se cestou nahoru nezbláznil z toho stísněného prostoru. Dokonce jsem rád, že Kim nic neříká, protože bych nebyl schopný smysluplně odpovídat. Musím se soustředit na to, abych na sobě nedal znát strach narůstající s každou sekundou. Doufám, že aspoň v bytě nebude moc oken, kterými bych viděl tu výšku. Výtah sebou konečně cuknul na znamení cílového poschodí, celý šťastný jsem z něho vyšel. Strach mě už pomalu opouštěl. Myslím, že budu spíš používat schody i když je to tak daleko.
„Vítej doma Ryuu.“ Pronesl Slavnostně Kim, když otevřel dveře. Zatím je vidět jenom předsíňka, ale působí na mě příjemně. Je bílá, čistá a na stěnách visí obrazy.
„ Pojď, ukážu ti, kde co je. Ty tašky nech zatím v předsíni. „ Shodil rychle boty a zachvilku se mi ztratil v místnosti napravo. Zul jsem se a zamířil stejným směrem. Vešel jsem do obýváku, který je spojený s kuchyní, kde stál Kim a naléval vodu do dvou skleniček, zamířil za mnou a jednu mi podal.
„Tak tady je kuchyň a támhle obývák, kde budeš spát.“ Podíval jsem se směrem, kam ukazoval a zarazil se. Díval jsem se ven. Viděl jsem sousední dům a všechno ostatní za ním. Proboha, on tu má prosklenou zeď. Tam kde budu spát. Nevím, jestli jsem byl víc uchvácen tím nádherným pohledem nebo strachem a úzkostí, které mě dneska už podruhé za krátkou chvíli ochromili.
„Jsi v pořádku? Děje se něco?“ Cloumal se mou vyděšeně KIm. Asi ho polekal můj obličej, který musel vypadat dost vyděšeně a hlavně bledě.
„Uhm.. Ne, dobrý. Jenom mě zarazila ta stěna.“ Copak mu můžu říct, že se bojím výšek?
„Aha. Je to nádherný výhled, že jo. Vlastně jsem si tenhle byt pořídil hlavně kvůli ní.“ Vypadal tak šťastně a pyšně, když o tom mluvil.
„Opravdu nádherný výhled.“ A vážně byl….. z rozumné vzdálenosti.
„Rád večer sedávám na gauči a dívám se na město. Já ti dojdu pro deku polštář, tak si tu zatím sedni.“ A odešel do místnosti naproti přes chodbu. Nejspíš jeho ložnice. Ted mám čas si to tu pořádně prohlédnout. kuchyň je dokonale laděná do červeno bíla a moderně vybavená. Je v ní trošku nepořádek. Koření a ingredience na vaření nejsou nijak porovnané. Hned na ni navazuje jídelna a obývák. Všechno sladěné do posledního detailu. Stěny jsou vymalované bíle a nábytek je černý nebo červený. V jídelně je skleněný stůl s dvěma bílýma židlema a černými poličkami, kde stojí jedna váza. V obýváku je veliký červený a moc pohodlný gauč. Naproti němu je televize postavená na zemi. Za gaučem je obrovská knihovna z černého dřeva až po okraj zarovnaná knihami. Pomalu jsem k ní přešel a začal zkoumat tituly. Má tu zajímavé knihy. Zejména všechno klasiky, sem tam nějakou poezii. Dokonce tu má knihy psané anglicky nebo francouzsky. Vypadá to, že umí hodně jazyků.
„Taky rád čteš?“ lekl jsem se, když za mnou nečekaně promluvil.
„Docela jo. Koukám, že čteš podobné knihy jako já.“ Otočil jsem se k němu. Rovnal mi deku a polštář. „A všiml jsem si knih psaných anglicky a francouzsky. Mluvíš oběma jazyky?“
„Ano.“ Přešel do kuchyně a něco vyndal z ledničky. Vypadá to na kousek dortu. „co chceš na večeři? Klidně ti dám kousek dortu, jestli chceš.“ On si vážně dává k večeři dort.
„Dobrý, sněz si ho sám.“
„Já se klidně rozdělím, stejně si zítra budu muset koupit nový. Jaký ti chutná?“ než to dořekl, už měl v puse jeden kousek.
„ To sis ho koupil ty?“ Neobvyklé, že si pro sebe kupuje dorty.
„Samozřejmě, kde myslíš, že jsem ho vzal?“ koukal na mě udiveně
„Myslel jsem, že ti ho někdo dal, nebo tak něco. Je to trošku neobvyklé, aby si někdo kupoval dorty.“
„Já miluju sladký, takže v ledničce mám pořád něco. Naneštěstí neumím péct, abych si je mohl udělat doma.“ Mluvil s plnou pusou
„Aha.“
„Ryuu, umíš péct,“ koukal na mě jako dítě, které čeká celé nedočkavé na dárek k vánocům. ¨
„Umím, pro- Aha.. chápu. Budu ti muset péct, nemám pravdu.“ Musel jsem se usmát nad tím, kam to směřuje.
„Máš“ Pronesl štěstím bez sebe a dal si do pusy poslední kousek. Tohle byl nejrychleji snězený kousek dortu, co jsem kdy viděl. „Tak co si dáš k večeři?“
„Nic, já moc nevečeřím.“ Celkově moc nemusím jíst.
„Aha, tak pojď se mnou, ukážu ti, kde je koupelna, aby ses mohl po tý cestě vysprchovat.“ Zamířil si to pryč z místnosti a já ho následoval. Sprcha mi v tuhle chvíli přijde vhod.
