Ohňostroj -aneb neplánované pokračování 1/2

Je to už měsíc co k nám do školy přišel nový kluk. To by mi tak nevadilo, ale motá se okolo Yuiho a to mě žere.Ten kluk je hrozná vlezdoprdelka. To co mi na Yuim trochu vadí je to, že se s každým hned kamarádíčkuje a neumí používat slovíčko “ne“. I tak ho mám rád, ale nemůžu vystát toho vlezdoprdelku. Mimochodem jmenuje se Ryohe. Je mu patnáct a je stejně vysoký jak já. Má černé vlasy a přiblblí úsměv.Nejhorší na tom je že vidím jak s Yuim pořád flirtuje a Yui to nevidí.Zatím je to jednostranný. Doufám. Rozhodně si ho nenechám vzít.Yui-chan je můj.

To sem si myslel, ale osud si zvolil jinou cestu.Odpolední přestávku vždy chodíme s Yuim na střechu.Společně jíme oběd a teď i s Ryohem. Dnes sem však musel na chvíli za učitelem,potřeboval mi něco říct, tak že sem přišel na střechu o něco později.Po schodech na horu se mi na chvilku zatočila hlava.Řekl sem si ´asi sem málo pil.´Vždy sedíme skoro naproti střešním dveřím.Otevřel sem dveře a........
„Yui-chan , co....?“ odmlčel sem se.´To snad ne.´ Než sem si to stačil uvědomit začali mi téct slzy.Yui se na mě podíval tím překvapivým pohledem.Já se, ale jen otočil a v rychlosti začal běžet dolů po schodech.Víc než dvakrát sem uslyšel jak mě Yui volá.Bylo mi to jedno, vše mi bylo jedno.
Dnes sem byl rád, že jsme měli už jen poslední hodinu po obědě.Naštěstí jsme byli rozdělení do skupin.Naše třída se dělila na dvě.Já byl v jiné než Yui a Ryohe samozřejmě s Yuim.Jak naschvál.Jakmile skončila hodina rychle sem zmizel ze školy.Šel sem jinudy než chodíme s Yuim. Klíče sem si nezapomněl,tak sem se mohl dostat rychle domů.Táta a Hiro-san byli doma.Nechtěl sem s nikým mluvit a tak sem proletěl přes chodbu rovnou do pokoje.Nechtěl sem na to myslet.Nechtěl sem tomu uvěřit.Ani trochu.Vidět svého přítele líbat se s jiným a ještě k tomu to byl Ryohe. Ležel sem na posteli a polštář byl jediný přítel.Kdyby byl polštář člověk tak už by byl uškrcený.Začal sem myslet na nejhorší.´To je konec? Copak už mě nemá rád? Jen si semnou hrál ?´
Tyto myšlenky sem rychle zametl pod kobereček v okamžiku kdy zazvonil zvonek.Věděl sem kdo to je.Kéž by sem se mýlil.Dveře otevřel Hiro-san. Já vykoukl zpoza rohu a táta stál uprostřed.
„Dobrý den.“Slušně pozdravil
„Ah ,Yui.Ahoj co potřebuješ, poj'ď dál.“
„Ne, děkuju, jen chci vědět, jestli je Yamamoto doma.“
„Yamamoto? Počkej, podívám se.“ Hiro-san přizavřel dveře a otočil se.Pohlédl na mě.Zakroutil sem hlavou a naznačil že ne.Táta jen nechápal.
„Promiň Yui, ale zrovna spí.“
„To je v pořádku, nebudu rušit.“Yui sklopil zrak k zemi.
„Mam mu něco vyřídit ?“
„Ne...to je v pohodě.“Snad poprvé stekla slza Yuimu.
„Yui, si v pohodě ?“
„Jo...to jen, jen sem se chtěl Yamamotovi omluvit za to dnešní odpoledne.Chtěl bych mu to vysvětlit.Já.....já ho nechci ztratit.“Chytil si spodní část obličeje a rozbrečel se.Normálně se rozbrečel.Poprvé sem slyšel jak Yui-chan brečí.
„Yui,co se děje,co se stalo?“
„ To nic, to...já už musím jít.“Yui se rozeběhl pryč.Vše sem slyšel.nemohu uvěřit že Yui brečel.´Nechce mě ztratit ?´Hiro -san zavřel dveře a koukl se na mě tázavě.Táta udělal pár kroků ke mně pak se zastavil.Padl sem na kolena a tvář sem si zakryl dlaněmi.Tentokrát sem zase brečel já.Nevěděl sem co dělat.Táta přišel blíž a objal mě.
„Co se stalo Yamamoto ?“zeptal sem mě ustaraně.
Nechtělo se mi, ale potřeboval sem aby to bylo pryč.Vše sem řekl.Jen sem chtěl trochu času.Chtěl sem být chvíli sám.To je vše.Sám sem se chtěl přesvědčit jak to doopravdy je.Nechci aby tohle byl konec.
Ještě ten den sem ho šel najít.Promluvit si.Nejdříve sem šel k němu domů.Tam nebyl tak sem šel jinam.Procházel sem různá místa.Nemohl sem ho najít.Ale ještě jedno místo zbývalo.´Park.´
Nakonec sem ho našel.Seděl na lavičce.Na té samé kde sem ho poprvé políbil.Jenže co mu mám říct ?´jen do toho Yamamoto. To dáš.´Moje vnitřní „já“ asi úplně zapomnělo na situaci.Přišel sem k němu blíž.Sedl sem a chtěl sem začít, ale předběhl mě.

