Yasuo Sora 02

„Vítám vás, slečno Soro-san? Promiňte je to už dlouho, co jsem navštívil naposledy Japonsko, a člověk zapomíná,“ řekl uctivě nejstarší muž, ač trochu rozpačitě, ale neměla jsem mu to za zlé, ani já sama jsem si nepotrpěla na tituly.
„Postačí Sora, a vy musíte být pan…“ ujistila jsem ho a sama jsem se proklínala za svou paměť. Sakra jak mi to jméno mohlo vypadnout?
„Omlouvám se, jsem Carl Williams,“ představil se a podal mi ruku v přátelském gestu. Nejistě jsem mu ji stiskla, protože japonci si nepotrpí na tak okázalé gesta.
„A tohle jsou moji synové Loren a Lucas.“ Dobře jsem si oba chlapce prohlédla. Ten, kterého představil, jako Lukas měl kratší světle hnědé vlasy naježené do všech stran, oči podobné barvy jako jsem měla já sama. Ale něco se mi na něm nezdálo, na první pohled lidi sice neodsuzuju, jenže tenhle kluk jako by mi chtěl říct: „jsem problém.“
Potom jsem se podívala na Lorena. Hmm zajímavé jméno, bylo v něm něco svůdného a tajemného. Byl bratrův pravý opak. Čokoládově hnědé oči, úzký obličej, který rámovaly delší tmavé vlasy, sčesané vepředu na bok a vzadu končící u ramen. Byl vyšší než jeho bratr a celkovým dojmem na mě působil klidně a uvolněně.

Carl nás vybídl, abychom se posadili. Pan Ho zatím taktně někam zmizel.
„Můj bratr mi napsal, že by, jste chtěla poznat Anglii, slečno je to pravda?“ zeptal se, se zájmem Carl, nebo aspoň tak mi naznačil, abych ho oslovovala, když jsme se posadili. Nepostřehnutelně jsem přikývla. Sice byla pravda, že mě zajímali zemně na západě, ale kvůli tomu bych se sama z Japonska nepřestěhovala. Ale v rámci etikety, kterou mi Pan Ho vkládal do hlavy, bylo zakázané podkopat autoritu hlavy rodiny tudíž mého otce, takže jsem chtě nechtě musela souhlasit.
Mile jsem se na Carla usmála. „Ano máte pravdu. Zajímají mě Evropské země, jsou tolik odlišné od kultur na západě,“ potvrdila jsem mu.
„Byla jste někdy v Evropě, slečno Soro?“ zeptal se Loren.
„Ano párkrát jsem navštívila samotný Londýn, stejně jako Irsko a Francii ale bohužel jen na krátko.“
„Japonská kultura musí být hodně odlišná, aspoň co jsem četl,“ poznamenal.
„Máte nějaké sourozence Soro?“zeptal se neotesaně Lucas a vysloužil si tak přísný pohled od svého otce.
„Ano mám ještě jednu sestru Naomi,“odvětila jsem s neochotou.
„A ta nechce poznat Anglii?“ vyptával se dál.
„Naomi má jiné povinnosti vůči rodině, to byste, asi nepochopil,“řekla jsem co nejuctivěji, ale v hlase jsem stěží potlačila hořkou pachuť.
„Promiňte, slečno Soro, ale měl jsem za to, že vy jste prvorozená,“ zeptal se s úctou Carl, aby tak nezpochybnil moje postavení v rodině.
„Ano to máte pravdu, Naomi je o rok mladší, ale ona bude dědičkou rodiny.“
„Omlouvám se, to byla nevhodné,“pokusil se omluvit, když si všiml, jaké chyby se dopustil svou zvědavostí.
„Nemusíte se omlouvat za to, že váš bratr porušil tradice,“ujistila jsem ho věcně, ačkoliv mě nebylo moc po chuti se o tomto tématu dál bavit. Zhluboka jsem se nadechla. „Koneckonců žijeme v moderní době a já sama to Naomi přeji.“ Tohle už bylo staré uzavřené téma, ke kterému se nebylo třeba vracet.

„Ach jsem to ale nezdvořilý hostitel. Musíte být jistě unavená,“omlouval se spěšně Carl.
„Děkuji, byli jste příjemná společnost,“ poděkovala jsem a nechala se odvést jednou ze služek do svého pokoje. Vyšla jsem společně se služkou na chodbu, ale tam jsem naznačila, ať počká. Matka mi kdysi říkala, že pokud chci znát vyjádření muže o nějaké ženě, nesmí to být v její přítomnosti.
„Je rozkošná že?“ říkal někdo s nadšením a já poznala neotesaný hlas Lucase.
„Lucasi pokud chceš vyjádřit ženě kompliment, nemělo by to být za jejími zády,“ oponoval mu někdo, hádám, že Carl, ale v jeho hlase jsem zaznamenala stopy po úsměvu, takže s ním souhlasil.
„Oproti tobě Lucasi je rozhodně znalá v etiketě,“ napomenul ho další hlas, o kterém jsem mohla říct, že jistě patří Lorenovi. Z nich tří měl ten nejhlubší hlas, který se jistě musel vrýt do paměti každé ženě hned při prvním slově.
„Buď sticha knihomole a hleď si svého,“ odsekl mu Lucas.
„Ne Lukasi, Loren má pravdu slečna Sora je dáma a ty jsi gentleman, takže pokud ti taktně naznačí, abys na dané téma již nehovořil, udělej tak,“ napomenul ho otec.
„Copak já za to můžu, koneckonců já se nevyptával, jak to mají mezi sebou v rodině, chtěl jsem jen vědět, jestli je ta její sestra stejně tak krásná jako ona.“ Ach s tím budou ještě problémy. Povzdychla jsem si trpce. Vůbec jsem Carlovi nezáviděla.
„Dobře nebudeme to teď řešit, ale jedno by, jste měli vědět oba. Slečna Sora ať už se vám to líbí nebo ne, má třetí nejvyšší postavení v naší rodině, takže se k ní oba budete chovat s náležitou úctou, je to jasné?“ zdůraznil.
„Ano otče,“ odpověděli oba svorně.

