Jediný polibek 4. část - KONEC

„Lavi, jak daleko mě ještě potáhneš?“ zaskuhral Allen. Ačkoliv nespal tak rád jako Lavi, i tak mu trochu vadilo, že ho takhle v noci vytrhl ze spaní a zatím mu neřekl vůbec nic z toho, co měl v úmyslu. To Allena mátlo ještě víc. Už takhle byl zmatený ze svých pocitů, a když cítil Laviho ruku, kterak svírá tu jeho, celý se chvěl. Chvěl se jen z pouhého doteku.
„Vydrž ještě chvíli, zajdeme někam, kde nikdo nebude. Když budeme úplně sami, bude to větší zábava,“ řekl vesele Lavi a zazubil se na něj. Nedalo se nic dělat, už to tak bylo. Ale bělovlasý chlapec začínal být více a více nervózní ze vší té nejistoty, co ho nyní obklopovala. Co mu jen Lavi řekne? Co vůbec chce? Že by…
Doběhli až do tréninkové místnosti, která byla velmi vzdálená a nikdo tam nechodil. Maximálně Kanda se tam občas mohl mihnout, pokud mu tu jeho zabíralo jakési otravné zelenovlasé stvoření, kdysi s culíky, zvané Lenalee. Pokud se tak stalo, měl chudák Kanda zkažený celý den.
Lavi ztěžka oddychoval, stejně tak jako Allen. Přeci jen to vzali poněkud rychle, aby je nikdo nemohl následovat, a hlavně aby se k nim nedostal Link, kdyby se náhodou probral. Museli spoléhat na to, že i pokud se probere, tak je nesvede tak lehce najít.
Jejich pohledy se setkaly a Lavi se trochu připitoměle usmál, aby odlehčil situaci. Mladší chlapec okamžitě uhnul očima. Takhle ne… vůbec nevěděl, co by měl dělat a teď tu byli oba spolu a ani jeden netušil, co by měl říci. Jak by měli celou situaci z archy objasnit. Ale to by nebyl Lavi, aby si nevěděl rady.
„Tak co, Allene? Jak se ti líbila ta pusa?“ zeptal se po chvíli odhodlávání. Když už má porušovat Bookmanské zásady, tak ať to stojí za to!
Allen jako na povel zrudnul. Takový začátek jejich rozmluvy očividně nečekal, netušil, co by měl říci. Ale zrzavý exorcista se nedal odbýt. Popošel až k němu a chytil ho jemně za bradu, a natočil si ho, aby se mu mohl podívat do očí. Pokoušel se z nich vyčíst, co si Allen myslí, a zjistil, že v nich není tak složité číst. Mladšímu chlapci v tuhle chvíli mohlo takřka vyskočit srdce z hrudi. Bylo by mu jasné, o co se teď Lavi pokusí. Nebránil se. Zavřel oči a mělce se nadechl.
„Tak je to správné,“ slyšel Allen ještě Laviho šeptnout, než se k němu dostaly jeho rty. Jemně, lehce, tak jako na arše. Cítil, jak si ho vyšší kluk k sobě blíž přitiskl a také jeho jemné hlazení. Myslel si, že spolu budou o věcech mluvit, ale takhle to vypadalo, že se to vyřeší daleko snadněji. Allenovi ale najednou povolily nohy a začal sjíždět na zem. Nedalo se nic dělat, Laviho polibek byl čím dál tím intenzivnější a jemu se z toho motala hlava.
Nakonec, ani jeden nevěděl jak, skončili oba na zemi. Odtrhli se od sebe a trochu lapali po dechu. Už to bylo jasné a nebylo tomu jak uniknout. Ani jeden nemusel nic říkat, nebylo třeba. Tomuhle by neporozuměl jen hlupák. Allen se zachvěl a přitočil se blíž k Lavimu. Všechny ty doteky… ty byly pro nezkušeného jedince jako byl Allen moc. Chtěl víc, chtěl všechno! A Lavi byl ochotný mu to splnit…