„Promiň Yamamoto, já-.“ Zakroutil sem hlavou.
„Už se nemusíš omlouvat.Spíše mi řekni co se stalo.“ Řekl sem normálním hlasem.Yui na mě pohlédl a zas sklopil zrak.
„Od té doby co k nám Ryohe přišel, sem zjistil že po mě de.Věděl sem to, ale nechal sem to být, protože jediného koho mám rád si ty.Poslední dobou začínal být dost dotěrný a tak sem mu to chtěl ujasnit.Chtěl sem využít té chvíle kdy si mluvil s učitelem, jenže on mě neposlouchal.Nečekal sem že mě políbí a vůbec sem nečekal, že před tebou.Když sem tě uviděl, myslel sem si, že už mě nebudeš chtít vidět.Vrazil sem mu jen co si zmizel pryč.Řekl sem mu, že miluju tebe.Po škole sem šel za tebou.A zbytek už nejspíš víš.“
„Víš, to já bych se ti měl omluvit.Měl sem zasáhnout když o kolo tebe poletoval.Hrozně sem žárlil když sem viděl jak se kolem tebe motá víc a víc. A teď ,potřeboval sem jen být chvíli sám.Nevěřil sem že by si něco takového udělal.Ale i tak potřeboval sem si srovnat myšlenky.Taky tě nechci ztratit. Miluju tě Yui-chan.“ Položil sem mu na stehno ruku a on propletl své prsty s mými.
Konečně se mi podíval do očí.Usmíval se stejně tak jako já.Byl sem rád, že je vše normální.Pomalu mě políbil. Něžně a s láskou.

***

„Au.“
„Co ?“ zeptal sem se Hira.
„Nic jen sem se řízl.“Přišel sem k němu blíž.Hiro začínal dělat večeři.
„Ukaž.“ Vzal sem jeho prst a strčil si ho do pusy.
„Chutná ?“
„Hmm a jak.“Jeho krev je rudá jako jeho vlasy.Chutná stejně jako on.Chci víc.Políbil sem ho.
„Co bys udělal ty, Misaky kdybych mě někdo jiný políbil ?“ ´Rozkopal bych tomu dotyčnému držku a tebe bych si někam zamknul.´
„Nevím musel bych to vidět, být přitom.A co ty, co bys udělal ?“
„Už by si ode mě nikdy nedostal najíst.“ Čekal sem to horší.Ale sem rád.Zazvonil mi mobil.
„Správa ?“ zeptal se mě Hiro.
„Jo, Yamamoto píše že na něj nemáme čekat s večeří.Jo a že je vše v pohodě.“Než sem schoval mobil zpátky do kapsy napsal sem mu :DO DESETI DOMA.ZITRA DES DO SKOLY.
´Hmm mam spoustu času.Musím ho nějak využít.´Ďábelsky sem se usmál na Hira.´Že by země byl zvrhlík.HAHAHAHAHÁ´