Práce ve vilce 2.díl

Riku
Když se tomu tak stalo, ocitl jsem se v rukách vysokého chlapa v černém smokingu a tmavých brýlí.
„Jak si dovolujete shodit mladého pána Naokiho na zem!“zařval mi ten chlápek do ucha a drtil mi přitom ruce.
„Nechte mě.“vydoloval jsem ze sebe a kroutil se z jeho sevření.
„Manabu, nic se nestalo. Můžeš ho pustit.“ozval se ten, který ještě před chvíli seděl na zemi.
„Ale pane.“protestoval chlápek.
„Nějaký námitky!“pozvedl náhle obočí a zabodl se do chlapa, s brýlemi zelenýma očima.
„Ne, pane.“odpověděl a konečně mě pustil. Hned jak to udělal, vzal jsem nohy na ramena a utíkal do svého bytu.

Naoki
Když ho Manabu propustil, hned se rozeběhl někam do města. To jsem ovšem nechtěl. Ten zajda se mi docela líbil. Havraní vlasy, oči zakryté brýlemi, menší postavy a docela vyhublí. Na můj vkus, až moc. S povzdechem jsem si urovnal kabát a všiml si nějakého studentského průkazu na chodníku. Zvědavost mi nedala a tak jsem ho zvedl a pohlédl do něj. Ve studenťáku byla fotka toho kluka, jeho jméno, škola a i bydliště. Nad svým objevem jsem se musel pousmát.
„Půjdeme!“rozkázal jsem Manabimu, schoval studenťák a vešel do hotelu na předem domluvenou schůzi.

Riku
Celou cestu jsem běžel a neohlížel se zpátky. Co kdyby tam ta gorila ještě byla. Nebo hůř. Co kdybych tam zahlédl Hidekiho a toho kluka.
Schody v našem paneláku jsem bral po dvou a dveře rozrazil ve dvou vteřinách. Ani moje zvědavá sousedka mě nestihla zahlédnout.
„Hideki…..“zašeptal jsem Hidekiho jméno a svezl se po dveřích k zemi.
„Hideki!“zapištěl jsem, zaryl obličej do svých dlaní a nechal slzy téct volným proudem.

…………

Trvalo asi půl hodiny, než jsem se překonal a zvedl se ode dveří. S nepřítomným výrazem jsem se dobelhal do koupelny, shodil ze sebe oblečení a vlezl do sprcháče. Jen co jsem tak udělal, dolehli na mě veškeré vzpomínky z této místnosti. Naše radovánky, mazlení, polibky. Vše.
Když jsem zahlédl Hidekův šampón, čapl jsem ho do ruky a švihnul s ním o zem sprcháče. ´Proč?´vysela již zodpovězená otázka ve vzduchu. To jsem mu opravdu byl, jen pro jeho potěšení?
To, že jsem zůstal v této místnosti déle, jak deset minut mě zarmoutilo ještě víc. S každou minutou jsem si totiž přehrával naše krásné chvilky a také tu chvíli procitnutí, z toho nádherného snu. Snu o tom, že jsem byl pro někoho, někdo důležitý. Někdo, koho měl, někdo rád. Do té doby, než jsem poznal Hidekiho, jsem nikoho neměl. Matka se mě zřekla, už když jsem byl dítě a otec? Ten jakbysmet. Nechápu to. Co jsem komu udělal?!

S ještě nepřítomnějším výrazem jsem vylezl ze sprchy. Usušil se a zalehl do postele. V posteli mě zaplnila další vlna úzkosti. Tuto vlnu jsem však nevnímal. Pln unavenosti jsem usnul nerušivým spánkem.

Sasaki
Ráno jsem vylezl z postele celý rozlámaný a jako vždy zabruslil do kuchyně k lednici.
„Sasaki Kitazawo!“vyhrkl někdo naštvaným hlasem za mými zády. S úlekem jsem nadskočil a prudce se otočil.
„Ano mami?“otázal jsem se jí s hraným úsměvem na tváři.
„Jak je možný, že si se tak zhoršil ve škole?!“ řekla mi naštvaným tónem.
„Nó……“podrbal jsem se na hlavě.
„Čekám!“
„No víš, že ani nevím.“usmál jsem. To jsem neměl dělat, protože mi přiletěla taková facka, že jsem myslel, že druhou hodím o zem.
„Jo tak ty nevíš! Tak od teď máš zaracha! A pro počítač a hudbu to platí taky!“vypískla, vzala si klíče ze stolu a bouchla vchodovými dveřmi.
„Cože? Není mi přeci deset!“vyhrkl jsem naštvaně. To jsem ovšem netušil, že matka stojí pořád za nimi a poslouchá.
„Takže, teď to máš na dvakrát tak delší dobu!“řekla mi s úsměvem a znovu třískla dveřmi.
„Bože.“řekl jsem skoro neslyšně a konečně si šel udělat snídani.

