Odvrácená strana tváře

Lee Taemin byl vcelku normální člověk. Všichni ho znali jako roztomilého maknae SHINee, kpop skupiny, se kterou vydělával úspěchy po celé Asii. Díky jeho až dívčímu vzhledu ho většina z SM pokládala za synonymum naprosté nevinnosti. Za milým vystupováním a zářivými úsměvy se však skrýval zcela někdo jiný. Měl totiž tajemství. Takové, o kterém nikdo nevěděl.

Choi Minho, kolega a přítel Taemina, rovněž člen SHINee fungoval v kapele jako raper. Ženy z něj padaly do kolen z jeho podmanivého pohledu a klidnému vyrovnanému hlasu. Ke všem se choval mile a upřímně, jen těžko by si někdo myslel, že by mohl být ve skutečnosti jiný. On byl. Stejně jako jeho přítel, i on měl tajemství.
A takoví lidé by neměli zůstávat pohromadě v jedné místnosti. Nikdy.

*****

Přirazil ho ke zdi a opřel své malé tělo o jeho. Viděl, že je nervózní, četl to v jeho očích. V těch krásných tmavých očích, které si ho tak lstivě podmanily.
"Minho-sshi," oslovil náhle staršího a pohlédl mu do tváře. Byl větší než on, ale nevzpíral se. Miloval svého maknae, stejně jako ostatní z kapely, ale jen on věděl, co skutečného se skrývá pod maskou toho roztomilého chlapce.
Taemin trpěl poruchou osobnosti, ale z nějakého důvodu se tato vlastnost naplno projevovala jen v Minhově blízkosti. Stávalo se to vždycky, když sdíleli společný pokoj po turné. A nikdo neměl ani ponětí, co se večer děje za zavřenými dveřmi.

*****

Blonďáček prohodil vlasy a pokračoval, držíc svého přítele pevně u zdi. Ačkoliv se to nezdálo, jednou když nad ním jeho druhé Já převzalo kontrolu, dokázal neuvěřitelné věci. Byl jako utržený ze řetězu. Divoký a nespoutaný. Nebál se rizik a byl násilný. A šíleně miloval Minha.
Absolutně se mu příčily akce žen, které se k němu snažily přivtěřit a uloupit si kousek jeho pozornosti. Nenáviděl je. Všechny. Chtěly jeho Minha, i když patřil jen a jen jemu. Zvlášť ta černovlasá potvora z Girl's generation. Yuri. Už při vyslovení toho jména ho bral vztek a chtělo se mu zvracet. Kolikrát se musel přemáhat a jen nečinně přihlížet tomu, jak je k němu blízko a snaží se s ním flirtovat. Pohrdal jí, protože neuměla nic jiného, než se předvádět a ukazovat svůj prasečí obličej na veřejnosti.
Žárlil, samozřejmě. Až nepřiměřeně moc. Ve společnosti to nedával najevo, ale uvnitř prskal a měl velké chutě vyrvat všem těm umělým nádherám vlasy, jakmile se ho byť jen letmo dotkly. V noci však, když byli sami a bez kohokoliv, kdo by je rušil, zanechal své dobré vychování daleko za sebou a vyventiloval všechen svůj chtíč. V noci byl jeho. Nebylo to sice tak často, jak by si přál, díky nabitému programu, a při obzvlášť nesnesitelných abstinenčních příznacích si musel vypomoct sám. Jenomže to nebylo ono. Bez Minha si to nemohl prostě užít.
A teď, když zase měli večer volný jen pro sebe se dozví tu ošklivou věc.

