Obraz 1/2

"Už zas maluješ to samé ?"
"Ano už zas maluju to samé a vůbec mi to nevadí."
"Jo, toho sem si všimnul taky."
"A když jsme u toho, taky tě rád vidím."
"Ah, sorry bylo otevřeno."
"Je mi to jasný. No to je jedno, potřebuješ něco Hiki ?"
"Copak nemůžu navštívit svého přítele jen tak ?"
"Když si to ty, tak ne."
"Ale no tak, vážně sem přišel jen tak."
"Proč tomu nemůžu nějak uvěřit ?"
"To nevím, ale je mi to jedno, protože já mluvím pravdu, no je na tobě zdali mi uvěříš."
"Fajn." Za celou dobu našeho rozhovoru sem se na něho nepodíval. Vím, ale jaký má právě výraz. Znám ten výraz dokonale. Používá ho tak často a tak od srdce, že se mi zaryl do paměti. Když k tomu ještě přidám zářivě blonďaté vlasy a křišťálově modré oči je to dokonalý pohled. Stačí mu přidat bílá křídla a svatozář a je z něho urozený anděl. Jenže on není, je to dokonalý ďábel v lidském těle s andělskou krásou. Jenže je něco jako pes. Nejlepší přítel člověka. Nezradí, dá se na něj spolehnout, nekouše a je věrný, jak říkám "pes". Ale vážně je milý, laskavý a má srdce na správném místě, i když ty jeho narážky jsou někdy na vraždu a to ne ledajakou. Znám ho už moc dlouho, aby sem se na něho mohl nějak zvlášť zlobit, že mi leze do domu jen tak. Jsme něco jako kamarádi z dětství, kteří spolu strávili spoustu času. Možná se zdá, že ho rád moc nemám, ale opak je pravdou, jen si to nenechám líbit.
"Asa-chan, proč vlastně maluješ stále to samé ?" Zeptal se mě takovým tím příjemným, mužským hlasem a přišel ke mě blíž. Já mu však nevěnoval žádnou pozornost.
"Dobrá, dobrá, dobrá už mlčím." Musel sem se malinko zasmát, ale ne moc aby to nepostřehl. Musím ho trochu poškádlit. Když věděl, že mu neodpovím, přešel k malému stolku a sedl si do pleteného křesílka a vytáhl krabičku cigaret. Pak další krabičku, menší a vytáhl z ní sirku. Škrtnul s ní o obal a zapálil si. Popotáhl s cigarety a vydechl světlý dým. Stále sem se na něho nedíval, věděl sem však, že si zapálil, šlo to cítit.
"Musel sis zapálit ? " řekl sem trochu podrážděně.
"Jo, proč ? Vadí ti to ?"
"Ano rozptyluje mě to, nedokážu se soustředit na práci. "Zamračil jsem se a stiskl štětec o něco víc. Pak jsem to vzdal, věděl jsem, že toho jen tak nenechá, a tak jsem vstal, odložil paletku s barvami a štětcem, šel k němu, chytil ho za ruku a zvedl ho z křesílka.
"Pojď ven, vážně mě to rozrušuje a ty to moc dobře víš."
"Konečně, to ti to trvalo se na mě aspoň podívat." 'Ah,.má pravdu.' Díval jsem se mu přímo teď do těch pronikavých očí.
"O tohle ti šlo ? " uhnul jsem pohledem, raději co nejrychleji jinak bych mu asi vlepil a nebo....nebo....
"No nevadí, aspoň si chvilku odpočinu, už u toho sedím celí den. Slyšel sem, že jedeš pryč." Byl sem už zase kladný.
"Ano, ale jen na týden, navštívit tetu v Americe." Všude okolo nás jsou sakury, jsou právě v době, kdy kvetou a je to velice nádherný pohled. Celou dobu nezavanul vítr, jen když Hiki skončil větu.
"Oh..vážně tak daleko? Kdo tu bude mít blbé připomínky ?"
"Ahaha taky tě mám moc rád. Však můžeš jet semnou. "Nad tím jsem neuvažoval. Moc se mi nechtělo. Přeci jenom sem město, natož tenhle stát neopustil už víc jak jedenáct let. Mám strach.
"Já nevím....nějak se mi to nezdá."
"No ták, nemůžeš jen pořád sedět doma a navíc si můžeš své umění vzít s sebou a blbé připomínky budeš mít hned vedle. "Zašklebil se. Nezbývalo mi nic jiného než se tomu také zasmát a nakonec sem souhlasil.
