Od nenávisti je k lásce jen kousek - 1.díl

V rozlehlé zemi, kde se táhnou lesy, kam až oko dohlédne, žije vznešený národ...
Národ ušlechtilých, krásných a nesmrtelných...
Národ elfů...

Elfové, jež se pro nenávist a závist ostatních ras izolovali, aby byli v bezpečí...
Aby mohli chránit svoje životy i životy svých dětí...
Pro zajištění spokojené a šťastné budoucnosti generacím, které přijdou...

Walijan

Už zase jsme se vykradl z domu. Vím, že bych neměl, ale volání přírody je tak lákavé, že já prostě nemůžu setrvat doma.

Pomalu svítalo, ale slunce se skrze bariéru stromů ještě nedostalo. Ve vesnici všichni spali a tak jediné, co narušovalo všude přítomné ticho, byl zpěv právě se probouzejícího ptactva a šustění listů v korunách stromů.

Vyskočím z okna a nasaju čerstvý vzduch. Bez rozmýšlení se rozeběhnu do hloubi lesa. Prodírám se houštinami a pozoruju přírodu kolem sebe. Cítím se tak krásně, volně a náramně si tyto pocity užívám.

Našlapuju jemně a tiše, jak se na elfa sluší. Jsem sice o něco menší, ale tělo mám stejně pružné jako všichni ostatní. Sem tam se sehnu pro nějakou bylinku a jindy zas pobíhám za motýli. Nemám žádné povinnosti ani starosti. Hlavu mám tak vysoko v oblacích, že si nevšimnu, jak daleko jsem se dostal od domova, ani kolik hodin už je. Když si to uvědomím, provinile se zkousnu ret, to bude zas doma mazec. Rozejdu se pomalu směrem domů a když jsem ve vesnici, potichu se oknem vkradu zpět do svého pokoje. Bohužel naivně jsem si myslel, že můj útěk a následný návrat zůstanou utajeny. Jen co vlezu do pokoje, přiřítí se otec a tváří se opravdu naštvaně.

Nasucho polknu a usměju se.
„Dobré ráno, otče, ty už jsi vzhůru?“
Otec ještě víc zbrunátní.
„WALIJANE! Očekávám, že se co nejdřív dostavíš do mé pracovny!“
Tak tohle vypadá opravdu špatně...
„Samozřejmě, jsem tam cobydup.“
Otec pozvedne obočí a s hlasitým prásknutím dveří opustí místnost.

Pomalým krokem se vydám směrem k otcově pracovně, těsně před ní se zastavím, párkrát se zhluboka nedechnu a poté zaklepu. Počkám, až jsem vyzván, a vstoupím. Otec se zrovna sklání nad nějakou tlustou bichlou a když vejdu, zvedne ke mně zrak.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to dnes zas mělo znamenat? Víš moc dobře, že nemáš chodit nikam sám a hlavně ne daleko.“
„Ano, vím to, stejně jako všichni ostatní ve vesnici,“ odpovím trochu víc kousavě.
„Víš a stejně utíkáš. Proč myslíš, že jsme zavedli toho pravidlo? Abychom se ochránili...“
Protočím oči, vím, že má pravdu, ale přehánět to taky nemusí.
„Walijane! Přestaň dělat ty ksichty, když s tebou mluvím!“
„Ale otče, když já se doma nudím...“ zkusím se obhájit.
„Já vím, taky jsem byl mladý, ale pravidla se musí dodržovat. Od teď máš až do odvolání domácí vězení, nevytáhneš paty z pokoje, a když už někam půjdeš, bude to jen na jídlo a pouze s doprovodem.“
Vytřeštím oči.
„Tohle nemůžeš myslet vážně!“
„Myslím to smrtelně vážně, Walijane, snažil jsem se ti domluvit, ale tys mě neposlouchal. Když to nešlo po dobrém, půjde to po zlém,“ s tím mě vykáže z místnosti. Naštvaně za sebou prásknu dveřmi a zamířím zpět do svého pokoje. Tam sebou naštvaně švihnu do postele.

Usnu a vzbudím se až na jídlo. Mám sice hlad, ale rozhodnu se trucovat a nikam nejdu. Netrvá dlouho a uslyším klepání na své dveře. Pozvu dotyčného dál a hned na to se ve dveřích objeví hlava mého přítele Neba.
„Ahojky, přišel jsem tě vyzvednout, že půjdem ven, ale bylo mi řečeno, že máš domácí vězení a dokonce trucuješ,“ spustí hned, jak vejde. Nemůžu si nevšimnout talíře v jeho ruce. Neobtěžuju se s odpovědí a hladově se vrhnu po talíři. Neb se mi směje, když vidí, s jakou chutí to jídlo do sebe házím.
„Nespěchej, to jídlo ti neuteče... Tak copak jsi udělal? Zase jsi zdrhnul do lesa?“
Neodpovím, jen se na něj vražedně podívám.
„Takže ano... Zeptám se na něco jiného. Stálo ti to za to?“
Jen si odfrknu se pokračuju v jídle...teda chtěl jsem, ale jak koukám, tak talíř je už prázdný. Povzdechnu si...mám ještě hlad.
Neb se mi začne zase smát.
„Ty nemáš nikdy dost,“ sáhne do příruční tašky a vytáhne v plátně zabalený kousek chleba s uzeným masem. Už jen, když to vidím, se sbíhají sliny. Podá mi to a já se do toho pustím. Teprve pak mám dost a je se mnou kloudná řeč.
„Takže jsi opravdu utekl?“
„Jo, ale ty mi přece rozumíš. Víš, jak miluju les a nechci se dovolovat pokaždé, když chci jít na průzkum,“ založím si ruce na prsou.
„Wale, přece se nemusíš nikoho dovolovat, tady jde o to, že jsi šel sám.“
„Vím,“ tím ukončím debatu, už se k tomu nechci nevracet.

