Odvrácená strana tváře 03 Prosím už ne

Minho se poslední dobou cítil jako znovuzrozený člověk. Od toho incidentu uplynuly tři dny a díky JongHyunově pomoci zapomínal na všechny ty hnusné věci, co mu Taemin dělal. Ani mu jeho nepřítomnost nechyběla. Spíš naopak. Byl rád. Tři dny se nemusel třást a obávat se noci. Mohl spát s klidným pocitem a ráno se probouzet bez toho, aniž by jej bolelo celé tělo.
Do pokoje, který předtím sdílel s Taeminem se od jeho odjezdu už nevrátil. JongHyun trval na tom, ať se odstěhuje k němu a tak to taky udělal. Věděl, že jeho hyung to myslí dobře a že by mu nijak neublížil a malá část v něm jásala štěstím z nabytého tělesného kontaktu, když společně uléhali do postele. JongHyun mu před spaním zpíval jejich písničky a někdy četl i pohádky, půjčené z Keyovy soukromé knihovny. Vždycky pak usnul. Připadal si jako by se vrátil zpátky do dětských let. Miloval JongHyunův klidný a vyrovnaný hlas.

~

Bylo něco po půlnoci, když Minho zaslechl nějaký hluk. Něco jako cinkání kovu ... Zamlaskal a zavrtěl se, deku přetáhl přes sebe a spal dál. JongHyun hyung nejspíš přišel z flámu.
Tiché kroky se blížily k posteli a tmavá postava se na ni bezeslova dostala. Jemný úsměv přeběhl po hezké tváři, pak se zamračil. Bude ho muset vzbudit.
Řetězy na jeho kalhotách zacinkaly jako penízky, když se k němu sklonil.

"Minho, broučku, vstávej," zašeptal laskavým tónem v hlase, než jazykem polechtal nahou kůži za uchem. Kousek pak stiskl mezi zuby a zatáhl. Minho slabě zakňučel a pohnul se.
"Taťka se vrátil ~ " slyšel jemný chechot a další nevítaný polibek, tentokrát na krku. Minho ztuhnul. Ne. Tohle není JongHyun. Otočil se a hned litoval, že to udělal. I přes značnou tmu v místnosti dokonale poznal ten obličej. Jeho obličej. Taeminův obličej. Cítil, jak se mu začíná zrychlovat tep.
Taemin ... On se vrátil. Oči se mu rozšířily zděšením, když ho blonďáček znovu políbil. A on se opět nezmohl na nic. Byl v takovém šoku, že na malý okamžik cítil, jak se mu zastavilo srdce.
"Tolik se mi stýskalo, miláčku. Chyběl jsi mi, celé ty dny bez tebe byly k nevydržení, myslel jsem, že se zblázním," šeptal mu do ucha a rukou ho pohladil po vlasech. Stále tak hebké. Minho však nevnímal. Jeho tělo se třáslo, ne však z milencových doteků, ale z toho, co nejspíš přijde potom. Taemin totiž nějak věděl, že je v JongHyunově pokoji a to znamenalo jediné. Jen doufal, že si to špatně nevyložil a že je JongHyun v pořádku.
"Ach bože, lásko, příště si tě vezmu s sebou, protože to bylo opravdu nesnesitelné," zafňukal a políbil ho. "Víš jak jsem byl frustrovaný? Potřeboval jsem tě tak moc, že jsem rozbil našeho oblíbeného kamaráda," postěžoval si afektovaně a pomalu z něj přitom odhrnul deku, aby mohl po tolika dnech abstinence obdivovat to tělo, patřící jen a jen jemu.
Minho si skousl rty a zavřel oči. Nechtěl to poslouchat. Ty řeči, ty sladké falešné řeči, které mu ničí život. Všechno je to jen faleš, aby Taemin mohl dostat, co chtěl. On si opravdu moc přál, aby se uzdravil, ale věděl, že tak brzy to nebude.

"Prosím, nech toho," ozval se Minho tichým hlasem a vyslal k němu prosebný pohled. Blonďáček se zamračil.

"Co? To je všechno? Já odřekl spoustu koncertů, abych mohl být u tebe co nejdřív, pak tě dokonce najdu v JongHyunově pokoji a ty mi řekneš, ať toho nechám? Copak ty ses netěšil na svého přítele?" Taemin zvýšil nebezpečně hlas a Minho věděl, že bude zle. Zavrtěl hlavou a polkl talíř znechucení, když si ho rukou k sobě přitáhl a pokusil se mu na krku udělat uspokojivý cucflek.

"V- vítej doma, Minnie," zašeptal ještě, když se od něj s třesem odtáhl. Taemin spokojeně zamručel. Ohmatal si krk, šíleně mu pulzoval a usmál se. Zdá se, že musí na svou květinku pokaždé drobet zatlačit. Pořád byl tak stydlivý. To on miloval.