"A kdy jedeš nebo respektive jedeme ? "
"Zítra."
"Už zítra a to si mi chtěl říct kdy, až bys byl tam a poslal mi dopi?. "Jé promiň já ti to zapomněl říct ?" , vážně, vážně mě dost štveš. " Málem sem na něj křičel. Nemohl jsem, nešlo to s tím jeho výrazem.
"Promiň, ale nejspíš máš pravdu, já asi musím mít důvod tě navštívit. "Měl na tváři úsměv, ale mluvil vážně, až tak vážně, že mi nahnal slzy do očí. Hleděl jsem raději do země, aby neviděl, jak se červenám. Po chvilce jsem se uklidnil. " Dobře jdu si sbalit nějaké věci tak.....víš kde jsou dveře viď ? " Znova jsem se na něho nepodíval a prostě odešel.
Stále sem však věděl, jak se na mě dívá. Ten jeho pohled. Miluju ho, nemůžu se ho nabažit, je pro mě až moc důležitý.
Nemůžu si pomoc. Známe se už tak dlouho, a přesto je pro mě někdy vážně zvláštní člověk. Hiki je prostě....prostě.......Hiki. Došel jsem do svého pokoje, a padl na postel. Zamračeně se díval na strop. 'Jednou mě zavřou za vraždu.' Pak už sem jen slyšel bouchnutí vchodových dveří. ' Hmm trvalo mu to nějak dlouho. ' Nedalo mi to, tak sem seběhl znova dolů. Na stolku ležel malý papírek a něm bylo napsáno, že za mnou přijde brzy ráno, tak ať sem vzhůru. Zmačkal sem papírek a pomyslel si, 'no konečně se dočkáme slibované tragédie, hahahá těš se Hiki, já ti dám brzo ráno, těš se na výlet semnou. 'V očích mi jiskřilo a ďábelský úsměv nešel přehlédnout. Po chvíli vše stejně ustalo a já se rozhodl na chvíli sednout před bílé plátno. ' Nejprve si ho namaluji, a pak si na něm vyzkouším, jaká metoda bude nejlepší.' Tuhle myšlenku doprovázel už, ale jiný výraz a to úsměv od ucha k uchu a to od samotného mého srdce. Chci zachytit jeho výraz, jenž miluji, na věky. Uschovat ho a až zapomene, jak kdy vypadal, připomenu mu ho. Ten obraz nebude pro mne, ale pro něho, pro Hikiho a to aby nezapomněl, já nezapomenu. I kdybych ho měl sebevíc nenávidět, jak jedno tak druhý.
Uběhlo pár hodin a já se rozhodl zabalit si nějaké věci. Obraz v mém atelieru schne a, až se vrátím, schovám ho na místo, kde ho nikdo neuvidí, ani sám Hiki. Vytáhnu ho, až bude potřeba.' Tak jo a je hotovo, čas na večeři. 'Spokojený a v dobré náladě jsem se pustil do jídla, které jsem si připravil. Pak s plným břichem ulehl ke spánku, tedy skoro. Pořád jsem myslel na zítřek. Je to už opravdu dlouho, co jsem někam jel, a tak daleko. Mám strach, i když vím, že nebudu sám, mám strach. Ke spánku mě ukolébal zvuk hodin. Z velkých oken v mém pokoji mi přímo na tvář svítil měsíc. Dělal mi společníka noc co noc a já na oplátku nechal závěsy roztažené, aby mohl vidět, jak spím, jiným měsíční svit vadí, mně naopak velice lichotí. A dopřává mi spousty příjemných snů.
Ráno jsem myslel , že svůj plán uskutečním hned, ale nevyšlo to. Neobtěžoval se ani zaklepat a rovnou vešel do mého pokoje. Obvykle se vzbudím už při otevírání dveří, ale nemohl jsem dlouho usnout, takže jsem spinkal stále jak neviňátko. Jeho metody probouzení jsou většinou hrozné. Tentokrát si sedl ke mně na postel a natáhl ke mně ruku. Pohladil mě po vlasech a přiblížil svou tvář k mému uchu a zašeptal.
