Nevratné vzpomínky 2.díl (DGM)

„Jé...ahoj...taky se prochážíš při měšíčku, Yuu?" Lavi se trochu rozpačitě usmál na mladíka, který stál před ním. Čekal, že Kandu jeho otázka zaskočí a nevšimne si dívky, která mu spočívala v náruči. „Kolikrát jsem ti říkal, ať mě tak nenazýváš?!" vyštěkl Kanda. V ten okamžik se mezi exorcisty rozprostřelo nebezpečné ticho. Allen vytušil, že bude lepší se mezi starší exorcisty nemíchat a tak jen neklidně těkal očima z jednoho na druhého. Ticho rozlomil až opět Kanda: „Řeknete mi konečně, proč se tady tak potloukáte?"
„Jen se tu tak procházíme...nemohli jsme usnout." Lavi věděl, že tenhle rozhovor nikam nevede. „To si opravdu myslíte, že jsem tak..." začal Kanda, když v tom jeho pohled sklouzl směrem k dívce. „Co to sakra je?" opět zavládlo ticho. Na Kandovi bylo zřetelné, že už pění. Ani Lavi netušil, co v danou chvíli říct. Allen usoudil, že už nastala chvíle, aby se do toho vložil: „Našli jsme ji, když jsme byli na misi," když však Allen spatřil Kandův nechápavý výraz pokračoval: „Nemohli jsme ji tam nechat tak ležel. Zemřela by." odůvodnil.
„Připadalo nám nejlepší odnést ji do Temného Řádu." dodal Lavi.
„No to si snad děláte srandu." poznamenal Kanda, který si už očividně stačil všechno poskládat dohromady. Lavi a Allen se však tvářili smrtelně vážně.
„Nemůžete nosit do Temného Řádu každý odpad, který najdete u cesty." řekl Kanda chladně a jedovatě zárověň.
„Jak vůbec můžeš něco takového říct?" ozval se Allen pobouřeně. Kanda už ho ale nevnímal, poněvadž si všiml něčeho zajímavějšího. Zkoumal meče, které Allen doposud nesl. Lavimu v jeho pohledu neušel náznak posvátné úcty. „Nechápeš to? I kdyby přežila, tak v Řádu moc dlouho nevydrží. Je to jenom holka." na slově ´jenom, si dal obvzlášť záležet, aby to znělo důrazně. „Kromě toho ani nevlastní innocenci." dodal navrch a přitom mu pohled sklouzl opět k mečům aniž by si to uvědomil. Teď byla řada na Lavim, aby se naštval.
„To nemůžeš říct tak jistě. Podle tebe by se měl Řád skládat asi ze dvou osob." Lavi už skoro křičel.
„A to?" zeptal se posměšně Kanda.
„Ty a tvoje ego!" dodal Lavi a nasadil zvlášť démonický výraz.
„Nemám čas hádat se tady se dvěma blbečkama. Ale kdyby vás byla v Řádu půlka, uřitě by fungoval lépe." Kanda se snažil, aby to znělo přesvědčivě, a když si všiml, že už nemají co dodat, otočil se a spokojeně odkráčel pryč.

Šéf Komui uslyšel kroky a vzhlédl od svého hrnku kávy. Před sebou uviděl stát Allena a Laviho. „S čím vám mohu pomoci, hoši?"
„Myslíte, že bude v pořádku?" otázali se. Komui odložil hrnek a překvapeně se na ně zadíval. Pak mu najednou došlo proč přišli.
„Ahá! Vy myslíte tu holku, že?" oba kývli.
„Abych pravdu řekl, není to dobré...má asi třicetiprocentní šanci, že se vůbec probere." Komui chlapce moc nepotěšil.
„Ale kdyby se náhodou probudila tak..." Komui větu nedokončil.
„Mám pro vás zajímavé zprávy." řekl nakonec.
Odněkud vytáhl dlouhý předmět obalený látkou. Pomalu látku začal odmotávat. V tom si Allen všiml kovového záblesku.Dívčiny meče.