………

Ještě než jsem šel do školy, vyrazil jsem Rikovi naproti. Bylo mi sice záhadou, proč jsem ho nikde cestou neviděl, ale neřešil jsem to. Třeba si včera užívali.
Zkonstatoval jsem a otevřel vchodové dveře jejich paneláku. K nim na patro jsem vyjel výtahem a u dveří ze slušnosti zaklepal. Nic. Nikdo se neozval a ani kroky jsem neslyšel. Zkusil jsem to tedy podruhé. Zase nic. To už mi nedalo a tak jsem zkusil kliku.
Bylo otevřeno. To mě zarazilo. Proč měli sakra otevřeno? Nechápal jsem. Rychlostí blesku jsem se vydal k ložnici a prudce rozrazil dveře. V posteli jsem zahlídl schoulenou postavu s rukama obtočenýma kolem nohou.
„Riku?“oslovil jsem ho tiše. Riku se však neměl k odpovědi.
„Hej Riku!“zvýšil jsem hlas, přiskočil k posteli a propleskl ho.
„Hmm…“zamžoural do světla.
„Sakra Riku, co se tady včera stalo? Neříkej mi, že ten tvůj drak tě takhle zřídil.“usmál jsem se na něj a sledoval náhlé stíny v jeho očích.
„Hideki mě podvádí.“zašeptal skoro neslyšně. Pro mě to však bylo nepřeslechnutelné.
„Cože! Jak?“vyhrkl jsem nasraně a pomohl mu posadit se.
„Normálně.“vzlykl a přitiskl se na mou hruď. Já ho šetrně objal a nechal ho vyplakat na mém rameni.
„Já ho zabiju!“zašeptal jsem vzteky bez sebe.
„Sasaki….“nedořekl Riku a přitiskl se ke mně víc.

Po hodné chvilce jsem se od něj odtáhl a pohlédl mu do očí.
„Riku, vím, že to bolí, ale musíme do školy.“přemlouval jsem ho k pohybu. Je lepší ho nějak zaměstnat, než ho nechat utápět se v tom.
Riku se bez keců zvedl, oblékl se a bez snídaně se šel obout.
„A co snídaně?“otázal jsem se ho naštvaně.
„Nemám hlad.“řekl prostě.
„No dobře, ale svačinu si dáš!“oznámil jsem mu, vzal ho za ruku a vyvedl ho z bytu.

…………….

„Ále, pan Sasaki a pan Riku se ráčili dostavit.“sjel nás náš matikář.
„Promiňte, Rikimu nebylo dobře.“omluvil jsem nás a šel si společně s Rikim sednout na svá místa.
„Ale kampak? Pojďte ihned do prvních lavic. Však si nemyslíte, že se vás dnešní testík netýká!“usmál se na nás škodolibě a uvolnil nám cestu k předním lavicím. S povzdechem a nadávkami jsme se tedy uráčili dojít dopředu a usednout. Jen co jsem dosedl, přiletěl na mou lavici test a na Rikovu taky.
Když jsem se podíval na papír, zjistil jsem, že nemám vůbec tušení, co je tam napsaný. Nějaká kombinatorika. ´Pche na co mi to bude v životě potřebný.´ Pomyslel jsem si.
Pak mě ale napadlo, že vedle mě sedí Riku a tak by bylo víc než dobrý, se k němu mrknout do testu. Přeci jenom Riku je prostě šprt a ví vždycky vše. Proto jsem se nenápadně podíval na jeho papír. Když jsem ale zjistil, že je prázdný plácl jsem se přes obličej a s otazníky v očích pohlédl na Rikův obličej.
Jeho pohled byl zcela nepřítomný a směřoval někam na katedru.
„Tak pan Sasaki by rád opisoval?!“vyjel na mě učitel. To mě dostalo z transu.
„Já? Ne!“odpověděl jsem mu.
„Opravdu?“pozvedl v nevěřícným gestu obočí.
„Ano! Opravdu! Jenom jsem zkoumal strukturu této lavice.“
„Nebuďte drzí. Za to opisování máte za pět!“zařval na mě, sebral mi test zpod ruky a napsal na něj obrovskou pětku.
„Ale já nic neopsal.“dohadoval jsem se. No co byla to pravda. Vždyť mi vzal prázdný papír.
„Ale chtěl jste!“vyhrkl naštvaně. „A tato známka se vaší mamince nebude líbit!“řekl mi s jasným úšklebkem v hlasu a pohlédl na Rikův test.
„No koukám, že ani Riku na tom není moc dobře.“řekl mile a pohlédl na něj. Riku mu pohled neoplatil, pouze sledoval tu bílou stěnu, či co před sebou.
„Riku, je vám něco?“otázal se ho starostlivě.
„Říkal jsem vám, že mu není dobře!“vyhrkl jsem na učitele.
„Vás sem se neptal!“zvýšil na mě hlas zase hlas. ´Zdá se mi to nebo má na mě alergii!´
„Ne, jsem v pořádku.“ozval se slabím hlasem Riku a usmál se na učitele.
„No dobře.“vydechl učitel a sebral onen test i Rikovi.