Potom už jsem musela jít, abych nevzbudila podezření. Můj pokoj byl v prvním patře. Nebyl sice tak velký jako můj pokoj v našem sídle, ale dokonale postačil. Vedla k němu soukromá koupelna přímo s pokoje, kde bylo všechno, co by si mladá dívka mého věku mohla přát. Rovnou jsem se svalila na velkou manželskou postel. Večeře k mému uvítání měl být až za dvě hodiny takže času dost.
V hlavě jsem se vrátila znovu k rozhovoru, který vedli Carl, Loren a Lucas. To že Carl zdůraznil moje postavení v rodině, bylo jenom dobře. Japonské tradice totiž kladly na důraz, aby postavení v rodině bylo pevně dáno. U Carla a Loren jsem si byla jistá, že ho nezpochybní, ale u Lucase jsem si tak jistá nebyla. Carl byl hlavou této rodiny a jako takový musel dbát na kázeň, byl druhorozený syn, což ho stavilo do pozice pod mého otce a jeho rodinu. Takže jsem byla zákonitě nad ním a Lucas ani Loren si nemohli dovolit to zpochybnit, protože pokud by tak učinili, zostudili by svého otce a jejich rod. U tohohle byla pravidla postavení velmi nekompromisní a ostatní se museli podřídit.

Ozvalo se tiché zaklepání. „Dále,“zavolala jsem.
„Promiňte, slečno Soro že vás vyrušuji, ale napadlo mě, jestli byste nechtěla provést po domě,“zeptal se uctivě Loren.
„Děkuji, to by bylo milé a prosím netykejte mi, Sora postačí.“
Přikývl. „Ovšem pokud nebudeš tykat ty mě,“odvětil s úsměvem. Souhlasně jsem přikývla a zaujala čestné místo po jeho boku. Byl to opravdu gentleman, když jsme procházeli po domě, nechal mě, ať si určím tempo kroku a vždy byl ochotný odpovědět na sebemenší dotaz.
Zrovna jsem se smála jednomu z Lorenových vtipů, když se za námi ozval ostrý hlas.
„Lorene, neměl by si být někde jinde?“ zeptal se Lucas jen tak mimochodem a pohledem probodával svého bratra. Nevěděla jsem co se mezi nimi děje ale takhle už se nechovali ani žárlivý bratři. V Lukasově pohledu bylo pohrdání a znechucení nad svým bratrem ale, když jsem se podívala na Lorena, viděla jsem jen smíření. Omluvně se na mě usmál a odešel bez jediného argumentu.
„Promiňte, slečno Soro, Loren bývá někdy až přehnaně horlivý,“řekl věcně Lucas a nabídl mi rámě, ale tady ho zradila etiketa, asi čekal, že jeho ruku přijmu a zařadím se vedle něho, ale to se přepočítal.*
„Nezdálo se mi, pane Lucasi, a pokud bych vám mohla doporučit, sáhněte někdy po příručce společenského chování, jste neomalený.“Možná to mohlo vyznít jako výhružka, ale na to jsem nebrala ohledy. S klidem ledové královny jsem ho obešla a zamířila jsem na opačnou stranu ke svému pokoji. Už jsem byla na konci chodby, když mě dohnal.
„Měla byste si rozmyslet, s kým se budete pachtovat, milá sestřenko,“ řekl důvěrně a zpříma mi pohlédl do očí. Já mu jeho pohled opětovala. „My dva jsme stejní,“ dodal jako by to všechno mělo vysvětlovat.
„Nezdá se mi,“ odsekla jsem mu a s úmyslem odejít jsem vykročila ke dveřím kde mě, však zastavil.
„Jsme stejní,“trval si na svém a víc se ke mně přiblížil. „Ty i já Soro jsme pokládáni za slabochy, jenom kvůli svému postavení. Ty protože tvá drahá sestřička ti vzala to, co mělo patřit tobě a já protože si můj skvělý tatíček vydržuje za syna někoho kdo ani není jeho krve.“ Chytl mě kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Na krku jsem cítila jeho dech. V hlavě jsem slyšela hlas Pana Ho: Vyčkávej, dokud tvůj protivník neztratí pozornost. A ten okamžik nastal. Cítila jsem, jak mě Lucas hladí po odhalených ramenou a jeho ruka jede k pasu. V ten moment jsem mu dupla na nohu a podpatek mu vrazila přímo do nártu, kde to nejvíc bolelo. Rychle mě pustil a skoro okamžitě začal skučet bolestí. Rychle jsem vyběhla s chodby. Ztěžovali mi to sice zmíněné podpatky, ale oproti mé motivaci dostat se co nejrychleji do pokoje to nebyla žádná překážka.

*Nabídnutí "rámě" je považované za velmi důvěrné. Pokud cizí muž nabídne ženě rámě musí se připravit na chladné odmítnutí. Čestné místo je po pravici, nabízí se vždy (nejčastěji ženě a nebo člověku výše postaveném.)