"To je lepší," políbil ho spokojeně na líčko a pokračoval ke rtům. Minho nechtěl, ale bál se, že by Taemin zuřil, kdyby odmítnul, tak pokorně pootevřel ústa, aby mohl přivítat přítelův horký jazyk. Snažil se zabránit vzdechům z následné akce, ale jeho tělo reagovalo přirozeně proti jeho vůli. Proklínal Taemina, že umí tak dobře líbat a sebe, že je vůči němu tak slabý. Nakonec to skončí stejně. Jen kdyby přišel JongHyun a všechno to zarazil. Bohužel tohle nebyla pohádka, on nebyl princezna, kterou chtěla znásilnit zlá blonďatá obluda a JongHyun statečný princ, který ho zachrání. JongHyun tady nebyl. Nebyl, když ho nejvíc potřeboval.
Minho začínal ztrácet naději. On věděl, že jak se Taemin vrátí, tak se všechno bude dít znova. Děsivé záchvaty vzteku, neukojitelný chtíč a trpká bolest.

Blonďáček jej pohladil po vlasech a pár pramínků zasunul za ucho. Usmál se, když přítel zčervenal. Všiml si, že od té doby, co je vzhůru se nepřestal třást a vyložil si to po svém.
Minho zrychleně dýchal a snažil se vyhýbat očnímu kontaktu s Taeminem. Počítal vteřiny, než se to zase stane.

"Ale copak, už se nemůžeš dočkat až tě miláček naplní? Hm?" šťouchnul do něj mladší a usmál se, když se Minho zatřásl na dotek. "Ty zlobivá malá dě*ko," syknul provokativně a pohladil ho po tváři. "Nejsi jediný, kdo je nedočkavý," mrkl na něj se zvrhlým úsměvem a rozkročil se nad ním. Minho vytřeštil oči, když Taemin chytil jeho ruku a nebezpečně si ji přiblížil ke svému klínu. "Malej je totiž pořádně žhavý na tu tvoji sladkou prdelku," zašeptal hanebně a bezostyšně donutil přítelovu ruku stisknout mu rozkrok. Zavzdychal z náhlého kontaktu. Kontaktu, který mu tolik dní chyběl.
Minho začal plakat, když ucítil ve své dlani tu velkou bouli. Taemin byl tvrdý a nadržený.
"Vidíš, zlato, celý se na tebe těší," vydechl s úsměvem vzrušeně a skousl si rty, aby potlačil sten. Čekal příliš dlouho. Potřeboval cítit ty krásné baculaté rty kolem sebe, moc.
Minho ze sebe vydal jakýsi přidušený výkřik, když si Taemin začal rozepínat zip svých uplých kalhot. Dal si ruku přes ústa, aby znovu nevykřikl. Slzy se mu kutálely po tvářích a padaly na měkký polštář.
Blonďáček se ke svému příteli sklonil a slíbl drobné slzy. "Neplač broučku, bude to jen chvilka, jsi v tomhle přece dobrý," uklidnil ho s úsměvem a bez varování vrazil celou svou délku do Minhových nepřipravených úst. Chlapec se zakuckal a pokusil se mladšího od sebe odstrčit, Taemin však nedbal na jeho protesty a popadl ho za vlasy. Přirazil proti jeho ústům boky a Minhovi nezbylo nic jiného, než se dát do práce. Neochotně pokračoval s olizováním té zákeřné věci, která mu později dozajista zničí zadek. Taemin popadl hustý chomáč jeho vlasů v dlaních a začal se pohybovat boky, aby to urychlil. Bylo tak zatraceně dobré cítit to příjemné teplo, stýskalo se mu po jeho ústech, po tom požitku z kouření, co mu Minho dával. Udělá se příliš brzy, jako vždycky. Ale o tohle mu přece šlo. Protože už nemohl déle čekat, až bude zase v něm.

"Bože jo, ještě kousek, miláčku, ještě kousek ..." Bylo jediné, co Minho slyšel, než mu Taeminův penis zajel hluboko do krku. To způsobilo staršímu dávivý efekt. Minho začal slzet a fňukal do pohybů, máchajíc rukama kolem sebe, dokud se Taemin konečně neudělal. Blonďák vypustil jakýsi zvířecí výkřik uvolnění, zatímco Minho bez dechu vykašlával semeno na podlahu. Poslední drobné spršky ještě stříkaly na jeho obličej. Taemin si úlevou otřel pot z čela a své kapky lásky z milencova obličeje.
"Říkal jsem, že to bude rychlovka," políbil ho na vlhký nos. "Šikulka," pochválil ho a prsty běžel po přítelově nahé hrudi. Minhovi slzy ještě neuschly a už mu začaly padat po tváři nové. On to nechtěl. Nechtěl to. Už nikdy více. Už ne.

"Prosím, nedělej to," zašeptal zoufale a pohlédl na něj. Taemin měl vždycky slabost pro ty velké kulaté oči, ale bylo už pozdě. Nezvládne se kontrolovat. Na to zašel příliš daleko.

