Opravdová Láska 4.díl

YOKIKO
„Cože?! To není možné, ona je moje!“
„Co, ale to bylo v první třídě, rozešli jsme se spolu.“ Řekla jsem zaraženě.
„Ale Yokiko, já tě pořád miluji a nenechám si tě vzít, nikým, rozumíš? Budu o tebe bojovat ať mě to stojí cokoli!“ A odešel.
„Měla by ses rozhodnout mezi mnou a jím. Buď já, nebo on,“ řekl Takashi a také odešel.
Dívala jsem se na oba jak odchází, ale hlavně na Takashiho. Vždyť já ho miluji jako on mě, ale Tamaki je kamarád od první třídy, ale neviděla jsem ho dlouho. Bylo to myslím deset let, ale i tak pořád miluji Takashiho, ale co když cítím něco k Tamakimu? Ale vždyť...
„Ach jo… Někdy si říkám, že mé uvažování je složité.“ Řekla jsem si sama pro sebe a šla jsem domů. Po cestě jsem uvažovala nad tím, koho vlastně miluji. Cesta netrvala dlouho, neboť už sem byla u baráku. Stačilo dojít ke schodům, vylézt a otevřít dveře. Jenže jak jsem tam došla, zjistila jsem, že nemám klíče. Tak jsem si sedla a čekala na mamku, která přišla asi po deseti minutách. Doma jsem si šla lehnout a po chvíli jsem usla.

TAKASHI

Její kluk od první třídy, co si o sobě vůbec myslí? Yokiko je moje a nikoho jiného! A to jeho „budu o tebe bojovat“! Tu válku vyhraji já. Neviděli jsme se naposled Tamaki. Nad tímto jsem uvažoval celou cestu, až do doby než jsem došel k parku. O bránu byl opřený ten kluk Tamaki a sledoval mě.
„Co po mně chceš, Tamaki.“
„Drž se od Yokiko dál, je moje!“
„Ne to není. Je moje víš, beru tvojí nabídku.“
„Jakou nabídku?“ Podivil se, taky má proč, když mi nic nenabídl.
„Tuto,“ odmlčel jsem se a dodal: „Budu o Yokiko bojovat a rozhodně s tebou neprohraji, to ti slibuji.“
„Hahaháá! Nechtěj mě rozesmát! Moc dobře vím, že i když se se mnou popereš, tak si Yokiko vybere mě.“
„Jak to můžeš vědět, vždyť jsi ji celých deset let neviděl,“ pověděl jsem. „A navíc, ona miluje mě.“
„Nebuď si tím tak moc jistý Takashi.“ A na to odešel.
V tuto chvíli jsem měl chuť někoho nakopnout, ale raději jsem si dal ruce do kapes a šel jsem svojí cestou domů. Když jsem došel domů, dal jsem si sprchu, udělal potřebnou hygienu a šel jsem se natáhnout. Ještě chvíli jsem uvažoval nad dneškem, ale pak mě mé myšlenky ukolébali ke spánku.

