Nikdy nekončící nenávist?

Nikdy nekončící nenávist?

Prostě se mezi ně jen připletl.
Opět byl v nevhodnou dobu na nevhodném místě. Všichni jej před tím varovali, ale on.. co mohl vědět.
Nevěděl jak se mu to mohlo stát, ale teď byl v totálním průs**u a nevěděl jak z toho. Pokud jednomu z těch bláznů rupně v bedně tak... tak dodýchal anebo si dlouho poleží v nemocnici.
Dlouhé minuty v jejich objetí. Čas se neuvěřitelně dlouho vlekl a ti dva na sebe stále zhlíželi těmi nenávistnými pohledy.
Otřásl se, ale... oni to snad ani nevnímali.
„Pro-miňte,“ zašeptal, ale sám si uvědomoval, že jej určitě neslyšeli. Sám měl problém rozumět sám sobě.
Křečovitě v rukách svíral pás své tašky a potil se jako, jako... dveře od chlíva. Přišlo mu to až směšné a kdyby neměl strach tak by se snad i rozesmál, ale takhle?
Popotáhl.
Jejich objetí zesílilo.
„Co si o tom myslíš?“
„Já?“ zakoktal a podíval se upřeně před sebe.
Jejich objetí, jejich ruce se od ně odtáhly. Nečekal to a tak zavrávoral. „Já?“
Jeden z nich... v první chvíli něvěděl kdo a pak to bylo fuk... jej otočil čelem k sobě a položil mu prsty na bradu a donutil jej aby se na něj podíval. Byl to... Izaya. Pousmál se a to jej donutilo k tomu aby zčervenal. „Shizu-chan, náš malý chlapeček se stydí!“
„Já,“ opět koktal. Věděl, že je tím už trapný, ale... takhle by se v jejich blízkosti přece cítil každý normální člověk. „Já jen nejsem zvyklý na...“ Co se stalo pak nečekal a možná to ani nečekal Izaya. Shizuya ho vytrhl z jeho sevření a přiskl si jej na hruď. „Nepokládej ty své špinavé pracky na tohle nevinné dítě!“
„Dítě?“ uchechtl se a pohledem sjel k jeho klínu. Poté zvedl ruku a nejmladšího z nich štípl do tváře. „Pokud bys měl s tamtím...“ opět kývnul pohledem k vyboulenině na jeho kalhotách, „...problém, kdykoli se za mnou můžeš zastavit. Já rád pomáhám opuštěným štěňátkům. Tvůj kamarád by mohl vykládat.“ zatrylkoval a s tím zmizel za dalším rohem dřív než bys řekl – Švec!
„Ten idiot!“ zavrčel. Bylo to myšleno na Izayu, ale i tak se otřásl. „Jsi v pořádku? V jednom ale měl pravdu... neměl by ses tady potulovat tak sám. Lidem z rozkošnýma tvářičkama se stávají hrozné věci. Nikdy s nikým kdo se chová jako ON!“ kývl hlavou směrem kterým odešel, „anebo jako já nezůstávej osamotě. Vyhýbej se jim velkým obloukem. To ti určitě tvůj přítel, kterým určitě není nikdo jiný než Masaomi Kida, říkal, že?“
„Ano,“ knikl, teď už doopravdy jako ztracené štěně. „Děkuji,“ popotáhl a upřeně se na Shizuyu podíval. Ten však ihned uhnul pohledem a zrudl stejně jako před chvílí on sám. Ne, tohle nebyl on. Zašklebil se a silně jej sevřel. Jeho ruce na ramenech mladšího z nich jej téměř přišpendlily k zemi. „Promiň, nejspíš jsem tě držel moc silně,“ vykřikl, když se tmavovláskovi podlomily nohy až málem upadl.
„Ne-ne, to je v pohodě.“ zavrtěl zuřivě hlavou. „Vy dva jste přátelé?“
„Já a on?“ zeptal se i když věděl na co se ptá. Přikývnutí mu jako odpověď stačilo. „Nenávidíme se!“
Polkl a kopnul do neviditelného kamínku. „Tak to jo!“
„Ale abych ti řekl pravdu tak já vlastně ani nevím proč. Vždycky se mi zdálo, že si mě vybral, ale z jakého to bylo důvodu?“ dořekl zamyšleně a pak se vydal pomalým krokem pryč, opačným směrem než jeho nepřítel. Mladík jej zastavil, když položil na jeho paži ruku. Sevřel jeho sako v prokřehlých prstech. Shizuya se na něj otočil s otazníky v očích. „Díky za všechno,“ zašeptal se sklopenou hlavou.
Nemohl od něj odtrhnout oči. Cítil to. Cítil, že pokud teď něco neudělá, tak... Tuhle chvíli však přerušil výkřik jeho jména. „Shiii-zu-uuu-chaaaan!“
Sevřel ruku v pěst a pouze se k mladíkovi jen sklonil, aby jej... položil mu ruku na čupřinu vlasů a rozcuchal je. „Pokud bys potřeboval pomoc. Víš jak mě najít!“ pousmál se, aby pak nasadil svůj pověstný škleb. „Izayooo! Připrav se na smrt!“
Doopravdy sem nikdy neměl chodit!