Od nenávisti je k lásce jen kousek - 2.díl

Antalias

Prodírám se tím nekonečným lesem a všechno mě nehorázně s**e... Jsem na cestě už tři dny a ten les nemá konce. Všechno by bylo jednodušší, kdybych měl koně, ale ten by v tom porostu neprošel. Sice cestuju relativně nalehko, moje jediné zavazadlo obsahuje jen jídlo, vaky s vodou a pár nejnutnějších věcí, bez kterých se na cestách neobejdete. Dále mám jen svoje milované zbraně, na které nedám dopustit – meč, dýku a pár vrhacích nožů.

Když už poněkolikáté zakopnu, vztekle ze sebe shodím vak a plácnu sebou na zem, kde se opřu o strom a začnu vydýchávat přicházející nával vzteku. Tento les je opravdu domovem elfů, normální člověk jako já, nemá možnost se zde normálně a plynule pohybovat, všechno je překážka.

Zrovna přemýšlím, jaké by to bylo vidět a chytit nějakého pěkného elfa nebo elfku, když uslyším v dálce nějaké hlasy. Sundám si plášť a věci nám na místě a jen s dýkou se pomalu plížím za hlasy. Jsem už blízko a krčím se za jedním keřem. Vidím dva elfy – to je mi ale náhoda – jak se o něčem hádají. Postřehnu, že ten jeden přemlouvá toho druhého, aby se vrátili, ale ten nechce. Nakonec naštvaně odejde a jeho tam nechá stát samotného. Tohle je moje šance...

Pomalu se přiblížím, divím se, že si mě ještě nevšiml, ale očividně bude hodně bezstarostný. Když jsem u něj, chňapnu ho kolem pasu a ke krku přiložím dýku.
„Dnes mám štěstí... Měl jsi přítele poslechnout, škoda pro tebe...“ zašeptám mu do ucha. Cítím, jak se zachvěl. Schovám si dýku a chci ho odvést na místo, kde tábořím, začne sebou neuvěřitelně házet, ale nic si z toho nedělám, pouze zesílím stisk, provizorně mu zavážu ruce šátkem a pokračuju. Naštěstí jsem nešel moc daleko a během chvilky jsme na místě. Mladého elfa hodím na zem a natáhnu se k vaku, kde bych měl mít provaz. Jeho snaha utéct vůbec nepolevila a tak mu pěkně svážu ruce a prozatím i nohy. Poté se od něj odtáhnu, abych si ho mohl prohlídnout. Postavou je menší než elfové, co jsem zatím viděl. Jinak štíhlá postava, dlouhé nohy a blonďaté vlasy po ramena. Do tváře mu nevidím, jak kouká do země. Donutím ho zvednout hlavu a na mě se podívají nádherně zelené oči plné slz.

Pustím mu tvář a zas kousek odsednu, vytáhnu z vaku nějaké jídlo a začnu jíst. Elfík se zase dívá do země.
„Co chceš se mnou dělat?“ zeptá se plačtivě.
„Co myslíš?“
Vzhlédne ke mně.
„J-já nevím, ale prosím, pusť mě!“ koukne se na mě prosebně.
„Máš smůlu, na to si až moc vzácná kořist, víš kolik, mi ve městě za tebe zaplatí?“
Přestal plakat a tváří se ještě víc vyděšeně.
„Zaplatit? Za mě? Chcete mě prodat?“
Uchechtnu se.
„Samozřejmě, že tě prodám. Ve městě se určitě najde spousta sběratelů, kteří za tvou krásu a tvé tělo zaplatí pěknou sumičku peněz,“ nebezpečně mi blýskne v očích.

Je známo, že na trhu s otroky jsou jiné rasy velmi oblíbené a elfové jsou ceněni ze všeho nejvíc. Nejen proto, že je tak těžké je chytit, ale i pro svou nesmrtelnost, díky které neztrácí nic ze své krásy. Zub času na nich nenechá kaz.

V elfově tváři se zřetelně odrazilo, že mu došel plný význam mých slov. Sklonil hlavu a podle třesoucích se ramen, jsem usoudil, že se opět rozplakal, což mi potvrdili tiché vzlyky, které mu sem tam unikli i přesto, jak se je snažil skrývat.

Přestal jsem mu věnovat pozornost a pokračoval v jídlu. Když jsem dojedl, uvolnil jsem elfovi nohy a za paži ho vytáhl na nohy. Moc se mu nechtělo, ale jakmile si uvědomil, že už má volné nohy, napadl ho opět nesmyslný pokus o útěk. Naštěstí jsem něco takového čekal a jednou ránou jsem ho poslal opět k zemi. Opět jsem ho zvedl a podíval se, jak mu krvácí z natrženého rtu. ´Sakra, obličeji bych se měl vyhýbat....´

„Tohle už nezkoušej, pro tvé vlastní dobro,“ zavrčím mu výhružně do obličeje. Nechám mu svázané ruce a část provazu mu omotám kolem hrudníku a nechám si dostatečně dlouhý konec, abych ho měl na vodítku. Sbalím si těch pár svých drobností a s elfem před sebou se vydám na cestu.

Walijan

Když mě táhne pryč, s nadějí se dívám do míst, kam odešel můj přítel, ale podvědomě vím, že z toho směru žádná pomoc nepřijde. Po chvilce se ocitnu na zemi, zkusím se zvednout, ale včas mi v tom zabrání a už mě svazuje pořádně pevným provazem. Potom si odsedne a začne jíst.

