Nezapomenutelné narozky část 2.

Po 20 minutách chůze, jsem se došoural do 2. B. Otevřel jsem posouvací dveře, když v tom…
„VŠECHNO NEJLEPŠÍ!!!“ byl jsem radostí i šokem bez sebe. Všichni byli oblečení do slavnostních šatů a obleků, i pár učitelů se tady našlo.
„Rei-chaaan, ještě se neopíjej, máme pro tebe překvápko!“ zařval na mě Uruha, v objetí mého kámoše – Aoiho. ‘Já vám tak závidím.’
Celý den jsme se neučili, tančili jsme, bavili se a vyjídali stoly s jídlem.
Bylo kolem jedné ráno, když ke mně přišli mí kamarádi, teď už možná i něco víc.
„Jsem vám opravdu hodně moc vděčný!“ a oba jsem je objal.
„Dobře, dobře! Ale ještě máme MY dárek! Určitě se ti bude líbit. Užij si ho velmi dobře!“ řekl mi Uru, s perverzními jiskřičkami v očích. Bylo vidět, že saké si neodpustí.
„No! Tak co to je? Mluv!“ nemohl jsem se dočkat, co za prasárnu to zase vymyslí.
„No jo, no jo! My dva jsme se složili na to, aby sis mohl užít v Modré ústřici, s kým jenom budeš chtít, a na jak dlouho se ti uráčí. Jo, a budeš mít na výběr ty nejlepší!“ vybalili to na mě oba.
Nevěděl jsem, co mám dělat, co mám na to říct. Modrá ústřice? Tam jsem vždy chtěl jít!
„J-já, nevím jak vám poděkovat. Jste ti nejlepší lidi na světě!“ rozzářily se mi oči štěstím. Pak se ke mně Uru naklonil a zašeptal mi:
„A ještě něco, Aoiho mi nechej!“ znělo to dost… opile!
Nevěřícně jsem se na ně kouknul, když jsem spatřil Uruhovou ruku, jak šmátrá pod Aoiho trikem.
„Tak já jdu.“ Řekl jsem, a odkráčel jsem z místnosti, plný opilých učitelů a jejich žáků. Modrou ústřici jsem znal opravdu moc dobře. Ale bojím se tam jít.
‘Je to dárek, musíš tam jít!’povzbuzoval jsem se v mysli.
Vstoupil jsem do místnosti, plnou kouře, lidí a neónových nápisů, ze kterých pálili oči. Taky tady pobíhali vyzývavě odění chlapečkové, v rozličném věku. Dneska jsem nic nepil, tak jsem si sednul za prázdný bar, abych se trochu nakopnul.
„Á, brej večír, co si dáte? Nebo snad koho?“ promluvil na mně barman, s úsměvem od ucha k uchu.
„Gin, děkuju.“
„Tady váš gin, když máte zájem o nějakého klučinu, musíte mít rezervaci.“ Řekl mi odpověď na mou nevyslovenou otázku. Schytnul hrubou knížku s názvem -REZERVACE- a začal v ní listovat.
„Jméno?“
„Akira Suzuki, ale nejspíš tam budu pod jménem Reita.“
„Ahá, vy jste ten, co má dnes narozeniny, hm? Všechno nejlepší přeju!“ potřásl mi rukou. To mu řekli ti dva taky? No, moje plus.
„J-jo, děkuju vám.“ Řekl jsem, s mírným ruměncem na tváři.
„Pokud vám mohu někoho doporučit, tak támhle za stolem číslo 12 sedí hoch, myslím, že by se vám mohl líbit. Patří taktéž mezi nejlepší tady u nás.“ Nabídnul mi barman vřele. Za pokus to stojí. Vstal jsem, a rychlejším krokem jsem se vydal, už k zmíněnému stolu. Zahlídl jsem kluka, co tam seděl, sám. Do tváře jsem mu neviděl, ale zdal se mi nějaký povědomý…