Polibek deště 02

RYUU
„vstávej, už jsme doma. Ryuu slyšíš, vstávej, zachvilku si zase lehneš a můžeš spát dál.“ Někdo v dálce šeptá, ale nemůžu si vzpomenout kdo. Asi bych měl otevřít oči, ale jsem tak unavený….
„Ryuu… slyšíš mě? Probuď se, musíme jít dovnitř a já tě tam neponesu.“ Zase ten šepot, slyším ho blíž a někdo do mě strká.
„ Otevři ty oči, Ryuu!“
„ Uáááá!! Co to sakra děláš?!“ lekl jsem se, když na mě zakřičel, a znovu, jakmile jsem otevřel oči. Jeho obličej byl od mého sotva deset centimetrů a měl pobavený výraz. Zůstal jsem se na něj překvapeně dívat. Ted, když je u mě tak blízko, všimnul jsem si, jak je krásný. Hlavně jeho oči plné radosti.
„ Ty jo, vzbudit tě je teda něco. Jinak už jsme doma, tak pojď.“ Otvíral dveře a vylezl z auta. Já udělal to samé a ucítil jsem chladný vítr.
„Nejradši bych utekl, cítím se tak nejistý… Jeho ani rodiče neznám, tak proč by mělo záležet na tom, jestli tam půjdu nebo ne. Mohl bych teď prostě zmizet a nepřidělávat mu další starosti.“ Zatímco se mi myšlenky honily hlavou, nevědomky jsem zpomaloval. Kim byl už u vstupních dveří a čekal na mě: Jejich dům byla opravdu nádherný a veliký.
„ Ježíši Ryuu pohni, je mi zima a vsadím se, že tobě taky.“ Má tak dobrou náladu.
Nezmohl jsem se na žádnou odpověď, tak jsem jenom sklonil hlavu a zrychlil.

Prošli jsme vstupní halou a skončili v kuchyni, kde u stolu seděli jeho rodiče. Hned jak nás jeho maminka viděla, přiběhla a vítala nás. I mě jako bych byl její syn. Jeho o tec seděl u stolu a usmíval se.
„ Vítám vás chlapci. Ahoj Kime, tak ráda tě vidím.“ Objala ho. „A tohle je tvůj přítel? Moc ráda tě poznávám. „ Hned mi podávala ruku. Její stisk byl tak vřelý. „ Božínku, jsi celý promočený a prochladlý. Honem pojď se mnou, umyješ se a já ti zatím připravím oblečení. Bude po Kimovi, doufám, že ti to nevadí.“ Zatímco vysvětlovala, táhla mě někam dlouhou chodbou. Došli jsme do koupelny.
„ Oh, moc mě mrzí, že vám přidělávám starosti, já bych sem ani nepřijel, ale Kim nedal jinak. Moc děkuju. Vážím si toho.“ Omlouval jsem se zahanbeně. Tak mě překvapila svou starostí. Strašně mě to dojalo.
„ Ale prosimtě, nepřiděláváš nám starosti. Jsem ráda, že si Kim taky konečně našel nějakého kamaráda. Tady máš suché oblečení, myslím, že ti bude. Až se vykoupeš, přijď za námi do kuchyně, najíš se a pak ti ukážu, kde budeš spát.“
Zůstal jsem v koupelně sám a začal se vysvlékat z mokrého oblečení, abych se uvolnil pod teplou sprchou.
***