„Varoval sem tě Asa-chan, jestli hned nevstaneš tak tě….“ Nedořekl to a rovnou udělal. Cítil jsem příjemné teplo ruky, kterou mi stále hladil vlasy. Pak jsem ucítil něco jiného. Bylo to příjemné, až nato, že mě políbil můj kamarád z dětství. Nevadilo by mi to, ale já tyhle věci myslím vážně a Hiki si ze všeho dělá legraci. Já nechci, aby tohle myslel z legrace. Moc rád bych to okusil znova.
„C-co to děláš.“ Vyjekl sem a rychle se posadil.
„Probouzím tě.“ Hleděl na mě a smál se.
„Jiný způsob si nenašel ? a už to nedělej, já tyhle věci nesnáším, když jsou použity s legrace.
„Tvá červená tvář mi nepřipadá, že se jí to zrovna nelíbí a k tomu, kdo řekl že to nemyslím vážně ?“
Tak jo teď sem asi špatně slyšel nebo ne ?Já nevím co si o tom mám myslet.
„Jak to myslíš ?“
„Tak jak to říkám a nebo ti mám dopomoct ?“ Vyvedl mě úplně z míry a k tomu ten vážný pohled.no mozek si sice pořádně zamakal, ale dal to dohromady. Udělal to čeho jsem se nejvíce bál. Ten výraz. ‘Nedělej to, netvař se tak.‘
„Já- hmm“ Udělal to znova. Tentokrát pronikavěji a něžně. Síla bránit se zmizela. Jednou rukou mi projel vlasy, druhou stočil kolem pasu a přitáhl si mě blíž. Pomalu mi docházel dech. Musel jsem se odtáhnout.
„“Myslíš to vážně ?“ Koukal jsem mu do očí jako malé štěně.
„Tak vážně jako když řeknu, že tě miluju.“ ‚Co ? Co to právě řekl, že mě miluje, a-a-a-le proč až teď a vůbec proč já a…a…a….já to nechápu.‘ Zavřel jsem oči a začal si skládat myšlenky.
„Jsi v pohodě Asa-chan ?“
„Počkej chvilku, nech mě to rozdýchat. Je to těžké, když jsi to ty.“
„Promiň asi jsem na to šel moc rychle, nechám toho, jestli chceš.“ Nechtěl jsem vědět, jak se zrovna tváří. „Nechci, abys přestal .A vůbec, proč se omlouváš ?“ Docvaklo mi, co jsem právě řekl a zrudl jsem. Hiki stejně tak a nemohl uvěřit. Raději jsem ho políbil a neřešil to. Vysvětlení počká. Stáhl jsem ho pod sebe a díval se na něho. Ležel pode mnou s vykulenýma očima a s otevřenou pusou.
„To jsi nečekal viď ? “ Věnoval jsem mu letmý polibek na čelo. Zvedl jsem se a odešel z pokoje. ‘Potřebuji čas. Hiki ty idiote, proč si to udělal? Nechal jsem se tebou unést.‘ Mířil jsem si to do koupelny a cestou mi začaly téct slzy. Chytil jsem si tvář a snažil se zastavit pláč.

***
„Promiň, nechtěl jsem ti ublížit.“ ‘Sakra, sakra, SAKRA!!!!! ‘ Uhodil jsem pěstí do postele a zakryl si tvář. Posléze jsem vstal a sešel po schodech rovnou do jídelny. Sedl jsem si na židli u kulatého stolu a opřel si hlavu o dlaně. ‘ Nejhorší na tom všem je, že neví jak na tom je Asa a neví co si má počít. Má se jít omluvit? Nebo tomu nechat přirozený průběh ? ‘ Nevěděl, byl zmatený a už jen z toho jak se Asa zachoval. Na druhou stranu toho litoval. Protože než Asa odešel, šlo mu na tváři vidět ublížený výraz. Věděl, že začne plakat. Nikdy v životě se mu to nepovedlo a taky, že nikdy ani nechtěl, aby se mu něco takového, jako je rozplakat svého nejdražšího přítele povedlo, obzvlášť tímhle způsobem. No ať udělal co udělal, nic se vrátit nedá, tak se rozhodl pro přirozený průběh, kterého se bál i tak.
Uběhlo pár minut a ve dveřích jídelny se objevil Asa-chan.
„Kdy vyrážíme ?“ Zeptal se mě jako by se nic nestalo, za což sem byl docela rád. Nedokázal jsem se mu však podívat do tváře.
