Umění lásky 06

Naštěstí mě gorily nechali v klidu projít, takže jsem nemusel nic vysvětlovat. Paní Langovou jsem po cestě taky nepotkal, takže se to dalo pokládat za štěstí. Alex zůstal v pokoji i tím se ledasco ulehčilo. Když jsem vyšel z baráku, prostřední gorila mě odchytila a že prej mě má zavést domů. No když se to veme kolem a kolem tak to není špatný nápad.
Dojeli jsme domů a já hned zamířil do obyváku. Za oknem bylo slyšet kvílení pneumatik a já si konečně mohl odpočinout. Svalil jsem se na sedačku vedle Lapis a poslouchal její nevrlé protesty. Vsadím se, že kdyby uměla mluvit, řekla by mi pár nehezkých slov, ale to mi teď bylo vcelku jedno. Sakra dnešek byl hodně divný zvláště ten konec.

Pohladil jsem Lapis a šel jsem si chystat něco k snědku, protože když se to tak vezme tak jsem skoro dneska nejed, jen něco lehkého na snídani a pár toustů k obědu. Nato, že jsou Langovi takový boháči, se chovají dost nehostině ke svým návštěvám.
Na pánvičku jsem mrskl smažený sýr a nechal ho smažit. Lapis mě zvědavě pozorovala s kuchyňské linky a doslova hypnotizovala obsah mé pánvičky. „Ne Lapis, dneska máš smůlu, nic nedostaneš.“
Nesouhlasně zamňoukala a šla uraženě do mého pokoje. No říká se, že ženy a kočky mají něco společného- jsou nesmírně urážlivé. Co se dá dělat. Snědl jsem si v klidu svoji večeři a pak jsem si pustil nějakou hudbu a jenom tak seděl na gauči. Sakra ten obrázek jsem nechal u Alexe, no nic nakreslím nový.

Vzal jsem si skicák a tužku a kreslil jsem z paměti. Nevím čím to, ale jeho rysy mi utkvěli v paměti, jako kdybych ho viděl před sebou. Přesně jsem si pamatoval, kde mám a nemám ubrat stín na jeho tváři a kde naopak zvýraznit jeho dokonalost.
Ale tentokrát jsem se pokusil, aby byl jiný, aby byl stejný, jako jsem ho dneska viděl. Milý, uvolněný dobrosrdečný a pozorný. Ne jako ta maska, kterou ukazoval všem okolo tu chladnou masku dokonalosti a nepřístupnosti. Ani nevím, v kolik jsem včera usnul, ale vím, že to bylo, když jsem dokončil ten obrázek. Světlovlasého muže s tváří anděla, s laskavýma očima a s milým úsměvem. Měl na sobě čistě bílou košili a jeho pohled spíš hřál, než spaloval, byl to úplně jiný obrázek, než jaký jsem kreslil odpoledne, protože charakterizoval úplně jiného člověka.

***

Ráno jsem se probudil s ostrou bolestí v zádech. Lapis byla stále uražená, tak jsem ji nechal, ať si dělá, co chce a rozhodl se, že dnešní den strávím uklízení. Jo pěkně otravná práce ale někdo to udělat musí a Lapis to asi nebude. Nejdřív jsem uklidil Lapis záchod a dal jí nažrat a potom jsem se pustil do obyváku. Bylo třeba utřít prach, vyluxovat koberec a sedačku což ňáký ten čas zabralo. Bohužel jsem to přehnal s tou vervou a při čištění koberce jsem na sebe vylil saponát. No super. Vyslékl jsem si špinavé tričko a hodil ho zrovna do koše na prádlo, což mi připomnělo, že na mě čeká ještě praní. No super.
Večer jsem sotva chodil a kdyby se kočka dokázala usmívat tak Lapis hrál dneska celý den na té její kočičí tvářičce škodolibý úsměv, jo pěkně si to užívala a pořád mě sledovala z bezpečnostní vzdálenosti, abych po ní nemohl hodit mokrý hadr. Někdy jsou kočky až moc chytré stvoření. Naštěstí nic netrvá věčně, takže když jsem večer usínal zase jednou ve své posteli, tiše si otevřela dveře a hupsla ke mně do postele. Podívala se na mě takovým tím pohledem „co jsme si, to jsme si“ a potom se ke mně přitulila a usnula mi na břiše. Pohladil jsem ji po hřbetu a usnul jsem také.