KIM
„ Jak ses měl, dlouho jsme tě neviděli, tak nám všechno musíš říct. Jak ti to jde v práci?“ Hned jak se maminka vrátila, sedla si ke mně a tátovi ke stolu a začal výslech. Tu teplou sprchu Ryuu vážně závidím. Zvláště v téhle situaci.
„ Dobře mami, všechno je při starém, nic se nezměnilo, mám se fajn“
„ Ten tvůj kamarád je moc milý, kde jste se poznali? A proč byl tak mokrý?“ touhle otázkou mě opravdu zaskočila, věděl jsem, že přijde ale ne tak brzy. Co jí mám asi tak říct?? Že mi ho bylo líto nechat v dešti a samotného na silnici? Asi by si myslela, že jsem se zbláznil. Ani já sám nevím, proč jsem mu zastavoval. Prostě jsem měl pocit, že ho nesmím nechat tak osamělého.
„No… víte…. Známe se z práce!“ Nic lepšího mě nenapadlo.
„ No, že by chodil do práce, nevypadá. Spíš jako student, ale to se mi asi zdá.“ Řekl otec. To byla rána pod pás tati!
„ No… on tam chodí jenom na brigádu, ale jinak studuje.“
„ A co studuje, Kime? Musíš nám o něm říct všechno.“ ….SAKRA…..
„On studuje…. ´“ Co mám říct, když nevím jistě, jestli vůbec studuje…. Jsem vážně v háji… Začal jsem se potit a ošívat, protože vážně nevím co říct. Dyť o něm nevím vůbec NIC.
„Studuju literaturu. Omlouvám se, že mi to tak dlouho trvalo.“ Stál tam ve dveřích s mokrými vlasy, v mém starém oblečení a usmíval se. Vypadal tak jinak, jako by voda dokázala smýt všechno jeho trápení, starosti a bolest. Ale hlavně má neuvěřitelní načasování. Spadl mi obrovský balvan ze srdce. Myslel jsem, že se zblázním.
„ A omlouvám se, že jsem se nepředstavil, ale nestihl jsem to. Rád bych to napravil. Jmenuji se Suzuki Ryuu. Moc rád vás poznávám.“ Chová se tak mile, zdvořile, jako vyměněný. A rodiče jsou z něho nadšený.
***
 
RYUU
„… prosím běž pryč a už se nevracej! NIKDY TĚ UŽ NECHCI VIDĚT!!!….“
Byl to jen SEN. Uklidni se. Byl to jen sen. Vzbudil jsem se zmatený a vystrašený. Zdálo se mi, jak mě Kim vyhodil z bytu po tom, co jsem řekl, že mi na něm záleží.
Zajímalo by mě kolik je hodin. Myslím, že docela pozdě protože sluníčko už svítí. Asi jsem spal dlouho. Měl bych se obléct a jít najít Kima. Opravdu ironie, že se jmenuje Kim.
Oblečení jsem měl připravené na křesle a na něm lísteček, nejspíš od Kima.
„ AŽ SE VZBUDÍŠ, TAK PŘIJĎ DO KUCHYNĚ. PO SNÍDANI TI CHCI NĚCO UKÁZAT.“
„hm… zajímalo by mě, co mi chce ukázat…“ oblékl jsem se a sešel do kuchyně, kde Kim opravdu čekal. Naproti němu bylo nachystané jídlo a pokynul mi, abych si tam sedl. On už byl najezený a něco si četl. Měl brýle, které ho proměnily z toho bezstarostného kluka na vážného muže. Ale moc mu sluší. Vypadá v nich inteligentně.
„ Dobré ráno, nech si chutnat“ usmál se, zatímco jsem si sedal ke stolu.
„ Kolik je hodin?“ ptal jsem se hned po tom, co mi nalil čaj.
„ Myslím, že asi jedenáct, spal jsi opravdu tvrdě, tak doufám, že jsi odpočatý?“ Díval se na mě a v brýlích se mu odráželo sluníčko, takže jsem neviděl jeho oči.
„ Vyspal jsem se jak už dlouho ne.“ Zase se vrátil ke knize. Všiml jsem si, že je to sbírka poezie. Nemyslel jsem si, že je typ na poezii. Každopádně mě tím zaujal. Naše první společná věc, taky rád čtu pezii.
„ To jsem rád“Ještě dodal a pak ztichl, ale mě to ticho znervózňovalo. Přemýšlel jsem co říct.
„Ty nosíš brýle?“
„Jenom na čtení, ale otravují mě.“ Pořád se díval do knihy.
„ Aha…. Psal jsi, že mi chceš něco ukázat, co to je?“
„ Jedno krásné místo, kde se výborně odpočívá, tak jez, ať můžeme jít“ Zrychlil jsem. Zajímá mě, jaké je jeho oblíbené místo.