Normální život (nebo ne?) 02

Akio

Sedím v taxíku, pořád nemohu uvěřit tomu, co jsem dělal. Bylo to sice jen ve snu, ale i přes to. Když se mé srdce patřičně uklidní, dochází mi situace, která nastala. Již s úsměvem na tváří si říkám:
„Byl to jen sen.“ Naštěstí to bylo jen šeptem, a tak řidič nic neslyšel.
Cesta mi připadá jako věčnost. Ne, že bych se nemohl dočkat setkání se svým dozorcem, ale ten sen měl na mě dost (ne)příjemný efekt. Při vzpomínce na tuto událost, se to jistě nezlepší. Auto zastavilo. Konečně.
Teď stojím před nádherným panelákem. Velké prosklené okna a moderní dizajn. Předpokládám, podle vzhledu a poloze, že zde nebude bydlet jen tak někdo. Podle instrukcí tu na mě měl čekat můj hlídač, ale nikde nikdo.
Asi po půl hodině čekání na mě někdo promluví.
„Ah, promiň ty jsi určitě Akio, že?“ Cítím, jak ve mě vře krev. Celý rozzuřený odpovím.
„To tvé promiň si nech pro sebe a otevírej sakra ty dveře!“

Kenji

Mám menší zpoždění, doufám, že to Akio pochopí. Vlastně mě dost překvapil telefonát od jeho otce. Už to bude skoro rok, co jsme se naposledy viděli, a proto mě udivilo, když mě požádal, abych se postaral o Akia.
Když vzhlédnu k domu, vidím někoho, jak se opírá o dům a nemůžu uvěřit svým očím. Menší postava, ale s vypracovanými svaly. Jde poznat, že určitě dělá nějaký sport a často trénuje. Krásná tvář, kterou obklopují na krátko střižené mahagonové vlasy, které nejsou nijak upravené a trčí do všech stan. Ale to, co mě uchvátilo jsou jeho oči. Tmavě oříšková barva, ve které jsem se ztrácel. Úžasné.
Rychle dojdu až k domu, ale Akio mě zrovna neviděl.
„Ah, promiň ty jsi určitě Akio, že?“ Řeknu, abych na sebe upozornil.
„To tvé promiň si nech pro sebe a otevírej sakra ty dveře!“ Jeho tón hlasu a pohled mě utvrdí v tom, že je patřičně rozzlobený. Pro jistotu dělám jako by nic a vpouštím ho do dovnitř. Můj byt se nachází až nahoře, proto podstupujeme cestu výtahem a mezi námi vládne hrobové ticho. Nahoře otevírám dveře a on bez ostychu vstoupí. Jen zakroutím hlavou a řeknu:
„Vítej u mě doma. Doufám, že spolu budeme dobře vycházet.“

Akio

Vyjeli jsme výtahem nahoru, otevřel dveře a já vstoupil do bytu. Přemýšlím, jak ho co nejrychleji vykopnout, když řekne:
„Vítej u mě doma, doufám, že spolu budeme dobře vycházet.“ Nevěřím vlastním uším. Fakt řekl vítej u mě doma. To snad nemyslí vážně. Zůstal jsem stát na místě, jako bych tam umrzl, ale on si toho nevšímal a pokračoval.
„Tvůj pokoj je již přichystaný, ráno dorazili tvé věci, tak si je můžeš vybalit.“ Otočím se na něj, jistě bude pokračovat a mě znervózňoval jeho pohled na mých bedrech.
„Jo, ale než tak uděláš, mohl by jsi se mi představit a něco o sobě říct. Tvůj otec mi toho nic moc neprozradil.“ Pohledem jsem mu ukázal, jak to nechci dělat, ale on se jen pousmál a naznačil hlavou, abych mluvil.

Kenji

Jeho pohled je úžasný, i když se čertí vypadá tak rozkošně. Sakra. Dnes už je to podruhé, kdy říkám takové kraviny. Radši na něj kývnu a snažím se zahnat všechny ty ujeté myšlenky.

Akio

Zhluboka se nadechnu a začnu.
„Jmenuji se Akio Natsumi, je mi sedmnáct let a chodím do druhého ročníku vyšší střední školy v Kjótu.“ Tak ukončím můj malý proslov. Víc o mě nepotřebuje vědět. A ani, kdyby se zeptal, neřekl bych mu to.
„Mé jméno je Kenji Satoshi, dvacetpět let, těší mě, že tě poznávám. ... ... ... “ Pokračoval dál, ale mě teď zrovna více zajímá, jak přizabít své rodiče. Nevím, jak si to jako představují. To tu budu bydlet s ním? Napadá mě. Nemusí to být tak hrozné, ale rozčílil mě hned tím pozdním příchodem a k tmu ta proklatá věta: Vítej u mě doma.
Aáááá............ Sakra, sakra!!!! Proč? Jak mi to mohli udělat?
Budu to muset nějak vyřešit. Nebudu žít s nějakým hnusným úchylným člověkem. Rozhodnutý mu říct: Jsem unavený, jdu do hotelu, pro věci si nechám poslat. Se na něj poprvé pořádně podívám. Zůstávám na něj zírat. Zleknu se, když si uvědomím, že jej pozoruji: Je vyšší než já, ale jen o pár centimetrů. Delší havraní vlasy s brčálově zeleným pohledem, jsou tak elegantní. Nádherně rýsovaný tvář, ale nejvíce mne upoutali jeho rty. Nejsou nijak velké, ale ani malé, jsou dokonalé. Již na pohled vypadají tak jemně, začínám mít pocit, ne, já je toužím ochutnat. Ty překrásné rty si žádají mé.
Proboha!!!! Cítím, jak se mi krev žene do tváří. Sakra, jsem nervózní. Jak? A proč? Ku**a, doufám, že si toho nevšiml. Zrovna se někam rozešel, tak asi ne.
Ale mám takový zvláštní pocit. Pravděpodobně mi něco uniklo. Celou dobu na mě mluvil a já nemám páru co. Trochu potřepu hlavou, abych zahnal ty divné představy a dávám to za vinu dnešnímu dni a tomu snu. Pro jistotu se rozhodnu jít za ním.
Teď si pouze přeji to, aby nešel do svého pokoje, ale ukázal mi tento byt. Kdyby to bylo to první, tak by mu určitě došlo,že jsem jej vůbec neposlouchal.

