Polibek deště 04

RYUU
Další den dopoledne.
„Ještě tě pořád bolí ze včerejška nohy?“ Zeptal se Kim, když jsme hráli šachy.
„Ani ne. Co tebe? Nebolí tě záda?“ Odpověděl jsem a táhl pěšákem.
„Nebolí, sám si říkal, že nejsi těžký, navíc mám fyzičku.“ Provedl tah a usmál se na mě.
„ Abych nezapomněl, mamka už vyprala tvoje oblečení, ale je prý roztrhané, takže ti ho stejně nedá, dokud ho nezašije. Pak ti donesu nějaké ode mě, abys tu nemusel chodit nahý.“ Když to Kim říkal, tak si mě divně prohlížel. V jeho očích se zablesklo.
„No to bych nerad. Ne, že by mi to dělalo problém, ale nemám potřebu vystavovat svoje tělo.“ Ou… To jsem nemusel říkat, nelíbí se mi, kam náš rozhovor směřuje.
„Myslíš, že by na něm bylo něco k vidění? Protože si tím nejsem tak jistý jako ty. Jsi na řadě v tahu.“
„J-jo, já vím. A věř mi, že bylo.“ Úplně jsem zapomněl, že hrajeme šachy. Ten rozhovor mě pěkně vykolejil. Kim se nezdá…. Asi netuší, jak mě tím znervózňuje…. Musel si toho všimnout. Když jsem vzal jezdce, abych táhnul, tak se mi klepala ruka.
„To nebyl moc chytrý tah. Protože….šach-mat. Vyhrál jsem….“ Opřel se o židli, ruce složil za hlavu a připitoměle se usmíval.
„Jsi lepší, než vypadáš, ale další hru vyhraju. Chceš se vsadit?“ Dokonale mě vykolejil. Ten rozhovor a teď ještě prohra…. Jak jsem mohl prohrát. V šachách jsem vždycky vyhrával…. Asi jsem našel rovnocenného soupeře.
„Klidně, o co?“ Pořád se usmíval. Byl tak uvolněný, na rozdíl ode mě.
„Já nevím, něco vymysli.“ Musím se hlavně uklidit. Potom určitě vyhraju. Ale stejně nechápu, co to má znamenat, proč mě tak znervózňuje?
„Dobře, když vyhraju, tak budeš muset-„
„Kime, pojďte dolů, přijel, Momo!“ Ze síně na nás volala Kimova maminka.
„Hned mami!“ Zavolal na ni zpátky a s úšklebkem dodal: „ Vítej v pekle… Šachy si zahrajeme potom.“
Zvedl se a šel ke dveřím. Když jsem pořád seděl, tak po mě hodil ručník, který jsem měl připravený na stolečku, až půjdu do sprchy.
„ A neobešlo by se to i beze mne?“ Netoužil jsem vidět jeho bratra. Nejradši bych už odešel a neotravoval ho. Cítím se jako bych ho využíval.
„Ne, bude lepší, když tam půjdeš se mnou, protože před našima si nedovolí mít tak sprostý poznámky, jako kdybyste se potkali sami. Nemusíš tam být dlouho.“ Tvářil se vážně, jako kdyby byl opravdu takový. Může být někdo tak zlý, jak mluví o svém bratrovi?
„Hm… Tak jo, a kdy pojedeme domů?“ Až po tom co jsem to řekl, jsem si uvědomil, že momentálně žádný domov nemám.
„Odpoledne. Ale nejradši bych jel hned teď.“ Povzdychl si, ale hned se rozzářil. „Jsem rád, že můj byt považuješ za svůj domov“
„EEh.. Já si jenom neuvědomil, že teď domov nemám… Připadám si kvůli tomu hrozně otravně a –
„Kdybych tě u sebe nechtěl, tak ti to nenabízím. Už se o tom nechci bavit, tak přestaň pořád říkat, že otravuješ. Až budeš, tak ti to řeknu.“ Asi jsem ho naštval.
„Promiň…“ To už jsem stál vedle něj, ale nehýbal se, asi se mu dolů opravdu nechtělo.
Usmál se na mě. „Tak se pojď ukázat tomu ďáblovi. Jestli bude mít nějaký kecy, tak si ho prosím nevšímej a neber si to osobně.“
„Fajn.“ Pomalu jsme vyšli ze dveří
KIM
„Ahoj tati.“ Už v předsíni, kde jsme zůstali stát, byl slyšet protivný hlas mého mladšího nevlastního bratra. Jako obvykle mamku nepozdravil, jako by tam vůbec nebyla. Ryuu s sebou škubl, už jenom když zaslechl jeho hlas.
„Ahoj synu, jaká byla cesta.“ Taťka je klidný jako vždycky, i když jemu taky vadí, jak maminku ignoruje, ale nechce hádky.
Asi bychom už měli jít ven, ale mně se opravdu nechce. Navíc mám strach, jak bude reagovat na na Ryuu. Nechci, aby měl blbý kecy. Nechci, aby mu nějak ublížil. Konečně se i přes všechnu tu bolest v očích usmívá a on by to mohl všechno zničit….
„Tak, kde je ten looser a jeho kluk? Jsem docela zvědavej koho si to našel. Myslím, že to bude stejnej podivín jako on.“ Smál se tomu jako nejlepšímu vtipu.
„Neměl by ses tak chovat ke svému bratrovi.“ Napomenula ho mamka. Ryuu stál za mnou a pořád byl napjatý a neklidný.
