Opravdová Láska 1.díl

ÚVODNÍ ŘEČ HLAVNÍ POSTAVY:

„Ahoj jsem Yokiko. Žiji v Osace. Je mi sedmnáct let a chodím na střední literární školu. Měřím okolo stosedmdesátí centimetrů. Mám atletickou postavu, také mám hnědé oči. Mám dlouhé vlasy asi po pas. Také si myslím, že jsou zvláštní, protože ve stínu jsou hnědé, když na ně svítí sluníčko jsou hnědočervené a ve světle lampičky to vypadá, že mám blonďaté pramínky. Líbí se mi tu plno věcí, ale nejvíc asi moje mangy, píšu zamilované žánry. Jednou jsem si totiž jednu přečetla a zaujala mě, tak jsem je začala psát také."

YOKIKO - PÁTEK

V polovině cesty do školy

Jsem strašně vyčerpaná, ze psaní mých mang a také kreslení, včera jsem byla vzhůru asi do půldruhé do rána.
„Yokiko.“ Ozvalo se za mnou. Byl to sedmnáctiletý, hnědovlasý chlapec. Znám ho, jmenuje se Takashi.
„Ahoj.“ Odpověděla jsem a poté dodala: „Co tady dělááááááááášš?“
Zívla jsem přitom, takže to vyznělo legračně.
„No co by. Jdu do školy, stejnou cestou jako vždy." Odpověděl a poté dodal: „Jak slyším tak ses zase nevyspala.“
„Ne, nespala jsem, musela jsem něco málo dokreslit.“ Zasmála jsem se a to ani nevím čemu. Šli jsme dál, popravdě jsem nespala několik dní, po cestě jsme si povídali, co jsme dělali včera večer. Po cestě do školy mě děvčata probodávaly pohledem jako vždy, ale aspoň vím proč, jsem totiž jediná holka se kterou se Takashi baví, vlastně má i jiné kamarády, ale ty tvoří parta kluků.
„Je to otravný.“ Řeknu s povzdechem.
Takashi se jenom usměje a jako vždy odpoví: „Vážně mi to přijde legrační.“ Řekl rozesmátě.
Konečně jsme dorazili do školy. Rozloučila jsem se s Takashim a poté jsem se rozběhla za učitelem a dodala: „Uvidíme se ve třídě.“
A běžela jsem dál. Ještě jsem za sebou uslyšela: „Dobře.“
Ale na to jsem jen mávla rukou a utíkala jsem dál.
Víte, když jsem s ním, tak se mi sevře hruď, až z toho nemůžu dýchat, někdy cítím, že začínám rudnout a mám pocit, že bych mohla jít na výstavu rajčat a soutěžit o nejčervenější barvu, tam bych možná i vyhrála první cenu, ale Takashi si toho naštěstí nikdy nevšiml nebo všimnul ani nevím, ale jediný důvod proč se to děje je ten, že jsem do Takashiho zamilovaná.
„Ne to není možné, to je trochu moc i na mě.“
Z mého proslovu a přemyšlení mě vytrhl učitelův hlas: „Yokiko, zase nedáváš pozor.“
Uslyšela jsem ho za sebou.
„To není pravda.“ Odvětila jsem.
„Tak co jsem ti říkal.“ Zeptal se mě se zvědavým výrazem v obličeji.
S jistotou mu na to ale odpovím: „Nic teď jste přišel.“ Ale tohle nebyla pravda, jak přišel, mluvil něco o tom, že jsem se ve škole zlepšila a že jdeme do jeho kanceláře, tam bude větší klid a šel dál.
„Promiňte.“ Rychle jsem ze sebe vychrlila svoji omluvu, že mi ani nebylo rozumět.
Poté jsem se rozběhla a náhodou jsem narazila do zdi, kterou jsem neviděla kvůli tomu, že jsem si otírala ospalé oči, plus k tomu ta únava mi neudělala dobře, takže jsem sebou šlehla na zem a byla v nevědomí ve spánku.
Pak jsem ještě slyšela učitele, jak volá: „Yokiko si v poh…“ A dál už jsem nic neslyšela.

