Obraz 2/2

O pár ne spíše několik desítek minut jsem obraz dokončil a povím vám, že ...se mi ...chce z ...toho spááát.
"Aaaaaaa." zívl jsem si až se mi málem roztrhla pusa. Lehl jsem si na lehátko na zahradě a pozoroval hvězdy, tedy než jsem stačil usnout. Nechtějte vědět, o čem se mi zdálo.

***

Teta mě jednou uzaměstná.' Povzdechl jsem si a....'To stále maluje? Půjdu se po něm podívat.' nejdřív jsem šel uvařit kafe, abych neusnul. Teta ví, jak utahat k smrti. S dvěma hrnečky jsem vešel do zahrady.
" Aha takže spíš jo...no tak spi. Noci tu jsou teplé. Ale to kafe jsem tedy dělal zbytečně." Položil jsem hrnky na stůl a posadil na lehátko, kde spal Asa-chan. Zadíval jsem se na tu spící tvář a lehounce ho pohladil po tváři. Pomalu jsem se přibližoval k jeho tváři. 'Ne, ne, ne, ne, ne. To nesmíš to ne. Bůh ví, co bys mu udělal, ovládej se trochu. Dobře, ale jak , koukni na tu tvář, je k sežrání. Jo máš pravdu. Ne, ty tupé na nervy jdoucí tažné zvíře, ne něco si mu slíbil.' Tak jsem se odtáhl a po vnitřním souboji jsem ho jen políbil na čelo. Nemohl jsem si pomoct. Ale nic víc. Zvedl jsem se a vzal si hrnek kafe. Pořádně jsem se napil. Musel jsem se probudit. Odložil jsem hrnek zpátky a na chvilku odběhl do domu. Vrátil jsem se s tenkou dekou. I když tu není v noci chladno, nikdo neví jestli nebude foukat. Přikryl jsem ho, a pak už jen slyšel své jméno.
'Teta.'

***

Pomal, ale velice pomalu jsem otevřel oči. Nic se nezměnilo. 'Tma je furt a.. počkat tady něco nehraje.......deka? hrnek? ne dva hrnky, a pak že se nic nezměnilo. Sakra asi jsem se zbláznil. Ahahahaha sakra.' Pomalu jsem se rozkoukal, jestli není nikdo na zahradě a odhrnul deku.
"Nejspíš mě přikryl." 'Milý.' musel jsem se pousmát. Vstal jsem a koukl na hrnky. Jeden byl plnější, tak jsem si ho vzal. Přivoněl a usrkl.
"Hmm kafe." Vrátil jsem hrnek na své místo, vzal deku, omotal kolem sebe jako pončo, vzal hrnky a odešel do domu. Hrnky jsem položil na kuchyňskou linku a
slyšel jsem s tetiínýho pokoje hrát televizi. Jinak celý dům spal. Takže i Hiki. Už předtím jsem viděl svůj pokoj. Je tak velký. Nechtělo se mi tam spát, a tak jsem zamířil potmě do Hikiho pokoje. Povím vám, že jít po tmě po schodech je dost bolestný, nebo prostě jen neumím chodit. Když jsem dorazil ke dveřím, neptejte se, jak jsem je poznal, jsem je potichoučku otevřel. Vplul jsem do pokoje a mířil si to přímo k posteli.
"Spí dobře, to je dobře." Zašeptal jsem a pomalu si lehl na volnou půlku postele. Zatím spal jak zabitý a tak jsem usnul taky.
Po nějaké době mě zbudil řev.

***
Otevřel jsem oči, že si dojdu na záchod a najednou přede mnou vidím Asu.'ASA-CHAN?'
"Aaaaa" zakřičel jsem, až jsem spadl s postele.
"Auuu"
"Jsi v pořádku Hiki?" zeptal se mě. 'Asi zešílel.'
"C - co tady děláš? vstal jsem ze země a chytil se za hlavu.
"Nechtělo se mi být v tom velkém pokoji sám, tak jsem přišel sem, jestli ti to vadí klidně odejdu."
"Ne to je v pohodě jen si mě vy-...překvapil."
"Už si spal tak sem tě nechtěl budit. A děkuju za deku a kafe."
To....nemáš zač." Sedl jsem si na postel.
"A už vím co sem chtěl udělat."
"Hiki?"
"Jít na záchod."

***
Hiki se zvedl s postele a odešel. Já jen valil oči. Zavrtěl jsem hlavou a lehl si. Ale jen co sem si lehl otevřeli se dveře.
" Nějak rychlý."
"Ani ne." Museli jsme se společně zasmát. Konečně po tolika....hodinách. Ulehli jsme společně, a tak začal náš dlouho trvající rozhovor než jsme usnuli vyčerpáním.