Na druhém konci Řádu se probudila dívka. Ucítila nejprve bodavou bolest na spánku. Nahmatala pouze obvazy. Trošku na tu ránu zatlačila a sykla bolestí. Rozhlédla se po místnosti. Kdo vlastně je? Kde to je? Jak se sem dostala? Byla úplně zmatená. Z přemýšlení jí vytrhl zvuk na chodbě. Rychlé kroky a pak se otevřely dveře. Byla napjatá. Ze dveří vešel do pokoje mladík s červenýma vlasama a opravdu milým pohledem ve tváři. Hledělo na ni jen jedno zelené oko. Druhé zakrývala páska. Mohla jen odhadovat, co se stalo s tím druhým. Také si všimla jeho výšky, určitě byl starší.
„Konečně jsi vzhůru! To se nám ulevilo." doširoka se usmál. Jeho milá povaha ji vyvedla z rovnováhy.
„Lavi, nekřič tolik, vždyť ji děsíš." poznamenal druhý mladík, který do místnosti akorát vstoupil. Byl menší a rozhodně mladší než červenovlasý. Měl bílé vlasy, jeho levé oko rámoval podivný symbol, jehož význam nechápala. Ve tváři měl chápavý výraz.
„Nás se bát nemusíš, našli jsme tě v lese zraněnou." oznámil jí bělovlasý. Byla v rozpacích, byli na ni tak milí, přitom ji ani neznali. Navrch ji zachránili před jistou smrtí.
„Vy jste mě zachánili?" ozvala se potichu. Oba kývli.
„Kdo jsem?" zeptala se nejistě.
„No. Podle všeho prý Kyra." odpověděl bělovlasý a podal jí papírek, který u ní našli. Zajímavé jméno pomyslela si dívka. Z dalšího přemýšlení jí vytrhl opět červenovlasý.
„A jinak...já jsem Lavi. Těší mě."
„Mé jméno je Allen. Taky tě rád poznávám." přidal se Allen chvatně.
„Taky mě moc těší." přidala se Kyra. Poprvé se usmála. Cítila, že jim může věřit. Věděla, že už je v bezpečí. Cítila se...doma.
„Nevíte náhodou, kde jsou mé-" větu však nedokončila, protože Lavi k ní chvatně přiskočil.
„Hledáš tohle?" položil jí na klín meče zabalené v látce. Vybalila své meče z látky.
„Děkuju moc! Ani netušíte, kolik pro mě znamenají..." přitiskla si je na hruď. V tom se opět otevřely dveře. Dovnitř vstoupil Komui.
„To je šéf Řádu, Komui." pošeptal jí Allen pohotově. Kyra bohužel nevěděla, o jakém Řádu je řeč.
„Ahoj. Koukám, že už si vzhůru...dokonce si se už stihla seznámit se svými zachránci."
„Ehm...zdravím." nevěděla, jak s někým takovým jednat. Komui si k její posteli přitočil židli a posadil se. „Dokážeš si vzpomenout na něco ze své minulosti?" zajímal se šéf.
„Ne...um...vlastně něco tu je." zavřela oči a pátrala po ztracené minulosti. Lavi a Allen byli zvědaví a tak přistoupili k posteli.
„Vidím jen obrysy nějaké osoby...pouze lehký vánek a pak...zapraštění kostí a nekonečná bolest. Poté už nic." bylo na ní vidět, že vzpomínat bylo velice namáhavé, neboť se svalila zpět na polštář.
„Cítím, že tyto meče jsou mi velice blízké. Existuje mezi námi nějaké pouto." bylo znát, že jejich ztrátu by těžce nesla. Komui kývl a začal: „Myslím, že přejdu k tématu. Vysvětlím ti všechno o tomto místě a o lidech tady. Ano?." když přikývla, usmál se a pokračoval ve výkladu. „Nachážíš se v Temném Řádu. Je to sídlo exorcistů," při zmínce o exorcistech ukázal na Laviho a Allena. „Exorcisté jsou lidé, kteří pomocí speciálně určených zbraní, innocencí, likvidují akumy a hledají jiné innocence, aby nepadli do špatných rukou." uzavřel Komui svůj stručný výklad. Pochopila jeho úvod do děje.
„Teď bych chtěl vědet něco o tom tvém zvláštním tetování, které máš na břiše."