……..

Zbytek dne uběhl jako voda. Teda pro mě. Nevím jak pro Rika.
Zbývala nám poslední hodina a náš dějepisář nám říkala něco o Japonské mytologii. Nevím, proč se to vůbec vyučuje na školách, když ty příběh zná skoro každý.

„Riku Akayaki se ihned dostaví do ředitelny! Opakuji Riku Akayaki se ihned dostaví do ředitelny!“zazněl hlas naší zástupkyně řiditele v rozhlase.

Riku
Jen co jsem to zaslechl, trhl jsem s sebou a pomalu se postavil. Někteří spolužáci si dělali srandu typu ´Tak došlo i na tebe čtyřokej!´a jiní nechápali stejně jako já.
Jejich pošklebky však ihned přestali, protože se do toho přimíchal Sasaki a jeho zabijácký pohled.
S pozorováním celý třídy jsem překonal vzdálenost mezi svou lavicí a dveřmi a vypadnul ze třídy. Do ředitelny jsem se doslova táhnul, jak se mi tam nechtělo. Nevěděl jsem, co jsem provedl. Podle toho co si pamatuju, jsem čistej jak lilie.
Když jsem spočinul před ředitelnou, zaklepal jsem a po pobídnutí vstoupil na jeho kobereček. Řiditel seděl ve svém přepychovém křesílku a naproti němu nějaký muž s blond vlasy. Když se na mě dotyčný otočil, hned jsem věděl, o koho se jedná.
„Vy?“ukázal jsem na něj prstem a otevřel pusu.
„Trochu slušnosti Riku!“vyhrkl ředitel a usmál se na neznámého, kterého jsem včera srazil k zemi. Ten chlap se na mě pouze pousmál a hltal mě jako nějaký lovec, co našel svou lovnou zvěř.
„Takže Riku.“odkašlal se ředitel a pokynul mi, abych se posadil. Hned jsem udělal, jak žádal a sedl si. „Včera večer jsi prý narazil do tohoto pána….“začal a pohlédl na mě. Já pouze kývl a sklopil raději oči. „A zničil mu jeho kabát za 5 000 000 yenů.“
„Cože? To není pravda!“vyjeknul jsem.
„Uklidni se! Nikdo to po tobě nechce zaplatit.“obořil se na mě a pokračoval. „Pan Naomi je obeznámen s tvou situací a tak jsem mu nabídl jinou možnost.“dořekl větu. Já na něj, jen nechápavě civěl a nevěděl o čem je řeč.
„Odškodné za ten kabát a taky za tvé hrubé chování si budeš muset odpracovat v jeho vilce.“řekl mi zcela klidně.
„Cože?!“vytřeštil jsem oči.
„Už jsem to dohodl. Takže teď se ještě mladému panu Naokimu omluv a ještě dnes běž k němu domu!“rozkázal mi a usmál se přitom na Naokiho. Já znechuceně pohlédl na Naokiho a řekl mu prostý. „Omlouvám se!“
To mu naštěstí stačilo. Zvedl se, potřásl si s ředitelem rukou a ještě něco mezi sebou prohodili. Poté přešel ke dveřím, otevřel je a odešel.
Já následoval jeho příkladu a odkráčel též. Ovšem do své třídy.
……….
„Co ti chtěl?“otázal se mě Sasaki po skončení naší poslední hodiny. Já se na něj nešťastně podíval a řekl mu, co se stalo.
„Jak mám, ale stíhat svojí práci a ještě dělat tomu snobovi služku?!“zanadával jsem polohlasně a zavěsil se na Sasakiho ramena.
„Tohle byl pěknej podraz!“
„No to teda byl!“nafouknul jsem tváře a šel se s pomocí Sasakiho obout. Jen co jsem se obul, vyšel jsem ze školy a první co mě zaujalo, byl šedý Jaguár XJ. Mí spolužáci i já jsme na něj koukali jako na něco neuvěřitelného a nedotknutelného.
Ještě neuvěřitelnější bylo, když z něj vystoupila gorila toho Naomiho a přišla těsně ke mně.
„Pojedete se mnou!“rozkázal mi a chytl mě za rameno.
„Cože?“vyjekl jsem a nechtěl se hnout z místa.
„Je to rozkaz! Nasedněte do auta!“řekl povýšeným tónem.
„Nikam nepojedu!“vyhrkl jsem naštvaně a odstrčil jeho ruku.
„Řekl jsem….“
„Už vám řekl, že nikam nejede!“stoupl si přede mě Sasaki a bránil mě svým tělem.
„Je to na rozkaz mladého pána Naokiho! Musíte jet!“pohlédl na mě.
„Naokiho?“zopakoval jsem jméno toho parchanta, u kterého mám dneska začít pracovat. Gorila pouze přikývla. „Tak mu vyřiďte, že přijdu až v 5 hodin.“oznámil jsem gorile, obešel Sasakiho a šel směrem domů.
Jen jak jsem to udělal, obemknuli mi paže dva další namakaní chlápci a odnesli mě i přes mé protesty do auta.
„Nechte mě!“zařval jsem na ně. Oni však byli neoblomní a nenechali mi ani jedinou volnou cestu k útěku.
Gorila na nic nečekala, nasedla do auta, nastartovala a auto se dalo do pohybu.
„Riku!“vyhrkl Sasaki jen co jsme se rozjeli a bouchl do bočního skla. To ovšem nestačilo na naše zastavení a tak nebylo k nepochopení, že jsme se rozjeli někam do města.