„Co chceš se mnou dělat?“ zeptám se po chvíli
„Co myslíš?“ odpoví mi otázkou.
Podívám se na něj. Teprve teď si jej můžu prohlédnout. Vysoký, větší než já, statná a svalnatá postava, jeho dlouhé vlasy jsou černé stejně tak i oči, které se na mě pronikavě dívají. Přes jednu tvář se mu táhne jedna jizva, ale nijak zvlášť ho nehyzdí, spíš naopak.
„J-já nevím, ale prosím, pusť mě!“
„Máš smůlu, na to si až moc vzácná kořist, víš kolik, mi ve městě za tebe zaplatí?“
„Zaplatit? Za mě? Chcete mě prodat?“
Nebezpečně se usměje a já se bojím ještě víc. Bojím se toho, co uslyším...
„Samozřejmě, že tě prodám. Ve městě se určitě najde spousta sběratelů, kteří za tvou krásu a tvé tělo zaplatí pěknou sumičku peněz,“ oznámí mi prostě a přitom mu můžu vidět ve tváři vítězoslavný výraz a v očích jiskřičky pobavení.
Odvrátím zrak a zas se začnu dívat do země. Do očí se mi derou slzy a z úst mi chtějí unikat vzlyky, které se snažím polykat, jak to jen jde, abych nebyl slyšet. Je mi smutno, chci se vrátit. Proklínám se...
Proč jen jsem neposlouchal otcovy domluvy?
Proč jen jsem nedal na varování přítele?
Proč jen jsem byl tak bezstarostný?
To jsem byl tak domýšlivý, že jsem si myslel, že něco takového se mě nemůže stát?

Najednou ucítím, jak mi rozvazuje provaz na nohou a vytáhne mě ze sedu. Tohle je moje poslední šance na útěk. Ale nemám šanci, nejspíš něco takového čekal a jednou ranou se octnu opět na zemi. Bolí mě ret a v ústech cítím železnou chuť krve. Bolí to šíleně a do očí se mi nahrne nová vlna slz. „Lovec“ mě opět zvedne ze země, a když se mi podívá na tvář, zlostně se zatváří.
„Tohle už nezkoušej, pro tvé vlastní dobro,“ zavrčí mi do obličeje a já se chtě nechtě z toho ošiju, jak mi to bylo nepříjemné a jako moc nebezpečně jeho hlas zněl, když to říkal. Sváže mě a poté se vydáme na cestu.

Vůbec nevím, kam jdeme, ale v podstatě je mi to jedno, protože vím, že líbit se mi tam nebude. Už jdeme nějakou dobu a nikdo z nás nepromluvil ani slovo.
„Jak se jmenuješ?“ uslyším najednou za sebou.
„To je snad jedno, to přece není důležité.“
„To je sice pravda, ale nehodlám celou cestu na tebe volat ´Hej ty´ a podobně.“
Přijde mi to zbytečné, ale to už je jedno. Navíc se bojím, aby mě zas neuhodil.
„Walijan,“ šeptnu tiše a dál si ho nevšímám.
„Já jsem Antalias,“ řekne mi své jméno. Nijak to nekomentuju, jen kývnu, že jsem slyšel a dál pokračuju v cestě, přemýšlejíc, jestli mám ještě nějakou šanci na útěk, popřípadě jak si zařídit, abych nějakou šanci a příležitost měl. Tak urputně nad tím přemýšlím, že si ani nevšimnu, jak rychle ten čas uběhl a že je už skoro večer.

Antalias rozhodl, že se utáboříme. Sice ještě úplná tma nepadla, ale on už nevidí ani na krok. Pro mě je ještě dost světla, ale já mám přece jen lepší zrak než on. Posadí me k jednomu stromu a přiváže mě k němu. Zatím co mě tam nechal sedět, vydal se kamsi do lesa. Vrátil se s náručí uschlého dřeva a během chvilky nám tu plápolal malý ohníček. Vytáhl jídlo a potom, co se najedl, nakrmil i mě. Ani jsem si neuvědomil, jaký mám hlad ani to, že jsem v podstatě celý den nejedl, když nepočítám těch pár lesních plodů, co jsem si dal do pusy, než mě ON chytil.

Když jsme dojedli, odvázal mě od stromu, zase mě pevněji ovázal a přitom si mě uvázal k pasu. Nechápu, co dělá.
„U stromu by se ti špatně spalo a tohle mi zajistí, že mi večer, až budu spát, neutečeš. Sice mám dobré reflexy, ale nehodlám riskovat. Bůh ví, co nápad se zrodil v té tvé hlavičce,“ odpoví mi, když zachytí můj nechápavý pohled.

Já budu spát vedle něho? To ne, co když mi něco udělá???
Asi si všimne mého vystrašeného výrazu a během chvilky mám jeho tvář u té své.
„Nemusíš se bát, nic ti neudělám... Podle tvé reakce soudím, že jsi ještě ´neposkvrněný´, což tvou hodnotu ještě zvyšuje a byl bych blázen, kdybych kazil svoje zboží, tahle za tebe dostanu ještě víc.“

Nějak se nejsem jistý, jestli mě to mělo uklidnit nebo ještě víc vyděsit. Nemám ale moc času o tom přemýšlet. Ant ještě přiloží do ohně a potom si lehne vedle mě pro jistotu přeze mě přehodí jednu ruku. Usne téměř okamžitě zatímco já se strachem ani nehýbám, ale po nějaké době se nakonec podaří usnout i mě...

Přece jen dnešek byl velmi náročný a já podvědomě doufám, že je to jen sen, noční můra a já se ráno probudím ve své posteli...