My – elfové – milujeme les nade vše, je to náš domov. Žijeme v malých vesnicích a jsme roztroušeni po celém lese. Udržujeme spolu styky a obchodujeme spolu. Důvod naší izolace je jednoduchý. Závist jiných ras, především pak lidí, protože se od nás liší nejméně, ale přesto jednu věc nemají a my ano, tou věcí je...nesmrtelnost. Začali nás „lovit“. Nevím přesně, co pak s těmi ubožáky dělají, ale myslím, že to ani vědět nechci. Sem tam se v lese objeví jednotlivec nebo skupinka, snažící se získat svou „trofej“. Proto musíme do lesa chodit, alespoň ve dvojcích, abychom byli schopni se ubránit případným útokům. Naštěstí se už dlouho nestalo, že by někoho chytili.

Druhý den je k nevydržení a další už myslím, že umřu. Jsem permanentně ve svém pokoji, na oknech mám něco jako provizorní mříže a u dveří neustále hlídá někdo ze služebnictva. Nejsme žádná královská rodina, ta ani ve společenství elfů není, ale v rámci naší vesnice patříme k něčemu, co by se dalo nazývat ´elitou´, a můžem si dovolit pár pomocných rukou navíc.

I přesto, že za mnou denně chodí Neb, nudím se. Čtvrtého dne mého vězení vstanu hodně brzo, ještě ani nezačalo svítat. Potichu otevřu okno a prohlídnu si pořádně mříže. Všimnu si, že v jenom místě u zdi, jsou špatně upevněné. To je moje šance. Porozhlídnu se po pokoji, abych zjistil, jestli tu mám něco, co bych mohl použít jako provizorní páčidlo. Naštěstí brzy něco najdu a než se naděju, je mříž pryč a já mám volnou cestu. Neváhám a okamžitě se rozejdu do lesa. Chci se proběhnout jen na chvilku a pak se zase zpátky vrátit. Jdu kolem poslední chalupy když v tom...
„To si teda moc dlouho nevydržel....“
Leknutím nadskočím, ale když uvidím toho, kdo mě tak vyděsil, uklidním se.
„Nebe, proč tu tak číháš? Víš, jak jsem se tě lekl?“
„Čekal jsem na tebe, bylo mi jasné, že už to dlouho nevydržíš a taky tě znám už hodně dlouho. Ale to teď stranou, měl by ses vrátit, dřív než na to někdo přijde, jinak budeš mít problémy.“
„Ale Nebe, nestrachuj se tak, jen se kousek porozhlídnu a hned jsem zpět. Nemusíš se bát.“
Neb si jen povzdechne, ví, že se mnou nemá cenu se hádat.
„Dobře, půjdu s tebou, ale jen na chvilku.“

Tak se oba potichu vydáme pryč z vesnice. Já si plně užívám nabyté volnosti a naprosto nevnímám nic kolem sebe. Jdeme už docela dlouho a na Nebovi je vidět, že začíná být nervózní.
„Wali, už bychom se měli vrátit, jsme docela daleko a v téhle oblasti byli viděni lidé.“
„No tak Nebe, nebuď srab a pojď,“ rozejdu se dál lesem, nedbajíc na přítelovo varování.
„Wale, ale já to myslím vážně, říkal jsem na chvilku a fakt už jsme hodně daleko...“ nedá se Neb jen tak snadno.
„Tak když se tak bojíš, můžeš klidně jít, já tě tu nedržím, ale já se chci ještě procházet...“ vyjedu trochu na svého přítele. Zastavím se a čekám.
„Fajn,“ odsekne naštvaně a vydá se na druhou stranu, než chci jít já, směrem do vesnice.
Odfrknu si, to je teda přítel...a navíc strašpytel...

Najednou, mě cosi chňapne kolem pasu.
„Dnes mám štěstí... Měl jsi přítele poslechnout, škoda pro tebe...“ zašeptá kdosi těsně u mého ucha.
Vyděšeně začnu sebou házet a snažím se vymanit z jeho náruče, ale je to nemožné, je neuvěřitelně silný. S tím zmizela i má šance na útěk.

Než se naděju mám svázané ruce a jsem odváděn pryč... Bojím se...hrozně moc se bojím...