„Na, tady máš ručník, šampon a sprchový gel. Neboj, všechno je nové, svoje mám tady na poličce. Tak já jdu a nemusíš spěchat.“ Zavřel za sebou dveře a já tu zůstal sám. Koupelna vypadala taky moc útulně. Byla laděná do modra a byl v ní nepořádek. Na poličkách naházené lahvičky se sprchovým gelem, šamponem, pěnou na holení a ostatními věcmi, bez kterých by se asi neobešel. Bylo tu veliké zrcadlo, sprchový kout a pračka. Docela hodně věcí na tak malou místnost. Tři lidé by se tu už asi mačkali, ale je to tu moc útulné, cítím se tu příjemně jako v celém bytě.

KIM
,Je docela dobré mít spolubydlícího, i když jsem trochu nervózní. Od teď se s ním budu vídat každý den, ale to mě vlastně hodně těší, nemám být z čeho nervózní., Hlavou se mi honily takovéhle myšlenky, zatímco jsem hledal ve skříni něco, co bych mu mohl půjčit. Budeme muset zajít co nejdřív pro jeho věci nebo něco koupit, protože v tom co měl na sobě ten den, kdy jsme se potkali, chodit nemůže a moje oblečení mu taky úplně nesedí. Až přijde tak se s ním domluvím. Až přijde…. Nechápu, proč jsem z toho rozrušený, ten divný pocit se usadil kolem žaludku a nechce se mu pryč. Bohužel stačí na Ryuu jenom pomyslet a on zesílí. Připadám si jako hlupák, zvrhlík. Doufám, že to co nejdřív přestane. Určitě to bude tím, že se mnou teď bydlí. Vlastně po hodně dlouhé době mám zase spolubydlícího. Jo, to bude určitě tím. Nic jiného v tom není, za pár dní to přejde a zase všechno bude v pořádku. Určitě to tak je. Musí být! Protože jestli ne, tak by to znamenalo, že…… že jsem se do Ryuu zamiloval……..
Musel jsem si po tomhle zjištění nachvilku sednou na postel, abych to trošku rozdýchal. To není možné, aby se mi líbil kluk. Doposud jsem chodil jenom se ženami, tak není možné, abych se najednou zamiloval do kluka. Zvedl jsem se a šel do obýváku, abych vybrané oblečení připravil Ryuu na gauč.
Když jsem vešel, on tam už byl. Zase stál u knihovny a jednu knihu držel rozevřenou. Četl si ji…. Jeho černé mokré vlasy mu padali do tváře a občas z nich ještě spadly kapky vody, které mu stékaly po tváři. Na sobě měl jenom osušku, kterou si omotal kolem pasu. Mohlo mě napadnout, dát mu oblečení ještě před sprchou. Nemusel bych ho takhle vidět. Ušetřil bych se šoku, zírání na něj a hlavně toho protivného pocitu. Ale pohled to byl vážně krásný. Má dokonale vypracované tělo. Ruce, břicho, stehna, lýtka i zadek. Všude má dokonalé svaly. Kdyby nepromluvil, asi bych na něj zíral celou noc.
„Promiň, že tu jsem takhle, ale nějak se mi povedlo zamočit si oblečení, co jsem měl na sobě, tak jsem tě chtěl požádat, jestli bys mi nepůjčil něco, abych tu nemusel chodit nahý“ při posledních slovech na mě mrknul.
„P-právě ti ho nesu.“ Dokonale mě vyvedl z míry. Musí si o mě myslet, že jsem fakt nemožný.
„Opravdu moc děkuju, zítra si budu muset zajít pro věci ke Kimovi.“ Když to říkal, vrátil knihu zpátky do knihovny a šel si ke mně pro obleky.
„Tak počkej do dvou, to přijdu z práce a můžu jít s tebou. Když tam nebudeš sám, Kim ti nebude tolik nadávat.“ Abych řekl pravdu, vážně se mi tam nechce. Ale v žádném případě ho nesmím nechat, aby za ním šel sám. Kdoví co by mu byl schopný zase udělat.
„ Ty tam se mnou vážně půjdeš?“ v očích mu zářilo radostí.
„Slíbil jsem to snad ne? Já sliby držím.“ Usmál jsem se na něj.
„Dobře. Ale chtěl bych ti to nějak oplatit, tak řekni co by sis přál a já to udělám.“ To nemůžu nevyužít.
„Než přijdu domů, tak mi upečeš dort, buchtu nebo něco. Ale musí to mít vanilkovou chuť nebo v tom být jahody.“ Jsem zvědavý, co vymyslí.
„Fajn, zítra něco najdu. A ještě mi řekni, co chceš k obědu.“
„Já se najím v práci, tak si uvař, na co budeš mít chuť. No, já už jdu spát, je skoro půlnoc. Tak se hezky vyspi. Dobrou noc.“ Odcházel jsem z místnosti a přitom zhasnul světlo.
„Ty taky, dobrou noc.“ Popřál mi, otočil se a sundal si osušku, aby se mohl převléct. Bohužel já nebyl ještě tak daleko, abych si toho nevšimnul. Když jsem se díval na jeho nahé tělo, slabě osvětlené září z reflektorů a lamp z venku, ten známý pocit se zase ozval. Ted ale mnohem silněji. Bylo vzrušující se dívat, jak se jeho svaly pohybují, když se oblékal. NE, musím jít pryč! Nemůžu ho tahle špehovat. Nemůžu se na něj dívat, ani na něj myslet tímhle způsobem. Prostě to nejde! Otočil jsem se a úplně zmizel za roh. Došel jsem do ložnice, převlékl se a lehl si na postel, ve které jsem ještě před měsícem spával s mojí bývalou přítelkyní. Ted mi přijde tak vzdálená. Jako bych s ní ani nechodil. Momentálně bych chtěl tuhle postel sdílet s někým jiným než s ní. S někým, s kým ji nikdy sdílet nebudu…. Protože to není správné…. S touhle myšlenkou jsem usnul.