Oba chlapci při pohledu na její výraz odtušili, že šéf uhodil do citlivého místa. Komui si to uvědomil také. Ale ani Allen ani Lavi netušili, o čem mluví. Když Kyra viděla jejich nechápavé výrazy, vzala za okraj trika a trochu ho vykasala nahoru. Exorcistům se naskytl výhled na zvláštní tetování. Skládalo se z kruhu okolo pupíku. Vypadalo jako slunce s pěti paprsky, které vystupovaly přímo z kruhu slunce. Ostatních pět paprsků nebylo napojeno na kruh. Byly zkroucené a nad nimi byly tečky.
„Ehm..." toto téma bylo pro Kyru silně osobní.
„To je Sluneční pečeť...jejím úkolem je znemožnit mi využití jakékoliv síly. Když se dostanu přes její hranice, zastaví proud mé síly." Allen by přísahal, že v jejích očích postřehl slzy.
„A jak se to projevuje?" optal se Komui.
„Nejdrříve cítím slabé bodání v jejím okolí, pak mi teče krev z úst a nakonec přijdou silné křeče..." aniž by si to uvědomila, ovinula si břicho rukama.
„To je strašné a omezující." prohlásil Lavi zadumaně.
„Někdy si přeju, abych si vzpoměla..." odpověděla mu Kyra.
V tu chvíli jí Komui sevřel paži. Ne tak silně aby ji to bolelo, ale dost silně na to, aby ho opět brala na vědomí.
„Když si spala můj tým něco zjistil. Tvůj zelený meč obsahuje malý úlomek innocence. Existuje spojení mezi oběma meči, to znamená, že i černý meč má sílu innnocence. Nesnaž se hledat minulost, zaměř se na to, co je tady a teď. Tvé vzpomínky jsou už nevratné. Ale teď se tě na něco zeptám..." všichni tři čekali, co v následujícím okamžiku přijde.
„Nechceš se stát exorcistkou a přidat se do Řádu?" když se ji na to zeptal, zastavil se jí dech a srdce se rozbušilo. Lavi se trochu zakuckal a vzápětí se usmál. Komui napjatě očekával. Uvědomila si, že konečně může začít nový život v novými kamarády. Potom se opravdu široce usmála.
„Ano!" svět teď moc nevnímala, byla uzavřena ve své vlastní radosti. Jakoby z dálky slyšela jak Lavi a Allen zatleskali.
„Tak tě tedy tímto vítám v Řádu." oznámil zvesela a potášl jí rukou.

Druhý den ráno štastně vyšla ze svého přiděleného pokoje s novou uniformou. Na sobě měla vysoké boty, které měly Allen i Lavi. Moc se jí líbily a chtěla je taky mít. Dále měla krátké černé kraťasy a dlouhý plášť, který byl povinností každého exorcisty. Na hruďi se jí leskl kříž Temného Řádu, nanějž byla náležitě pyšná. Meče měla zastrčené v pouzdrech u boku. Hned ráno se měla sejít s klukama u snídaně. Avšak netušila, kudy se má vydat. Musela si přiznat, že se ztratila. No nic pomyslela si a vykročila neznámo kam. O hodnou chvíli později dorazila do jídelny. S kručícím žaludkem vyrazila k okénku. Když si nesla tác plný jídla, konečně se rozhlédla po místnosti. Byla poloprázdná. U pár stolů se bavilo několik hledačů. Ale nikde neviděla nějaké známé tváře. Tak vyrazila k nejbližšímu stolu. Slyšela, jak si o ní hledači povídají, ale neslyšela nic. Zrovna když pokládala tác na stůl, všimla si vzadu v místnosti prudkého pohybu. Zvedla oči a uviděla Laviho, jak na ni vehementně mává a ukazuje, aby šla k nim. O chvíli později už s nimi seděla u stolu a povídala si s nimi. Koutkem oka najednou postřehla pohyb u vchodu do místnosti. Do jídelny dorazil jiný exorcista. Pozorně si ho prohlédla. Dlouhé modré vlasy, vysoký a hubený. Věkem ho přirovnala k Lavimu. A světe div se. Na zádech měl meč. Měl namyšlený, zamračený a naštvaný pohled. Jeho oči byly také tak tvrdé jako jeho prudký výraz v tváři. Byl jí silně nesympatický. V mžiku kritickým pohledem shlédl celou místnost. U jejich stolu se zastavil. Na jeden kratičký moment se jejich pohledy setkaly. Z jeho výrazu vyčetla nenávist, cítila, že by ji pohledem nejraději zabil. Netušila proč. Ucukla.
Drkla do Laviho: „Kdo je to?" pošeptala a nenápadně ukázala na nabručeného exorcistu.
„Ah...to je Kanda." uzavřel Lavi.
„Dívá se takhle na všechny?"
„Ano. Všechny nenávidí, připadáme mu méněcenní. Ale většinou jsme vůči jeho řečem imunní.
Věř mi. Tohle není člověk, s kterým by ses chtěla poznat. On žijes pocitem, že je tu nejlepší. Buď v klidu, chová se tak ke všem." Kyra byla překvapená, ale proč se ten Kanda takhle choval?
„Jo. Dám ti radu na závěr. Radši se mu vyhýbej..."

