Od nenávisti je k lásce jen kousek - 4.díl

Antalias

Nevím, co mě napadlo. Ale když jsem viděl, jak tam jen tak stojí a pláče, smířen se svým osudem a s tím, že jej nikdo nepřijde zachránit, že se nedočká pomoci od svých vlastních lidí, ba dokonce od své vlastní rodiny, tak mě přepadla nehorázná touha jej alespoň trochu utěšit.

Natáhnu k němu ruku a stírám mu z tváří slzy jako hrách. Vzhlédne ke mně a dívá se na mě překvapeně, přesto mi můj pohled oplácí. Chvíli tak setrváme, jen se na sebe díváme a já jej stále hladím po tváři i přesto, že plakat už dávno přestal. Najednou si uvědomím, co dělám. Stáhnu ruku a nasadím opět svoji masku nepřístupnosti.

Otočím se a beze slova pokračuju v cestě. Musím si dávat pozor. Nesmím se o něm dozvědět víc, než je třeba, pokud by k tomu došlo, je možné, že bych toho chtěl vědět čím dál tím víc a pak si k němu vytvořil nějaký vztah. O takové komplikace nestojím. On je jen zboží a já jsem prodejce. Žádný jiný vztah nepřichází v úvahu. Věnuju se jenom cestě před sebou a snažím se nevnímat mého společníka. Naštěstí nic neříká a jde poslušně za mnou

Slunce už je vysoko na nebi a já usoudím, že je čas na první malou přestávku. Zastavím na takové malé mýtině a hned elfa přivážu ke stromu, ten si beze slova poslušně sedne a hledí do země. Nechápu, co mu je, ale nehodlám to řešit. Z vaku vytáhnu dvě jabka a jedno mu podám. Jen kývne hlavou a dá se pomalu do jídla.
Posadím se vedle něho a taky se hladově zakousnu.
„Pusť mě, prosím,“ šeptne sotva slyšitelně, ale díky všudypřítomnému tichu ho slyším naprosto zřetelně.
„Co?“
„Pusť mě, prosím,“ zopakuje a vzhlédne ke mně svým prosebným pohledem, při kterém by snad i led roztál.
„Ne,“ odpovím i přes silnou touhu mu odpovědět úplně jinak. Nechápu, proč na mě tak působí.
„Proč?“ položí mi další otázku a v očích se opět začnou objevovat slzy. Napadne mě, že s takovoudle si ty oči brzy vypláče.
„Už jsem ti říkal, že tě hodlám prodat,“ snažím se o co nejchladnější tón, „a navíc velmi draze,“ odseknu stroze ve snaze mu tím dát najevo, že se na tohle téma už nehodlám dál bavit. On to naštěstí pochopí a opět věnuje svou pozornost jablku ve své ruce.

Walijan

Pozoruju nakousnuté jabko ve své dlani. Měl jsem tuhle odpověd očekávat, ale i tak mi to bylo líto. Tolik jsem doufal, že se mi ho ještě podaří přesvědčit, protože mě žádný uskutečnitelný plán na útěk nenapadl. V jednu chvíli jsem si myslel, že má v sobě aspoň kousek citu, ale opravdu to bylo jen zdání a on je velká kostka ledu. Co kostka ledu, celý ledovec to je.

Jak se mi v jednu chvíli chtělo brečet a pár slziček dokonce uteklo zpod mých víček, teď to ve mně vře. Mám takovou chuť se vykřičet ze své bolesti, nadávat na celý svět a vše kolem sebe zničit. Obzvláště jednu osobu, sedící vedle mě.

Opět se zakousnu do jabka. Pokouším se na nic nemyslet a podaří se mi to tak, že si ani nevšimnu, že můj společník na mě mluví. ´Probudím´ se až ve chvíli, kdy jsem dosti hrubým způsobem vytažen za předloktí na nohy, a následně vlečen dál do lesa. Jeho hrubé chování mi opět potvrdí mou teorii o ledovci.