TAKASHI

Jenom jsem řekl: „Ahoj a dobře.“ Mohl jsem říct, že se budu se těšit. Ale já jsem musel říct jenom dobře a přiblble se usmát.
„Jsem takový pitomec ani se neohlédla a běžela dál. “
Víte už od chvíle co jsem Yokiko viděl, jsem se do ní bezhlavě zamiloval, ale něco uvnitř mě mi říkalo: „Vzdej to, nemáš na to.“ A kvůli tomu jsem se ji to neodvážil nikdy říci.
A když už mluvím o Yokiko, tak by mě zajímalo, kde je, za chvíli bude zvonit, oprava už zvoní. Šel jsem do třídy, po cestě jsem přemýšlel o tom, zda se na mě Yokiko nezlobí.
Po cestě jsem narazil do učitele u kterého Yokiko byla, omluvil jsem se a poté jsem se zeptal: „Neviděl jste Yokiko? Nemůžu ji nikde najít.“
Na to mi odpověděl: „Přišla si pro ni maminka.“
„Co? Proč?“ Zeptal jsem se s vážností na čele.
„Najednou narazila do zdi, ale také měla vysokou horečku.“ Odpověděl mi smutně.
„Co??? Narazila do zdi? A vysokou horečku? Ale jak jsme šli do školy, byla v pohodě.“
Zatímco já jsem tam stál jako světelný sloup, s pusou dokořán a nezmohl jsem se na žádné slovo, tak učitel řekl: „Běž do třídy, potom se za ní stavíš.“
A na to jsem řekl: „Dobře.“ Šel jsem do své třídy. Celý den jsem si vyčítal, že jsem si ničeho nevšiml, po skončení dnešního vyučování jsem si řekl, že ji půjdu navštívit a zeptám se jak jí je. Jak jsem šel, tak jsem přemýšlel, o čem jsme si dnes povídali, jestli Yokiko něco nenaznačila, ale ani jsem se nenadal a stál jsem u jejích dveří. Zaklepal jsem, ale místo Yokiko tam stala její maminka, měla černou barvu vlasů a asi se někam chystala, protože byla hezky oblečená.
„Dobrý den, je už Yokiko líp?“ Zeptal jsem se starostlivým hlasem.
„Ještě pořád spí.“ Řekla a poté dodala: „Takže to nemohu posoudit, jestli chceš, můžeš se na ní kouknout.“
Na to jsem jenom kývl a vešel do bytu.
U Yokiko jsem ještě popravdě řečeno nebyl, měli hezký obývák, na gauči ležel pejsek o kterém Yokiko pořád vypraví, samozřejmě, že byl živý. Potom mě její mamka zavedla do jejího pokoje, po schodech nahoru a potom doprava, byli tam dveře s nálepkou. Na nálepce bylo napsáno její jméno, tak jsem otevřel dveře, a málem mě klepla pepka, po celém pokoji byly obří vycpané hračky, ale nejvíc mě zaujal ten, se kterým ležela. Byl nádherný, pokoj byl vymalován modrou barvou, měla také dvě lampičky jedna je na stole a druhá u postele a na poličce měla akvárium se želvičkou. Na akváriu bylo napsané Sora, tak se asi jmenuje ta želva. Jak její maminka odešla z pokoje, přišel jsem blíž k posteli, vypadala tak roztomile, tak jsem aspoň využil situace, když spala dal jsem jí letmý polibek na rty a řekl, že jí miluji a doufal jsem, že se nevzbudí a nebo že to neslyšela, protože se přitom usmála. A asi po půlhodině se vzbudila.

YOKIKO

Jak jsem spala tak jsem ucítila hřejivý pocit na rtech a jako by někdo řekl, že mě miluje nebo něco v tom smyslu, neignorovala jsem to a usmála jsem se, určitě to je jen sen, ale i tak je to nádherný sen. Přitom jsem spala dál, jak jsem se obrátila, tak asi po půlhodině se mi před očima zjevil Takashiho obličej v tom jsem se probudila. Byla jsem slabá a vyčerpaná, jak jsem se rozhlídla, uviděla jsem Takashiho a v hlavě mi projela otázka a s nimi slova. Co když to miluji tě byla skutečnost a ne sen? Přemýšlela jsem a tuto otázku jsem hodila za hlavu.
To jediné na co jsem se v té chvíli vzmohla, bylo: „Takashi.“
V tom se na mě otočil a řekl: „Lež. Na chodbě ve škole jsi narazila do zdi a máš ještě k tomu vysokou horečku tak lež.“
Já na to jenom kývla, byla jsem šťastná, že tam je se mnou, v tom maminka vlétla do pokoje
a řekla: „Výborně už jsi vzhůru, promiň mi to, ale musím jít do práce tak ahoj. A lež!“ S důrazem na to lež.
Na to jsem dokázala zase jenom kývnout, maminka zabouchla dveře. Chtěla jsem se Takashiho na něco zeptat, ale skočil mi do řeči.
„Promiň, ale já už půjdu, a se pořádně vyspíš.“
Jak vstal tak jsem ho chytla. Nevím jak, ale na to jsem se ještě postavila a řekla: „Nechoď.“
A v tom se mi před oči udělalo černo a slyšela jsem akorát jak Takashi volá necelou větu: „Yokiko řík…“
Ani nedořekl zbytek a já měla černou tmu před očima a nic už neslyšela.
Asi po dvou hodinách jsem se probudila, při tom jsem pomalu otevřela oči, bylo mi už lépe. Horečka taky musela klesnout. Jak jsem se rozhlédla, tak na židli seděl Takashi, měl zavřené oči, takže asi spal. Posadila jsem se a dala jsem mu přes ramena deku, kterou jsem měla nevím proč na posteli. V tom se mi zase vybavila ta slova: “Miluji tě.“ To jsem jako předtím hodila za hlavu a zase si lehla a spala dál.