Ráno jsem se v posteli probudil sám. Večer jsem se s převlékáním nějak nepáral, takže už zcela obléknutý jsem sešel dolů do kuchyně. Stůl byl prostřený a Hiki za mými zády promluvil.
"Tak už si vzhůru."
"Co myslíš tím "už" je přece..."
"Ano půl druhé odpoledne."
"Aaaah to sem spal tak dlouho....bože ...proč si mě nezbudil?"
"Proč bych tě měl budit, ty si tu, dá se říci na "prázdninách" můžeš spát, jak jen dlouho budeš chtít."
"Víš co, příště mě vzbuď." Poklepal jsem mu po rameni mírně podrážděný a vyšel jsem ven na zahradu. Celý den jsem měl tak trochu pochroumanou náladu, ale pak se to s čista jasna zlepšilo. Večeři vařila teta byl od toho provoněný celý dům. Jako naschvál jsem znova vešel do kuchyně a za zády se mi znova objevil Hiki.
"Podává se večeře." a uklonil se.
"Tady se někdo koukal na Shreka co?" zasmál jsem se.
"Jo, ale zabralo to, a to mě těší."
"A co zabralo?" nechápal jsem.
"Zasmál ses." Vtom okamžiku jsem ucítil hřejiví pocit u srdce. Jakoby mě něco pohladilo po tváři a nechalo tam jizvu. Jizvu, kterou nechci nikdy zahojit. Políbil jsem Hikiho. Nebránil se, a tak sem pokračoval dál. Nevím proč, ale nechtěl jsem přestat. Líbilo se mi to a podle jeho rukou se to líbilo i jemu. Už, už to vypadalo, že se snad nikdy nenadechneme, když v tom vešla ze zahrady do kuchyně teta.
"Ale no ták děti, jde se večeřet, udusit se můžete až později." Fajn tak tohle jsem nepobral.
"Teto. Omluv tetu, její humor někdy nechápu ani já, ale nejspíš to myslela dobře."
"To je v pohodě." Poslední dvě věty jsme prošeptali.
Takhle to šlo až do předposlední ho dne před odletem. Mezi tím se mezi námi nic jiného než polibek nestalo.

"Tak a zítra zase domů." Protáhl jsem se a lehl si do lehátka. Slunce právě zapadalo a mě se nechtělo nic dělat.
"Těšíš se domů?" Trochu sem sebou cukl. 'Hiki.'
"J-jo, a ty?" Zeptal jsem se ho a pozoroval, jak se ke mě blíží. Sedl si na "mé" lehátko a díval se na mě.
"Naštval by ses hodně kdybych řekl, že je mi to jedno hlavně když budu s tebou?" Usmál se, zase ten jeho výraz.
"Ne." Zamračeně sem odvrátil pohled.
"Tak ti nebude vadit když udělám tohle?" Než sem se stačil zeptat políbil mě. Jednou rukou mi vjel do vlasů a druhou si mě přitáhl blíž. Takže jsem seděl. Mozek se snažil bránit, ale tělo si dělalo, co chtělo. Pro změnu jsem poslechl své srdce a nebránil se. Objal jsem ho a nechal se ním unést. Po chvíli líbání mi rukou vjel pod triko. Jak už jsem řekl nebránil jsem se. Začal mě líbat na krk a..........no tak, začínám se tu červenat nad klávesnicí, prosím domyslete si to. Jedno vím jistě . Dokončili jsme to v posteli. Poprvé jsem ho nechal udělat to, co chtěl už dávno. Nevím čeho jsem se přesně bál, ale už vím že Hikiho miluju, bylo od něho milé, že počkal. Ale přece jenom musí chvíli počkat se slovy "miluju tě" přesto, že jemu vychází s úst často, vím že to myslí vážně, ale já stále potřebuju čas. Mam ho rád, miluju ho, ale stačí mi jen, když bude po mém boku, jako "milenec".
Poslední den jsme se rozloučili s tetou a poděkovali za pohostinnost. V letadle jsme si neřekli ani slovo, jen jsme se drželi za ruce a věděli, že jsme vedle toho pravého.
'Jejda obraz, teď nevím jestli sem ho schoval nebo ne, no nevadí, snad ho neuvidí. Hmmm...že by se mi vrátila moje vraždící nálada....HAHAHAHA.'

Vše co maluji je z mého srdce a vše co miluji se vrátilo semnou s Ameriky. Jsem šťastný a tohohle štěstí se nevzdám.