***

Raní vstávání bych zakázal. Navíc v pondělí ráno, Garfield měl pravdu: "Nesnáším pondělky". Neochotně jsem se vyhrabal vyhřátých peřin a s hlasitým nadáváním jsem konečně vstal. Spící Lapis jsem podrbal mezi ušima a tiše jí zašeptal do ouška. „Už je ráno holka, musíme vstávat.“ Pomalu si zívla a potom na mě upřela ty svoje velké modré oči. Vzal jsem si ji do náruče a zamířil jsem do kuchyně. Nachystal jsem snídani nejdřív ji a potom sobě jelikož taková naštvaná kočka může být skoro stejně velký problém jako naštvaná žena. I přesto že je Lapis jenom, no vyzrálejší kotě. Sobě jsem si nachystal chleba s máslem a společně jsme jedli.
U snídaně mě napadlo pár spásných nápadů jak ten referát vylepšit a tak jsem ve škole hned zašel za profesorem to schválit.

„… říkáte dobové kostýmy, to by nemuselo být špatné, pane Tobiasi, spolužáky by to jistě upoutalo a aspoň by je to líp seznámilo s tou dobou. Renesance byla velice významná pro rozvoj umění a vy jste na dobré cestě jak dosáhnout za jedna z dějin jen, tak dál. Akorát si to domluvte s panem Langem.“ Dnešek nevypadá tak špatně, no aspoň to jsem si myslel, než jsem nevešel do třídy.
Chtěl jsem Alexovi říct ten skvělí nápad, ale když jsem se na něj podíval, jeho oči byli chladné. Zase v nich byl ten povýšený pohled a ta nekonečná neústupnost a odtažitost. Na sobě měl černou upnutou košili, na hlavě černý klobouk a čistě bílé kalhoty. Klobouk měl stažený do čela, takže toho z jeho dokonalého obličeje nebylo moc vidět, což mě mrzelo, protože jsem si chtěl zkontrolovat proporce, jestli jsem včera neudělal chybu, ale těžko se odhaduje, když před sebou vidím úplně jiného člověka.
Sedl jsem si na své místo a začala hodina. Docela mě to už štvalo a potřeboval jsem prostě vypadnout.

Jen co zazvonilo na odpolední přestávku, běžel jsem k východu. Potom do mě něco vrazilo a já div neupadl. Sakra to snad není možný. Podíval jsem se na malou dívku s brýlemi, která se právě zvedala ze země. Přišla mi povědomá. „Sam?“ hlesl jsem nevěřícně.
„A koho si čekal Ježíška?“ řekla uraženě malá blondýnka a hned na to mě obdařila medvědím objetím za které by se nemusel stydět žádný boxer těžké váhy a zlíbala mně obě tváře. No kdyby nás někdo viděl, vypadalo by to hodně divně, ale no... když se to vezme kolem a kolem tak ona je vlastně lesba a já gay takže je to úplně v pořádku.
„Sakra chtěla jsem tě normálně jít pozdravit a ty se sem přiřítíš, jak kdyby ti za zadkem hořelo,“ pokračovala vyčítavě. Nejdřív jsem jí to dost solidně žral, ale pak jsem si vzpomněl jaká je. I když za těmi brýlemi a menším vzrůstem možná vypadala jako malá roztomilá holčička, ale uvnitř to byla dračice, která pro ostré slovo nechodí daleko, takže kluci kolem ní chodí hodně velkým obloukem. Byli jsme přátelé už od dětství.