Slunce se už klanělo k západu a tak Kyra vyrazila na večeři. Pořád jí v mysli seděl ten nepříjemný exorcista. Měla z něj divný pocit... Najednou se ocitla u vchodu do jídelny. Ve vnitř byla ale divná tma. Opatrně vkročila dovnitř. V jeden okamžik ji oslepilo prudké světlo. Když se vzpamatovala, uviděla známé i neznámé lidi, kteří stáli u stolů přeplněných jídlem a pitím. Nad nimi visel na dlouhém papíru nápis: Vítej v Řádu Kyro!.
To ji dorazila. Večírek na její počest, úplně zapomněla na dnešní ráno. V davu spatřila Komuie, jak pozvedl pohár a usmál se na ni. Zprava už si k ní razili cestu davem Allen a Lavi. Lavi jí popleskal po zádech a do ruky jí vrazil pohár.
„Gratuluji a vítej." oznámila Allen.
„Děkuji. Všem vám moc děkuji, že jste přišli!" zakřičela do davu. Než vyrazila za Allenem, zarazila se. Opravdu vzadu v místnosti stál Kanda. Svým obvyklým výrazem civěl do země a opíral se o stěnu. Kyra z jeho očí vyčetla, že tu vůbec netoužil být. Jako jediný se nebavil. Chtěla ho ještě chvíli pozorovat, ale to už ji Lavi táhnul do davu.

Kyra zívla. Byla asi jedna hodina po půlnoci. Zábava byla v plném proudu, ale ona byla opravdu unavená.
„Lavi, promiň jsem unavená a jdu spát." znovu zívla.
„V poho. Uvidíme se u...oběda. Dobrou." otočil se a dál se rozprávěl s pár lidmi.
Kyra si ale pro odchod nevybrala zrovna vhodnou dobu, neboť odejít se chystal i někdo jiný.
Ten někdo byl Kanda.
Kyra si znovu zívla a zavřela oči. V tu chvíli do někoho vrazila. S žuchnutím přistála na zemi. Všechny oči v místnosti se na ni otočily. Rozprostřelo se hrobové ticho.
„Au...pardon." pomalu otevřela oči a před sebou uviděla Kandova záda. Do háje, pomyslela si. Rychlostí blesku se k ní otočil.
„Kam sakra čumíš?!"
„Omlouvám se...snad se tolik nestalo." sebrala se ze země a věděla, že jde do tuhého. Hrdě se před něj postavila a pevně mu pohlédla do očí. Ale pořád na ni hleděl z výšky. To neměla ráda.
„Příště čum na cestu. Proč jsou tu všichni tak neschopní!" obořil se na ni trvdě. Ale v Kyře to už pěnilo.
„Tak hele. omluvila jsem se a tak nemáš důvod být na mě hnusnej!"
„Kliď se mi z cesty." odpověděl s klidem.
„Dej mi pokoj, ty namyšlenej, arogantní idiote!"
Kanda byl její drzostí ohromen. Byl už hodně naštvaný. Ale dnes neměl náladu se hádat. Otočil se a chvatně odešel z jídelny. Kyře ještě koloval hněv v žilách, když se jí Allen chopil za rameno.
„Myslím, že máš problém."

To jí bylo jedno. Dřív nebo později by k tomu stejně došlo. Cítila to. Jen řekla, co si myslí. Svá slova zpět prostě nevezme. Zrovna se loudala ke svému pokoji, když dorazil onen špatný pocit. Najednou do ní někdo trvdě narazil. Tak tvrdě, že sletěla na stěnu. Než se stačila z útoku vzpamatovat, něčí mužské tělo ji hrubě přitlačilo na zeď. Jeho váha ji drtila. Konečně se odvážila vzhlédnout.
Byl to...