„Za půl hodiny pro nás přijede taxi.“ Zahuhňal jsem. Byl jsem rád, že mi nemlátí hlavou o stůl.
„Fajn. Snídal jsi ?“ Zakroutil jsem hlavou
„Fajn.“ ‘Ještě jednou řekneš „fajn“ a začnu si vytvářet fobii na slovo „fajn“.‘ Šel okolo mě a položil svou ruku na pár vteřin na mou hlavu, pak pokračoval a došel až k lince, kde začal tvořit něco jako snídani.
Asa-chan je výborný kuchař. Sice jsem se cítil trochu divně, nevěděl jsem kam s očima, ale jeho jídla jsou úžasná.
„Promiň.“ Musel jsem to říct.

***
„Promiň.“ Vyslovil náhle a já sebou trochu cukl. ‘On se mi omluvil, opravdu se mi omluvil a podle jeho tváření je z toho dost špatný, ale zaslouží si to aspoň trochu. Ale ani já nejsem tak nevinný. Nemůžu mu to vše zazlívat.‘ Zčervenaly mi tváře. Ulevilo se mi.
„To je v pořádku, jen potřebuju čas, opravdu to není lehký, když si to ty. Znám tě dlouho, a proto potřebuju čas. A zároveň potřebuju tebe. Mít tě na blízku. Nechci, abychom se rozhádali a bůh ví co ještě…Jednoduše řečeno, ať je vše jak doposud.“ Dořekl jsem a díval se Hikimu přímo do těch modrých očí.
„Souhlasíš ?“
„Dám ti času kolik jen budeš chtít.“ Složil si hlavu do rukou jako předtím. Konečně je po všem, zatím.
V autě jsme strávili nějakou tu dobu, než jsme dorazili k letišti. Tam nastoupili do letadla a hurá dalších několik hodin letu. ‘ Nesnáším letadla.‘ Poprvé letím letadlem a nedělá mi to moc dobře.
„Asa-chan, jsi v pořádku ? “
„Jo jen, letím poprvé, tak mám strach.“
„Hmm…nemusíš se bát, budu tu s tebou.“ Snažil se mě uklidnit. Usmíval se, jako vždy mě tím uklidnil. Jenže letadlo je letadlo. Uhnul jsem pohledem a podíval se z okénka. To jsem nejspíš neměl dělat, protože se mi udělalo zle. Hiki si všiml a natáhl ruku až k okénku a zatáhl ho. Nabídl mi ruku.
„Chytni se a neboj, jsem u tebe. Jsme přátelé ne? Tak se chytni a klidně se opři a zavři oči. “ Má pravdu, jsme přátelé, a tak sem poslechl. Chytil jsem se a opřel, zavřel oči a ruku mu stiskl tak, až potichu zaskučel.
„To máš za to rozkazování, je mi sice třiadvacet, ale sem starší o dva roky. Nech mě si poradit. A mimochodem pěkně voníš.“ Zrudnul jako rak. Věděl jsem to, musel jsem se zasmát. Opírat se o Hikiho bylo příjemné, pohodlné a milé. A mezi námi zcela normální.
Skoro celý let jsem prospal, neuvěřitelné, jak dlouho člověk dokáže spát, možná kvůli Hikiho přítomnosti se mi dobře spalo. Kdo ví, ale důležité je, že to mám za sebou. Pak už zbývalo dojet někam na venkov a najít tetin dům. Vesnička byla blízko moře. Takže jsem měl co malovat. Krajina sama osobě kolem nás byla nádherná. Čerství vzduch až na půdu a tyrkysové nebe jako z pohádky. No možná trochu přeháním, ale nemůžu si pomoct.

„Co, líbí se ti tu ? “
„Hmmm ? “
„Jestli se ti tu líbí ? ‘
„Jo, promiň, nevnímal jsem.“
„Toho jsem si všiml.“ Ušklíbl se.
„Drž, mlč.“ Málem sem pomaloval Hikiho po celém obličeji, kdyby ho nezavolala teta. Ještě než odešel, stačil mi rozcuchat vlasy. Kdyby pro mě barvy na malování nebyly tak cenné, hodil bych je po něm.
Právě jsem seděl v zahradě a maloval. Měl jsem krásný výhled na městečko, které se tyčilo mezi kopci. Neuplynul ani den a já musel začít. Zaznamenat ten pohled. Už se začínalo stmívat a západ slunce je tu nádherný. No, dost filozofování.