YOKIKO-RÁNO
Když jsem se probudila v hlavě se mi znova vybavil včerejší den a s ním i otázka, koho vážně miluji. Jak jsem tak přemýšlela tak někdo zazvonil na zvonek. Byl to Tamaki.
„Co chceš.“
„Chci si jen promluvit.“ Řekl provinile, já jen na souhlas kývla. Vždyt si chce jen promluvit.
„Řekni Yoki, koho z nás dvou miluješ.“
„Já nevím. Tebe znám od první třídy, ale neviděli jsme se deset let, ale Takashiho znám od třetí třídy a mám ho ráda. Jenže svým ráda si nejsem teď jistá.“
„Aha. Takže ty nevýš koho z nás dvou miluješ víc.“
„Ano. Nějak tak to myslím.“ Odmlčela jsem se a dodala: „Nemohu se rozhodnout, jsem hrozná.“
„Nejsi hrozná Yoki. Víš, co mi kdysi poradila milovaná osoba?“
„Ne, tak to vážně netuším.“
„Ach jo Yoki, byla jsi to ty, kdo mi to tehdy řekl.“
Vyjeveně jsem na něj koukala, co mi tím naznačuje. Nevěděla jsem co tím myslí a tak jsem jenom pokrčila rameny a řekla: „Nemohu si vzpomenout, ale určitě to byla rada takřka na guáno.“
„Ne, to nebyla.“
„No tak Tamíku, už mi to řekni a nenapínej mě.“
„Hahaha.“ Nad moji reakcí se začal smát jakoby to bylo vtipné, ale to opravdu nebylo.
„Co? Tobě to příde vtipné, takhle mě tu napínat!!“
„Dobře, dobře… Už ti to řeknu bylo to: Naslouchej svému srdci, co ti říká.“ Odmlčel se a dodal: „Tak Yoki, co pak ti napovídá tvé srdce?“
Zarazila jsem se, koukala na něj a pak mi to došlo: „Máš pravdu! Už to chápu! Děkuji ti Tamíku.“ Řekla jsem, usmála jsem se a chtěla běžet za Takashim. V tom mě Tamaki zastavil a řekl: „I když ses rozhodla pro Takashiho, tak nezapomeň, že já o tebe budu bojovat.“ To jsem brala plně na vědomí, tak jsem přikývla a řekla jsem: „Sem si toho plně vědoma.“ Přistoupila jsem k němu, dala mu pusu na líčko a běžela jsem za Takashim.
Byl to kousek, dokonce měl okno na straně parku a mohl se zde dívat. Celá šťastná jsem přiběhla k jeho dveřím.
TAKASHI
Chtěla zaklepat, ale já řekl: „Co, přišla si mi říct, že miluješ Tamakiho?“ Odmlčel jsem se a dořekl: „Nemusíš, všechno jsem viděl.“
„Cože?! To není pravda, miluji tebe! Jen a jen tebe! No tak Taky.“
„Nelži mi, celá šťastná si mu dala pusu na tvář a běžela si sem, aby si mi pověděla, že ho miluješ víc jak mě.“
„To není pravda! Přišla jsem, abych ti řekla pravý opak.“
„Yokiko, aspoň mi nelži do očí!“
„Já ti nelžu. No tak Taky, věř mi!“
„Dokaž to.“
„Cože?“
„Říkám, dokaž že mě miluješ a pak ti uvěřím.“
A na to mi odpověděla jen: „Dobře.“ Přistoupila ke mě blíž a políbila mě.
„Tak co, už mi konečně věříš nebo chceš ještě nějaký jiný důkaz, že tě miluji.“ Na to jsem Yokiko políbil a řekl: „Ne, tento mi bohatě stačí.“ Usmál jsem se a znova jsme se políbili.

Po cestě domů jsme si celou dobu povídali, v polovině cesty nás zastavil Tamaki, který řekl: „Gratuluji ti k vítězství.“
„Děkuji, ale je to hlavně tvá vina, že jsi jí připomněl tu radu.“
„Udělal jsem to schválně.“
„Cože? Jak to myslíš.“
„Víš, já nejsem člověk.“ Odmlčel se a dodal: „A ty taky ne, Takashi.“ Řekl a uchechtl se.
„O čem to mluví, Taky?“
„Ale ty jsi ji o svém málem tajemství neřekl.“ Opět řekl a dodal: „Řeknu to za tebe, já jsem čaroděj a on také, nebo spíše hromádka neštěstí.“
„Ne, to není pravda, že ne Taky?“
„Ano je, všechno… Promiň, že jsem ti to neřekl, čekal jsem.“
„Na co? Jak budeme spolu dýl, kdybys mi to řekl, pochopila bych tě.“
„Ach jo… Potom ti to vysvětlím a teď ty.“ Odmlčel se a dodal: „Já věděl, že je na tobě něco divného.“
„Vážně? To jsem poctěn.“ Řekl, něco zamumlal a Yokiko najednou upadla do bezvědomí.
„Bude lepší, když tě neuvidí umřít.“