Opravdová Láska 3.díl

YOKIKO - NEMOCNICE

Když jsem se ráno probudila, tak v pokoji nikdo nebyl. Asi po deseti minutách do pokoje vlezla zdravotní sestra a doktorka, která mi řekla její diagnózu: „Váš zdravotní stav je mnohém lepší, a tak budete moct jít už zítra domů.“
„Mockrát vám děkuji, paní doktorko“
„Nemáte zač, slečno, ale teď ještě odpočívejte.“
„Ano, nashledanou.“
„Naschle.“ A i se sestřičkou odešla z pokoje.

Jak jsem si byla jistá, že je pryč, posadila jsem se a šla jsem k balkonu. Ten jsem otevřela a šla jsem se posadit na lavičku, co tam byla. Také tam byl stoleček a v květináčích byli květiny, které jsem neměla moc ráda. Mě se totiž líbí Kosatec, je to nádherná květina a i když ji mám tak moc ráda, viděla jsem jen dvě barvy: fialovou a bílou, ale myslím, že to nikdo neví.
Najednou zaklaply dveře, vstala jsem, abych se podívala, kdo to je.

TAKASHI

Jak jsem vešel do pokoje, nikdo v něm nebyl. Myslel jsem, že ji dali do jiného pokoje, ale z balkonu se ozvalo hrknutí stolu, šel jsem k němu a uviděl Yokiko.
„Ahoj Yoki.“
„Ahoj Taky.“
„Tak co, je ti líp, a kdy tě hodlají pustit?“
„Před chvíli mi paní doktorka řekla, že zítra. Můj zdravotní stav je v pořádku.“
„To je dobře.“ Řekl jsem a podal ji květiny, co jsem ji koupil. Byly to Kosatce a měli žlutou barvu.
„Jéé Kosatce a navíc žluté jsem ještě neviděla.“
„Ano, je to tvá oblíbená květina. Pamatuješ, jak jsi byla malá, tak si to pořád říkala.“
„Cože? Ty si to pamatuješ?“
„Ano, jak bych mohl zapomenout, pořád si o tom mluvila a pokaždé se rozzáříš, jak nějaké Kosatce vidíš.“ Nad tím jsem se usmál a koukl na ni. Měla slzy v očích.

YOKIKO

Nechápu, jak si to může pamatovat. Je to dlouho, řekla jsem si pro sebe a zajikla jsem se slzami. Podíval se na mě a zeptal se mě: „Proč bečíš?“ A usmál se na mne.
Já úsměv opětovala a řekla jsem: „To jsou slzy radosti a štěstí zároveň.“
Nevím proč, ale v tu chvíli jsem měla nutkání ho políbit, naklonila jsem se k polibku, ale než jsem stačila cokoliv udělat, tak vstal a řekl: „Už musím jít, promiň.“ A odešel.
Jsem hlupaňa, pomyslela jsem si a svalila jsem se na postel.

TAKASHI

Nechápu, co to mělo znamenat jako by ode mne chtěla polibek, jsem idiot, pomyslel jsem si a praštil pěstí do zdi. Po cestě domů jsem šel kolem míst, na které jsem chodíval s Yokikou a na kterých byla nejvíce šťastná. A opravdu jako by tu byla semnou, vedle mě.
„Ale ne zapomněl jsem jí dát ten dopis, kruciš.“ Zanadával jsem si a běžel jsem zpět. Já jí ho sice nechtěl dát, ale budiž. Jak jsem přišel do pokoje, tak Yokiko už spala.
„Uff,“ oddechl jsem si úlevou, přiblížil jsem se k posteli a onen dopis položil na stůl. Popravdě bych se jí nedokázal dívat do očí až by ho četla nebo až bych jí to říkal. Bude jednodušší jí ho položit na stůl a odejít.

YOKIKO

Jak jsem se ráno probudila, tak v pokoji byla už jen sestřička, která mi balila věci, ale to jsem se příšerně spletla, byla to mamka.
„Mami, co tady děláš.“
„Není to jasné? Balím ti věci.“ Odmlčela se a dodala: „Nechtěla jsem tě budit.“
„Aha, děkuji ti.“ Chtěla jsem si lehnout, ale místo toho mi mamka řekla: „Když už jsi vzhůru tak se můžeš obléknout, ne.“
„Ach ano, promiň.“ Řekla jsem a usmála se na ni. Jak jsem se oblékla tak jsem si všimla obálky, co ležela na stole a bylo na ni: ´Pro Yokiko´ Dopis jsem otevřela, podle písma jsem usoudila, že to je od Takashiho. Znám ho už dlouho na to, abych poznala jeho písmo. Dopis jsem otevřela a začala číst, stálo tam:
„Milá Yokiko.
Mám tě rád, ale nechci ti zkazit život. Proto zítra v osm večer odjíždím i s rodiči do Tokia.
S láskou, tvůj kamarád Takashi.“