Opět jdeme v tichosti. To mlčení je už fakt hodně trapné.
„Jak dlouho ještě půjdeme? A kam vůbec jdeme?“ zkusím se zeptat. Snad dostatečně dlouho a daleko, abych stihl něco vymyslet. Neodpovídá, jen slyším lehké zavrčení.
„Hele, na něco jsem se ptal,“ zvýším o něco víc hlas. Prudce se zastaví a otočí se ke mně. Nechápu proč má v obličeji, tak zlostný výraz. Copak jsem něco udělal?
„Já jsem tě slyšel,“ řekne nebezpečně. Já jen nasucho polknu, ale nehodlám dát najevo, jak moc mě děsí a jak moc se ho bojím.
„Když jsi mě slyšel, tak proč jsi neodpověděl?“ zeptám se ho odvážně a jen se modlím, aby mě můj hlas nezradil.
„Protože ti do toho nic není, prostě jdeme a tobě může být jedno kam a za jak dlouho tam budeme,“ s tím se zas otočí a vydá se na cestu, přičemž provazem škubne tak prudce, že div nespadnu. Naštěstí to ustojím, ale zápěstí mě docela dost bolí a nedivil bych se, kdybych je měl rozedřená. V duchu začnu tiše nadávat, ale nahlas neřeknu ani slovo.

Už jdem zase celý den, přestávky jsou minimální, a abych řekl pravdu, začínám být čím dál víc unavený. Nechtěl jsem opět dráždit lva bosou nohou a tak jsme opět oba drželi bobříka mlčení. Seděli jsme ve stínu jednoho stromu a dopřávali si krátký odpočinek a nějaké to osvěžení v podobě doušku vody.

Najednou mě přepadl nepříjemný pocit, že se něco blíží, něco temného a nepřátelského. Můj společník se pravděpodobně ničeho nevšiml a ani se nedivím, lidské smysly nejsou tak vyvinuté jako ty naše a tak mě ani nepřekvapuje, že nic nezaznamenaly. Zaměřím se na přibližující věc a snažím se rozpoznat, o co jde. Ale na tu dálku toho zatím nejsem schopen, jen vím, že se to pohybuje po čtyřech a je to velmi rychlé. Nemlže být od nás daleko, když najednou ucítím auru onoho zvířete. Ano, teď už s určitostí mohu říct zvířete, nebezpečného zvířete.

Blíží se k nám černý jednorožec a o setkání s ním opravdu nestojím. Bílí jednorožci jsou krásná a ušlechtilá stvoření, ale ti černí… to jsou vraždící mašiny bez slitování, které si svou vnitřní bolest vybíjejí na ostatních. Důvod, proč se z tak panenského zvířete stane taková bestie, je jednoduchý. Jednoduše propadne temné straně, když se v jeho srdci rozlije zloba a smutek. Nejčastěji k tomu dochází při ztrátě partnera, kterého si jednorožci vybírají na celý život. Nejde však o přirozenou smrt, s tou se jednorožci smíří anebo nedlouho potom svého partnera následují, tady mluvím o násilnou smrt. O lovcích, jež neví, kdy přestat a za vidinou zisku ničí jeden nevinný život za druhým.

Už je opravdu hodně blízko a tak se rozhodnu jednat, přiskočím k Antovi a svalí ho do keře, který je hned vedle stromu, sice to není nejlepší úkryt, ale při troše štěstí to bude stačit. Antalias chce něco namítnout, ale přikryju mu ústa rukou a naznačím ať je zticha.

Skoro nedýcháme a netrvá dlouho a nedaleko od nás se objeví to majestátní zvíře nahánějící strach. Zrychlený dech, pěna u pusy a divím se, že z nozder nešlehají plameny. Stojí na místě a svýma krví podlitýma očima zkoumá okolí, když se pohledem zastaví na keři, v němž se schováváme, mám za to, že je s námi konec. Naštěstí odvrátí svůj zrak a za hlasitého odfrknutí a zaržání se rozeběhne dál do lesa. Hlasitě si oddechnu a myslím, že ta rána, jak mi kámen spadl ze srdce, musela být slyšet na míle daleko. Sundám ruku z Antaliasových úst a nemůžu si nevšimnout nechápavého výrazu.
„Děje se něco?“ optám se a myslím, že se na mém obličeji musel usadit stejně nechápavý výraz.
„Nic, já jen…Co to bylo? A proč si mě zachraňoval?“
To je pravda? Proč jsem to vůbec udělal? Kdybych ho nechal napospas jednorožci, měl bych pokoj a mohl se klidně vrátit domů. Co mě přimělo udělat, tak nesmyslný krok jako je pomoc mému nepříteli? Co z toho mám? Přeskočilo mi? Budu mít teď snad nějakou výhodu? To asi těžko…
Tohle byla nejspíš největší chyba mého života, ale proč mám pocit, že jsem udělal správně…
Proč mám pocit, že jsem ho nemohl nechat jen tak zabít?
Proč? Co se to děje? Nechápu se…