Byla to právě ona, kdo mi pomohl překonat máminu smrt nebo se s tím aspoň vyrovnat, což nebylo jen tak. Ale Sam mi hodně pomohla. Když jsme byli malí, bránila mě před klukama, kteří mi chtěli ublížit, protože jsem prý se svými vlasy a postavou připomínal spíš holku. Ale ona se jim postavila do cesty a řekla jim, že jsou jen banda sr**ek a od té doby jsme byli přátelé. Proto mě teď děsně potěšilo, když jsem jí viděl.
„Ty jsi tu asi hodně populární že?“ zeptala se jako by nic a šibalsky se na mě dívala.
„Kam tím míříš?“ zeptal jsem se, její pohled se mi ani trochu nelíbil, značil totiž potíže. Kývla na mě a já se konečně podíval na, co tak civí. Za mnou stál Alex a probodával nás pohledy. Pak se z ničeho nic otočil a šel někam do háje. Bezva.
„Copak žárlivý přítel?“ nadhodila Sam a nevině se pousmála. Bože tohle mi dělala vždycky.
„Pojď radši pudem někam jinam“ prohlásil jsem rozhodně a táhl jí za sebou. Mé plus bylo že se nebránila, protože přetahovat jsem se s ní nechtěl, dělala totiž bojové sporty a já s mýma párátkama, místo rukou bych jí asi těžko přepral. Sedli jsme si v parku pod strom.
„Tak povídej proč si tady?“zeptal jsem se a nedovolil, jí se vykrucovat.
„Chtěla jsem se na tebe podívat, jestli je všechno v pořádku, minule si nevypadal moc v pohodě, tak jsem si řekla, že si tě pro jistotu zkontroluju.“

„Mohlas mi zavolat,“opáčil jsem, ale ona jen tvrdohlavě odsekla.
„Víš, jak nesnáším telefony, s tou malou věcičkou se nedomluvíš jako v tváří v tvář,“ vysvětlila, ale lhaní ji šlo dost mizerně. Protože tady byli hned dva důvody, proč neměla ráda telefony.
Zaprvé a to byl ten hlavní, neuměla se domluvit s moderní technikou. Ne že by tomu nerozuměla, ale její agrese a ne zrovna nejjemnější chování přežilo jen málo telefonů.
A ten druhý, přes telefon na člověka nemůže pouštět hrůzu skrz neverbální komunikování. Toť celé tajemství.
„A ještě si mi nic neřekl o své nové škole, jaké to tam je, jací jsou tam kluci,… Ten co na nás hleděl, jak bacil do lékárny nevypadal špatně akorát no trochu namyšleně,“ poukázala.
„Jo, je to ředitelův vnouček a myslí si, že je proto kdo ví co,“ přisvědčil jsem.
„Škoda. A co jinak, jak se ti tam líbí?“
„Není to špatné, ale hodně odlišné. Lidi jsou, víc uvolněnější, nepodrážejí si navzájem nohy, protože dobře ví, že v konečném výsledku by uškodili spíš sami sobě,“ vysvětlil jsem.
„To ti přeju Tobiasi, ale hlavní je že se ti tam líbí, protože jinak bych si tě odvlekla zpátky,“ řekla malinko výhružně. Vím, nemyslela to zle, ale někdy byla až moc panovačná a vztahovačná.
„Kdy dneska končíš, přemýšlela jsem, že by, jsme mohli někam zajít na jídlo,“ navrhla.
„Promiň, ale dneska končím dost pozdě, navíc musím dodělat nějakou práci, ale víš co, jak dlouho se tady zdržíš?“

„Nevím, chtěla bych tady ještě na pár dní zůstat, protože doma mě nic neláká a navíc se mi hrozně stýskalo po našem malém Tobiaskovi,“ a jen to dořekla, už se na mě sápala. A uvěznila mě v medvědím objetí. Svými přednostmi se na mě tiskla a já se cítil malinko rozpačitě, a o to víc se jí to líbilo, protože její největší zábava byla mě škádlit. Ne že bych cítil nějakou větší sympatii s jejím velkým hrudníkem, než bylo za hranice přátelství, ale také jsem chápal, že byli určité místa na ženském těle, kde se mužské tělo nemělo dotýkat. Ne že by jí na tom záleželo, ale dobré mravy jsou dobré mravy.