To mi nemůže udělat, pomyslela jsem si. Rychle jsem vstala z postele a začala jsem se oblékat.
„Co tak najednou.“ Usmála se na mne mamka.
„Mami. Odneseš mi prosím tě věci? Musím zastavit Takashiho.“ Řekla jsem a obrátila jsem se ke dveřím, ale jak jsem je chtěla otevřít tak mi mamka řekla: „Ale rychle.“
„A proč?“ Podivila jsem se.
„Za dvě hodiny mu letí letadlo.“
„Ale ne, to nesmí.“
„Tak rychle běž.“
Na to jsem se rozeběhla a rychle za ním utíkala. Byla to dálka, ale já jsem ho chtěla vidět a zastavit ho. Jak jsem doběhla k domu a zazvonila už tam nikdo nebyl, otočila jsem se a rychle běžela na letiště. Jak jsem tam tak doběhla, bylo už pozdě. Letadlo odletělo. Rozbrečela jsem se a začala nadávat.
Jak mě to přestalo bavit, tak jsem si utřela slzy a šla jsem směrem do parku. V parku jsem si sedla na lavičku a znova jsem se rozbrečela a říkala jsem si: „Jak mi to mohl udělat. Jak mohl odejít.“ V tom mi začaly stékat po obličeji další a další slzy, které jsem si utírala.
Po chvíli začalo pršet, skoro jakoby obloha cítila můj smutek. Dívala jsem se nahoru a do toho jsem brečela. Najednou jsem za sebou uslyšela známý hlas: „Proč brečíš a proč nejdeš domů? Zmrzneš, nachladíš se a něco se ti stane.“ Se slzami v očích jsem se otočila, stál tam Takashi.
„Co tady děláš, myslela… myslela jsem, že jsi odletěl do Tokia.“
„Chtěl jsem, ale nedokázal jsem nastoupit.“
„A proč?“
„Kvůli tobě, nedokážu tě tu nechat samotnou.“ Řekl a já se rozeběhla do jeho náruče, objala ho a řekla jsem: „Už tě nepustím.“ A políbila jsem ho.

TAKASHI

„Už tě nepustím.“ Řekla a políbila mě. Já jen zaraženě stál a koukal jsem na ni, když jsem delší dobu nic neříkal tak řekla: „Já… já, já… Já tě miluji.“ Řekla stěží.
Já jsem se na ni usmál a řekl jsem: „Já tě také miluji.“ A znova jsme se políbili. Chytli jsme se za ruce a šli jsme směrem domů, no k Yokiko domů.
„A jak to teď bude, kde budeš spát?“ Zeptala se mě Yokiko.
„No kde asi, u mě doma.“ Usmál jsem se na ni.
„A tobě to rodiče dovolí? Vždyť máš sedmnáct.“
„Ne nemám, včera mi bylo osmnáct, jsem už dospělý. Domluvil jsem se s rodiči a ti mi řekli, že smím zůstat, ale mám dát na sebe pozor.“
„Takže tu budeš sáááám.“
„Ne nebudu sám.“ Odmlčel jsem se a dodal: „Budu tady přece s tebou.“ A na to jsem ji políbil.

YOKIKO

Jak jsme došli k mému domu, tak jsme se na rozloučenou políbili. Když se Takashi otáčel, uslyšela jsem za sebou nějaký klučičí hlas, jak na mě volá: „Yokiko jsi to ty? Dlouho jsme se neviděli.“ A na to se na mě usmál.
„A... Ahoj.“ Nemohla jsem si vzpomenout, kdo to je, jeho tvář mi nic neříkala.
„Ty si mě nepamatuješ? No to je pravda, neviděli jsme se deset let. Je to dlouhá doba, že ano.“ Znova se na mě usmál a já si konečně vzpomněla na to, kdo to je.
„A už si vzpomínám, chodili jsme spolu do první a druhé třídy, ty jsi Tamaki Retsishu.“
„Ano, vzpomněla sis na mě. Jsem tak mooooc rád Yokiko!“ Znova se usmál.
„A ty jsi kdo,“ zeptal se Takashiho.
„Já? Spíše ty.“ řekl Takashi a oba se na mě podívali.
„Co se tak na mě koukáte?“ Zeptala jsem se nevinně.
„Jaké co, zajímá mě, kdo to je Yokiko.“ Takashi už byl mírně podrážděný. Chtěla jsem něco říct, ale Tamaki mi skočil do řeči: „Jsem její kluk už od první třídy, Tamaki Retsishu.“