„Ten podivín není můj bratr a ty nejsi moje matka, tak na mě nemluv.“ Obořil se na mámu. Já ho fakt nesnáším, Nenechám ho, aby urážel někoho tak hodného jako je moje maminka.
„Přestaň laskavě nadávat mojí mamce!“ Všiml jsem si, že Ryuu zůstal pořád doma.
„Ale podívejme se, kdo to vylezl.“ Zasmál se. „Tak kde máš svýho kluka? Jsem na něj docela zvědavej.“ Jeho tón byl povýšený a možná i pohrdavý.
„Je to můj kamarád a tobě může být docela jedno.“ Mluvil jsem na něj stejným tónem jako on na mě.
„Ryuu můžeš sem prosím jít. Jenom se s ním pozdrav a pojedeme domů.“ Je mi ho líto, setkání s Momo a hlavně jeho nemístné poznámky mu na klidu nepřidají. Taky by mě zajímalo proč je tak napjatý od doby, co uslyšel jeho hlas….. Ale možná se mi to jenom zdá.
„Rád tě poznává- A do ha**lu! Kime co tu sakra děláš. Neříkej, že-„ Jen co se na něj Ryuu podíval, zbledl a nevěřícně na něj zíral.
„To bych se měl spíš já tebe, co tu sakra chceš? Co si vůbec dovoluješ lézt ke mně domů a otravovat tátu? Nepovedlo se ti sbalit mě, tak to zkoušíš na Kima? Jak vidím tak se ti to povedlo, ale vypadni odsud, tady pro tebe není místo!“ Mluví spolu jako by se znali. Nechápu co se tu děje. Brácha je naštvaný a Ryuu bledý jako stěna a zírá překvapeně na něj.
„Můžete mi někdo vysvětlit co se tu děje? Kime, proč vyhazuješ bratrova hosta? Vy se snad znáte?“ Ptá se otec.
„Jo, známe se. Vyhodil jsem ho z domu. Myslel si, že jsem teplej a budu s ním chodit.“ Mluvil tak pohrdavým tónem.
„ Nemluv o Ryuu takhle!“ Musel jsem se ho zastat. Jenomže on se otočil a utíkal směrem k lesu.
„ Správně, vypadni a už se nevracej!“ Křičel za ním KIm.
„Sklapni!“ zařval jsem na něj a běžel za Ryuu.
Táta mu něco říkal. Vypadal docela naštvaně, ale neslyšel jsem ani slovo. Byl jsem už hodně daleko, téměř v lese, ale Ryuu jsem neviděl. Není možné, abych ho neviděl, to by musel být vážně rychlý. Kam by asi mohl jít?
„Ryuu!!“ Ale nikdo se mi neozval. Běžel jsem dál po cestě, doufajíc, že ho najdu.
Jasně! Moje místo. Tam by přece mohl jít. Zrychlil jsem, abych se tam dostal co nejdřív.
Stromy se kolem mě míhaly neuvěřitelnou rychlostí. Nevěřil bych, že dokážu běžet tak rychle, ale stejně jsem ho nikde neviděl. Už vidím odbočku, jenom pár minut a budu tam.
Když jsem probíhal kolem posledních stromů, modlil jsem se, aby tam Ryuu byl. Přede mnou se objevila mýtina a…… Ryuu tam nebyl…. To nechápu, kam jinam by mohl jít? Když jsme tu byli minule, říkal, že slyší řeku. Možná šel tam.
Znovu jsem se rozběhl, i když byla kousek, nechtěl jsem marnit čas.
„Ryuu…“ oddechl jsem si úlevou, když jsem ho viděl sedět na kameni u břehu řeky.
„Ryuu, ani nevíš, jaký jsem měl strach.“ Promluvil jsem na něj, jen co jsem došel blíž k němu. Opřel jsem se o kolena a snažil se sklidit dech.
„Co se to tam stalo? Pochopil jsem správně, že je Momo tvůj bývalý spolubydlící?“ Prostě to nechápu.
„Hmm….“ To byla jeho odpověď. Díval jsem se na něj. Seděl na kameni, rukama objímal kolena, o která si opíral hlavu. Na okamžik jsem zahlédl jeho oči. Ta bolest z prvního dne byla zpátky stejně jako slzy . Ale i naděje zůstala. Sedl jsem si kousek od něj. Doufám, že Momo všechno nezkazil….

RYUU
„Aha… promiň, kdybych to věděl, tak jsme odjeli hned ráno nebo včera večer…. Ale stejně pořád nemůžu uvěřit, že on byl tvůj spolubydlící“ Nechápu, proč se Kim omlouvá, to nemohl vědět.
Ani mě by nenapadalo, že to bude jeho brat. Už jenom kvůli stejnému jménu, ale říkal, že je nevlastní. Neměl jsem sedat k němu do auta. Kvůli mně se pohádali…. Měl bych někam odejít a přestat lidem přidělávat starosti.
„To jsi nemohl tušit. Ani mě by to nenapadlo. Ale jak je to možné?“ Jak s ním mám mluvit, když nedokážu přestat brečet.
„Uhm…. Chceš říct, jak se stal mým bratrem?“ Jo, to by mě opravdu zajímalo…. Jenom jsem zakýval hlavou a vydal ze sebe zvuk, který snad připomínal souhlas.
„Tak dobře…“ Povzdechl si, lehl si na zem kousek ode mne a začal vyprávět.