"Minho-sshi," zopakoval podruhé a vynutil si jeho pozornost. Jen co se mu jí dostalo, pokračoval. "Ty jsi dost zlobivý chlapec, víš to?" zašeptal a prstem jej pohladil po tváři. Neodtrhl přitom do něj oči. Jestli se mu chystal lhát, okamžitě to pozná. Minho překvapeně zamrkal. Něco provedl? Doufal, že ne, jinak by to s ním nedopadlo dobře.
"Hm, proč?" zahrál si na nevědomého. A přestřelil.
"Neříkej, že nevíš," pousmál se Taemin křivě, nepřestával ho hladit a kolenem podráždil jeho rozkrok. Nedovolil mu sebemenší pohyb. Potřeboval si ujasnit pár věcí.
Minho zavrtěl hlavou. Stále mu to nedocházelo. Nic neudělal ...
Blondáček si těžce povzdychl a zvedl se na nohách, aby si byl obličejem rovný s tím jeho. "Viděl jsem všechno, úplně. Táhneš to s ní, viď?" zaskřípal zuby a začínal nad sebou ztrácet kontrolu. Minhův dokonale vygumovaný pohled ho iritoval. Vypadalo to, jako by si z něj dělal legraci. Nesnášel to.
"O čem to mluvíš?" odvážil se zeptat a pokusil se od mladšího odtáhnout. Byl však v pasti. Taeminovy oči se zúžily do malých štěrbinek.
"Yuri. Spíš s ní, co? A já pro tebe nejsem nic?“ vykřikl náhle. „Spíš s ní, protože má prsa?! Ty ku*vo," sykl rozčileně a přitlačil ho víc ke zdi, až tmavovlasému křuplo v zádech. Ostrá bolest mu projela tělem. Zaskuhral a povolil.
"O čem to proboha mluvíš? Nic jsem neudělal," bránil se, ale Taemin těm slovům nevěřil. Jasně je spolu viděl.
"Nelži, myslíš, že jsem slepý? Viděl jsem jak se na tebe lepila, ta coura. Chce tě jen pro sebe a ty se jí ani nebráníš, co?" vyprskl. Ztrácel kontrolu. A přesně tohohle se Minho obával. Kdyby ho byl maknae ochotný jen na chvíli poslouchat, nemusel by dělat všechny ty hnusné věci. Ale toho on nebyl schopný. Taeminovo druhé Já bylo příliš žárlivé a majetnické. Naprosto odlišné od jeho originálu.
Pokusil se vysvětlit vzniklé nedorozumění. S Yuri nic neměl. To, že byli přátelé a sem tam si vyšli neznamená, že spolu chodí nebo tak něco. Ale tohle by Taemin asi těžko pochopil. Už bylo pozdě. Udělal si o tom svůj vlastní obrázek a Minho věděl, že se z toho jen tak nevykroutí.
"Já s ní fakt nic nemám, víš, že jsme jen přátelé a já bych ..."
"Dost už!" vpadl mu do řeči blonďák a naštvaně staršího odhodil na postel. Ta jen úzkostlivě zaskřípala pod tlakem Minhova těla. "Nenechám tě, rozumíš? Nechci ... Nedopustím, abys byl její," zašeptal s hrozivým tónem v hlase, vytahujíc pouta z náprsní kapsy své bundy. Tu si pak svlékl a odhodil do rohu místnosti. "Vždycky budeš jenom můj, vždycky," šeptal, zatímco mu dával ruce za hlavu a násilně pak pouty připevňoval k posteli. Právě teď by se měl Minho bránit, ale on se ani nepohnul. Měl dost síly na to, aby mladšího ze sebe shodil a zabránil mu v takových věcech, ale nedokázal to. Jeho maknae byl pro něj důležitý jako rodina. Miloval ho a srdce mu nedovolilo mu vzpírat. Samozřejmě se mu přítelova schizofrenie nelíbila, ale pro tuto chvíli nemohl nic dělat. I když ho to strašně bolelo. Taemin nevěděl jak moc mu ubližuje, ráno si z toho nic nepamatoval. Ostatní z kapely o tom neměli ani ponětí. Pravdu znal jen Minho.

Nasucho polkl. Pouta mu byla velmi těsná v zápěstí a pár trhavých pohybů by mu podrásalo kůži. Byl v dokonalé pozici oběti. Ležící, neschopný pohybu a odporu. Taemin si lehce olízl horní ret. Takhle Minha miloval nejvíc. Dnes v noci mu udělí lekci, že na ni v životě nezapomene. Dnes v noci si ho opět přivlastní.
"Hyung," oslovil ho zcela náhle. Klečel mezi jeho nohama a kochal se pohledem na zoufalý obličej přítele. "Víš, že to nenechám jen tak. Musím tě potrestat, nechci, abys mi zdivočel. Budeš teď hodný chlapec a přijmeš svůj trest, viď?" Zapředl jako kočka a prsty bloudil po látce jeho tílka. Slyšel, jak Minho tiše vydechl. Na břiše byl citlivý a když blonďákovy prstíky zkoumaly přes látku jeho těžce vypracované buchty, tělem mu projel zvláštní pichlavý pocit. Zažil ho už předtím, samozřejmě, ale dnes to bylo jiné. Byl to pocit strachu. Strachu z toho, co přijde potom. Bál se. Jako ďábel svěcené vody. Taemin byl nečitelný a jeho chtíčem zastřený pohled nenasvědčoval ničemu dobrému. Bylo to vlastně poprvé, kdy na něj takhle vyjel. Tak hrozně se nikdy předtím nechoval.
Znovu polkl. Něco začínal tušit.
"No tak, odpověz, hyung. Budeš hodný chlapec?" naléhavě se zeptal. Prsty se posunuly níž, hladily přes volné kraťasy jeho vzrůstající vzrušení. Minho si skousl ret a odvrátil pohled. Taemin ho pomalu zbavoval spodní části oblečení a on jasně cítil, jak mu obličej červená studem. Jeho vlastní mužství se pod vlivem blonďákovy šikovné ruky probouzelo k životu.
"No tak, hyung." Znovu naléhal. Prstem škádlil jeho délku a čekal na odpověď. Nic. Minho měl rty pevně semknuté stejně tak jako oči. Nechtěl. Nechtěl to říct. A Taemin začal zuřit. Mlčenlivost svého přítele bral jako odpor a to nenechá jen tak. Řekl si o to.
"Fajn, jak chceš," zamumlal naštvaně a popadl ho za lem tílka. Minho sebou trhl a už jen cítil jak mu Taemin násilně rve švy. Nechtěl vědět, kde se v něm najednou vzala taková brutální síla. Zamrkal a pohlédl na něj. Jeho oči se setkaly s těmi jeho, a to, co v nich viděl mu nahnalo hrůzu. Ten jiskřivý pohled ho děsil. To nebyl Taemin. Bylo to zvíře, hladové a běsnící. Teď už veděl, co přijde. Zavřel oči a přál si, ať to rychle skončí.