"Neboj se miláčku, budu na tebe hodný, slibuju." Jemně jej pohladil po tváři, zatímco pomalu stahoval kalhoty od jeho pyžama. Minho nehnutě ležel a jen polykal slzy. Věděl, že jeho sliby byly lži.
Odvrátil hlavu, když ho Taemin zasypával motýlími polibky na bříšku a kousal se do rtu tak silně, až mu po nich začala téct krev. Blonďák se zamračil. Nelíbilo se mu, že si jeho roztomilý milenec upírá rozkoš, kterou mu tak ochotně dává, tak palcem setřel rudé kapky z měkké kůže a slízl ji.
Minhova krev chutnala tak sladce. Chtěl ochutnat více. Chtěl vidět svou malou dě*ku v louži vlastní krve, chtěl, aby krvácel kvůli němu. A existovalo tolik způsobů jak to udělat.
Z kapsy svých kalhot vytáhl chlupatá pouta s bambulkami. Zatřásl jimi a smál se jako malé dítě. Minho však plakal a jen nečinně přihlížel, jak je pouty vázán k posteli, aby z něj mohla být Taeminova loutka. Znovu.

"Prosím, Taemine. Prosím, slíbil jsi, že budeš hodný," kňučel tmavovlasý potichu, když mu blonďák pomalu šířil nohy od sebe, čímž mohl vidět opravdu všechno.

"Promiň, ale prostě jsem neodolal," omluvil se pokrčením ramen, zatímco se při tom pohledu jen zvrhle olizoval a mnul si svou opět bolavou erekci. Minho mohl jen hlasitě vzlykat. Samozřejmě. Taemin to neuměl něžně. Ve svém stavu byl prostě příliš divoký a nežnosti zatlačil kdesi do rohu. To byla smůla. Smůla pro Minha.

"Tak ... Tak si mě aspoň připrav, prosím," vyslal k němu opravdu zoufalý pohled. Taemin totiž chystal všechno nějak rychle. A on začínal mít strach.
Mladší ho s úsměvem pohladil po vlnitých tmavých vlasech.

"Budou mi stačit jen tvoje sliny, lásko," usmál se bázlivě a už strkal dva své prsty Minhovi do úst. Ten tak nemohl vykřiknout zděšením. Sliny zdaleka nebudou dost k jeho přípravě. Panikařil. Vezme si ho nasucho a to bude nejhorší. Nechtěl to znovu prožít. Tu bolest, jakoby ho trhali zaživa. Přesto však potíral tenké prsty svého nemocného přítele a malinko doufal, že nakonec přijde k rozumu. Zbytečně.
Taemin se s chtivým zavrčením vrhnul na tu chutnou dírku a Minho od té chvíle jen křičel a prosil, ať přestane.

~

"Ne, prosím ne! Už ne, prosím přestaň!" Zoufalé výkřiky proseb plnily tichou místnost. JongHyun se převrátil na bok a otevřel v polospánku oči, aby zjistil, že jeho dongsaeng má noční můru. Ošklivou noční můru jménem Lee Taemin. Byl si jistý.
Rozsvítil lampičku na nočním stolku a s výrazem naprosté lítosti zíral na Minha, jak se svíjí na posteli a křičí bolestí. Celou dobu v duchu nadával Taeminovi, že působí svému příteli tolik utrpení. On si to nezasloužil.
"Prosím, už ne ..." Další tichá prosba. JongHyun si skousl rty a sklonil se k Minhovi, aby s ním jemně zatřásl, ale ten už vyděšeně otevřel oči a zrychleně dýchal. Přes slzy v očích nebyl schopen rozeznat pohyby kolem sebe, takže automaticky před ním bežel Taeminův obrázek. Dal se do hlasitého nářku, prosil, aby toho už nechal, zatímco rukama házel kolem sebe jako šílený. JongHyun zachoval klidnou hlavu a jen si mladšího k sobě přitisknul.

"Klid, Minho, klid. To jsem já, Taemin tady není, Taemin tady není," šeptal mu do ucha rychle, zatímco ho poplácával po zádech. Minho se zadýchaně rozhlížel kolem sebe, jakoby čekal, že na něj každou chvíli jeho blonďatý přítel vybafne, ale když zjistil, že v celé místnosti je jen s JongHyunem, začal se uklidňovat a dýchat normálně.

"Hyung, JongHyun hyung," zašeptal tiše a přitiskl se mu do objetí. Ten ho hladil po zádech a šeptal uklidňující slova. A pak si toho všiml. Něco bylo na prostěradle. Něco ...
Odhrnul deku na svou stranu postele a málem vykřikl stejně tak jako Minho. Obrovská rudá skvrna. To snad ne.
"Hyung, on tady byl," zašeptal se slzami v očích mladší a začal se nekontrolovatelně třást. "On tady byl."