Kenji

Poté, co se mi tak jednoduše představil, jsem zjistil, že to s ním nebudu mít jednoduché. Představím se a začnu popisovat od teď už náš byt. Připadá mi, on mě snad vůbec nevnímá. Neřeším to a pokračuji. Rozejdu se chodbou, abych mu ukázal jeho pokoj, což jsem mu také řekl, ale stejně tam chvíli zůstal stát. S úsměvem na tváří si v duchu řeknu: Mám pravdu, on vůbec neví, vo co go. Nechám ho trápit a kráčím dál. Za chvíli slyším za mnou kroky. Mohl bych jít do svého pokoje a tím ho potupit, ale radši tuto myšlenku rychle pošlu tam, odkud přišla , protože nechci riskovat to, že by mi utekl. A to nemohu dopustit. Jeho otec pro mě udělal hodně a vlastně by mi zrovna teď trochu, ale jen trošku vadilo, kdyby zdrhl.

Akio

Zastavil se u dveří, poté se na mne podíval a obdařil mě krátkým úsměvem. Otevřel a vešel dovnitř, já ho následoval. Těžký kámen mi spadl ze srdce, když jsem v místnosti uviděl několik kufrů a větší množství krabic. Tento pokoj se velmi lišil od mého ve vilce. Je mnohem jednodušší a chudší, ale vyzařuje z něj pocit útěchy a domova. Otočil se a odešel, ale u dveří se zastavil a řekl:
„Příště mě radši poslouchej a nelítej myšlenkami jinde. Nemusel bys pak být tak nervózní z toho, co se bude dít.“ Poté už jen zmizel za dveřmi. Já zůstal stát a rozpaky z toho, že vše ví se mi na tvářích zase objevila červeň, ale teď z jiného důvodu.
Posadím se na postel a přemýšlím o tom, co se dnes stalo. Po patnácti minutách neustálého přehrávání těchto událostí, to vše hodím za hlavu a radši se začnu věnovat všem těm kufrům a krabicím. Asi po hodině, kdy mi zakručí v břiše, mám vše vybaleno a musím říct, nebylo toho málo. S mými věcmi to tu teď vypadá mnohem lépe, už to není tak prázdné a musím se přiznat, začíná se mi tady líbit. Samozřejmě až na toho mého bachaře. Nevím, jak s ním budu vycházet, ale teď už toho nechám. Z hladu mě trochu rozbolelo břicho, a proto mířím do kuchyně.
Spíše se ji snažím najít. Můj pokoj se nachází až na konci chodby, a když si vzpomenu, po cestě sem jsme míjeli troje dveře a ještě jedny byly v chodbě, kam jsme nešly. Podle toho odhaduji, že tento byt zabírá celé patro a pokud si to správně pamatuji jeli jsme výtahem až nahoru. S mím pokojem je jich tu pět, z toho bude určitě jeden obývací pokoj a pokoj Kenjiho, pak ještě koupelna, to jsou čtyři. No celkem velkej byt pro jednoho člověka.
Z mých úvah nad rozložením bytu mě znovu přeruší kručení. Vyjdu z pokoje a vracím se po svých stopách. Teď velmi hořce lituji moji nepozornosti, když mi popisoval byt.
Přeci jen by měl být obývací pokoj někde u vchodu a kuchyň nebude daleko. Mohl bych tam narazit na hlídače, ale za nic na světě se ho nechci vyptávat, to radši umřu hlady.
Mám před sebou první dveře od vchodu, snad to budou ty pravé. Mám štěstí a to dvojnásobné. Nejenže to byl obývák, ale je také spojen s kuchyní. Radostí nad mým objevem bych nejradši skákal až do stropu. S úsměvem na tváři mířím k části místnosti kde je lednice. Můj úsměv se ještě zvětší, když na stole spatřím velmi dobře vypadající večeři se vzkazem.

Akio, protože je to tvůj první den u mě, uvařil jsem ti večeři. Musel jsem se vrátit do práce, vrátím se pozdě, tak mě nečekej.

PS: Na to, že ti budu vařit si nezvykej!

„No, to určitě, už se nemůžu dočkat, až se vrátíš.“ Co si o sobě myslí, že neusnu dokud nepřijde, nebo co? Teď to nebudu řešit, mám obrovský hlad a ta večeře voní skvěle.