Sasaki
Před školou stálo nějaký žihadlo, na které všichni čučeli. No neříkám, že se mi nelíbilo, ale bral bych ho spíš v černém.
„Pojedete se mnou!“vyskočila z něho nějaká gorila a už, už táhla Rika do auta. Na nic jsem nečekal, vrhl se před Rika a bránil ho. No nepodařilo s mi to, protože nakonec stejně skončil v autě, který se rychle rozjelo.
„Riku!“zařval jsem a rozeběhl se za autem. No jo jasně, že jsem ho nedohonil. Nejsem přeci nějaký superhrdina.
Moje snaha byla zkažena vším čím mohla. Začalo to rychlostí auta a skončilo u semaforů. Blbá červená.

Naoki
Jen co jsem přijel domu, zašel jsem do své pracovny a ponořil se do posledních akciích. Nějak jsem si musel zkrátit čas. Ten kluk Riku mi furt lezl do hlavy a nemohl jsem se ho zbavit.

………..…Včera…………….
„Co mám ještě dnes na práci?“povzdechl jsem si a čekal na to, až mi to Manabu přečte z diáře.
„V 18:00 schůze s viceprezidentem Watarem, v 19:00 thaiská masáž, 20:00 večeře s paní Mikou ohledně akcií……“četl…já však pomálu, ale jistě přestal poslouchat.

„Naoki, sluší mi to?“otázal se mě spoře oblečený kluk.
„To víš, že jo, sluníčko.“odpověděl jsem mu a stáhl si ho do náruče.

„Pane Naoki, pane Naoki….“ozval se můj bodyguard.
„Ano?“otázal jsem se ho jen, co jsem procitl.
„Poslouchal jste?“otázal se mě.
„Ne.“řekl jsem mu prostě. „Ten kluk…..“začal jsem. Manabu na mne pohlédl. „Ten kluk co mě dnes srazil…., zítra chci jet do jeho školy.“oznámil jsem mu.
„Ale pane, na zítra máte zařízené schůzky.“obořil se na můj nápad Manabu.
„Tak je přesuň! Tohle je přednější.“pousmál jsem se a pohlédl ven z okna.
………….
„Hej puste mě.“zaslechl jsem z venku Rikův hlas. Na tohle se nedalo jinak, než pousmát.