Mezitím v Komuiově kanceláři nastala těžká atmosféra. Hned poté, co Komui Bakua políbil, a zas ho spustil dolů, ucítil na své tváři štípnutí. Ani se nestačil vzpamatovat, když dostal facku. Zmateně sledoval menšího vědce a držel si tvář v místě, kam rána přistála. „B… Baku-chan? Co se stalo?“ ptal se udiveně.
„Ty víš moc dobře Komuii, že… že mám rád někoho jiného!“ vyštěkl Bak. Byl hodně rozhozený a trochu mu přeskakoval hlas. Dokonce pocítil na svém obličeji svoji vyrážku. Musel být opravdu rozrušený, když se objevila.
„Někoho jiného? Ty? Ale prosímtě, koho ty bys tak mohl mít rád, co?“ zeptal se Komui a popostoupil k němu zas o kousek blíž. Kdyby jen tušil, že Bak mluví o jeho sestře… To by blonďák asi nepřežil.
„N… nepřibližuj se!“ vypískl Bak a když viděl, že ho Komui neposlechl, začal couvat. Jakmile narazil na stůl, tak tušil, že už není úniku. Měl se sebrat a vyběhnout hned, a ne takhle… zadíval se mu do tváře. Trochu šokovaně si ho prohlížel, jak se k němu stále blížil. Komui se nahnul až k němu, že ho přinutil, aby se částečně položil na stůl. Co se to stalo? Vypil zas moc kafe? Vždycky ho jen provokoval, ale nikdy nezašel takhle daleko… Opravdu by… Ne, to snad ne.
„Baku-chaan, tak se tomu nebraň,“ zaslechl šepot vedle svého ucha, až mu naběhla husí kůže. Nebyl si jistý, jestli omdlí, nebo co vůbec udělá. Tohle bylo… moc… a vyrážka jako kdyby postupovala. To nebylo zrovna dobré. Jednu ruku mu připlácl na obličej a pokoušel se ho od sebe dostat.
„Komuii! To je už moc! Už ani hnout nebo… nebo…“
„Nebo co?“ zeptal se Komui a stáhl jeho ruku ze svého obličeje. Teď se ušklíbal, očividně se bavil. Pak si raději sundal brýle a odložil je o kus dál, aby nepřišly k úhoně. „Ty sis začal, tak se teď nevzpírej, ano? Pořád jen pracujeme… co takhle se trochu uvolnit?“
Bak nechápal, jak se to celé mohlo takhle zvrtnout. Ještě před chvílí spolu rozebírali důležité věci a bylo jim spolu hezky… Bylo… Hezky… Bak nemohl ani uvěřit, že na tato slova pomyslel ve spojitosti s Komuiem. Ještě mu věnoval poslední vyděšený pohled, protože mu něco došlo a omdlel.
„Tak tohle jsem přehnal,“ brumlal si pro sebe Komui. Byla to pravda. Podrbal se na zátylku a pak ho přesunul na svůj gauč. Na čelo mu dal studený mokrý hadr a vedle něj židli, na kterou se posadil.
Co všechno způsobil jediný polibek… Jeden jediný… Bak sice omdlel, ale konečně si uvědomil, jak to celé je. V životě by si nepřiznal, že by se mu líbil muž! Nikdy! A proto… když objevil osobu, co mu je ze všech neblíže podobná, zamiloval se do ní. Podivným způsobem, ale stalo se tak. Ten jeden polibek konečně otevřel jeho oči a Komui konečně zjistil, že na Bakuovi něco je. Nejen to, že si z něj může hezky dělat legraci a bavit se s ním na úrovni, jako vědec s vědcem. Byl rád, že to vyzkoušel. Teď už ho jen tak ze svých spárů nepustí!

Lavi s Allenem vedle sebe leželi takřka nazí a ještě se vydýchávali. Taková smršť emocí a pocitů, co měli za sebou… Allen zlehka natočil hlavu na Laviho a stále ještě celý rudý se pokusil usmát. Lavi se trochu zvedl a posadil se, pak natáhl ruku k Allenovi a přitiskl ho k sobě. Jemně ho políbil do vlasů. „Allene…?“ začal Lavi. Musel mu to říci, musel mu říci něco víc o tom, co znamená být Bookmanem. Bylo poněkud pozdě, ale…
Allen se usmál a lepší se uvelebil. Teď mu bylo docela jedno, co se stane. Už chápal, co celou tu dobu k Lavimu cítil, už nebyl tak zmatený, dokonce se toho už ani nebál. Věděl, že v něm dlí ta věc, ale když byl s Lavim, tak se mu zdálo, že všechny starosti a dokonce i akumy jsou pryč. „Co?“ zeptal se tiše.
Když zrzek viděl Allena v tomhle stavu, nedalo se nic dělat. Na chvíli se v něm zastavil dech, ale pak se dal zas do pořádku. Porušil hlavní základní Bookmanskou zásadu. Bylo mu hrozně, zamiloval se, a láska mu byla opětována. Nechápal, proč to dával najevo… Rozhodl se, že mu ještě nic nepoví.
„Víš… líbilo by se ti hodně cestovat?“ zeptal se nakonec Lavi tiše a zahleděl se do dálky. Jednou bude muset Řád opustit a i když se to Pandovi nebude líbit, mohl by… mohl by Allena vzít s sebou. Už sice nebude „Lavi“, ale stále bude s ním…
„Mmh… pokud to bude s tebou…“ řekl tiše Allen a otočil na něj hlavu. Byl trošku zmatený, proč se ho na to Lavi ptá.
„Pak je vše v pořádku.“
Jeden jediný polibek… ten jediný, který dovedl zmást i budoucího Bookmana. Zmátl ho natolik, že porušil hlavní zásadu. Snad se nikdy neukáže, že to byla chyba.