Než si tě vezme Aizen

Las Noches halila temná noc. Pouze slabé měsíční paprsky umožňovaly náhodným procházejícím alespoň trochu světla na cestě.

Tmavovlasý arrancar tiše stál u otevřeného okna a nasával příjemný chladivý noční vánek. Vzdychl. Tak hezky mu už dlouho nebylo. Od té doby, co přišla ta žena … něco se změnilo. Ten den, kdy sem vtrhl zrzavovlasý ryoka, aby zachránil svou kamarádku. Proklínal ho. Jen pouhý pohled do těch planoucích mandlových očí, kypící po pomstě a boji dělal s jeho tělem neskutečné věci. Takové pocity nikdy předtím neměl, a tak měl potíže jim porozumět. To bylo poprvé, kdy někdy něco takového cítil.
A on ho sem přivedl. Příčinu jeho citového zmatku, příčinu celého toho všeho. Stále se ptal sám sebe, proč to udělal? Odpověď neznal. Ale dnes to chtěl zjistit. Jindy nebude mít příležitost.

Kurosaki Ichigo … Vcelku obyčejné jméno na někoho tak zvláštního. Spal v jeho posteli. Chlapecké tělo leželo ve svícnové pozici a jeho tvář byla tak uvolněná, klidná, naprosto jiná od té, co viděl při boji s ním. Byl to nezvyk, dívat se na něco tak krásného a čistého …
Zavrtěl hlavou. Je to jeho nepřítel, neměl ho sem přivést. Nejspíš udělal chybu. Teď už ale bylo pozdě vzít to zpět.

Přešel k jeho posteli. Tiše, aby ho nevzbudil. Měl takové tušení, že v opačném případě by ho chtěl zabít a tím by mu znemožnil šanci na získání odpovědi. Mohl by však použít drobná „opatření“, ale měl strach, aby mu neublížil. Počkat - on měl strach? Z čeho? Z něj? Ne, to byl ten pocit. Znovu a znovu se vracel a tlačil „to“ dopředu. Ještě se neodvážil vyslovit tu emoci, to, kvůli čemu udělal takovou hloupost.
Naklonil se k němu. Pohledem spočinul na jemně opálené tváři. Při měsíčním světle byly jasně vidět chlapcovy obličejové rysy. Měl nutkání dotknout se té mandarinkové pokožky, cítit její hebkost, vůni, všechno. Uvědomil si, že strach není jen to, co k němu cítí, ale taky touha, chtíč po jeho těle.
Pevně semknul oči a ukazováčkem přejel po jemně vykrojených rtech. Vzdychnul. Sjel níž, pokračoval po linii jeho hrudníku. Cítil jeho srdce, jak hlasitě bije … lidské srdce … Stlačil. Chtěl ho víc cítit, mnohem víc. Nestačily mu jen povrchové doteky …

„Proč to děláš?“ ozvalo se tiše. Trhl sebou. Celou dobu dělal, že spí? Jak kruté …
„Ulquiorro …“ Mlčel. Nechtěl odpovědět.
„Instinkt,“ řekl po chvíli. To byla blbost, ale lepší lež ho nenapadla. Zrzek se tiše zasmál. Je průhledný jako obal na sešit.
S námahou se posadil a uchopil arrancarovu ruku. Pevně ji stiskl ve svých dlaních a přitáhl si jej blíž k sobě.
„Lžeš,“ podíval se mu do očí. „Cítí tvé tělo to stejné, jako srdce?“ Přiložil si jeho ruku na svou hruď. Ulquiorra sklonil hlavu. Co to má znamenat? Co to jen zkouší?
Ichigo pokračoval níž, zastavil se těsně nad pupíkem. Jestli ani po tomhle nezjistí jeho odpověď, tak je něco špatně.
Tmavovlasý stále mlčel. Pohyby jeho zmanipulované ruky ho přiváděly do nejistoty. Kdyby jen zašel o kousek níž, tak by to s ním seklo. Stalo se.
V podbřišku ucítil enormní tlak, když svou holou rukou spočinul v chlapcově klíně. Tohle se mu ještě nestalo. Prudce sebou trhl a snažil se z toho nějak vycouvat, bezúspěšně. Vtom to chlapci došlo. Usmál se. A to si myslel, že ho už nic v Hueco Mundo nedokáže překvapit.
„Máš s tím problém?“ zeptal se s úsměvem. Pár magických smaragdů na něj nechápavě pohlédlo.
„S čím?“ vrátil mu otázku. Ichigo se k němu po čtyřech přiblížil a lehce ho pohladil po vlasech. Doteď ho měl za arogantního emo týpka se zvláštním pohledem na lidi, ale teď … nedokázal přesně říct, co ho na něm tak fascinovalo.
„Dotýkat se muže,“ šeptl mu do ucha, přičemž se rty zlehka zahákl o jeho ušní lalůček. Ale tohle už začínalo být nebezpečné. Ještě jeden špatný pohyb a už byl v koncích. A Ichigovi to bylo úplně jasné.
„Neodpověděl jsi mi,“ koukl na něj ublíženě a než stačil tázaný byť jen otevřít ústa, zrzek si odpověď vybral sám. Zhoupl se na něj a paže semknul kolem jeho krku. Jazykem přitom lehce kroužil kolem jeho úst, aby si tím vydobyl povolené ke vstupu. Zaručeně toužil po tom, ochutnat vůni jeho vnitřku. Byl tak hořký jako jeho slova?
Spletl se. Jahodové aroma z něj přímo čišilo a otupovalo jeho smysly. A on chtěl, chtěl se jimi podřídit, chtěl je zcela vsáknout do sebe.
Oba vzdychali vzrušením. ‘Takhle chutnal polibek ryoky.‘ … ‘Takhle chutnal polibek espady …‘
Oba mysleli na totéž, oba cítili totéž. Chtíč, co si s nimi pohrával jako kočka s myší.
Ichigovy ruce sklouzly k jeho kimonu. Prsty kroužil kolem svrchního límce, až se o něj zahákly. Chvilku táhnul dolů, než ho zastavila Ulquiorrova ruka.
„Nemůžu,“ řekl jen, i přes to, že se mu touhou neskutečně tísnila hakama. Jeho rozum mu však zabraňoval pokračovat.
Ichigo tíživě vydechl. Zrovna v tom nejlepším a konec? V žádném případě. Jednou je tady, tak si to užije se vším všudy.
Sesedl z něj a lehl si do měkkých peřin. Tmavovlasý tupě zíral na slastné tělo, vybízející se jako sladké zboží v prodejně. Tomuhle nešlo odolat.
„Ale můžeš … Přivedl sis mě sem, takže,“ přitáhl si ho k sobě, „pro dnešní noc jsem celý jen tvůj,“ zašeptal s úsměvem a dravě ho políbil. Ulquiorra chvilku jen překvapeně sledoval zrzkovy ruce, jak svlékají svrchní díl kimona, jedinou část oblečení, kterou na sobě měl, než se rozhodl jednat. Je to přece jeho první a poslední noc před tím, než si ho vezme Aizen, tak mu ho musí trochu připravit dopředu.
Začal se rovněž svlékat a pak pokračoval ve své nedodělané práci.