*****

První kapka spadla na prostěradlo. Pohnul se a zjistil, že ho nesmírně bolí celé tělo. Rukou si tíživě promnul oči. Ležel. Jako mrtvola. A taky se tak cítil. Bylo ráno a sluneční paprsky Seoulu se snažily vkrást zastřenými okny dovnitř pokoje. Zasténal a posadil se. Šlo to ztěžka. Všechno bolelo. Všechno. A nejvíc srdce. Pamatoval si to. Co se včera stalo. Jeho dech, přírazy, výkřiky, nadávky.
Všiml si obrovské skvrny pod sebou. Krev. Jeho krev. Vzpomněl si. Pronikl do něj nasucho. Bez přípravy. Bez předehry. Bolelo to. Rval ho zevnitř jako zvíře. Byl jako kus masa pro hladového lva.
Padl pohledem na bledě modrého robertka. Toho znal dobře. Strkal ho do něj, než si ho sám vzal. Pitomá hračka. Odhodil ho stranou a ze všech sil se pokusil zvednout. Sykl z bolesti, jež se dostavila, jakmile se chodidla dotkla měkkého koberce. Pomalu šel do koupelny, smýt stopy jeho kontaktu. Drobné kapky ještě nezaschlé krve skapávaly po jeho stehnech. Špinil koberec, ale bylo mu to jedno. Potřeboval sprchu. Jen sprchu. Musel si pohnout. Za hodinu měl taneční zkoušku k Luciferovi. Polkl. Doufal, že to zvládne, aniž by stihli ostatní chytit nějaké podezření.
Osušil své bolavé tělo a následný pohled do zrcadla ho šokoval. Modřiny, kousance, cucfleky. Všude. Po tváři mu sjela horká slza.
"Baví tě si se mnou hrát?!" řval v duchu, ale nahlas to nevyslovil. Nemohl. Cítil se slabý. Zmocňovala se ho prázdnota. Co bude dělat, až ho uvidí? Až s ním bude mluvit? Hodí přes sebe masku. Nic se přece nestalo. Jen ho včera znásilnil jeho nejlepší přítel.
Nemocný, byl jen nemocný. Nevěděl, co dělá. Byl v tranzu, ano. Uklidňoval se a začal si balit věci na zkoušku. Ještě musel zavolat pokojovou službu, aby uklidila ten nepořádek. Bylo mu těch pokojských docela líto.
Po telefonátu odešel. Spíš kulhal. Jo, zadek pořád bolel jako čert. Nevnímal to a pokračoval dál. Pokoušel se zahnat myšlenky na včerejšek. Podařilo se mu to. Ale jen dočasně.

Ve studiu se mu všechno to utrpení vrátilo. Dvojnásob. Omlouval se za svůj pozdní příchod svým naštvaným přátelům a snažil se vyhnout očnímu kontaktu s Taeminem. Ještě ne. Ještě nebyl připravený.
"Hyuung, zase jsi přišel pozdě! Jsi strašný!" zlobil se naoko blonďák a Minha bodlo u srdce. Jejich maknae byl opět tím roztomilým truhlíkem. Sklopil zrak a vykoktal cosi jako omluvu. Ostatní nad tím mávli rukou a připravovali si kroky, zatímco Taemin chvilku stál jako opařený a pozoroval ho. Pak se zničehonic k němu rozběhl a objal ho. Minha zachvátila panika. Strachem se mu rozšířily oči a začal se třást. Tenké paže jeho přítele ovinuté kolem jeho pasu mu připomněly včerejší noc. Znovu to zabolelo.
Odtáhl se a přemohl na úsměv. Pokynul Taeminovi, aby se vrátil ke zkoušení a ten s trucováním odešel za ostatními. Minho si povzdechl. Ztrápeně, hluboce. Roztřeseně si přiložil ruku na hruď a sklonil hlavu. Jeho srdce. Bolelo. Bolelo z utrpení, kterým si musel s Taeminem procházet. Chtěl mu pomoct, ale nevěděl jak.
Bude to takhle napořád? Až do konce? Přemýšlel. Až hlasitý výkřik kluků z konce místnosti ho vytrhl z myšlenek. Potřásl hlavou a vydal se za nimi.
Setkal se Taeminovýma očima. Tělem mu projel ten známý pocit nejistoty a strachu. Bylo to tu znovu. Oči nenasytné bestie. Věděl, co přijde večer. Věděl. A vzdal to.